ECLI:CZ:NSS:2015:8.AS.89.2015:19
sp. zn. 8 As 89/2015 - 19
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera
a soudců JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: A. H., proti
žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno, o žalobě proti
usnesení žalovaného ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 As 251/2014 – 46, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 23. 4. 2015, čj. 30 A 31/2015 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Usnesením ze dne 26. 11. 2014, čj. 6 As 251/2014 – 46, žalovaný odmítl kasační stížnost
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. 9. 2014, čj. 62 A 66/2014 – 13,
jímž krajský soud odmítl žalobcovu žalobu proti usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
30. 4. 2014 čj. 1 As 47/2014 – 18. Žalobce napadl prvně jmenované usnesení „správní žalobou“
podanou ke Krajskému soudu v Brně. Krajský soud odmítl „správní žalobu“ jako nepřípustnou
podle §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. usnesením ze dne 23. 4. 2015, čj. 30 A 31/2015 – 22. Dovodil,
že se nejednalo o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, ale o žalobu proti rozhodnutí soudu,
tedy mimo rámec §4 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
II.
[2] Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností. Namítl,
že ve věci jednal nezákonný a vyloučený soudce. Krajský soud také v záhlaví svého rozhodnutí
nepřesně označil žalovaného (namísto „ČESKÁ REPUBLIKA – Nejvyšší správní soud v Brně
zastoupený předsedou JUDr. Petrem Průchou, Moravské náměstí 6, PSČ 657 40 Brno“ pouze „Nejvyšší
správní soud“). Žalobu navíc nebylo možné odmítnout bez jednání, pokud jí již byla
přidělena spisová značka 30 A 31/2015 a stěžovatel nesouhlasil s postupem podle §51 s. ř. s.
Výrok napadeného usnesení měl znít „návrh se odmítá“, nikoliv „žaloba se odmítá“. Výrok
neodpovídá odůvodnění usnesení a bylo možné jej vydat podle §68 s. ř. s., nikoliv podle
§46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Předseda senátu krajského soudu pak „zneužívá svých pravomocí tím,
že úmyslně a svévolně překrucuje zákony“. Krajskému soudu nepříslušelo předjímat, že se nejednalo
o žalobu proti rozhodnutí správního orgánu, a bez jednání odmítnout stěžovatelovu žalobu.
[3] Stěžovatel namítl i podjatost soudců krajského soudu, kteří ve věci rozhodli.
[4] Závěrem stěžovatel nesouhlasil s projednáním kasační stížnosti bez nařízení jednání.
III.
[5] Nejvyšší správní soud předně konstatuje, že se jedná o další z řady věcí, v nichž stěžovatel
podává opakované žaloby a další podání, směřující proti aktům rozhodovací činnosti
soudů. Nejvyššímu správnímu soudu je známo z jeho úřední činnosti, že stěžovatel
volil obdobný postup i v mnoha jiných věcech (viz k tomu např. řízení vedené u zdejšího
soudu pod sp. zn. 1 As 5/2015, 6 As 261/2014, 6 As 251/2014, 3 As 179/2014, 2 As 163/2014,
2 As 162/2014, 7 As 134/2014, 6 As 26/2015 ad.). Stěžovatel podává „správní žaloby“ proti
rozhodnutím soudů vydaným (zejména) ve správním soudnictví. Po odmítnutí žaloby krajským
soudem stěžovatel napadá odmítavá usnesení další žalobou nebo proti nim podá kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud kasační stížnosti stěžovatele v těchto věcech odmítne nebo řízení
zastaví pro nezaplacení soudního poplatku (po zamítnutí žádosti stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků s tím, že se v daných věcech jedná o zjevně neúspěšné návrhy ve smyslu
§36 odst. 3 s. ř. s.). Rozhodnutí Nejvyššího správního soudu stěžovatel napadá dalšími
„správními žalobami“, čímž v posledku vytváří jakýsi „bludný kruh“, ve kterém se již dávno
ztratila podstata věci, v níž se původně soudil. Jak Nejvyšší správní soud uvedl například
v usnesení ze dne 29. 10. 2014, čj. 2 As 162/2014 – 42, „[z] procesního postupu stěžovatele, a to nejen
v nyní posuzované věci, je zřejmé, že mu jde zejména o generování dalších a dalších soudních rozhodnutí, o (…)
bezobsažné souzení se pro souzení.“
[6] V nyní posuzované věci stěžovatel brojil kasační stížností proti usnesení, kterým krajský
soud odmítl jeho „správní žalobu“ proti usnesení Nejvyššího správního soudu. Kasační námitky
uplatněné stěžovatelem nejsou na první pohled relevantní ani důvodné a nijak nezpochybňují
závěr krajského soudu o nepřípustnosti žaloby. Kasační stížnost je proto zcela zjevně bezúspěšná.
[7] Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že i nyní je stěžovatel bez jakýchkoliv pochyb veden
snahou vést „spor pro spor“, nikoliv snahou o ochranu svých subjektivních veřejných práv.
[8] V souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší správní soud nepřistoupil
k provedení dalších standardních procesních úkonů. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti
známo, že v případě stěžovatele tyto výzvy neplní svůj účel a nevedou k řádné procesní přípravě
řízení. Tyto výzvy pouze rozehrávají písemný „ping pong“ mezi stěžovatelem a soudem,
který prodlužuje řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců. Výsledkem řízení bývá
jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku, případně odmítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nepochyboval, že tento bezúčelný a zcela neefektivní postup
by se opakoval i v posuzované věci (k obdobnému postupu v jiné věci stěžovatele viz usnesení
Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 6. 2014, čj. 3 As 109/2014 – 10, ze dne 18. 2. 2015,
čj. 1 As 5/2015 – 30 nebo ze dne 25. 2. 2015, čj. 1 As 6/2015 – 31; přiměřeně srov. usnesení
Ústavního soudu ze dne 22. 11. 2012, sp. zn. II. ÚS 4256/12, nebo ze dne 14. 11. 2012,
sp. zn. III. ÚS 4255/12).
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního
práva v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití
práva, které soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené“. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle kterého zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně
práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu
založeného na určitých hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné úcta k harmonickému řádu tvořenému právem a odepření ochrany
jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem.
Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 – 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura).
[10] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše,
a je veden snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů.
Podstatná je pak zejména skutečnost, že takové zneužití lze prima facie dovodit i v nyní
posuzované věci – a toto rozhodnutí tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí
jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud. Shora předestřený postup představuje
pouze materiální korektiv formálního pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem
ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela výjimečným případům, u nichž se běžný procesní
postup bude jevit jako zcela neefektivní, a současně bude zjevné, že kasační stížnost nemůže
být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit
se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[11] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s. K rozhodnutí o věci nebylo třeba nařizovat jednání
ve smyslu §109 odst. 2 s. ř. s.
[12] Pouze pro úplnost soud doplňuje, že námitka podjatosti směřující proti některým
soudcům krajského soudu byla opožděná. Jednou z podmínek pro rozhodnutí soudu o vyloučení
soudce z projednávání a rozhodování určité věci podle §8 odst. 5 s. ř. s. je existence takového
řízení, tedy skutečnost, že je řízení o této věci stále vedeno a že o věci samé nebylo
ještě rozhodnuto. I pokud by stěžovatel zamýšlel předmětnou námitkou uplatnit námitku
zmatečnosti řízení před krajským soudem, nemohla by být úspěšná. Nejvyšší správní soud přitom
opakovaně upozornil stěžovatele na skutečnost, že podjatost soudce nelze namítat z důvodu
jeho postupu a rozhodování ve věci projednávané soudem (viz např. usnesení ze dne 17. 7. 2014,
čj. Nao 232/2014 – 18, ze dne 19. 6. 2014, čj. Nao 239/2014 – 28, ze dne 27. 11. 2013,
čj. Nao 90/2013 – 43, ze dne 31. 10. 2013, čj. Nao 55/2013 – 54 nebo ze dne 21. 10. 2014,
čj. 8 As 136/2014 – 67).
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 24. června 2015
JUDr. Jan Passer
předseda senátu