ECLI:CZ:NS:2018:8.TDO.1340.2018.1
sp. zn. 8 Tdo 1340/2018-19
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 21. 11. 2018 o dovolání obviněného M. Š. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, nyní ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 52/2018, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 5 T 2/2018, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. Š. odmítá .
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 5 T 2/2018, byl obviněný M. Š. uznán vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, kterých se dopustil tím, že
dne 11. 12. 2016 v době mezi 14.00 a 14.30 hod. v XY, v bytě K. R., nar. XY, a L. Š., nar., kam si L. Š. přišla vystěhovat své věci v doprovodu svého bratra L. Š., nar. XY, a S. R., nar. XY, v průběhu nastalého slovního a fyzického konfliktu mezi L. Š. a K. R., obviněný stříkl pepřový sprej do obličeje L. Š. a S. R., načež L. Š. se zasaženým zrakem z bytu vyběhl, obviněný M. Š. ho dostihl u vchodových dveří panelového domu, kde ho baseballovou pálkou udeřil do hlavy, L. Š. utekl ven na prostranství před panelovým domem, kde se pohybovali další lidé a bylo tam vidět z okna přilehlých domů, obviněný M. Š. ho zde znovu baseballovou pálkou udeřil, až L. Š. spadl na zem, pak se obviněný napřáhl s baseballovou pálkou proti hlavě L. Š. a křičel na něj „já tě dobiju“, avšak pálkou prudce zasáhl do pravého lokte S. R., neboť ten mezi ně vstoupil a pokusil se zabránit dalšímu útoku na L. Š., následně obviněný pálkou opakovaně udeřil L. Š. ležícího na zemi, kdy jeho rány směřovaly na hlavu, ale protože je L. Š. vykryl, zasáhl ho do nohy, poté L. Š., kterému se podařilo vstát, obviněný s pálkou pronásledoval na venkovním prostranství a křičel, že ho zabije. Svého jednání zanechal až poté, co na místo přijela hlídka Policie České republiky, přičemž tímto jednáním obviněný způsobil S. R. víceúlomkové mírně vychýlené zlomení pravé loketní kosti v loketním kloubu, což si vyžádalo jeho hospitalizaci a operaci, léčení výrazně překročilo dobu šesti týdnů, vyžádalo si další operaci, a L. Š. způsobil lehké podvrtnutí krční páteře, lehký otřes mozku, tržnou ránu délky cca 30 mm v horní části týlní krajiny hlavy mírně vpravo od střední čáry, okrouhlou krevní podlitinu v zevní části lopatkové krajiny zad o průměru 25 mm a dvojitě konturovanou krevní podlitinu s centrálním výbledem vlevo na stehně na ploše 80 x 70 mm, což si vyžádalo jeho hospitalizaci a následně ho na běžném životě výrazněji omezilo po dobu delší než jeden týden, jen náhodou u něj nedošlo k delší dobu trvající poruše zdraví, ač s ohledem na způsob, intenzitu a dobu trvání útoku obviněný věděl, že i u něj může dojít ke vzniku vážného poranění, které ho omezí na běžném způsobu života po dobu nejméně šesti týdnů, a takové zranění i jemu způsobit chtěl.
2. Za tyto trestné činy byl obviněný odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti roků, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařazen do věznice s ostrahou. Podle §70 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku mu byl uložen trest propadnutí pepřového spreje a baseballové pálky. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
3. Vrchní soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 52/2018, z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně částečně zrušil ve výroku o trestu propadnutí pepřového spreje.
II. Dovolání obviněného a vyjádření k němu
4. Obviněný M. Š. podal proti uvedenému usnesení odvolacího soudu prostřednictvím obhájce z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, neboť rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném právním posouzení.
5. V obsahu tohoto dovolání poukázal na příčinu konfliktu, kterou spatřoval v předchozím incidentu, jenž se udál o měsíc dříve v souvislosti s rozchodem L. Š. a K. R., kterého poškozený L. Š. v jeho bytě napadl. Ten se nyní v obavě z dalšího možného napadení obrátil na obviněného se žádostí o jeho přítomnost při tom, když si bude L. Š. vystěhovávat své osobní věci z bytu. S K. R. se v den stěhování rozhodli situaci řešit klidně a do stěhování nezasahovat s tím, že pouze v případě, že by některá z přítomných osob přistoupila k násilnému jednání, by i oni na svoji obranu použili síly. Vzhledem k tomu, že poškozený L. Š. je profesionálním policistou u zásahové jednotky a vrcholovým sportovcem v kick-boxu, se obviněný na případnou svépomocnou obranu proti jeho útoku vyzbrojil pepřovým sprejem a baseballovou pálkou.
6. Obviněný rovněž připomenul počátek incidentu v kritický den, neboť předmětný byt byl sice ve spoluvlastnictví K. R. a L. Š., ale ta jej opustila, a proto K. R. byl v zásadě jedinou osobou, která byla oprávněna v daný moment rozhodovat o tom, kdo do bytu vstoupí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 6. 2013, sp. zn. 3 Tdo 557/2013). Z tohoto důvodu byl K. R. oprávněn umožnit vstup do bytu pouze L. Š., a nikoli již jejímu bratrovi L. Š. a otčímovi S. R. Na to však L. Š. reagoval použitím násilí, jímž si vynutil vstup do bytu, a proto se obviněný na obrany K. R. do incidentu zapojil, což učinil i S. R. na obranu svého nevlastního syna L. Š. Obviněný v té souvislosti použil nejprve pepřový sprej, a teprve poté, co tato aktivní obrana nestačila k odvrácení útoku, užil baseballovou pálku, na základě čehož oba poškození byt opustili.
7. K průběhu a důvodu útoku proti poškozeným obviněný vyjádřil, že si je vědom své trestní odpovědnosti za jednání odehrávající se před domem, při němž použil proti poškozeným baseballovou pálku, avšak zdůraznil význam neoprávněnosti vstupu poškozeného L. Š. do bytu K. R., a toho, že v této části incidentu, L. Š. se do bytu i přes odmítání K. R. za použití násilí dostal. Obviněný v důsledku toho s pepřovým sprejem přispěchal na pomoc a zasáhl proti L. Š. i proti S. R. Vzhledem k tomu, že i přes aktivní obranu nedošlo k neprodlenému ukončení útoku, obviněný použil baseballovou pálku, a přitom došlo i k opuštění bytu poškozenými. I přesto, že si je obviněný vědom, že za toto napadení nese trestní odpovědnost, poukázal na význam úvodního jednání včetně napadení ze strany poškozeného L. Š. a na jeho neoprávněný vstup do bytu K. R., což se však nedůvodně nepromítlo v použité právní kvalifikaci. Protože zůstala nedořešena otázka, zda jednal v nutné obraně, případně od kterého okamžiku se již o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku z jeho strany nejednalo, a tuto skutečnost soudy dostatečně jasně nevyjádřily ve výroku ani v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí, jde o nesprávné rozhodnutí, jde o nesprávné rozhodnutí.
8. V uvedených souvislostech obviněný vytkl soudům nižších stupňů, že i když v počáteční fázi trestného jednání, které mu je kladeno za vinu, připustily, že jednal v souladu s podmínkami nutné obrany podle §29 tr. zákoníku (viz bod 8. rozsudku soudu prvního stupně), zejména v části, která se odehrála v bytě K. R., u něhož soudy zjistily, že obviněný stříkl pepřový sprej, nepromítly tyto závěry do výroku o trestu. Jestliže soudy dospěly k závěru, že jeho jednání bylo vyvoláno předchozím protiprávním jednáním poškozeného L. Š. spočívajícím v napadení K. R., měly jeho čin, konkrétně vyběhnutí z bytu za poškozenými a použití baseballové pálky posoudit jako překročení mezí nutné obrany ve smyslu tzv. extenzivního excesu. Takový závěr měl být zohledněn při stanovení druhu a výměry trestu ve smyslu §41 písm. g) tr. zákoníku v rámci této speciální polehčující okolnosti, anebo podle §58 odst. 6 tr. zákoníku snížením trestu pod dolní hranici trestní sazby, a to s přihlédnutím k tomu, že obviněný byl v době trestného jednání v určitém emočním rozpoložení vyvolaném předchozím útokem. S ohledem na tuto okolnost však soudy obviněnému trest nezmírnily.
9. Vzhledem k tomu, že podle obviněného jsou právní závěry v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními, navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k tr. ř. zrušil usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. 7 To 52/2018, a rozsudek Krajského sodu v Plzni ze dne 11. 5. 2018, sp. zn. 5 T 2/2018, a aby podle §265l tr. ř. Krajskému soudu v Plzni přikázal, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
10. Ačkoli podané dovolání bylo v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství, to svého oprávnění do veřejného zasedání nevyužilo a k dovolání obviněného se nevyjádřilo.
III. K formálním náležitostem dovolání
11. Z obsahu takto podaného dovolání Nejvyšší soud jako soud dovolací nejprve zjistil, že je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
12. Rovněž Nejvyšší soud posuzoval, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zákonným vymezením dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., o který obviněný tento mimořádný opravný prostředek proti výroku o vině a trestu opřel, neboť jen na podkladě dovolání relevantně uplatněného podle §265b odst. 1, 2 tr. ř. může být napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející podrobeno věcnému přezkumu.
13. Dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je možné podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Ve vztahu ke zjištěnému skutku lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotněprávních ustanovení. Tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 396 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
14. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu posuzovaného dovolacího důvodu je zásadně skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.].
15. S ohledem na uvedené zákonné vymezení dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze jeho prostřednictvím vytýkat nedostatky ve výměře trestu, protože námitky proti druhu a výměře trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí je možné v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., což však lze jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem za trestný čin, jímž byl uznám vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §39 až §42 tr. zákoníku, a v důsledku toho uložení nepřiměřeně přísného trestu nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotněprávní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu. [viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 9. 2002, sp. zn. 11 Tdo 530/2002 (uveřejněné pod č. 22/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
16. Požadavky na užití §58 tr. zákoníku nelze prostřednictvím žádného dovolacího důvodu namítat a s odkazem na §265b odst. 1 tr. ř. není možné soudům vytýkat, že neužily toto ustanovení o mimořádném snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby. Nejsou-li splněny podmínky pro mimořádné snížení trestu odnětí svobody pod dolní hranici trestní sazby, která je ve zvláštní části trestního zákona stanovena pro příslušný trestný čin, pak v řízení o dovolání nelze s úspěchem namítat ani existenci dovolacích důvodů podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř., neboť tato otázka souvisí s přiměřeností uloženého trestu, kterou zásadně nelze v dovolání zpochybňovat (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2012, sp. zn. 11 Tdo 422/2012, ze dne 24. 4. 2013, sp. zn. 6 Tdo 373/2013, ze dne 19. 3. 2014, sp. zn. 3 Tdo 362/2014, ze dne 30. 7. 2014, sp. zn. 5 Tdo 712/2014, či ze dne 22. 6. 2017, sp. zn. 8 Tdo 672/2017, aj.).
IV. K námitkám uplatněným v dovolání
a) K nutné obraně
17. Podle podaného dovolání není zcela zřejmé, zda je obviněný zaměřil, jak proti výroku o trestu, tak i proti výroku o vině, anebo pouze proti výroku o trestu, neboť tuto skutečnost v obsahu dovolání výslovně nekonstatoval. Lze tak dovodit, že jeho zásadním požadavkem, k němuž dovolací argumentace směřovala, bylo snížení nebo zmírnění trestu, o čemž svědčí uváděné výhrady vztahující se k nedostatkům v posouzení polehčujících okolností, zejména podle §41 písm. g) tr. zákoníku, k níž soud přihlédne jestliže obviněný spáchal trestný čin odvraceje útok nebo jiné nebezpečí, aniž byly zcela splněny podmínky nutné obrany nebo krajní nouze, anebo překročil meze přípustného rizika nebo meze jiní okolnosti vylučující protiprávnost. Právě těmto okolnostem s ohledem na zjištění a závěry soudů obviněný věnoval největší pozornost a poukazoval na okolnosti, za nichž k činu došlo, především však na ty, které předcházely vlastnímu útoku obviněného na poškozené, jejž soudy vzaly za základ skutkových zjištění, a v němž spatřovaly trestné jednání obviněného. Proto Nejvyšší soud, i když má pochybnosti, proti kterým výrokům dovolání směřuje, neomezil své úvahy toliko na námitky obviněného proti výroku o trestu, ale z podnětu takto vznesených výhrad zkoumal i správnost použité právní kvalifikace.
18. Obviněný nepopíral skutečnosti, které soudy vyjádřily ve skutkových zjištěních popsaných soudem prvního stupně ve skutkové větě výroku o vině, domáhal se však toho, aby soudy část útoku, při němž použil pepřový sprej, považovaly za jednání spočívající v odvracení útoku poškozeného L. Š., který se podle obviněného násilím dostal do bytu obývaného K. R., jenž jej do bytu odmítal vpustit, a proto ho L. Š. fyzicky napadl. Protože se obviněný v tuto chvíli K. R. zastal a použil pepřový sprej, mělo jeho následující jednání být posuzováno z hledisek §29 tr. zákoníku jako jednání v nutné obraně, resp. v excesu z něj.
19. Nejvyšší soud z obsahu napadených rozhodnutí shledal, že soudy již na obdobnou obhajobu obviněného v předchozím řízení reagovaly a potřebným způsobem se s ní v odůvodnění přezkoumávaných rozhodnutí vypořádaly, jakož i dostatečně rozvedly úvahy směřující k důvodům, pro které shledaly v činu obviněného naplněnými znaky pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku, a proč se nejednalo o nutnou obranu ani exces z nutné obrany podle §29 tr. zákoníku (srov. strany 3 a 4 rozsudku soudu prvního stupně a strany 3 a 4 usnesení soudu odvolacího). Zásadně lze ve stručnosti konstatovat, že soudy popsaly a posoudily povahu útoku obviněného vůči poškozeným i okolnosti, za nichž bylo proti poškozeným útočeno, a to i v souvislostech předcházejícího verbálního i fyzického konfliktu s K. R. Neopomněly, že celá situace vznikla z důvodů rozcházejících se partnerů L. Š., sestry poškozeného, a K. R., jenž si přizval zřejmě na svou obranu obviněného, který se dostavil ozbrojen pepřovým sprejem a baseballovou pálkou. Soudy nepominuly počátek incidentu mezi poškozeným L. Š. a K. R., který se odehrál v předmětném bytě, a zaměřily se i na celý průběh probíhajícího děje. Z uvedeného je patrné, že se zabývaly i těmi skutečnostmi, které obviněný v dovolání zdůrazňoval a od nichž své požadavky na závěr o jednání za podmínek nutné obrany odvíjel. Jestliže soudy dospěly k závěru, že došlo ke konfliktu mezi poškozeným L. Š. a K. R., jak jej popsal obviněný, který při tomto konfliktu použil proti poškozeným pepřový sprej, tuto skutečnost vyjádřily v popisu skutkových zjištění jen v obecné poloze, protože v tomto případě zavinění obviněného neshledávaly. To vyjádřil i soud prvního stupně v bodě 8. svého rozsudku, kde výslovně uvedl, že v tato fáze konfliktu sama o sobě nebyla důvodem trestního stíhání obviněného. Za to označil až jeho část, kdy poškození ze strachu před ozbrojeným obviněným opustili útěkem byt. Teprve to, že obviněný oba poškozené prchající před ním z bytu, až na venkovní prostranství pronásledoval vyzbrojen připravenou baseballovou pálkou, s níž opakovaně útočil na tělesnou integritu obou poškozených, zejména však proti tělu a hlavě L. Š., a to až do příjezdu Policie České republiky, bylo předmětem právního posouzení v projednávané trestní věci.
20. Soud prvního stupně k takto zjištěnému průběhu konfliktu zdůraznil, že obviněný nebyl k takovému činu oprávněn, a proto jeho čin odehrávající se venku před domem, nelze považovat za jednání v nutné obraně, neboť poškozené pronásledoval a jeho násilí nabývalo na intenzitě, pro což svědčí i fakt, že zásadní zranění hlavy poškozeného L. Š. mu bylo způsobeno úderem do zadní části hlavy, když byl otočen zády k obviněnému. Obviněný v útoku neustal ani tehdy, když viděl, že poškození jsou již zranění. O nutnou obranu se na straně obviněného podle soudů nižších stupňů nemůže jednat, neboť nešlo o reakci na aktuální vyhrocenou a intenzivním nebezpečím pro zájmy chráněné trestním zákonem hrozící situaci, podmíněnou strachem či stresem, nýbrž o předem připravený čin, pro který si obviněný našel vhodnou záminku. Podle odvolacího soudu motivem jednání obviněného nebyly obavy, stres či strach z poškozeného, nýbrž snaha o odvetu za předchozí v jiný den uskutečněné údajné napadení K. R. poškozeným L. Š.
21. Nejvyšší soud, který správnost uvedených právních závěrů posuzoval z hlediska obviněným vytýkaných nedostatků, považuje za nutné nejprve zdůraznit, že soudy se dostatečně vypořádaly s obhajobou obviněného a dospěly ke správnému závěru, že se v daném případě nejednalo z jeho strany o nutnou obranu podle §29 tr. zákoníku ani o exces z ní, neboť nebyly splněny její podmínky, když žádné zjištěné a důkazy podložené skutečnosti nesvědčí pro to, že by obviněný musel odvracet přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem a ani nešlo o obranu. Proto nepřicházelo do úvahy, aby šlo o obavu nepřiměřenou způsobu útoku.
22. Výsledky provedeného dokazování bylo sice zjištěno, že vlastnímu útoku ze strany obviněného předcházela potyčka mezi poškozeným L. Š. a kamarádem obviněného K. R., která však nebyla takovou okolností, z níž by bylo možné usuzovat na nezbytnost a oprávněnost obranného zakročení obviněného. Naopak to byl právě obviněný, který po tomto nijak závažném konfliktu reagoval zákeřně a spáchal popsaný čin vyznačující se surovým útokem vůči oběma poškozeným, vedený snahou vypudit poškozené z bytu, v němž pokračoval i na prostranství před domem. S ohledem na tyto skutečnosti nebylo možné uvedené jednání obviněného považovat za jednání v nutné obraně ve smyslu §29 tr. zákoníku.
23. Podle §29 odst. 1 tr. zákoníku čin jinak trestný, kterým někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný trestním zákonem, není trestným činem. Podle odstavce 2 nejde o nutnou obranu, by-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku.
24. Podstatou nutné obrany je odvrácení nebezpečí, které vzniká útokem směřujícím proti zájmu chráněnému trestním zákoníkem, a to činem, který by jinak byl trestným činem, namířeným proti útočníkovi. Předpokládá jednak odražení útoku přímo hrozícího nebo trvajícího na zájem chráněný trestním zákoníkem, a jednak obrana nesmí být zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V situaci, kdy proti sobě navzájem útočí dvě osoby, je rozhodující počáteční iniciativa, tedy kdo začal (mohou se uplatnit i další pomocná kritéria: jaká byla pohnutka či motiv jednání každé ze stran, čí jednání směřovalo ke stupňování konfliktu). Podle okolností případu musí být jasné, že útok musí bez prodlení a určitě následovat za hrozbou, přitom však nemusí být neočekávaný. Hrozba nemusí být vyslovena, postačí, když z okolností případu vyplývá (např. útočník sahá po zbrani). Útok nesmí být však ukončen ani přerušen. Jestliže byl útok ukončen nebo přerušen a nebezpečí již přímo nehrozí, nepřichází nutná obrana v úvahu. Na druhé straně však není třeba čekat, až útočník udeří první. Iniciativa, vedoucí ke vzájemnému střetnutí, ale musí vycházet pouze od útočníka. Touto iniciativou je právě určováno, kdo je útočníkem a kdo obráncem. Další průběh střetnutí, pokud byly zachovány meze nutné obrany, na tom nic nemění (srov. ŠÁMAL P. a kol. Trestní zákoník I. §1 až 139. Komentář. 2. vydání. Praha: C. H. Beck, 2012, s. 399 až 404).
25. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. Útok je jednání člověka, a to zpravidla konání, které je úmyslné, protiprávní (nedovolené) a nebezpečné určitou měrou pro společnost (nikoli zcela nepatrnou). Přiměřenost obrany se posuzuje především z hlediska intenzity obou akcí, což vyjadřuje pojem způsobu útoku. Z povahy věci vyplývá, že obrana musí být tak intenzivní, aby útok jistě a bez rizika pro napadeného odvrátila, tj. musí být silnější než útok, avšak nesmí být zcela zjevně přehnaná. Přiměřenost obrany je třeba posoudit se zřetelem na všechny okolnosti případu; na vybočení z mezí nutné obrany nelze usoudit jen z toho, že napadený se bránil zbraní proti neozbrojenému útočníku, věkově podstatně mladšímu, fyzicky silnějšímu a známému svou agresivitou [srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 18. 6. 1970, sp. zn. 3 Tz 13/70 (uveřejněné pod č. 49/1970 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)].
26. S ohledem na okolnosti, za nichž k činu v projednávané věci došlo, je rozhodné, že beztrestnosti podle §29 tr. zákoníku se nemůže dovolávat ten, kdo se při obraně proti útoku neomezí na odvrácení útoku, ale podnikne další útočné činy, neodůvodněné již pouze nutností obrany, a kdo se popř. dá s útočníkem do vzájemné půtky, takže již u něho nejde o obranu, ale o vypořádání se s útočníkem [srov. např. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 25. 1. 1967, sp. zn. 4 Tz 101/66 (uveřejněné pod č. 26/1967 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O nutnou obranu totiž nepůjde tam, kde útok již fakticky skončil, nebo kde pachatel reaguje na útok takovým způsobem, že útok ve skutečnosti oplácí a nikoli odvrací [srov. z rozboru a zhodnocení výsledků prověrky rozhodování některých okresních soudů o trestných činech ublížení na zdraví podle §221 a §222 tr. zák. ve II. pololetí 1964, projednaného a schváleného plénem Nejvyššího soudu dne 2. 7. 1965, sp. zn. Pls 5/65 (uveřejněné pod č. II/1965 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. O tzv. exces (vybočení) z mezí nutné obrany půjde zásadně tehdy, jestliže zde některé podmínky nutné obrany byly, tzn., stav byl nutné obraně blízký, aniž však byly podmínky nutné obrany dány ve všech směrech. Teorie i praxe rozlišuje exces intenzivní a exces extenzivní. V případě intenzivního excesu jde o exces (vybočení) co do míry obranného zákroku, neboť obrana nebyla zcela zjevně přiměřená způsobu útoku, přičemž může jít o nepoměr v intenzitě nebo v případě mimořádného nepoměru ve způsobené škodě. Naproti tomu exces extenzivní, výslovně zmiňovaný dovolatelem, znamená vybočení co do doby zákroku, neboť obrana nebyla provedena v době, kdy útok přímo hrozil nebo trval, přičemž může jít o provedení obrany v době, kdy útok skončil, anebo naopak byla obrana předčasná. V obou těchto případech je nutná obrana vyloučena (srov. přiměřeně nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 433/02, uveřejněný ve Sb. nál. a usn. ÚS, roč. 2004, sv. 33, pod č. 49, s. 11).
27. Protože v jednání obviněného nebyly zjištěny okolnosti, které by naplnily rozvedené obecné vymezení nutné obrany nebo excesu z ní, Nejvyšší soud přisvědčil správnosti závěrů soudů obou stupňů, jestliže v činu, jenž je obviněnému kladen za vinu, neshledaly ani podmínky nutné obrany podle §29 odst. 1 tr. zákoníku, ani excesu z této obrany podle §29 odst. 2 tr. zákoníku. Ani v počátečním konfliktu nešlo o případ, že by se obviněný byl nucen bránit útoku poškozeného L. Š., což vyjádřil soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí v bodě 8. Jestliže obviněný zdůrazňoval, že pepřový sprej použil vůči poškozeným při vzájemné roztržce mezi nimi a K. R. a že se tak snažil odrazit předpokládaný a již probíhající útok L. Š. na K. R., jde o nesprávnou interpretaci proběhlé události obviněným, protože objektivně šlo jen o podnět a záminku k tomu, aby obviněný mohl realizovat svůj útok, na nějž se předem připravil, což plyne z toho, že se již předem vyzbrojil pepřovým sprejem a baseballovou pálkou, aby zvýšil svou fyzickou převahu, a tyto zbraně také při malicherné zámince bezprostředně proti poškozeným použil. Učinil tak přitom nikoli v rámci odvracení bezprostředně hrozícího či probíhajícího útoku či nebezpečí, ze strachu či ve stresu z něj, nýbrž zcela cíleně a plánovaně při vlastním útoku na jejich tělesnou integritu, bez předchozího využití zákonných prostředků ke zklidnění eskalujícího napětí mezi K. R. a poškozeným L. Š. Obviněný ve svém útočném jednání za použití zbraně, a to baseballové pálky, rány směřoval do hlavy poškozeného, a v tomto útoku pokračoval i před domem, kam před ním L. Š. i S. R. uprchli z bytu, kde poškozené opakovaně fyzicky napadal, navíc i ve chvíli, kdy poškozený L. Š. již vykazoval známky zranění a upadl na zem.
28. Z těchto důvodů Nejvyšší soud k námitkám obviněného shledal, že právní závěry učiněné soudy nižších stupňů netrpí obviněným vytýkanými vadami, neboť z nich je zřejmé, že obviněný zneužil emočně vypjatou situaci v souvislosti s rozchodem K. R. s L. Š. a jejím stěhováním ze společného bytu s cílem pomstít se L. Š. za předchozí údajné napadení K. R., opakovaně úmyslně napadl zbraní neozbrojené a před ním již ustupující poškozené, čímž jim přivodil ve výroku o vině popsaná zranění. Naplnil tudíž skutkovou podstatu pokusu zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zákoníku a přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku.
b) K přiměřenosti trestu
29. Obviněný v dovolání vytýkal nedostatky též ve vztahu k výroku o trestu, u něhož považoval za nesprávné, že soudy mu trest vyměřily bez přihlédnutí k polehčující okolnosti vyjádřené v §41 písm. g) tr. zákoníku. Je však třeba uvést, že jak již bylo vyjádřeno v bodě III. tohoto usnesení, prostřednictvím dovolacího podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. není možné namítat nepřiměřenost trestu z hledisek uvedených v §39 až 42 tr. zákoníku. Proto již z tohoto obecného vymezení podmínek, za nichž lze dovolání uplatnit, je patrné, že šlo o okolnosti, které obviněný nemohl v dovolání vytýkat. I přesto, však lze dodat, že s ohledem na okolnosti, za nichž k činu došlo, nebyly splněny podmínky vymezené v §41 písm. g) tr. zákoníku, protože obviněný nespáchal čin odvraceje útok a nenaplnil ani podmínky §29 tr. zákoníku.
30. Pokud se obviněný domáhal, aby soudy za použití §58 odst. 6 tr. zákoníku snížily jemu ukládaný trest pod dolní hranici trestní sazby, takovou výhradu nelze prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. rovněž použít, a to s ohledem na výklad k judikatuře Nejvyššího soudu prezentovaný v bodě III. shora.
V. Závěr
31. Ze všech těchto důvodů Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného je ve vztahu k výroku o vině nedůvodné a ohledně výroku o trestu uplatněné mimo označený dovolací důvod. Lze shrnout, že napadená rozhodnutí netrpí vytýkanými vadami, a protože tento závěr mohl dovolací soud učinit toliko na podkladě napadeného rozhodnutí a obsahu spisu, dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl. Své rozhodnutí přitom učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. 11. 2018
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu