ECLI:CZ:NS:2011:8.TDO.1411.2010.1
sp. zn. 8 Tdo 1411/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 19. ledna 2011 o dovolání obviněného M. G., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Okresního soudu v Liberci pod sp. zn. 6 T 48/2009, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného M. G. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Liberci ze dne 9. 2. 2010, sp. zn. 6 T 48/2009, byl obviněný M. G. uznán vinným trestným činem křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. č. 140/1961 Sb., kterého se podle skutkových zjištění tam popsaných dopustil tím, že dne 25. 4. 2007 kolem 9.00 hodin v L., v budově Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, při hlavním líčení v trestní věci obviněného M. S., vedené pod sp. zn. 54 T 21/2004, po řádném procesním poučení o právech a povinnostech svědka, včetně následků křivé výpovědi, uvedl, že během února 2002 A. M. opatřil razítko advokáta JUDr. J. D. a následně 11. 2. 2002 A. M. doprovázel při převozu finanční hotovosti z P. do N. B. a následně ho A. M. v roce 2003 požádal, aby svědci S. K. a M. V. „ztratili paměť“, když tyto skutečnosti byly následným dokazováním v hlavním líčení vyvráceny a zhodnoceny jako nepravdivé.
Za tento trestný čin byl obviněný M. G. odsouzen podle §175 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 2 písm. a), b), odst. 3 tr. zák. k peněžitému trestu ve výši 100.000,- Kč, a pro případ, že by uložený trest nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, mu byl podle §54 odst. 3 tr. zák. stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání jednoho roku.
V další části byl podle §226 písm. c) tr. ř. obžaloby zproštěn obviněný M. S., jemuž bylo kladeno za vinu účastenství ve formě návodu k trestnému činu křivé výpovědi a nepravdivému znaleckému posudku podle §10 odst. 1 písm. b) tr. zák. k §175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Proti tomuto rozsudku soudu prvního stupně podal obviněný M. G. odvolání, které Krajský soud v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci jako soud odvolací usnesením ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010, podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
Obviněný M. G. prostřednictvím obhájce Mgr. Lukáše Votruby napadl toto usnesení odvolacího soudu dovoláním podaným s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř. K prvnímu z nich obviněný uvedl, že skutkový stav tak, jak je popsaný ve výroku rozsudku, nemůže obstát pro zásadní rozpor v poměru mezi skutkovými zjištěními soudů a důkazy, neboť ty byly učiněny před zahájením trestního stíhání bez možnosti účastnit se při jejich provádění. Stěžejní důkazy prokazující vinu obviněného byly uskutečněny v průběhu hlavních líčení konaných Krajským soudem v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci v trestní věci sp. zn. 54 T 21/2004. Podstatná z nich byla svědecká výpověď A. M. učiněná dne 20. 3. 2007, což bylo o měsíc dříve, než byl v uvedené věci dovolatel vyslýchán, tudíž jí nebyl přítomen. Důkaz tak byl proveden nejen před zahájením trestního stíhání, ale i před jeho vlastní výpovědí. Po výpovědi obviněného již znovu nebyl A. M. vyslechnut a soud uvedl, že svědek jeho tvrzení odmítl, avšak učinil tak bez jakéhokoli poučení a nemluvil pravdu. Soud prvního stupně vycházel z protokolu o hlavním líčení ze dne 27. 4. 2007, a v řízení před soudem žádný takový důkaz proveden nebyl, neboť soud vzal za podklad pouze protokol o hlavním líčení ze dne 25. 4. 2007. Soud prvního stupně pak provedl důkazy, které je nutno považovat za nezákonné, neboť obviněný neměl možnost se jich účastnit, tedy zejména výslechu A. M., jehož soudy znovu v jeho přítomnosti nevyslechly a důkazy neprovedly ani výslechem svědka S. K. nebo M. S. Protokoly, na které soud prvního stupně odkazoval s tím, že z nich vycházel, nebyly v hlavním líčení proti jeho osobě ani čteny. K tíži bylo obviněnému to, že jeho výpověď navrhl M. S. jako důkaz až při jednání dne 25. 4. 2007, což sám dovolatel nemohl ovlivnit. K tomuto hlavnímu líčení se dostavil na žádost M. S., aby provedl svědectví o skutečnostech, kterých se účastnil nebo u nich byl přítomen. Obviněný zdůraznil, že veškeré jím uváděné skutečnosti byly pravdivé a výpověď poskytl v souladu s poučením. Podle obviněného jsou zákonné důkazy opatřené soudy v extrémním rozporu se skutkovými zjištěními, rozhodnutí soudů obou stupňů považuje za nepřezkoumatelná a nepřesvědčivá. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uvedl, že mu byl uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, když podle §54 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest soud neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, přičemž soudy nezjišťovaly majetkové poměry obviněného. Peněžitý trest není schopen splatit ze svých prostředků, musel požádat o splátkový kalendář.
V závěru dovolání obviněný navrhl, aby dovolací soud ve smyslu §265k tr. ř. a §265 l tr. ř. usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 16. 6. 2010, sp. zn. 31 To 214/2010 zrušil a věc vrátil soudu k dalšímu řízení. Obviněný také požádal, aby mu byl odložen výkon dovoláním napadeného rozhodnutí.
K dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, který nejprve zrekapituloval dovolací námitky obviněného a konstatoval, že dovolatel nevznesl jedinou námitku, která by se týkala nesouladu skutkových zjištění vylíčených ve skutkové větě či v odůvodnění soudních rozhodnutí a zákonných znaků souzeného trestného činu. Dovolatel brojil výlučně proti kvalitě a rozsahu dokazování, resp. proti procesní použitelnosti provedených důkazů a trval na tom, že jeho svědecká výpověď byla pravdivá. Státní zástupce připustil, že rozsah dokazování v předmětné věci může vzbuzovat určité pochybnosti, když mimo výslechů obviněného a M. S. soud neprovedl jiný důkaz než spisem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, avšak nelze požadovat, aby důkazy v této věci realizované byly prováděny po zahájení trestního stíhání osoby obviněné z trestného činu podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák. a za její účasti, když je pak nutné řešit, zda takový listinný důkaz může být jediným usvědčujícím důkazem. K námitce uplatněné v rámci dovolacího důvodu §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. státní zástupce konstatoval, že tato na označený dovolací důvod dopadá, avšak není důvodná. Pro neuložení peněžitého trestu nestačí pouze určitá pravděpodobnost jeho nezaplacení nebo neochota pachatele ho uhradit. Skutečnost, že obviněný má s placením peněžitého trestu určité problémy, nezakládá nedobytnost peněžitého trestu. Nelze tedy učinit závěr o tom, že peněžitý trest vyměřený toliko nevýrazně nad spodní hranicí sazby v §54 odst. 1 tr. zák. by byl nepřípustný z důvodu §54 odst. 1 věty za středníkem tr. zák. V závěru vyjádření státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), jako soud odvolací se zřetelem na hlediska vymezená v ustanovení §265i odst. 1 tr. ř. nejprve zkoumal, zda nejsou dány důvody pro odmítnutí dovolání. Ověřil, že dovolání je přípustné, bylo podáno osobou oprávněnou, v zákonem stanovené lhůtě a na místě, kde lze podání učinit, a že splňuje náležitosti dovolání. Dále posuzoval, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím označené dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g), h) tr. ř., neboť dovolání je možné podat pouze z důvodů taxativně stanovených v §265b tr. ř., jejichž existence je nezbytnou podmínkou pro přezkoumání napadených rozhodnutí dovolacím soudem.
Obviněný mimo jiného uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z takto stanovené dikce plyne, že je možné dovoláním vytýkat buď nesprávnost právního posouzení skutku, tj. mylnou právní kvalifikaci skutku, jak byl v původním řízení zjištěn, v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva, anebo vadnost jiného hmotně právního posouzení. Na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, a to přesto, že právní posouzení činu i jiné hmotně právní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině a blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Na skutkový stav je možné v rámci dovolání podaného s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 tr. ř. poukázat jen s ohledem na to, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva posouzeny.
Je proto třeba zdůraznit, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, tak i v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, II. ÚS 651/02, III. ÚS 732/02, II. ÚS 760/02, III. ÚS 282/03, IV. ÚS 449/03). V této souvislosti je třeba také poznamenat, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.). Provádění a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. je zákonem svěřeno zejména nalézacímu soudu, přičemž tento postup ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumává odvolací soud. Nejvyššímu soudu jako soudu dovolacímu je umožněno zasahovat do hodnocení provedených důkazů jen tehdy, pokud by shledal, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s právními závěry učiněnými v napadeném rozhodnutí (viz např. nález Ústavního soudu pod sp. zn. III. ÚS 84/94, III 166/95, nebo III. ÚS 376/03).
Rovněž je nutné připomenout, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonných dovolacích důvodů, nikoli jen jejich označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně (tedy materiálně, nikoli jen formálně) tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění, např. vztahující se k jiné právní kvalifikaci, která měla být podle dovolání použita. Nelze tedy postupovat opačně, že jsou v dovolání tvrzeny pochybnosti o správnosti skutkových zjištění soudu prvního stupně a v návaznosti na to i soudu druhého stupně, kdy je třeba důkazy opakovat, provádět důkazy další, popř. jinak hodnotit důkazy již provedené, a v důsledku takových tvrzených skutkových vad je dovozováno, že obviněný se činu, jímž byl uznán vinným, nedopustil.
Ve smyslu těchto obecných zásad je potřebné posuzovat i dovolání obviněného M. G., pokud v něm uplatnil námitky ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Z obsahu této části dovolání je patrné, že když obviněný vytýkal, „že zjištěný skutkový stav pro zásadní rozpory v poměru mezi skutkovými zjištěními a důkazy nemůže obstát“, vznesl výhrady proti učiněným skutkovým zjištěním. Obviněný tím vyjádřil, že skutková zjištění, z nichž soudy pro své právní úvahy vztahující se k výroku o vině vycházely, jsou nesprávná. Pro tento názor vycházel z jím spatřovaných nedostatků v rozsahu provedeného dokazování a v povaze důkazů, o něž soudy své skutková zjištění opřely.
Námitky obviněného uvedeným způsobem uplatněné tím, že brojí jednak proti rozsahu provedeného dokazování a způsobu hodnocení provedených důkazů, nejsou zaměřeny proti právní kvalifikaci, podle níž bylo posouzeno trestní jednání obviněnému kladené za vinu, ale staví se proti způsobu, na jehož základě soudy důkazy hodnotily a určily jejich rozsah. Takové výtky tudíž nejsou způsobilé naplnit právně relevantním způsobem dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nelze je podřadit ani pod žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265bodst. 1 písm. a) - l ) tr. ř.
Nad rámec takto učiněných závěrů Nejvyšší soud považuje za nutné zdůraznit, že neshledal takové nedostatky v provedeném dokazování, které by svědčily o tom, že důkazy, jež byly provedeny, a na jejich podkladě zjištěné skutkové okolnosti, nejsou v extrémním nesouladu s učiněnými právními závěry. Předně je potřeba uvést, že trestného jednání se obviněný dopustil v průběhu dokazování prováděného v řízení před soudem prvního stupně v trestní věci vedené proti obviněnému M. S. u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, když při hlavním líčení v postavení svědka vypověděl skutečnosti, které se na základě dalších důkazů v této věci vedené prokázaly jako nepravdivé. Všechny skutkové okolnosti byly dány a skutkový základ pro ně vyplývá z obsahu uvedené výpovědi a postupu, jakým byla tato výpověď vyhodnocena v souvislosti se všemi dalšími ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, sp. zn. 54 T 21/2004, zhodnocenými důkazy. Rozhodné pro posouzení viny obviněného v této nyní projednávané věci bylo, aby soudy provedly důkazy spisovým materiálem uvedené trestní věci, v níž obviněný nepravdivě vypovídal. Tuto povinnost soud prvního stupně splnil, a jak vyplývá z obsahu protokolu o hlavním líčení konaném dne 9. 2. 2010 v dovoláním napadené věci sp. zn. 6 T 48/2009, na č. l. 114 soud prvního stupně tuto svou povinnost doložil, když vypsal, které části z obsahu spisu předmětného soudu sp. zn. 54 T 4/2009, (původně vedené pod sp. zn. 54 T 21/2004) přečetl, s tím, že dovolatel k jejich obsahu žádné námitky nevznesl. Kromě toho soud vyslechl (při hlavním líčení dne 7. 4. 2009, č. l. 102) k předmětné věci i obviněného M. S. Jestliže soud prvního stupně uvedeným způsobem provedené důkazy zhodnotil v souladu s §2 odst. 6 tr. ř., pak na základě nich učiněná skutková zjištění nevyvolávají pochybnosti. Soud druhého stupně se obhajobou obviněného rovněž zabýval, a v odůvodnění svého rozhodnutí shledal, že jeho verze o tom, že uvedený skutek nespáchal, není podporována žádnými provedenými důkazy, když navíc stojí zcela osamocena proti jiným důkazům, jež řádně zvažoval. V této souvislosti lze jen dodat, že uplatněné výhrady jsou jen opětovným zopakováním již v rámci odvolacího řízení obviněným uváděné obhajoby, jíž byla ze strany soudu věnována dostatečná a potřebná pozornost, jak lze dovodit z odůvodnění napadeného usnesení odvolacího soudu na straně 3, kde zejména shledal, že „je zřejmé, že skutečnost o nevěrohodnosti výpovědi tehdejšího svědka M. G. byla bez pochybností zjištěna a bez výhrad potvrzena“.
Takto učiněná skutková zjištění byla po právní stránce zhodnocena a byly z nich vyvozeny správné právní závěry, neboť je patrné, že obsahem nepravdivé výpovědi, za kterou byla ve věci Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci sp. zn. 54 T 21/2004, předmětná výpověď obviněného označena, obviněný uváděl takové skutečnosti, které svědčily o tom, že skutek, z něhož byl obviněný M. S. obviněn, by byly schopny uvedené skutečnosti zvrátit. Obviněný M. G. totiž v předmětné výpovědi potvrzoval verzi tehdy obviněným M. S. uváděnou, a to že A. M. předmětnou dlužnou částku uhradil. Tím se M. S. snažil vyvinit, a uváděl i další skutečnosti ohledně opatření razítka advokáta JUDr. J. D. Šlo tedy o tvrzení nepravdivých okolností podstatného významu pro rozhodnutí soudu prvního stupně o vině obviněného M. S. Není tak pochyb o tom, že na podkladě provedených skutkových závěrů byly dostatečně objasněny všechny znaky skutkové podstaty trestného činu křivé výpovědi a nepravdivého znaleckého posudku podle §175 odst. 2 písm. a) tr. zák.
Jestliže obviněný podal dovolání též s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., je potřeba uvést, že ten je dán, když byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Za druh trestu, který zákon nepřipouští, se považuje uložení některého z druhů trestů uvedených v §27 tr. zák. bez splnění těch podmínek, které zákon přepokládá. Vzhledem k tomu, že podle §54 odst. 1 tr. zák. věta za středníkem, soud peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný, je otázka dobytnosti peněžitého trestu takovou podmínkou, kterou zákon pro uložení peněžitého trestu za splněnou požaduje, a proto výhradu, že nebyla naplněna, je možné považovat za námitku proti druhu trestu, který zákon nepřipouští. Nejvyšší soud proto dále zkoumal, zda takto uplatněné dovolání je opodstatněné.
Podle §54 odst. 1 tr. zák. soud při výměře peněžitého trestu přihlédne k osobním a majetkovým poměrům pachatele; peněžitý trest neuloží, je-li zřejmé, že by byl nedobytný. O nedobytnost peněžitého trestu jde tehdy, pokud soud při rozhodování o jeho uložení shledá, s ohledem na osobní a majetkové poměry obviněného, že peněžitý trest nemůže vykonat, a to ani zaplacením ve splátkách podle §54 odst. 3 tr. zák. Pro neuložení tohoto trestu pro jeho nedobytnost nestačí jen určitá pravděpodobnost o tom, že by tento trest obviněný nemohl zaplatit ani neochota obviněného tak učinit, ale musí objektivně z provedeného dokazování tato nedobytnost vyplynout (srov. přiměřeně rozhodnutí č. 22/1977-II. Sb. rohz. tr.).
V projednávané věci byl obviněnému uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč. K němu soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že tento trest i jeho výše odpovídají míře narušenosti osobnosti obviněného i společenské nebezpečnosti jeho jednání. Jde o trest, který je obviněný schopen bez problému uhradit (viz str. 4 rozsudku). Odvolací soud žádné bližší skutečnosti k tomuto trestu neuvedl, toliko shrnul okolnosti, o něž soud prvního stupně svůj závěr opřel, a vyjádřil, že se s nimi ztotožňuje.
Nejvyšší soud k těmto argumentům dodává, že požadavku na náležité objasnění zejména majetkových poměrů, nebylo možné dostatečně vyhovět, neboť jak se podává z obsahu spisu Okresního soudu v Liberci, sp. zn. 6 T 48/2009, obviněný v přípravném řízení uvedl, že je svobodný, bezdětný, má středoškolské vzdělání a je osobou výdělečně činnou v oboru svářečské práce. K zaměstnání a postavení v něm sdělil, že je podnikatel. K majetkovým poměrům a k čistému měsíčnímu příjmu konstatoval jen to, že je nebude uvádět. Městským úřadem Č. L., kde má obviněný trvalé bydliště, bylo sděleno, že obviněný byl v posledních pěti letech projednán pro přestupek. Žádné další skutečnosti k jeho osobě uvedeny nebyly. Okolnost, že je obviněný osobou samostatně výdělečně činnou, je patrná i z dokladu o pracovní neschopnosti, který obviněný předložil jako podklad pro svou žádost o odročení hlavního líčení dne 3. 4. 2009 (č. l. 101). Z protokolu o hlavním líčení, z výpovědi obviněného lze dovodit, že v červnu 2007 vlastnil osobní automobil Opel Frontera, neboť dokládal, že mu tento byl neznámou osobou zapálen. Žádné další skutečnosti se k majetkovým poměrům obviněného nepodařilo pro nespolupráci a neochotu obviněného zjistit.
Nejvyšší soud na základě těchto skutečností, které vyplynuly z obsahu spisového materiálu, shledal, že je i přes kusé informace patrné, že obviněný není takovou osobou, u níž by byl uložený peněžitý trest nedobytný, neboť je podnikatelem, který neznámou podnikatelskou činnost provozuje jako osoba samostatně výdělečně činná, a jak též bylo zjištěno, tato jeho profese je aktivně konaná. V této souvislosti je vhodné zdůraznit, že byť obviněný v podaném dovolání nedobytnost namítá, nezmiňuje, že by byl bez prostředků nebo že peněžitý trest není schopen na svou celkovou insolventnost uhradit. Vytýká toliko, že jeho majetkové poměry nebyly zjišťovány, což neodpovídá skutečnosti, protože se rozhodl o nich sám nehovořit, a to i před soudem (č. l. 114), kde odmítl vypovídat a odkázal na svou výpověď z přípravného řízení. Jestliže v dovolání konstatoval, že peněžitý trest není schopen platit ze svých prostředků a musel požádat o splátky, na něž si půjčuje, je zřejmé, že uvedený trest obviněný platí, byť s obtížemi. V dané věci proto nejde o situaci, že by byl uvedený trest nedobytný. O dobytnost nejde tehdy, když je obviněný schopen jej uhradit ve splátkách podle §54 odst. 3 tr. zák., jež, jak obviněný sdělil, realizuje. Z jeho postoje k možnosti splácet uvedený trest lze spíše než o jeho nedobytnost ve smyslu §54 odst. 1 věta za středníkem, usuzovat o neochotě obviněného se tomuto trestu podrobit a uhradit jej.
Když Nejvyšší soud nezjistil v napadeném rozhodnutí vady, které obviněný v dovolání vytýkal, ale naopak dospěl k závěru, že vyměřený trest byl uložen v souladu s podmínkami, na jejichž základě jej lze uložit, námitky obviněného posoudil jako zjevně neopodstatněné, a proto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
S ohledem na tento výsledek dovolacího řízení nebyly splněny podmínky proto, aby byl odkládán výkon peněžitého trestu, jak se obviněný v dovolání též domáhal.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. ledna 2011
Předsedkyně senátu:
JUDr. Milada Šámalová