ECLI:CZ:NS:2021:8.TDO.412.2021.1
sp. zn. 8 Tdo 412/2021-621
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 12. 5. 2021 o dovolání obviněného P. U. , nar. XY v XY, trvale bytem XY, adresa pro doručování XY, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 151/2018, takto:
Podle §265k odst. 1 tr. ř. se zrušuje rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019.
Podle §265k odst. 2 tr. ř. se zrušují další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Podle §265l odst. 1 tr. ř. se přikazuje Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Odůvodnění:
I. Rozhodnutí soudů nižších stupňů
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 3 T 151/2018, byl obviněný P. U. uznán vinným v bodě 1. přečinem zanedbání povinné výživy podle §196 odst. 1 tr. zákoníku, v bodě 2. přečinem podvodu podle §209 odst. 1 tr. zákoníku, jichž se dopustil skutky v rozsudku popsanými. Za tyto přečiny a za přečin úvěrového podvodu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, byl obviněný odsouzen podle §211 odst. 4 tr. zákoníku za použití §43 odst. 2 tr. zákoníku k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří roků, jehož výkon mu byl podle §81 odst. 1, §84 a §85 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti roků za současného stanovení dohledu nad obviněným. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o náhradě škody.
2. Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, jenž rozhodoval z podnětu odvolání obviněného a státního zástupce zrušil podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného při nezměněném výroku o vině za uvedené trestné činy odsoudil podle §209 odst. 1 za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi měsíců, pro jehož výkon jej podle §56 odst. 2 písm. a) tr. zákoníku zařadil do věznice s ostrahou. Výrok o vině i o náhradě škody ponechal nezměněn. Odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl.
II. Z dovolání obviněného
3. Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný s odkazem na §265b odst. 1 písm. d), l) tr. ř. dovolání, v němž odvolacímu soudu vytýkal porušení zásad spravedlivého procesu, a to jak ve vztahu k zajištění práva na obhajobu, tak i z hlediska vyměření odpovídajícího a přiměřeného trestu. Výroku o trestu vytkl jeho neúměrnou přísnost neodpovídající společenské závažnosti a časovému odstupu od spáchání činů kladených mu za vinu. Poukázal na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020, vydané v této trestní věci s tím, že původně mu nebyl ukládán souhrnný trest, jako tomu bylo v předchozím rozsudku (uložen byl ve výměře tří let s podmíněným odkladem), zatímco nyní v rámci úhrnného trestu mu byl uložen trest odnětí svobody na osm měsíců nepodmíněně, což je trest podle něj nespravedlivý.
4. Obviněný však podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. dovolání zaměřil zejména na pochybení odvolacího soudu při zajišťování jeho účasti na veřejné zasedání, protože po jeho vadném vyrozumění o něm bylo konáno v jeho nepřítomnosti. Odvolacímu soudu vytkl, že jej nevyrozumíval na doručovací adresu XY pro toto řízení určenou a městskému soudu známou. Na ni byl v předchozím řízení obesílán, a tedy i legitimně očekával, že odvolací soud jej i o veřejném zasedání vyrozumí na této adrese. Pokud tak Městský soud v Praze nepostupoval, jde o závažné pochybení i proto, že mu byl v jeho nepřítomnosti zcela překvapivě uložen nepodmíněný trest odnětí svobody, který s ohledem na obsah usnesení Nejvyššího soudu a trest, který mu byl uložen původně, neočekával. Takový postup soudu vnímá jako vážný zásah do práva na spravedlivý proces.
5. Za pochybení obviněný považoval i to, že nebyl seznámen s obsahem odvolání státního zástupce v dané věci, a nemohl tak argumentačně reagovat na jeho názor. Při znalosti nové procesní situace vyplývající ze zastavení trestního řízení vedeného u Obvodního soudu pro Prahu 4 usnesením ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 3 T 65/2020, bylo možné předpokládat i nové odůvodnění odvolání státního zástupce proti rozsudku nalézacího soudu, neboť jedna část předchozího rozsudku byla nejen zrušena usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1396/2019, z podnětu dovolání dovolatele proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 98/2019, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 3 T 143/2018, ale současně bylo toto trestní stíhání usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 26. 10. 2020, sp. zn. 3 T 65/2020, zastaveno. Obviněný však s obsahem nového odvolání státního zástupce, bylo-li podáno, seznámen nebyl.
6. Vadný postup odvolacího soudu obviněný shrnul tak, že došlo k porušení článku 38 odst. 2 Listiny, neboť veřejné zasedání proběhlo v jeho nepřítomnosti, ač bylo rozhodováno o nové skutečnosti, která pro něj měla podstatný význam, neboť mu byl uložen nepodmíněný trest, vůči němuž nemohl vznášet argumenty ve svůj prospěch, čímž současně došlo k porušení principu rovnosti zbraní. Takový postup je v rozporu se zákonem a s judikaturou Ústavního soudu (srov. nálezy ze dne 27. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 269/05, a ze dne 24. 11. 2009, sp. zn. II. ÚS 1681/08) i s rozhodnutími ESLP ze dne 29. 11. 1988 ve věci Brogan proti Velké Británii, stížnost č. 11209/84, či Kysilková proti České republice ze dne 10. 2. 2011, stížnost č. 17273/03.
7. Z těchto důvodů dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadený rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, zrušil a věc vrátil tomuto soudu k novému projednání a rozhodnutí. Současně požádal, aby Obvodní soud pro Prahu 4 podle §265h odst. 3 tr. ř. navrhl Nejvyššímu soudu odložit nařízený výkon rozhodnutí do doby rozhodnutí o dovolání.
III. Z vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství
8. Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, jemuž bylo dovolání obviněného v opise podle §265h odst. 2 tr. ř. zasláno k vyjádření, tohoto svého oprávnění do neveřejného zasedání nevyužil, resp. takové jeho podání neměl Nejvyšší soud k dispozici.
IV. Přípustnost a důvody dovolání
9. Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. c), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.).
10. Obviněný dovolání podal z důvodů podle §265b odst. 1 písm. d) a l) tr. ř., když podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. lze dovolání opřít, jestliže bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 v písm. a) až k) tr. ř. Ze zákonného vymezení tohoto dovolacího důvodu je zřejmé, že spočívá ve třech různých okolnostech, z nichž v posuzované věci jde alternativu, když byl řádný opravný prostředek byl zamítnut podle §256 tr. ř., přestože řízení předcházející napadenému rozhodnutí je zatíženo vadami, které jsou ostatními dovolacími důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř.
11. Vadné řízení předcházející vydání přezkoumávaného rozhodnutí obviněný přičlenil k důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., který dopadá na situaci, kdy byla-li porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Tento dovolací důvodu předpokládá, že v rozporu se zákonem bylo konáno hlavní líčení nebo veřejné zasedání v nepřítomnosti obviněného, ač měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, čímž byl obviněný zkrácen na svém právu ve smyslu článku 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, publikované pod č. 2/1993 Sb., v znění pozdějších předpisů (dále „Listina“). Podle tohoto článku má každý právo, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a aby se mohl vyjádřit ke všem prováděným důkazům. Účelem práva obviněného na projednání trestní věci v jeho přítomnosti je zejména zajistit mu reálnou možnost vyjádřit se před soudem k tomu, co je mu v obžalobě kladeno za vinu, a k důkazům, na nichž je obžaloba založena. Uvedené plyne z principu, že každý, o jehož právech a povinnostech má být v soudním řízení rozhodnuto, má mít v rámci práva na soudní a jinou ochranu možnost osobně se účastnit jednání, v němž se rozhodne (k tomu srov. přiměřeně např. nálezy Ústavního soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. III. ÚS 238/2000, ze dne 21. 11. 1996, sp. zn. IV. ÚS 200/96, aj.).
12. Okolností, v jejímž důsledku došlo k porušení přítomnosti obviněného u veřejného zasedání dne 9. 12. 2020, bylo vadně zaslané vyrozumění o jeho konání, které bylo nesprávně doručováno, což s důvodem podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. koresponduje. Proto, když Nejvyšší soud zjistil, že dovolání netrpí vadami, pro které by je mohl podle §265i odst. 1 tr. ř. odmítnout, podle §265i odst. 3 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost těch výroků rozhodnutí, proti nimž byla dovolání podána v rozsahu a z důvodů, uvedených v dovolání, jakož i řízení napadenému rozhodnutí předcházející, a shledal, že dovolání jsou důvodná.
13. Dovolání směřuje proti postupu odvolacího soudu, který řádně nezajistil, aby se obviněný mohl veřejného zasedání účastnit, a proto je třeba obecně uvést, že i když přítomnost osob při veřejném zasedání ustanovení §234 odst. 1, 2 tr. ř. upravuje jen formálně a přítomnost obviněného při veřejném zasedání není konkrétněji vymezena ani v žádném jiném ustanovení trestního řádu, řešení otázky, kdy a za jakých okolností je účast obviněného při veřejném zasedání nutná, je možné vyvodit ze smyslu ustanovení §233 odst. 1 tr. ř., podle něhož předseda senátu předvolá k veřejnému zasedání osoby, jejichž osobní účast při něm je nutná, což je zejména v případech, kdy považuje za nezbytné je vyslechnout. V ostatních případech, kdy osobní účast obviněného při veřejném zasedání odvolacího soudu není nutná, se obviněný o tomto veřejném zasedání pouze vyrozumí, a to jako osoba, která svým návrhem dala k veřejnému zasedání podnět nebo jako osoba, která může být rozhodnutím učiněným v tomto veřejném zasedání přímo dotčena. Je tedy možné, aby obviněný byl o konání veřejného zasedání pouze vyrozuměn, avšak za dodržení této podmínky a se zřetelem ke skutečnostem uvedeným v ustanovení §263 odst. 4 tr. ř. (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp zn. III. ÚS 95/04).
14. Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že obviněný se v době projednávání jeho odvolání před odvolacím soudem nenacházel ani ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody, ale pobýval na svobodě, a tedy by bylo možné veřejné zasedání konat v jeho nepřítomnosti, avšak pouze tehdy, pokud byly dodrženy všechny zásady pro doručování, což se v přezkoumávané věci nestalo.
15. Veřejné zasedání ze dne 9. 12. 2020 (č. l. 536) bylo konáno v nepřítomnosti obviněného s konstatováním „doručení vykázáno uložením ze dne 6. 11. 2020“, za přítomnosti státního zástupce. V průběhu tohoto veřejného zasedání byla přednesena zpráva o stavu věci a proveden důkaz obsahem rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. 12. 2018, sp. zn. 3 T 143/2018, ve znění rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2019, sp. zn. 7 To 94/2019, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 12. 2019, sp. zn. 7 Tdo 1396/2019, za účelem posouzení podmínek pro uložení souhrnného trestu v posuzované věci. Po závěrečném návrhu státního zástupce bylo vyhlášeno nyní přezkoumávané rozhodnutí. Konání veřejného zasedání předcházelo jeho nařízení na tiskopisu „Předkládací zpráva“, podle něhož předseda senátu udělil pokyn podle předtištěného textu „Předvolat“ obviněného obesláním na adresu „XY, XY“ (č. l. 508). Obsílka byla vložena do obálky typu I., jejímž obsahem byl podle údaje na dodejce „vz. č. 14“, tzn. vyrozumění obviněného o veřejném zasedání, vydaný podle Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 1/2017 ze dne 29. 12. 2017 č. j. 12/2017-OJD-ORG/43 o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., z. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení, ve znění Sdělení Ministerstva spravedlnosti č. 2/2019 ze dne 30. 10. 2019, č. j. 92/2019-ODKA-ORG/12, o vydání dalších vzorů „tr. ř.“ a „o. s. ř.“ doporučených pro použití v trestním a v občanském soudním řízení a zrušení dvou vzorů „tr. ř.“ (č. l. 508). Tato obálka byla dne 19. 11. 2020 vrácena zpět soudu poté, co byla po neúspěšném pokusu o doručení obviněnému uložena dne 6. 11. 2020 na poště, o čemž byla obviněnému zanechána výzva. Jelikož si ji obviněný v úložní době deseti dnů nevyzvedl a nebylo možné ji vhodit do domovní či jiné adresátem užívané schránky, byla po této lhůtě vrácena soudu. Obálka obsahovala „Vyrozumění o veřejném zasedání“ (č. l. 508). Uvést je třeba, že obviněný dne 11. 7. 2018 do „Protokolu o výslechu obviněného“ (č. l. 12) uvedl adresu trvalého bydliště „XY“ avšak jako adresu pro doručování, při prvním hlavním líčení dne 28. 11. 2018 ji změnil, a výslovně soudu sdělil novou doručovací adresu „XY“ (č. l. 290). Právě tato adresa byla tou, na níž soud prvního stupně obviněného obesílal (č. l. 315) a obviněný na ní byl po celou dobu kontaktní, včetně převzetí rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 370).
16. Nejvyšší soud shledal, že odvolací soud tuto skutečnost nerespektoval a při zajišťování přítomnosti obviněného u veřejného zasedání pochybil, protože jednak není jasné, zda mínil obviněného „předvolat“ k veřejnému zasedání, jak plynulo z jeho pokynu kanceláři podle předtištěného formuláře, anebo jeho cílem bylo skutečně obviněného jen vyrozumět, což by mělo odlišné důsledky, jak bylo shora uvedeno. Je však třeba zdůraznit, že úkolem Nejvyššího soudu není v takové sporné situaci dovozovat, co bylo záměrem soudu, a to ani tehdy, když se spokojil s nepřítomností obviněného, je však třeba na tuto nejasnost upozornit. Rovněž je třeba zmínit, že obviněnému bylo doručováno podle obsahu obálky „vyrozumění“ o konání veřejného zasedání, tedy nikoliv zásilka, která se podle §64 odst. 1 tr. ř. doručuje do vlastních rukou ve smyslu písm. a) [obžaloba, návrh na schválení dohody o vině a trestu, návrh na potrestání a předvolání], nebo b) [jde o osobu oprávněnou podat proti rozhodnutí opravný prostředek opis tohoto rozhodnutí], a proto soud zjevně zvolil i tomu odpovídající typ obálky I.
17. Podstatné však bylo, že odvolací soud obviněného neobesílal na adresu, kterou obviněný k doručování určil. Ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. lze za adresu uvedenou obviněným pro účely doručování považovat jakoukoli adresu, kterou obviněný v rámci protokolu o úkonu trestního řízení takto označí. Jde zásadně o součást sepisovaného protokolu, ale může být uvedena i při jiných úkonech, např. v žádosti, v návrhu či jiném podání obviněného, jež bylo učiněno vůči orgánům činným v trestním řízení (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 7. 2007, sp. zn. 11 Tdo 110/2007, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu roč. 2007, sv. 34, pod č. T 983). Podle §63 odst. 2 tr. ř. se obviněnému doručuje především na adresu, kterou za tím účelem uvedl. V případě, že se obviněnému doručuje na adresu, kterou označil pro účely doručování ve smyslu §55 odst. 1 písm. c) tr. ř., nemusí být pro možnost uložení zásilky podle §64 odst. 2 tr. ř. splněna podmínka, že se adresát v místě doručení zdržuje. V ustanovení §64 odst. 4 tr. ř. je uveden postup při tzv. fikci doručení v případě, že si adresát písemnost do deseti dnů od uložení nevyzvedne. Teprve až když taková adresa za podmínek §55 odst. 1 písm. c) tr. ř. uvedena nebyla, je nutné zkoumat, zda ta, na níž se obviněnému doručuje, je tou, u níž předpokládá, že mu na ni bude doručováno. Přestože ustanovení §63 odst. 2 tr. ř. nestanoví obligatorně, aby obviněnému bylo doručováno pouze na adresu, kterou určí pro účely doručování, stanoví, že tak má být „především“. Na jiné adresy lze ovšem obviněnému doručovat (srov. rozhodnutí č. 18/2010 Sb. rozh. tr.) jen pro případ, že se neužije tzv. fikce doručení podle §64 odst. 2 tr. ř., pro niž má doručovací adresa uvedená obviněným zásadně přednost.
18. Nejvyšší soud podotýká, že v každé věci je při obesílání obviněného nutné uvedené zásady dodržet, neboť jedině při jejich splnění je možné konat veřejné zasedání (hlavní líčení) v nepřítomnosti obviněného. Jak však z připojeného spisu v této věci, konkrétně z části týkající se zkoumaného odvolacího řízení plyne, odvolací soud pro doručení obviněného z tzv. fikce zcela nesprávně vycházel, aniž by zajistil, aby takový postup byl možný, když nezjistil, že adresa, na níž obviněnému doručoval, není tou, jíž obviněný k doručování určil, a ta, na kterou doručoval (byť se jednalo o trvalé bydliště), byla nefunkční. Pokud obviněný v průběhu řízení před soudem uvedl jako adresu pro doručování „XY“ (č. l. 290), na níž byl po celou dobu kontaktní, včetně převzetí rozsudku soudu prvního stupně (č. l. 370), nebylo jakéhokoliv logického důvodu, aby obviněného na tuto adresu odvolací soud nevyrozuměl. Z uvedených důvodů pochybil, jestliže obviněného na tuto adresu na veřejné zasedání dne 9. 12. 2020 neobeslal a zásilku zaslal na adresu jeho trvalého bydliště „XY“. V takové situaci nemohly s ní být spojovány účinky fikce doručení (§64 odst. 4 tr. ř.), pokud zde písemnost osobně nepřevzal (srov. rozhodnutí č. 38/2003-II. Sb. rozh. tr.).
19. V důsledku tohoto vadného postupu je třeba uzavřít, že obviněný P. U. nebyl řádně vyrozuměn o konání veřejného zasedání, čímž bylo z tohoto formálního důvodu porušeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 95/04, či ze dne 12. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 927/06, aj.), a nebylo řádně zajištěna možnost zúčastnit řízení před soudem ve smyslu článku 6 odst. 1 Úmluvy (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 15. 3. 2012, sp. zn. III. ÚS 1330/11, ze dne 10. 2 2015, sp. zn. I. ÚS 2826/13, a ze dne 26. 7. 2016, sp. zn. III. ÚS 1414/16). Uvedené nedostatky se promítly fakticky i do výsledku rozhodnutí, jak i obviněný v dovolání naznačil, protože odvolací soud v jeho nepřítomnosti rozhodl znovu o trestu způsobem, který pro obviněného byl překvapivý, když mu uložil nepodmíněný trest odnětí svobody, namísto původního trestu s podmíněným odkladem jeho výkonu.
20. Nejvyšší soud tomuto názoru obviněného přisvědčuje, protože uvedené rozhodnutí lze skutečně považovat za překvapivé (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 31. 7. 2008, sp. zn. I. ÚS 777/07), uváží-li se, že prvním rozsudkem ze dne 12. 6. 2019, sp. zn. 3 T 151/2018, jenž byl ve výroku o trestu zrušen usnesením Nejvyššího soudu ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020, byl obviněnému ukládán v rámci souhrnného trestu (§43 odst. 2 tr. zákoníku) za více trestných činů podle nejpřísnějšího trestného činu podle §211 odst. 1, 4 tr. zákoníku (v sazbě od jednoho roku do pěti let) trest odnětí svobody v trvání tří let, jenž mu byl podmíněně odložen. Z podnětu Nejvyššího soudu, protože nebyly splněny podmínky pro ukládání souhrnného trestu, odvolací soud ukládal trest obviněnému jen za dva trestné činy podle podmínek §43 odst. 1 tr. zákoníku, kde vůdčí sazbu stanovil podle §209 odst. 1 tr. zákoníku (sazba až na dvě léta). Je tedy zřejmé, že bylo možné očekávat snížení výměry trestu při zachování podmíněného trestu, protože se pro výměru i druh trestu podmínky změnily ve prospěch obviněného. Nabízel se též logický předpoklad uložení mírnějšího trestu, který by nebyl spojený s odnětím svobody. V tomto smyslu však odvolací soud, jak z přezkoumávaného rozsudku plyne, nepostupoval, když obviněnému sice snížil výměru trestu ze tří roků na osm měsíců, avšak zcela překvapivě obviněnému tento trest uložil jako nepodmíněný, což je z hlediska postavení obviněného trest přísnější, a to i přesto, že má kratší výměru.
21. Ke vztahu podmíněného a nepodmíněného trestu je třeba uvést, že v ustanovení §52 odst. 1 písm. a) tr. zákoníku je trest odnětí svobody uveden jako jeden druh trestu, byť v §52 odst. 2 a 3 tr. zákoníku se uvádí výčet jednotlivých typů trestu odnětí svobody. Formálně se tedy nepodmíněný i podmíněný trest odnětí svobody jeví jako jeden druh trestu, resp. jako dvě formy jednoho druhu trestu (případně tři, jde-li o podmíněné odsouzení s dohledem). Materiálně však je mezi nimi podstatný rozdíl spočívající v tom, jaké důsledky pro obviněného má uložení nepodmíněného trestu oproti uložení podmíněného trestu. Důsledkem uložení nepodmíněného trestu zásadně je okamžitá ztráta osobní svobody obviněného, který nemůže tento důsledek již nijak odvrátit. Při uložení podmíněného trestu obviněný osobní svobodu neztrácí a může tento důsledek odvrátit řádným chováním ve zkušení době, neboť pokud se ve zkušební době osvědčí a soud to ve svém rozhodnutí konstatuje, trest se nevykoná a na obviněného se dokonce hledí, jako by nebyl odsouzen. Nepodmíněný trest odnětí svobody je tedy vždy přísnější než trest odnětí svobody s podmíněným odkladem jeho výkonu [srov. přiměřeně rozsudek Nejvyšší soudu ze dne 20. 8. 2003, sp. zn. 4 Tz 125/2003, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2006, sp. zn. 7 Tdo 1252/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2007, sv. 31 pod č. T 949)]. Uvedené zhoršení pozice obviněného není kompenzováno kratší výměrou, neboť ta je méně podstatným důsledkem.
22. Odvolací soud i přesto, že zhoršil postavení obviněného, závěry k takové, pro obviněného podstatné, změně vůbec nevysvětlil, protože je zcela nepostačující odůvodnění uvedené v bodě 13. přezkoumávaného rozsudku, kde pro důvod nepodmíněného trestu uvedl pouze to, že obviněný byl mnohonásobným recidivistou. Tato okolnost je nadto shodná se situací, jakou zvažoval též soud prvního stupně, případně i odvolací soud ve zrušeném rozsudku, kde však nepodmíněný trest uložen nebyl. Uvedený závěr se jeví zcela nepřezkoumatelný, nelogický a v rozporu se zjištěnými okolnostmi, zejména je překvapivým a nevysvětlitelným se zřetelem na současně uváděný závěr, že se ukládá „s ohledem na značný odstup od doby spáchání i na skutečnost, že se neukládá souhrnný trest“, když právě délka řízení se má promítnout do mírnějšího trestu (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. I. ÚS 554/04, ze dne 4. 4. 2007, sp. zn. III. ÚS 747/06, ze dne 11. 6. 2014, sp. zn. I. ÚS 4503/12, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2017, sp. zn. 8 Tdo 897/2017, aj.).
23. Překvapivost předmětného rozsudku vydaného v nepřítomnosti obviněného bez jeho možnosti se bránit, je i to, že odvolací soud rozhodl téměř bez důkazů. Kromě shora uvedených (viz bod 15. výše) konstatování obsahu rozhodnutí ve věci Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 3 T 143/2018 neprovedl potřebné důkazy, a navzdory pokynům Nejvyššího soudu stanovenými ve zrušujícím usnesení ze dne 25. 8. 2020, sp. zn. 8 Tdo 729/2020, kde bylo uloženo vyžádat spisy o předchozích odsouzeních obviněného, resp. bylo vytknuto, že tak v předchozím rozhodnutí neučinil, tohoto pokynu nedbal a spokojil se jen s opisy některých rozhodnutí. Je tedy zcela patrné, že odvolací soud zanedbal své povinnosti a bez důkazů, např. výslechu obviněného, vyžádaní nutných zpráv o jeho chování apod., nezbytných k tomu, aby mohl spolehlivě o trestu, jeho duhu i výši spravedlivě rozhodnout, vydal v nepřítomnosti obviněného nepřezkoumatelné a překvapivé rozhodnutí, čímž zásadně porušil nejen právo obviněného na jeho přítomnost u veřejného zasedání, ale i právo se řádně hájit, a to při porušení základních pravidel spravedlivého procesu (srov. článek 6 odst. 3 Úmluvy).
24. Jen na okraj je vhodné zmínit i formální nedostatek spočívající v tom, že ve výroku napadeného rozsudku odvolací soud výslovně neuvedl, na podkladě kterého z obou podaných dovolání částečně zrušil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o trestu, a to za situace, kdy ve výroku vůbec státní zástupce není zmíněn, a to jak v úvodu rozhodnutí, tak ani ve vlastním výroku, tudíž není z jeho obsahu zřejmé, na základě kterého z podaných odvolání byl uvedený rozsudek zrušen. Jde o vadu, na níž poukázal Ústavní soud v nálezu ze dne 10. 7. 2018, sp. zn. IV. ÚS 1272/18, podle něhož (per analogiam) musí být z výroku rozhodnutí patrné, byl-li výrok o trestu zrušen k odvolání státního zástupce nebo obviněného, čemuž soud druhého stupně v posuzované věci nedostál. Nestačí, že v odůvodnění rozsudku v bodech 5. až 7. obě podaná odvolání a jejich obsah výslovně konstatoval. Uvedené požadavky plynou z §120 odst. 1 písm. c) tr. ř., podle kterého musí rozsudek soudu obsahovat výrok rozsudku s uvedením zákonných ustanovení, jichž bylo použito. Platí, že výrok rozsudku je výsledkem procesu a vyjadřuje závěrečný závazný názor soudu o projednávané věci. Pouze výrok rozsudku nabývá právní moci a je vykonatelný (srov. §139 tr. ř.) [srov. ŠÁMAL, P. a kol. Trestní řád I. §1 až 156. Komentář. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2013, s. 1667]. I z tohoto důvodu je rozsudek odvolacího soudu nejen překvapivý, ale i nepřezkoumatelný, a tedy vadný.
25. Z těchto důvodů Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2020, sp. zn. 5 To 387/2019, a podle §265k odst. 2 tr. ř. i další rozhodnutí na zrušený rozsudek obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
26. Tímto rozhodnutím se věc vrací do stadia řízení před odvolacím soudem, na němž bude, aby znovu provedl veřejné zasedání způsobem, který bude v souladu se všemi procesními pravidly tak, aby nedošlo k porušení zásad spravedlivého procesu, a na základě něj vydal rozhodnutí, kterým řádně rozhodne o obou podaných odvoláních, přičemž bude respektovat jak všechna procesní pravidla při dodržení práva obviněného na obhajobu, tak i hmotněprávní ustanovení při ukládání trestu, provede potřebné dokazování a spravedlivě s důrazem na zásadu proporcionality a přiměřenosti znovu o trestu obviněného rozhodne. Při svém rozhodování je podle §265s odst. 1 tr. ř. vázán shora vyslovenými právními názory.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. 5. 2021
JUDr. Milada Šámalová předsedkyně senátu