ECLI:CZ:NS:2010:8.TDO.555.2010.3
sp. zn. 8 Tdo 555/2010
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 2. června 2010 o dovolání obviněného RNDr. J.M., proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 330/2009, který rozhodl jako soud odvolací v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 25/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného RNDr. J. M. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 21 T 25/2007, byl obviněný RNDr. J. M. (dále jen „obviněný“, příp. „dovolatel“) uznán vinným skutkem blíže popsaným v tzv. skutkové větě výroku, který soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 trestního zákona (zákon č. 140/1961 Sb., ve znění pozdějších předpisů, dále jen „tr. zák.“) a uložil mu podle §224 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. za použití §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let a jednak zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let, to vše za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T 174/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To 484/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti tomuto rozsudku podal obviněný odvolání, o němž Městský soud v Praze rozhodl rozsudkem ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 330/2009, tak, že podle §258 odst. 1 písm. b) tr. ř. napadený rozsudek zrušil v celém rozsahu a podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. nově rozhodl tak, že obviněného uznal vinným, že:
„v P. jako jednatel společnosti Diderot, s. r. o., se sídlem v P., C., neplnil rádně a včas povinnost plátce - zaměstnavatele stanovenou zákony č. 586/1992 Sb., o dani z příjmu, v platném znění, č. 589/1992 Sb., o pojistném na sociálním zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, v platném znění, a č. 592/1992 Sb., o pojistném na všeobecné zdravotní pojištění, v platném znění, a v období nejpozději od května 2001 do prohlášení o konkursu dne 29. 3. 2002 řádně neodváděl zálohy na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a dluží tak správci těchto daní Finančnímu úřadu pro P. se sídlem P., D. částku ve výši nejméně 470.477,- Kč; v období od března 2001 do 29. 3. 2002 řádně neodváděl dávky na sociální zabezpečení a dluží tak správci těchto dávek Pražské správě sociálního zabezpečení se sídlem P., T. částku ve výši nejméně 854.924,- Kč; a dále v období let 2000, 2001 do 29. 3. 2002 řádně neodváděl dávky na zdravotní pojištění, takže za období od října 2000 do března 2002 tak dluží Všeobecné zdravotní pojišťovně ČR, krajské pobočce hl. m. P. se sídlem P., N. P. částku ve výši nejméně 723.073,- Kč; za období od února 2000 do března 2002 dluží Vojenské zdravotní pojišťovně ČR, pobočka P. se sídlem P., B. částku ve výši nejméně 72.247,- Kč; za období od října 2000 do prosince 2001 dluží Revírní bratrské pokladně - zdravotní pojišťovně se sídlem S. O., ul. M. částku ve výši nejméně 16.105,- Kč; za období od října 2000 do prosince 2001 dluží Hutnické zaměstnanecké pojišťovně se sídlem O., ul. J. částku ve výši nejméně 8.891,- Kč; za období od února 2000 do prosince 2001 dluží Metal - Allianz, zdravotní pojišťovně se sídlem K., ul. Č. částku ve výši nejméně 16.081,- Kč; za období od července 2000 do března 2002 dluží Oborové zdravotní pojišťovně zaměstnanců bank, pojišťoven a stavebnictví se sídlem P., R. částku ve výši nejméně 159.719,- Kč, přestože z hrubých mezd svým zaměstnancům stanovené dávky strhával a za zaměstnance je neodvedl, celkem tedy dluží správcům dávek částku ve výši nejméně 2.321.517,- Kč“ .
Takto popsané jednání obviněného odvolací soud právně kvalifikoval jako trestný čin neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin a za trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1, 2 tr. zák. z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T 174/2006, mu uložil podle §224 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání osmnácti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 3 tr. ř. zařadil do věznice s dohledem, a podle §49 odst. 1 tr. zák. za užití §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu pěti let a jednak v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu či člena statutárního orgánu obchodních společností a družstev na dobu tří let. Současně podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušil výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 21. 3. 2007, sp. zn. 1 T 174/2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 9. 2008, sp. zn. 5 To 484/2008, jakož i všech dalších rozhodnutí na tento výrok obsahově navazujících, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Obviněný ani s takovýmto rozhodnutím odvolacího soudu nesouhlasil a prostřednictvím obhájce Mgr. Jaroslava Mišingera podal proti němu dovolání, které opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
Dovolatel v úvodu svého podání podotkl, že samotné stanovení výše neodvedených záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti a sraženého pojistného není samo o sobě způsobilé k prokázání naplnění skutkové podstaty trestného činu, jímž byl uznán vinným. Odkázal přitom na všeobecně uznávanou právní doktrínu, podle níž trestní odpovědnost za trestný čin podle §147 tr. zák. lze vyvozovat proti příslušné osobě jen tehdy, jestliže zaměstnavatel svým zaměstnancům z hrubé mzdy skutečně srazil příslušné částky zálohy na daň z příjmu, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti a neodvedl je, tj. pokud měl dostatek peněz na výplatu hrubých mezd a částky sražené zaměstnancům použil na jiné účely nebo je ponechal na účtu u banky či v hotovosti v pokladně. Kdyby tomu tak nebylo a zaměstnavatel měl k dispozici jen peníze postačující na vyplacení čistých mezd zaměstnancům, takže po jejich vyplacení by mu již nezbylo na odvedení odpovídajících částek daně z příjmů, pojistného na zdravotní pojištění a pojistného na sociální zabezpečení, včetně příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, trestného činu podle §147 tr. zák. by se dopustit nemohl (citoval „JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. František Púry, JUDr. Stanislav Rizman: Trestní zákon, komentář, C.H.Beck 2003, 5. vydání, str. 829, 3. odstavec“). V této souvislosti rovněž odkázal na obdobné závěry obsažené v rozhodnutí publikovaném pod č. 30/2001 Sb. rozh. trest., jakož i na nález Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 201/03.
Obviněný zdůraznil, že během řízení před soudy obou stupňů opakovaně vytýkal naprostou absenci řádného ekonomického zkoumání dění ve společnosti Diderot, zejména ve vztahu k roku 2001, kdy teprve ve skutečnosti došlo k neodvádění účetně sražených povinných dávek. Všechny jeho návrhy na doplnění dokazování v tomto směru však byly zamítnuty. Následně pak obšírně citoval z odůvodnění napadeného rozhodnutí.
Dovolatel dále uvedl, že – aniž by měl v úmyslu polemizovat se skutkovými zjištěními odvolacího soudu – je nucen konstatovat, že mezi důvody, kterými odvolací soud odůvodnil své hmotně právní závěry, jsou dva zcela nepravdivé, stojící v přímém rozporu s důkazy, na které se odvolává; jeho hodnotící úvahy a hmotně právní závěry jsou tak opřeny o nepravdivé skutečnosti. První nepravdivou skutečností postavenou v odůvodnění napadeného rozsudku najisto je, že v inkriminované době (tedy v roce 2001) společnost Diderot nehradila už žádné povinné odvody a že tedy firma měla právě a jen prostředky k úhradě čistých mezd. To je prý v naprostém rozporu s důkazy z trestního spisu, a to včetně těch, na které se odvolací soud výslovně odvolává, tedy se znaleckým posudkem č. 70/07/2004 společnosti VOX Consult, s. r. o., a s výkazy správců daní a pojistného. Společnost Diderot hradila alespoň částečně povinné odvody v průběhu celého roku 2001, byť, zejména v pozdějších měsících, již jen v omezené míře. Přesto ale za celý rok 2001 tato společnost na zálohách na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti ve prospěch Finančního úřadu pro P. uhradila celkem 1.762.335,- Kč a správcům inkriminovaných dávek za tento rok uhradila celkem 3.614.497,- Kč.
Obviněný odvolacímu soudu rovněž vytknul, že zkresleně interpretoval jeho citaci ve věci administrativního pochybení účtárny společnosti Diderot (hrazení, resp. přeplácení některých dávek – záloh na daň z příjmů fyzických osob ze závislé činnosti nebo pojistného na sociální pojištění - a současného nehrazení jiných povinných dávek ve stejné době – pojistné na zdravotní pojištění). V této souvislosti upozornil na důkazy jednoznačně doloženou skutečnost, že účtárna ještě po celé první čtvrtletí roku 2001 měla od vedení společnosti k hrazení povinných, z hrubých mezd sražených odvodů, dostatek finančních prostředků, avšak tyto nedistribuovala mezi správce dávek rovnoměrně, ale z nejasných důvodů znevýhodnila zdravotní pojišťovny a přeplatila jiné správce dávek. Poukazoval na to, že je prokázáno, že při správně provedené distribuci finančních prostředků poskytnutých účtárně k hrazení inkriminovaných odvodů by byly uhrazeny jak veškeré odvody sražené z hrubých mezd zaměstnanců v průběhu prvého čtvrtletí roku 2001, tak i veškeré nedoplatky na sraženém pojistném na zdravotní pojištění vůči všem zdravotním pojišťovnám. Zdůrazňoval proto, že koncem prvního čtvrtletí roku 2001 na povinných odvodech nedlužil nic žádným správcům těchto dávek, ale ještě by měl k dispozici značné prostředky navíc pro úhradu značné části sražených odvodů ve druhém čtvrtletí roku 2001. Odvolacímu soudu rovněž vytknul jeho tvrzení, že poukázání částky 1.282.766,- Kč v lednu 2001 na konto Finančního úřadu pro P. bylo vůbec poslední platbou povinných odvodů před prohlášením konkursu, když soud zcela pominul úhrady povinných odvodů realizované v únoru 2001 až prosinci 2001 v celkové výši 1.598.996,- Kč.
Dovolatel dále poukázal na – podle něj – chybný závěr odvolacího soudu, že nebylo důvodu pochybovat o zásadní správnosti závěru, že společnost Diderot v roce 2001 průběžně disponovala financemi, jež z hrubých mezd zaměstnanců strhávala, avšak neodváděla. Považuje za nejasné, jak mohl odvolací soud své zjištění ohledně průběžné disponibility opřít o znalecký posudek č. 70/07/2004, když závěry v něm obsažené považuje za nezpůsobilé k řešení otázky faktické disponibility těchto finančních prostředků k hrazení předmětných odvodů. Dále uvedl, že odvolací soud se v tomto směru nevyrovnal s důkazně doloženou skutečností, že na účty společnosti Diderot v roce 2001 ve značném rozsahu přicházely finanční prostředky této společnosti nepatřící, tvořené zálohami zákazníků, které byly skládány současně s objednáním počítače na všech pobočkách společnosti. Finanční částky tvořené těmito zálohami, byť byly na účtech společnosti, k úhradě odvodů disponibilní nebyly. Tyto zálohy zásadně sloužily k financování nákupů zboží pro zákazníky, kteří zálohy složili. Za této situace považoval za přirozené, že v době úhrady čistých mezd, tedy v době výplat, na účtech společnosti nezbývaly žádné nebo téměř žádné disponibilní prostředky k úhradě čehokoliv dalšího včetně odvodů. Znalec ve znaleckém posudku č. 70/07/2004 zásadní otázku, zda v daných termínech finanční zůstatky na účtech Diderotu byly či nebyly k úhradě povinných odvodů disponibilní, vůbec neřeší, dokonce nebyl na tuto otázku ani tázán. Je tak přesvědčen, že za této důkazní situace lze postavit najisto, že závěry znaleckého posudku č. 70/07/2004 společnosti VOX Consult, s. r. o., nelze použít k zodpovězení otázky, kterou tento posudek ve skutečnosti vůbec neřeší. Právě této chyby se však odvolací soud v napadeném rozsudku dopustil, jak ostatně v odůvodnění i konstatoval.
Obviněný odvolacímu soudu rovněž vytknul, že neuvedl žádné další konkrétní a přezkoumatelné důkazy, osvědčující správnost a opodstatněnost zjištění, kterým v napadeném rozsudku postavil najisto, že společnost Diderot v roce 2001 disponovala financemi, kterými mohla sražené odvody uhradit, byť v odůvodnění rozsudku konstatoval, že to vyplývá „z řady dalších důkazních prvků“. Stejně nekonkrétně a nepřezkoumatelně se v odůvodnění napadeného rozsudku soud vyjádřil k otázce disponibility ve vztahu k jeho obhajobě, když opětovně jen nejasně odkazuje „na řadu dílčích prvků důkazní situace a na nich založených hodnotících úvah“, což tentokrát ještě doplnilo konstatování, že pro odmítnutí obhajoby „v daném případě svědčí do značené míry každá o sobě, zejména však ve své synergii a v komplexu ve všem ostatním“. Při naprosté absenci řádného ekonomického zkoumání dění ve společnosti Diderot v roce 2001, které jediné je schopno poskytnout relevantní důkazy pro konkrétní hmotněprávní posouzení, soud rozhodoval o dané hmotně právní otázce bez důkazů, chybně a naprosto libovolně.
Druhé chybné hmotně právní posouzení odvolacího soudu, na kterém spočívá dovoláním napadený rozsudek, se podle dovolatele týká reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického obratu společnosti Diderot, když tyto závěry byly opět opřeny o znalecký posudek č. 70/07/2004 společnosti VOX Consult, s. r. o., a o „řadu dalších důkazních prvků“, které soud v odůvodnění napadaného rozsudku již blíže nespecifikuje. Obviněný opět zpochybňoval závěry obsažené k této otázce v uvedeném znaleckém posudku, který považoval za naprosto nezpůsobilý k odpovědi na tuto otázku. Tento svůj závěr dovozoval zejména z výpovědi znalce před soudem prvního stupně a z Vyjádření ke znaleckému posudku (č. 70/07/2004), zpracovaného renomovaným znaleckým ústavem A&CE Consulting, s. r. o., ze dne 6. 2. 2009. Odvolacímu soudu zejména vytknul, že k závěrům tohoto Vyjádření nepřihlédl, ba dokonce se s ním zřejmě ani dostatečně neseznámil a v odůvodnění svého rozhodnutí se s kritickými výhradami znaleckého ústavu A&CE Consulting, s. r. o., vůči znaleckému posudku č. 70/07/2004 náležitým způsobem nevypořádal; tím se ani nevypořádal s podstatnou částí jeho obhajoby, která jak výslechem znalce při hlavním u soudu prvního stupně dne 17. 12. 2008, tak i stanoviskem znaleckého ústavu A&CE Consulting, s. r. o., důkazně doložila nepoužitelnost závěru posudku č. 70/0712004 k dané otázce.
Dovolatel odvolacímu soudu dále vytknul, že se v napadeném rozhodnutí vůbec nezabýval důkazy, které předložil ve věci reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického obratu společnosti Diderot, že tuto část jeho obhajoby ignoroval a v odůvodnění rozsudku se s ní náležitým způsobem nevypořádal. Následně citoval své námitky (uplatněné již v rámci odvolacího řízení), které měly prokázat, že ekonomické vyhlídky společnosti byly příznivé (zejména úsporná opatření týkající se pozastavení výroby dalších dílů Velké všeobecné encyklopedie, příprava rozsáhlého úsporného programu, příprava projektů, které by přinesly velké finanční obnosy, práce na projektu školních encyklopedií v rámci projektu „Internet do škol“, aj.). V té souvislosti rovněž poukazoval na výpovědi svědků PhDr. J.B., V. S. a Ing. F. K.
Chybné hmotně právní posouzení reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického obratu společnosti Diderot je podle dovolatele přímým důsledkem nesprávného postupu odvolacího soudu, neboť odůvodnění napadeného rozsudku neobsahuje konkrétní důkazy, o které své údajné zjištění opřel, nesrozumitelně a nepřezkoumatelně se odvolává na obsah spisu, zcela ignoruje celý ucelený soubor svědeckých a listinných důkazů předložených obhajobou jako součást odvolání. Ve svém důsledku si tímto postupem odvolací soud upravil důkazní situaci podle vlastní úvahy a volby, když z daných důkazů apriori preferoval ty, které podporovaly jím zvolenou skutkovou verzi, a zcela pominul ty, které tuto verzi vyvracely.
Obviněný se nedomáhal – jak sám uvedl „v souladu s důvodem dovolání podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř.“ – přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých vychází napadený rozsudek, ale tvrdil, že skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, který by umožnil, aby skutek mohl být správně právně posouzen. Výše uvedené platí i pro chybně hmotně právní posouzení otázky skutečné disponovatelnosti financemi, kterými společnost Diderot v roce 2001 mohla sražené odvody uhradit. Je přesvědčen, že je dostatečně doloženo, že i pro hmotně právní posouzení této otázky nebyl skutkový stav zjištěn tak, aby skutek mohl být správně právně posouzen. Právní závěry soudu v napadeném rozsudku v obou chybně posouzených otázkách jsou podle něj flagrantním a extrémním porušením ústavního principu zákazu libovůle v rozhodování. Napadený rozsudek odvolacího soudu tak stojí v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a s čl. 1 Ústavy České republiky.
V závěru svého podání dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud podle §266k tr. ř. (maje zřejmě na mysli §265k tr. ř.) rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 11. 11. 2009, sp. zn. 5 To 330/2009, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 9. 2. 2009, sp. zn. 21 T 25/2007, zrušil. Současně se domáhal, aby Nejvyšší soud podle §266 l odst. 1, 3 tr. ř. (maje zřejmě na mysli §265 l odst. 1, 3 tr. ř.) trestní věc přikázal jinému soudu, než Obvodnímu soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
K podanému dovolání se ve smyslu §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že z podaného dovolání je zřejmé, že obviněný brojí proti skutkovým zjištěním a způsobu hodnocení důkazů, o které soudy obou stupňů opřely svůj závěr, že naplnil svým jednáním skutkovou podstatu trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák.
Státní zástupce uvedl, že jeho závěry vyplývají z toho, že pokud obviněný v dovolání poukazuje na znění ustálené a všeobecně respektované judikatury obecných soudů (rozhodnutí publikované pod č. 30/2001 Sb. rozh. trest.), se kterou se ztotožnil i Ústavní soud (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2004, sp. zn. II. ÚS 201/02), nelze ani za tohoto stavu učinit závěr, že uplatnil své výhrady způsobem, který by byl v souladu s hmotněprávní podstatou dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., protože z dalšího obsahu jeho mimořádného opravného prostředku je zřejmé, že napadá klíčové skutkové závěry soudů obou stupňů, které se např. týkaly toho, zda společnost jím řízená hradila či nehradila v rozhodné době povinné odvody, či toho, zda tato společnost v kritické době průběžně disponovala finančními prostředky, které strhávala z hrubých mezd svých zaměstnanců, avšak neodváděla je ve formě předepsaných odvodů, přičemž dovolatel tak činí prostřednictvím polemiky se způsobem, jakým soudy hodnotily závěry znaleckého zkoumání realizovaného společností VOX Consult, s. r. o.
Obdobný závěr učinil státní zástupce i ohledně výhrady obviněného, která směřovala proti skutkovému závěru soudu učiněnému ohledně „reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického obratu společnosti Diderot“. To souvisí zřejmě s tím, že pro objasnění jeho úmyslu nesplnit zákonnou povinnost odvést platby za jiného bude rozhodující objasnění hospodářské situace jím řízené společnosti z hlediska, zda vůbec bylo reálné, aby platby byly uskutečněny v jiném v úvahu připadajícím termínu. V praxi totiž mohou být časté případy, kdy se pachatel dostane do obtížné hospodářské situace, která se bude jevit tak, že se v dohledné době zlepší, např. splněním jeho pohledávek, jež má u svých dlužníků, a teprve později bude zřejmé, že ke zlepšení již nemůže dojít.
Státní zástupce poukázal na to, že i v tomto případě obviněný založil svou argumentaci jednak na polemice se způsobem hodnocení závěrů znaleckého posudku vypracovaného společností VOX Consult, s. r. o., ze strany soudu (dovolatel v souvislosti s tímto znaleckým posudkem tvrdil, že není způsobilý hodnotit reálnost možností zlepšení ekonomické situace společnosti jím řízené), a jednak na tom, jak se soud vypořádal se stanovisky znaleckého ústavu A&CE Consulting, respektive s obsahem svědeckých výpovědí PhDr. J. B., Ing. F. K. a V. S.
K uvedeným námitkám obviněného státní zástupce ještě uvedl, že by mohly mít z hlediska dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. význam pouze v případě, pokud by bylo možné dospět k závěru o existenci extrémního nesouladu mezi zjištěnými skutkovými okolnostmi a právními závěry učiněnými soudy obou stupňů činnými v předmětné trestní věci a pokud by obviněný takový extrémní nesoulad nejenom formálně (což obviněný svým způsobem učinil v závěru svého mimořádného opravného prostředku), ale zejména fakticky namítl a odůvodnil, což se však již nestalo. Ani státní zástupce v rámci vlastní přezkumné činnosti však nedospěl k závěru o existenci takového extrémního nesouladu, protože je přesvědčen, že soudy hodnotily provedené důkazy v souladu s principy formální logiky nejen v jejich jednotlivostech, ale i vzájemných souvislostech.
K námitce dovolatele vztahující se k právu na spravedlivý proces státní zástupce uvedl, že toto právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (odkázal přitom na usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Státní zástupce shrnul, že obviněný napadenému rozsudku, jakož i řízení, jež předcházelo jeho vydání, nevytkl žádnou vadu, která by zakládala některý z taxativně stanovených důvodů dovolání zakotvených v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. [včetně dovolacího důvodu, o který obviněný opřel svůj mimořádný opravný prostředek]. V závěru svého vyjádření proto navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítl s odůvodněním, že bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Zvlášť také upozornil, že podle ustanovení §265r odst. 1 písm. a) a b) tr. ř. může Nejvyšší soud učinit v neveřejném zasedání rozhodnutí o odmítnutí dovolání (§265i tr. ř.), respektive o zrušení napadeného rozhodnutí (§265k tr. ř.) a přikázání věci k novému projednání a rozhodnutí (§265 l odst. 1, 2 tr. ř.), je-li zřejmé, že vadu nelze odstranit ve veřejném zasedání, aniž by k tomu byl nutný souhlas nejvyššího státního zástupce (srov. §265h odst. 2 tr. ř. a §265r odst. 1 tr. ř.). Pro případ, že by Nejvyšší soud dospěl k závěru, že je na místě rozhodnout jiným způsobem, než je specifikován v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) nebo b) tr. ř., vyjádřil podle §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. z pověření nejvyšší státní zástupkyně souhlas s projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že v této trestní věci je dovolání přípustné §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř.
Vzhledem k tomu, že dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., musel Nejvyšší soud dále posoudit otázku, zda obviněným uplatněný dovolací důvod lze považovat za důvod uvedený v citovaném ustanovení zákona, jehož existence je zároveň podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Současně je třeba dodat, že z hlediska §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. nepostačuje pouhé formální uvedení některého z důvodů vymezených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. odkazem na toto zákonné ustanovení, ale tento důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán tehdy, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V rámci takto vymezeného dovolacího důvodu je možno namítat, že skutek, jak byl v původním řízení zjištěn, byl nesprávně kvalifikován jako určitý trestný čin, ačkoli šlo o jiný trestný čin, nebo se o trestný čin vůbec nejednalo. Důvody dovolání jako specifického opravného prostředku jsou koncipovány tak, že v dovolání není možno namítat neúplnost dokazování, způsob hodnocení důkazů a nesprávnost skutkových zjištění. Nejvyšší soud jakožto soud dovolací nemůže přezkoumávat a posuzovat postup hodnocení důkazů soudy obou stupňů ve věci, naopak je povinen vycházet z jejich konečného skutkového zjištění a teprve v návaznosti na to zvažovat právní posouzení skutku.
Na podkladě dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. tedy nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř., neboť tato činnost soudu spočívá v aplikaci ustanovení procesních, nikoliv hmotně právních. Vedle vad, které se týkají posouzení skutku, lze vytýkat též „jiné nesprávné hmotně právní posouzení“. Rozumí se jím zhodnocení otázky, která nespočívá přímo v právní kvalifikaci skutku, ale v právním posouzení jiné skutkové okolnosti mající význam z hlediska hmotného práva.
Pokud by Nejvyšší soud přezkoumával a posuzoval postup hodnocení důkazů ze strany soudů obou stupňů, dostával by se do pozice soudu druhého stupně a suploval jeho činnost (k tomu srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02, III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02). V této souvislosti je také třeba připomenout, že z hlediska nápravy skutkových vad trestní řád obsahuje další mimořádné opravné prostředky, a to především obnovu řízení (§277 a násl. tr. ř.) a v určitém rozsahu i stížnost pro porušení zákona (§266 a násl. tr. ř.).
Námitky obviněného, které ve svém mimořádném opravném prostředku uplatnil a o něž existenci citovaného dovolacího důvodu opřel, v tomto ohledu nemohou obstát. Nejenže jde o výhrady převážně obecné povahy, ale především v zásadě napadají toliko rozsah provedeného dokazování odvolacím soudem a zejména způsob hodnocení důkazů z jeho strany. Argumentace použitá v obsáhlém podání je i evidentně rozporná. Obviněný sice deklaroval, že se nedomáhá přezkoumání skutkových zjištění, ze kterých vychází napadený rozsudek, neboť si je vědom toho, že to neodpovídá důvodu dovolání podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř., současně však tvrdil, že skutkový stav nebyl zjištěn způsobem, který by umožnil, aby skutek mohl být správně právně posouzen.
Nejvyšší soud při posuzování obsahu dovolatelova podání se už proto v mnohém identifikoval s vyjádřením státního zástupce. Pokud obviněný poukázal například na ustálenou a všeobecně respektovanou judikaturu obecných soudů (srov. shora), neuplatnil své výhrady způsobem odpovídajícím hmotněprávní podstatě uplatněného dovolacího důvodu. Napadal totiž skutkové závěry soudů týkající se zjištění, zda společnost jím řízená hradila či nehradila v rozhodné době povinné odvody, zda v kritické době průběžně disponovala finančními prostředky, které strhávala z hrubých mezd svých zaměstnanců, avšak neodváděla je ve formě předepsaných odvodů, a učinil tak prostřednictvím polemiky se způsobem, jakým soudy hodnotily závěry znaleckého zkoumání realizovaného společností VOX Consult, s. r. o. Nejinak tomu bylo i výhradou obviněného směřující proti skutkovému závěru soudů učiněnému ohledně „reálnosti vyhlídek příznivého ekonomického obratu společnosti Diderot“. Také v tomto případě obviněný založil svou argumentaci jednak na polemice se způsobem hodnocení závěrů znaleckého posudku vypracovaného společností VOX Consult, s. r. o., ze strany soudů, a jednak na tom, jak se soud vypořádal se stanovisky znaleckého ústavu A&CE Consulting, respektive s obsahem svědeckých výpovědí PhDr. J. B., Ing. F. K. a V. S.
Pod dovolací důvod podle §256b odst. 1 písm. g) tr. ř. nelze podřadit ani námitku dovolatele vztahující se k právu na spravedlivý proces. I v tomto směru je třeba přisvědčit státnímu zástupci, že toto právo není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Právem na spravedlivý proces je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. již citované usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Z povahy vytýkaných vad je tak mimo jakoukoliv pochybnost, že ačkoli obviněný ve svém podání v této části formálně deklaroval dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř., po stránce věcné uplatnil toliko námitky skutkové, resp. procesní, jejichž prostřednictvím primárně odvolacímu soudu vytýkal neúplnost provedeného dokazování a domáhal se odlišného způsobu hodnocení provedených důkazů, než jak tento soud učinil, a v důsledku toho rovněž změny skutkových zjištění ve svůj prospěch; teprve z takto tvrzených nedostatků (tedy až sekundárně) dovozoval údajně nesprávné právní posouzení skutku, jímž byl uznán vinným. Takovou argumentaci ovšem pod jmenovaný dovolací důvod (ale ani pod žádný jiný) podřadit nelze.
Lze tak shrnout, že obviněným vytýkané vady měly výlučně povahu vad skutkových, resp. procesních, nikoli hmotně právních, a že dovolatel neuplatnil žádnou konkrétní námitku, již by bylo možno považovat z hlediska uplatněného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní. Protože námitky skutkové žádný z důvodů dovolání podle §265b tr. ř. nezakládají, neexistuje ve vztahu k nim ani zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání přezkoumat (srov. též usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02, ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 aj.).
Zásah do skutkových zjištění lze v rámci řízení o dovolání připustit jen tehdy, existuje-li extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry soudu a učiní-li dovolatel (současně) tento nesoulad předmětem dovolání. V daném případě se však ani o takovou situaci nejednalo, neboť z odůvodnění rozhodnutí obou soudů vyplývá, že provedené důkazy hodnotily v souladu s principy formální logiky jak v jednotlivostech, tak v jejich vzájemných souvislostech, a že existuje zjevná logická návaznost mezi těmito důkazy, učiněnými skutkovými zjištěními a navazujícími právními závěry.
V této souvislosti je rovněž vhodné uvést, že pokud by námitky obviněného měly být považovány za výhrady proti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu, pak podle §265a odst. 4 tr. ř. platí, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné.
Z těchto jen stručně uvedených důvodů (§265i odst. 2 tr. ř.) Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, neboť bylo podáno z jiných důvodů, než jsou uvedeny v §265b tr. ř. Proto ani nepostupoval podle §265i odst. 3 tr. ř. a nepřezkoumával napadené rozhodnutí a řízení mu předcházející. Přitom je nutné uvést, že takový aplikační postup nezasáhl do základních práv dovolatele, a není proto ani v rozporu s nálezy Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 180/03 a I. ÚS 55/04, v nichž tento soud vyslovil výhrady k extenzivnímu výkladu §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. ze strany Nejvyššího soudu.
Své rozhodnutí Nejvyšší soud učinil v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. června 2010
Předseda senátu:
JUDr. Jan B l á h a