ECLI:CZ:NS:2014:8.TDO.678.2014.1
sp. zn. 8 Tdo 678/2014-40
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 25. června 2014 o dovolání obviněného Ing. P. K. , proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 3/2013, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného P. K. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 18. 9. 2013, sp. zn. 43 T 3/2013, byl obviněný P. K. uznán vinným zvlášť závažným zločinem těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku, v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku. Za tyto trestné činy byl odsouzen podle §145 odst. 2 tr. zákoníku za použití §58 odst. 5 tr. zákoníku a §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 3 tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel všeho druhu na dobu deseti let. Rovněž bylo rozhodnuto o náhradě škody.
Proti tomuto rozsudku podali odvolání obviněný a státní zástupce Městského státního zastupitelství v Praze v neprospěch obviněného proti výroku o trestu, o nichž Vrchní soud v Praze jsou soud odvolací rozsudkem ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, rozhodl tak, že z podnětu odvolání obviněného rozsudek soudu prvního stupně podle §258 odst. 1 písm. c) tr. ř. zrušil a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokusem zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1 k §145 odst. 1 tr. zákoníku v jednočinném souběhu s přečinem poškození cizí věci podle §228 odst. 1 tr. zákoníku na skutkovém základě, že
dne 8. března 2012 v 07.53 hodin na dálnici … v úseku … km ve směru jízdy na P. jako řidič osobního motorového vozidla tov. zn. VW Passat poté, kdy v levém jízdním pruhu dojel před sebou jedoucí osobní motorové vozidlo tov. zn. KIA Sorento, které řídil poškozený J. Z., s nímž na místě spolujezdce cestovala i jeho manželka poškozená Š. Z., přejel se svým vozidlem do středního jízdního pruhu a zprava předjel osobní motorové vozidlo řízené poškozeným, načež náhle stočil řízení jím řízeného vozidla ze středního jízdního pruhu do levého jízdního pruhu a narazil levou zadní částí svého vozidla do pravé přední části vozidla poškozeného jedoucího v té době rychlostí kolem 120 km/h, v důsledku čehož došlo k vychýlení tohoto vozidla z levého jízdního pruhu až na levou krajnici a k poškození jeho pravého předního blatníku a nárazníku se škodou ve výši 11.458,- Kč, načež po střetu nezastavil a odjel pryč; tímto jednáním mohl poškozeným J. Z. a Š. Z., jejíž přítomnost ve vozidle nezaregistroval, způsobit v důsledku nárazu jejich vozidla levou stranou do svodidel či v důsledku následného nárazu za nimi jedoucích vozidel do jejich vozu vážná poranění hlavy, trupu, končetin, sériovou zlomeninu žeber či vážná poranění dutinových orgánů, tedy ledviny, plíce a sleziny, přičemž poškozenému J. Z. se podařilo takovéto větší havárii zabránit pouze rychlou reakcí, díky jeho bohatým řidičským zkušenostem a správným vyhodnocení nastalé situace. Za tyto trestné činy jej odsoudil podle §145 odst. 1 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 a §58 odst. 5 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou roků, jehož výkon podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání tří let. Podle §73 odst. 1, 3 tr. zákoníku mu uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu pěti let. Rozhodl též o náhradě škody.
Odvolání státního zástupce bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
Proti citovanému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně z důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovolání, v němž jednak tvrdil, že není osobou, která vozidlo řídila, a ve směru této námitky vytýkal nedostatky při provádění důkazů, a jednak brojil proti nesprávnému posouzení subjektivní stránky. Nejprve obviněný soudům vytkl, že jej uznaly vinným, ač skutek mu kladený za vinu nespáchal, a toto rozhodnutí učinily při nesprávném provádění a hodnocení důkazů. Tyto nedostatky spatřoval zejména v tom, že závěr o jeho vině omezily na důkazy, které jeho vinu prokazují, aniž by jakkoliv hodnotily ty, které sám navrhl či předložil. Především měly provést důkaz zápisem z kontrolního dne a vyslechnout obviněným navrhované svědky, kteří se s ním v ten den měli na stavbě nacházet, čímž by byl vyloučen závěr o tom, že ve stejné době způsobil dopravní nehodu s poškozenými. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně neprovedl odsouzeným navržené důkazy a v odůvodnění rozhodnutí se nevypořádal se všemi provedenými důkazy, jednalo se o nepřezkoumatelné rozhodnutí, avšak ani odvolací soud potřebné a navržené důkazy neprovedl, soudy porušily pravidla ustanovení §89 odst. 2 tr. ř. a §2 odst. 5 tr. ř. a napadené rozhodnutí je tak vadné i ve vztahu k hmotněprávnímu posouzení (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 817/2003 a sp. zn. 29 Odo 245/2004). Obviněný brojil proti způsobu, jakým byl poznán a označen jako řidič vozidla poškozenou Š. Z., jejíž výpověď je jediným přímým důkazem, ač vykazuje závažné nesrovnalosti, neboť je zkreslená, a to především s ohledem na způsob, při němž byla provedena rekognice, v rámci níž jí na policii byla ukázána jeho fotografie před tím, než poškozená byla vyslechnuta. Obviněný uskutečněnou rekognici označil za nepoužitelný důkaz, protože byla provedena v rozporu s §104b odst. 2 tr. ř., neboť jeho tvář byla před rekognicí poškozené ukázána, a až poté, co jí byla předložena fotografie obviněného, jej měla poznávat opětovně podle fotek za použití zcela totožné fotografie, která navíc neodráží jeho současný vzhled. Za situace, kdy jediným relevantním důkazem o tom, že on automobil řídil, je výpověď poškozené, která byla včetně rekognice provedena v rozporu s trestním řádem, obviněný považuje výrok o vině za učiněný na podkladě vadně provedených důkazů, neboť soudy nepostupovaly na základě zásady in dubio pro reo, v důsledku čehož jsou skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy. Závěr o tom, že obviněný skutečně řídil vozidlo VW Passat, nebyl řádně a dostatečně prokázán, což nenapravil ani odvolací soud, jenž se nezabýval jeho odvolacími námitkami, a nenapravil ani to, že nebyly provedeny důkazy svědčící v jeho prospěch.
Ve vztahu k nesprávným závěrům o subjektivní stránce alternativně dovozované na podkladě zjištěného skutkového stavu obviněný namítal, že nebyl prokázán jeho úmysl spáchat trestný čin těžkého ublížení na zdraví, když nestačí na něj jen usuzovat, nýbrž je třeba jej prokázat relevantně provedenými důkazy. Ze skutkového děje popisovaného poškozenými však takový závěr jednoznačně učinit nelze, protože ani ve vztahu k němu soudy se stejnou pečlivostí neobjasňovaly zejména důkazy svědčící v jeho prospěch, a proto podle něj nebylo zavinění k těžké újmě prokázáno.
Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 27. 11. 2013, sp. zn. 8 To 111/2013, v celém rozsahu, jakož i vadné řízení, které jeho vydání předcházelo. Současně navrhl také postup podle §265h odst. 3 tr. ř.
K podanému dovolání se v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství, jenž se neztotožnil s tvrzením obviněného, že soudy neprovedly důkaz protokolem z kontrolního dne na stavbě, neboť z protokolu o hlavním líčení ze dne 18. 9. 2013 i ze strany 8 odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že důkaz touto listinou proveden byl, i když se soudy v rámci hodnocení důkazů výslovně k této listině nevyjádřily. Uvedenou skutečnost nepovažoval za podstatnou, protože soud prvního stupně zcela podrobně a detailně na straně 10 a následující rozsudku odůvodnil, z jakého důvodu neuvěřil obhajobě obviněného a považoval ji za nevěrohodnou. Státní zástupce neshledal vadu v tzv. opomenutých důkazech, ani v tom, že by závěry soudů o tom, že skutek spáchal, byly založeny pouze a jedině na svědecké výpovědi Š. Z., protože k závěru o vině dospěly i na základě dalších důkazů. Za situace, kdy to byl obviněný, kdo převážně užíval vozidlo VW Passat k cestě do zaměstnání, kdo domlouval opravu vozidla, kdo následně předával klíče opraváři, a poté přebíral auto, na němž bylo zjištěno poškození odpovídající střetu s vozidlem poškozených, kdo byl poškozenou podrobně popsán a následně zcela jednoznačně a bez zaváhání identifikován při rekognici jako řidič řídící předmětné vozidlo VW Passat v době nehody, nelze považovat za přesvědčivou jeho obhajobu, že vozidlo předmětného dne nepoužil. Za neodůvodněné soud označil i námitky vztahující se k provedené rekognici, neboť se s identickými námitkami obviněného vypořádal už soud prvního stupně, který ji shledal provedenou za splnění podmínek §104b odst. 2 tr. ř. Státní zástupce při posouzení všech okolností, za nichž byla uskutečněna, shledal, že soud prvního stupně ani v tomto směru nepochybil.
Státní zástupce se neztotožnil ani s námitkami zpochybňujícími subjektivní stránku, jelikož soudy obou stupňů se této otázce podrobně věnovaly, přičemž zcela správně dospěly k závěru, že na straně obviněného je třeba dovodit závěr o nepřímém úmyslu ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Z okolností případu státní zástupce ve shodě se soudy nižších stupňů shledal srozumění obviněného s kolizí vozidel a možným těžkým ublížením na zdraví osob jedoucích v předjížděném vozidle. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Když Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou podle §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), posuzoval, zda označený důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze považovat za důvod dovolání v tomto zákonném ustanovení vymezený a zakládající tak možnost věcného přezkumu napadených rozhodnutí a řízení jim předcházejícího dovolacím soudem.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Z této dikce plyne, že prostřednictvím tohoto dovolacího důvodu lze dovoláním vytýkat výlučně vady právní, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotně právního posouzení, tedy to, že skutek, jak byl soudem zjištěn, byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, ačkoli o trestný čin nejde nebo jde o jiný trestný čin, než kterým byl obviněný uznán vinným (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 6. 2006, sp. zn. 5 Tdo 708/2006, uveřejněné v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, roč. 2006. seš. 27, č. T 912). Dovolací důvod musí být v dovolání skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotně právní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/2003). Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně, přičemž Nejvyšší soud skutková zjištění soudu prvního stupně nemůže změnit, a to jak na základě případného doplnění dokazování, tak ani v závislosti na jiném hodnocení v předcházejícím řízení provedených důkazů (srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02 ze dne 9. 4. 2003, III. ÚS 732/02 ze dne 24. 4. 2003, II. ÚS 760/02 ze dne 9. 12. 2003, III. ÚS 282/03 ze dne 30. 10. 2003, IV. ÚS 449/03 ze dne 15. 4. 2004). Výjimku z tohoto pravidla představuje pouze zjištění extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, což je tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (srov. rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/2005). Není-li však zjištěn extrémní nesoulad, na podkladě tohoto dovolacího důvodu nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., poněvadž tato činnost soudu spočívá v aplikaci procesních, a nikoliv hmotně právních ustanovení.
Se zřetelem na rozvedená kritéria pro uplatnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je zřejmé, že obviněný jej nenaplnil v té části dovolání, v níž uvedl argumenty směřující proti postupu při provádění a hodnocení důkazů. Dovolatel zde vznesl výhrady nikoliv právní povahy, ale soustředil je v zásadě proti nesprávnosti provedeného dokazování, jeho neúplnosti a vadnosti postupu při provádění rekognice, z čehož dovozoval existenci tzv. opomenutých důkazů a extrémního nesouladu, a při nevyužití zásady in dubio pro reo považoval za nesprávný závěr, že pode výroku o vině to byl on, kdo předmětné vozidlo řídil. Obviněný takto formulovanými výhradami ve skutečnosti popíral, že by spáchal čin tak, jak je ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku popsán, čímž vyjadřoval svůj nesouhlas se skutkovými zjištěními. Těmito námitkami obviněný dovolání vystavěl na procesním, a nikoli hmotně právním základě, v důsledku čehož označený dovolací důvod, ale ani žádný jiný z dovolacích důvodů uvedených v §265b odst. 1 písm. a) až l ) tr. ř. nenaplnil, a proto dovolací soud v zásadě nemohl z jejich podnětu napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející přezkoumávat.
Nejvyšší soud k námitkám o existenci extrémního rozporu posuzoval, zda soudy dodržely všechny procesní zásady a zákonem stanovená pravidla pro řádné provedení a hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. Z obsahu spisu a napadených rozhodnutí zjistil, že se soudy všem nyní namítaným otázkám v průběhu řízení jak před soudem prvního stupně, tak i v odvolacím řízení, pečlivě věnovaly a zejména obhajobu obviněného prověřovaly. Postačí poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, který na stranách 9 až 18 velmi podrobně uvedl, z jakých důkazů pro své závěry vycházel a jak je hodnotil, když pečlivě vysvětlil, jaké důkazy a z jakých důvodů vzal za podklad svého rozhodnutí o tom, že obviněný předmětné vozidlo řídil.
Jestliže obviněný v této souvislosti zpochybňoval procesní způsobilost rekognice provedené s poškozenou Š. Z., při níž za viníka nehody určila obviněného, tato byla provedena v souladu s podmínkami vymezenými v ustanovení §104b odst. 2, 4 tr. ř., podle něhož podezřelý, obviněný nebo svědek, kteří mají poznat osobu nebo věc, se před rekognicí vyslechnou o okolnostech, za nichž osobu nebo věc vnímali, a o znacích nebo zvláštnostech, podle nichž by bylo možno osobu nebo věc poznat. Osoba nebo věc, která má být poznána, jim nesmí být před rekognicí ukázána. Není-li možno ukázat osobu, která má být poznána, rekognice se provede podle fotografie, která se předloží podezřelému, obviněnému nebo svědkovi s obdobnými fotografiemi nejméně tří dalších osob. Tento postup nesmí bezprostředně předcházet rekognici ukázáním osoby. Jak z obsahu spisu vyplývá, poškozená Š. Z. byla poprvé vyslechnuta dne 3. 4. 2012, a podle úředního záznamu na č. l. 113 nejprve v této předprocesní výpovědi uvedla popis pachatele, a teprve poté jí byly ukázány černobílé fotografie, mezi nimiž obviněného označila. Další rekognice byla provedena dne 11. 5. 2012, při níž poškozená znovu před tím, než k poznávání pachatele mezi dalšími pěti srovnávanými (velice podobně vyhlížejícími) osobami došlo, slovně popsala vzhled obviněného, kterého opět mezi poznávanými určila. Shodný popis uvedla i ve svědecké výpovědi ze dne 29. 1. 2013. K tomu je nutné zdůraznit, že poškozenou sdělované rysy obličeje pachatele i další markanty se se vzezřením obviněného ztotožňují a že poškozená vzhledem k průběhu činu měla dostatek možností si obličej řidiče kolem ní projíždějícího vozu prohlédnout. Všechna tato zjištění, jakož i průběh rekognice podle fotografií, svědčí o tom, že byla provedena řádně, když by zřejmě postačovala již první provedená rekognice, při níž poškozená dne 3. 4. 2012 obviněného jako pachatele určila, a v dalším poznávání již jen potvrzovala, že její určení odpovídalo všem rozhodným okolnostem. To, že poškozené nebyla dána možnost obviněného poznat při rekognici in natura, je nutné připsat na vrub obhajobě, která tento úkon, jak správně naznačily i procesní soudy, zmařila.
Soudy však své závěry o vině obviněného opřely nejen o výpověď poškozené, ale i o jiné důkazy, např. o závěry znaleckého posudku z oboru doprava, odvětví doprava silniční a městská se specializací technické posudky o příčinách silničních dopravních nehod znalce Ing. Libora Kopala, který byl slyšen rovněž v hlavním líčení před soudem. Mezi listinnými důkazy přitom byl proveden i obviněným zmiňovaný (coby opomenutý) protokol z kontrolního dne 8. 3. 2012. Skutková zjištění soudu prvního stupně, jakož i správnost aplikovaných procesních postupů následně, byť toliko stručně, potvrdil také odvolací soud, jenž podstatné úvahy shrnul na stranách 5 až 7 svého rozsudku a na základě těchto skutkových zjištění učinil i vlastní, pro obviněného příznivější závěr o právní kvalifikaci. Způsob, jakým soudy nižšího stupně zhodnotily provedené důkazy a na jejich podkladě vyslovily své skutkové a potažmo i právní závěry, nesvědčí o zjevné absenci srozumitelného odůvodnění rozsudku, ani o kardinálně logických rozporech ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, nebo o opomenutí či nehodnocení stěžejních důkazů (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010 sp. zn. III. ÚS 1800/2010), a proto ani Nejvyšší soud neměl důvod pochybovat o správnosti učiněných skutkových zjištění. Tím současně konstatuje, že nebyl shledán ani extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci.
Obviněným zmiňované tzv. opomenuté důkazy, jako kategorie důkazů, které nebyly provedeny nebo hodnoceny způsobem stanoveným zákonem, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud nezabýval při postupu podle §5 odst. 6. tr. ř., protože takové důkazy téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí (§125 tr. ř.), ale současně též porušení pravidel spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1, 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práva svobod) v projednávané věci též nebyly zjištěny. Ve věci totiž nedošlo k takové procesní situaci, v níž by bylo obviněným navrženo provedení konkrétního důkazu, který by byl soudem bez věcně adekvátního odůvodnění zamítnut, eventuálně zcela opomenut, a že by ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná, neodpovídající povaze a závažnosti věci [srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn, II. ÚS 262/2004, ze dne 8. 12. 2009 sp. zn. I. ÚS l18/2009, či ze dne 18. 3. 2010, sp. zn. III. ÚS 3320/2009 a další]. Taková situace nenastala zejména proto, že soudy obou stupňů pečlivě prováděly potřebné dokazování a vždy řádně vysvětlily, jakými úvahy byly vedeny, ať již při jejich hodnocení, anebo proto, že důkaz považovaly za nadbytečný. Nejedná se o opomenuté důkazy, protože byly dodrženy všechny podmínky procesního postupu, jak jsou zákonem vymezeny, a soudy tento postup dostatečně odůvodnily a vysvětlily v přezkoumávaných rozhodnutích. Soudy podaný výklad je předvídatelný a rozumný, koresponduje s fixovanými závěry soudní praxe a není výrazem interpretační svévole (libovůle). Výkladu, jejž soudy k jednotlivým výhradám obviněného podaly, nechybí smysluplné odůvodnění ani nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, neboť vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna.
Tyto závěry Nejvyššího soudu o správnosti procesního postupu při provádění dokazování vedou k závěru, že nic nebrání tomu, aby za podklad správnosti právních úvah vzal skutková zjištění popsaná ve výroku o vině rozsudku soudu druhého stupně. Na základě tam uvedené dikce pak bylo možné zkoumat, zda je důvodná výhrada obviněného o tom, že jeho jednáním, popsaným ve skutkové větě výroku o vině odsuzujícího rozsudku, nebyla naplněna subjektivní stránka ve vztahu k trestnému činu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku.
Zločinu těžkého ublížení na zdraví podle §145 odst. 1 tr. zákoníku ve stadiu pokusu podle §21 odst. 1 tr. zákoníku se dopustí ten, kdo se v úmyslu spáchat trestný čin dopustí jednání, které bezprostředně směřuje k úmyslnému způsobení těžké újmy na zdraví jinému, avšak k jeho dokonání nedošlo.
Zavinění vyjadřuje vnitřní, psychický vztah pachatele k podstatným složkám trestného činu. Podle §15 tr. zákoníku je trestný čin spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem (úmysl přímý), nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn (úmysl nepřímý). Srozuměním se podle §15 odst. 2 tr. zákoníku rozumí i smíření pachatele s tím, že způsobem uvedeným v trestním zákoně může porušit nebo ohrozit zájem chráněný takovým zákonem. K naplnění subjektivní stránky u předmětného zločinu podle §145 odst. 1 tr. zákoníku postačuje, je-li spáchán alespoň v úmyslu nepřímém.
Při právním posuzování jednání pachatele, jímž útočil proti zdraví poškozeného, nelze vycházet jen z toho, jaká újma na zdraví poškozeného byla nebo mohla být takovýmto útokem způsobena, ale je třeba přihlédnout i k okolnostem, za kterých se útok stal, jakým předmětem bylo útočeno a jaké nebezpečí pro napadeného z útoku hrozilo (srov. rozhodnutí č. 16/1964 Sb. rozh. tr.). Teprve na základě těchto skutečností s přihlédnutím k ostatním okolnostem případu je třeba dovodit, k jakému následku směřoval úmysl pachatele. Z hlediska úmyslu způsobit těžkou újmu na zdraví stačí zjištění, že věděl, že svým jednáním může způsobit tento těžší následek, a byl s tím srozuměn (úmysl eventuální). Na takové srozumění lze usuzovat, pokud jde o důkazní stránku zejména z povahy použité zbraně, z intenzity útoku, ze způsobu jeho provedení (zejména z toho, proti které části těla útok směřoval) a z pohnutky činu (srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu uveřejněné pod č. II/1965 Sb. rozh. tr.).
Oba soudy nižších stupňů shledaly v jednání obviněného nejméně nepřímý úmysl ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku. Vyšly z toho, že obviněný podle okolností činu věděl, že když bude agresivně ve velké rychlosti svým vozidlem ve snaze předjet vozidlo poškozených zprava náhle realizovat úhybný manévr přejetím do levého jízdního pruhu, kde jelo vozidlo poškozených, jde o riskantní a nedovolený jízdní manévr, který může ohrozit osádku vedle jedoucího vozidla. Věděl také, že s ohledem na bezprostřední blízkost vozidla poškozených jedoucího v blízkosti svodidla a také projíždějící další vozidla může dojít ke střetu vozidel a tím k vychýlení ze směru jízdy, jež může vést ke srážce způsobující havárii s vážnými následky na zdraví pasažérů vozidla.
Uvedená zjištění a obviněným vědomě a cíleně vyvolaná velmi riskantní a ve svých důsledcích nebezpečná, pirátská jízda svědčí ve smyslu §15 odst. 1 písm. b) tr. zákoníku o tom, že obviněný věděl, že může takovou jízdou způsobit těžká zranění jiným účastníkům silničního provozu. Takový následek nenastal jen díky souhře náhod nezávislých na vůli obviněného.
Na základě všech těchto skutečností Nejvyšší soud v souladu se závěry soudů nižších stupňů považuje závěr o tom, že obviněný naplnil po všech stránkách, subjektivní nevyjímaje, znaky pokusu trestného činu těžkého ublížení na zdraví podle §21 odst. 1, §145 odst. 1 tr. zákoníku za zcela správný. Považuje jen za vhodné zdůraznit, že čin obviněného byl velmi nebezpečný, neboť je obecně známo, že při dopravních nehodách na dálnicích, při nichž se střetávají vozidla jedoucí velmi vysokou rychlostí, dochází v drtivé většině případů k vážným zraněním majícím převážně charakter těžké újmy na zdraví, nezřídka též s fatálním následkem, k nimž jen shodou šťastných náhod v projednávaném případě naštěstí nedošlo.
Z uvedených důvodů Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. června 2014
Předsedkyně senátu: JUDr. Milada Šámalová