ECLI:CZ:NS:2005:6.TDO.845.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 845/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. července 2005 o dovolání obviněného J. P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, č. j. 3 To 963/2004-119, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 9 T 16/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2004, č. j. 9 T 16/2004-96, byl obviněný J. P. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, 2 tr. zák. a podle §248 odst. 2 tr. zák., za použití §45 odst. 1, 2 tr. zák., §45a odst. 1 tr. zák. mu byl uložen trest obecně prospěšných prací ve výměře 400 (čtyřista) hodin. Podle §229 odst. 1 tr. ř. byla poškozená společnost T. D., s. r. o., se sídlem O. – M. H., S., odkázána se svým nárokem na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Proti shora citovaném rozsudku podal odvolání okresní státní zástupce a obviněný.
K odvolání státního zástupce Krajský soud v Ostravě rozhodl rozsudkem ze dne 18. 11. 2004, č. j. 3 To 963/2004-119, tak, že podle §258 odst. 1, písm. d), e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3, 4 tr. ř. nově obviněnému uložil podle §248 odst. 2 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání devíti měsíců. Pro výkon tohoto trestu obviněného podle §39a odst. 2, písm. b) tr. zák. zařadil do věznice s dozorem. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn. Odvolání J. P. bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto.
V podaném dovolání obviněný uplatnil dva dovolací důvody; podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný odůvodnil tím, že soud prvního stupně na něj pohlížel jako na zaměstnance a nikoliv jako na podnikatele. Tím chtěl obviněný zdůraznit, že neodebíral zboží jen od poškozeného, ale také od dalších firem. Byl plátcem DPH, tedy musel mít řádné faktury na proplacení. Tvrdí však, že žádné faktury od poškozeného neobdržel a jak vyplývá z výpovědi svědka M. K., ani on sám nevěděl, kolik mu obviněný dluží. Dodal, že své závazky vůči odběratelům vždy plnil a plnit hodlal, avšak v tomto směru mu poškozený nevyhověl, když jej žádal o splátkový kalendář. Obviněný má za to, že mu nebylo prokázáno, že by měl úmysl neuhradit, případně poškodit některého ze svých dodavatelů. Namítl, že krajský soud nesprávně posoudil obchodní vztah mezi jím a poškozeným T. D., s. r. o., když nevzal v úvahu důkazy, které obviněný předložil. Domnívá se, že věc byla posouzena nesprávně, bez dostatečných hmotně právních podkladů. Vycházeno totiž bylo pouze z toho, že faktury mu byly doručeny a on je nezaplatil. Ve vztahu k doručování uvedl, že pobočku měl v O., kde byl zodpovědný pracovník pověřen přebíráním pošty. Ten potvrdil, že v kritickém období od poškozeného žádnou fakturu neobdržel. Vytkl soudům, že mu nebylo umožněno konfrontovat se svědkem K. otázku CD-ROMů závadného charakteru. Prokázal, že část CD-ROMů vrátil, přesto tuto skutečnost soudy nikterak nezohlednily. Protože nebyl zaměstnancem poškozeného, dovozuje, že CD-ROMy mu nebyly svěřeny, nýbrž dodány k prodeji. Je tudíž přesvědčen, že věc je třeba posuzovat toliko z hlediska obchodního zákona, neboť se jedná o vztah mezi dvěma obchodními partnery. Druhý z dovolacích důvodů, tedy dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., obviněný spatřuje v tom, že v řízení byla porušena ustanovení o jeho přítomnosti ve veřejném zasedání. Poukázal na to, že Krajskému soudu v Ostravě předložil lékařská potvrzení, z nichž bylo zřejmé, že trpí vážnou chorobou s tím, že se u něj začaly projevovat metastázy. Byl operován a v té době pravidelně docházel na radioterapie. Z toho důvodu se nemohl k veřejnému zasedání dostavit. I přesto odvolací soud veřejné zasedání konal v jeho nepřítomnosti, pouze konstatoval, že obviněný nemá potíže s chůzí a za tohoto stavu je schopen se k veřejnému zasedání dostavit. Navrhl, aby Nejvyšší soud jej obžaloby v celém rozsahu zprostil, event. aby zrušil rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 18. 11. 2004, sp. zn. 3 To 963/2004, jakož i rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 21. 7. 2004, sp. zn. 9 T 16/2004.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně v rámci svého vyjádření k dovolání obviněného uvedla, že k posouzení důvodnosti podaného dovolání v části týkající se dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř., tedy k otázce, zda při veřejném zasedání byl obviněný zkrácen na svých obhajovacích právech, je nutno ověřit ze spisu, zda obviněný byl k veřejnému zasedání řádně a včas předvolán a zda požádal o odročení veřejného zasedání s poukazem na svůj zdravotní stav. S ohledem na skutečnost, že trestní spis nemá Nejvyšší státní zastupitelství k dispozici, není možné veškeré tyto okolnosti jinak dovodit. Na závažnost zdravotního stavu obviněného lze sice usoudit již z toho, že mu byl podle §322 odst. 1 tr. ř. povolen odklad výkonu uloženého trestu odnětí svobody, a to do 19. 1. 2006, nicméně nepožádal-li obviněný současně o konání veřejného zasedání v jeho přítomnosti, je třeba konstatovat, že v této části je dovolání zjevně neopodstatněné. Pokud jde o argumentaci obviněného k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle názoru státní zástupkyně za věc svěřenou ve smyslu §248 tr. zák. je nutno pokládat i výtěžek, tedy peníze, které byly za svěřenou věc (prodejem zboží) pachatelem získány. Takový výtěžek je ekvivalentem prodané svěřené věci a je v majetku osoby, která za účelem prodeje věc svěřila pachateli. Utržené peníze za prodej věci nejsou příjmem pachatele, ale příjmem původního majitele svěřené věci, požívají tedy stejné právní ochrany jako věc svěřená. Aby došlo k naplnění znaku „přisvojit si cizí věc“, musí konečný odběratel za prodanou svěřenou věc zaplatit, neboť tím se výtěžek dostane do dispozice pachatele. Ten, komu byla věc svěřena má potom povinnost výtěžek vydat tomu, kdo mu jí svěřil, příp. věc vrátit, jestliže se prodej nepodařil realizovat. Jak se svěřenou věcí, tak s výtěžkem z ní nelze disponovat jako s věcí vlastní a užívat ji pro vlastní potřebu. Státní zástupkyně považuje rozhodnutí soudů obou stupňů za správné. Závěr o vině obviněného soudy dovodily ze smlouvy o komisním prodeji uzavřené dne 22. 11. 2000. Z této smlouvy jednoznačně vyplývá, že obviněný uvedl adresu své firmy ulice H. č., B., přičemž současně potvrdil svým podpisem, že vyúčtování bude prováděno jedenkrát měsíčně podle návštěvy zástupce firmy T. D., s. r. o., a na základě těchto informací dodavatel odešle odběrateli daňový doklad s dobou splatnosti sedmi dnů v hodnotě právě prodaných titulů. Bylo rovněž ujednáno, že za zboží v průběhu komisního prodeje odpovídá odběratel. V bodě 5 citované smlouvy byla stanovena povinnost pro odběratele nahlásit jakékoliv změny související s provozem prodejny nejpozději v den uskutečnění změny. Součtem odeslaných faktur byla vyčíslena škoda na částku 44.518,10 Kč. Ve všech těchto případech byly daňové doklady – faktury odeslány na adresu, kterou obviněný do smlouvy uvedl. Státní zástupkyně dospěla k závěru, že obviněný musel být přinejmenším srozuměn s tím, že ke komunikaci mezi oběma stranami smlouvy o komisním prodeji bude docházet prostřednictvím kontaktu, který byl ve smlouvě uveden. Spočívá-li obhajoba obviněného na tvrzení, že žádné faktury neobdržel, není možné tímto způsobem dovodit, že by obviněný neměl v úmyslu si přisvojit výtěžek z prodaných CD-ROMů. Z těchto důvodů státní zástupkyně navrhla dovolání obviněného i v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné s tím, že toto rozhodnutí lze v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a), event. b) tr. ř. učinit v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jim uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněný tvrdí, že žádné faktury neobdržel a v důsledku toho mu nebylo prokázáno, že neměl v úmyslu neuhradit za zboží, které odebral, nejde o otázky, které by měly souvislost s nesprávným právním posouzením skutku nebo by spočívaly na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž jejich původ je primárně dán skutkovým zjištěním, neboť je zřejmé, že obviněný se nemůže ztotožnit s tím, jak se soudy v odůvodnění svých rozhodnutí vypořádaly s provedenými důkazy. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud k těmto námitkám nemohl přihlížet a jestliže by obviněný neuvedl námitky jiné, musel by Nejvyšší soud podané dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Obviněný však v dovolání uplatnil též námitky, které mají právně relevantní povahu, a sice, že vztah mezi jím a poškozeným je obchodně právním vztahem a dále, že není naplněn zákonný znak „přisvojení si cizí věci“. Tvrdí totiž, že pokud nebyl zaměstnancem poškozeného, nelze konstatovat, že by mu věci byly svěřeny. Tyto námitky jsou způsobilé dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit.
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že „v blíže nezjištěné době od měsíce února 2001 do měsíce května 2001 v O., na ul. Z., v prodejně K., si ponechal pro svou potřebu peněžní prostředky, získané prodejem CD-ROMů, jenž mu byly svěřeny na základě smlouvy o komisním prodeji společností T. D., s. r. o., se sídlem v O. -M. H., na ul. S., které tímto svým jednáním způsobil škodu ve výši 44.518,10 Kč“.
Trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo si přisvojí cizí věc, která mu byla svěřena, a způsobí tak na cizím majetku škodu nikoliv nepatrnou. K naplnění kvalifikované skutkové podstaty podle odst. 2 téhož ustanovení je třeba, aby pachatel tímto jednáním způsobil škodu nikoliv malou.
Aby se jednalo o trestný čin, musejí být splněny formální a materiální podmínky trestnosti. Jakmile jsou u posuzovaného jednání dány všechny formální znaky skutkové podstaty trestného činu, následně je třeba se vypořádat s tím, zda skutek vykazuje takový stupeň nebezpečnosti pro společnost, který je materiální podmínkou trestnosti. K formálním znakům skutkové podstaty trestného činu náleží objekt, objektivní stránka, subjekt a subjektivní stránka. Lze konstatovat, že obviněný dovolací námitky zaměřil jednak na otázku stupně nebezpečnosti trestného činu pro společnost, tedy zda jeho jednání dosáhlo takové intenzity, aby šlo o trestný čin (domnívá se totiž, že se jednalo toliko o obchodně právní vztah), jednak na otázku, zda v případě, že nebyl zaměstnancem poškozeného si mohl cizí věc přisvojit. Dodal, že za této situace nelze vycházet z toho, že věci mu byly svěřeny. Tím obviněný zpochybnil naplnění zákonného znaku skutkové podstaty trestného činu „přisvojit si cizí věc“.
Nebezpečnost činu pro společnost jako tzv. materiální znak trestného činu vyjadřuje celkovou závažnost činu, a to z hlediska jeho objektivních i subjektivních znaků pachatele. Při úvahách o tom, zda obviněný (pachatel) naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný (§3 odst. 2 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný. Uvedené ustanovení se proto uplatní jen tehdy, bude-li stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nižší, tj. nedosáhne-li stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu předmětné skutkové podstaty (srov. č. 43/1996 Sb. rozh. tr.). V posuzované věci však o takový případ nejde.
Věc je svěřena pachateli, jestliže je mu odevzdána do faktické moci (do držení) s tím, aby s věcí nakládal určitým způsobem. Za věc svěřenou je nutno pokládat i výtěžek, který byl za svěřenou věc získán pachatelem podle úmluvy mezi ním a osobou, která mu věc svěřila (srov. 67/1954 Sb. rozh. tr.). Cizí věc, která je předmětem trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., může být pachateli svěřena na podkladě určité smlouvy nebo i bez smlouvy faktickým úkonem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1117/2003, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, sešit č. 1, pod T 645.).
Smlouva komisionářská je upravena v §577 a násl. zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obchodní zákoník). Z těchto ustanovení vyplývá, že komisionář jedná vlastním jménem na účet komitenta. Komisionář se zavazuje pro komitenta zařídit určitou obchodní záležitost, zpravidla prodej zboží, které za účelem prodeje svěřuje komitent komisionáři. Věci svěřené k prodeji (prodejní zboží) zůstávají ve vlastnictví komitenta, dokud jejich vlastnictví nepřejde na třetí osobu nebo na komisionáře podle §584 odst. 2 obchodního zákoníku. Podle §583 odst. 2 obchodního zákoníku za škodu na svěřených věcech komisionář odpovídá podle ustanovení o smlouvě o skladování.
Konkrétně ze smlouvy o komisním prodeji CD-ROM (na čl. 27 spisu) ze dne 22. 11. 2000 /bod 4. písm. f)/ je zřejmé, že za zboží v průběhu komisního prodeje odpovídá odběratel. V témže bodě citované smlouvy se dále výslovně konstatuje, že nezaplacené produkty jsou majetkem dodavatele a že neprodané zboží je nutné vrátit kompletní, nepoškozené a v původním neporušeném obalu. Podle uvedené smlouvy odběrateli vzniká povinnost vrátit neprodané zboží též v souvislosti s ukončením smluvního vztahu, poté je odběratel povinen provést závěrečné vyúčtování a neprodané produkty vrátit nepoškozené dodavateli (bod 9. této smlouvy). Stručně řečeno, obviněný se nestal vlastníkem komisního zboží a zboží mu bylo svěřeno, aby zařídil jeho prodej. Tyto skutečnosti vyplývají nejen z ustanovení obchodního zákoníku, ale také ze smlouvy, kterou mezi sebou smluvní strany uzavřely. Domnívá-li se obviněný, že svěřit věc lze osobě, jen je-li v pracovně právním vztahu (zaměstnancem), je třeba tuto argumentaci vyvrátit.
Obviněný si byl vědom skutečnosti, že měsíčně mu bude poškozená společnost T. D., s. r. o., zasílat vyúčtování za dodané zboží a že má povinnost jakékoliv změny související s provozem prodejny společnosti T. D., s. r. o. oznámit, a to nejpozději v den, kdy k této změně dojde (a přesto tak neučinil). Jak uvedl svědek M. K., do prodejny obviněného bylo zboží dodáno několikrát, ale faktury vystavené na toto zboží nebyly hrazeny. V květnu 2001 se obchodní zástupce poškozené společnosti dostavil na prodejnu, aby si dodané zboží odvezl. Svědek R. V. (zaměstnanec obviněného) tehdy obviněnému volal a obviněný mu potvrdil, že spolupráce se společností T. D., s. r. o., byla ukončena a že zboží si mohou odvést. Závěrečné vyúčtování však obviněný neprovedl. Dodavateli výtěžek za svěřené věci nepředal a použil jej pro vlastní potřebu. Není pochyb, že výtěžek za svěřené věci si přisvojil, tím tento zákonný znak ve smyslu §248 tr. zák. naplnil.
Z hlediska subjektivní stránky je zřejmé, že obviněný si počínal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v daném případě je vyšší než nepatrný. V posuzované věci lze vyloučit, že by se jednalo o vztah, který by bylo možno posoudit jen v mezích soukromého práva, resp. odvětví obchodního práva. Není totiž sporu, že obviněný zasáhl do objektu trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák., tj. do vlastnického práva poškozené společnosti. Jednání obviněného po formální i materiální stránce vykazuje znaky trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák.
Je sice pravdou, že obviněný částku 5.000,- Kč poškozené společnosti T. D., s. r. o. poukázal, avšak učinil tak až po zahájení trestního stíhání. Nejvyšší soud považuje za vhodné dodat, že tato okolnost může mít vliv toliko na výši náhrady škody (s jejím nárokem byla poškozená společnost odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních), nemůže však v žádném případě obviněného trestní odpovědnosti zprostit. Nelze ji zohlednit ani při určování výše škody, neboť k ní došlo až poté, co byl trestný čin zpronevěry podle §248 tr. zák. dokonán. Podle ustálené soudní judikatury zaplacení této částky je možno považovat jen za snahu o částečnou náhradu škody.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. d) tr. ř. spočívá v tom, že byla porušena ustanovení o přítomnosti obviněného v hlavním líčení nebo ve veřejném zasedání. Jak vyplývá z této zákonné formulace, uvedený dovolací důvod nemůže spočívat v jakékoliv nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání, ale jen v takové jeho nepřítomnosti, která je v rozporu s konkrétním zákonným ustanovením, s nímž je spojována bezpodmínečná přítomnost obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání. V případech, kdy v nepřítomnosti obviněného u hlavního líčení nebo veřejného zasedání bylo jednáno, ačkoliv měla být jeho přítomnost umožněna nebo zajištěna, dochází ke zkrácení práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (publikované pod č. 2/1993 Sb., ve znění pozdějších předpisů).
Obecné ustanovení §234 odst. 1 tr. ř. přítomnost obviněného při veřejném zasedání nikterak neupravuje. Stanoví pouze, že veřejné zasedání se koná za stálé přítomnosti všech členů senátu a zapisovatele. Podle odst. 2 citovaného ustanovení platí, že není účast státního zástupce a obhájce při veřejném zasedání nutná, nestanoví-li zákon něco jiného. Na nutnost účasti obviněného při veřejném zasedání je možno usuzovat buď podle toho, zda jej soud ve smyslu §233 odst. 1 tr. ř. o termínu veřejného zasedání pouze vyrozuměl, nebo zda jej k němu předvolal (a tím dal jednoznačně najevo, že na osobní účasti obviněného u veřejného zasedání trvá). Důsledně respektovat je však třeba i ustanovení §263 tr. ř., které vymezuje pravidla pro konání veřejného zasedání. V nepřítomnosti obviněného nemůže odvolací soud veřejné zasedání podle §263 odst. 4 tr. ř. konat jen tehdy, je-li obviněný ve vazbě nebo ve výkonu trestu odnětí svobody. O takový případ se však v dané věci nejedná (obviněný nebyl v době konání veřejného zasedání ve vazbě ani ve výkonu trestu odnětí svobody).
Odlišně je třeba také posuzovat podmínky pro konání hlavního líčení a veřejného zasedání. Podle §238 tr. ř. na veřejnost, řízení, počátek a odročení veřejného zasedání se užije přiměřeně ustanovení o hlavním líčení. Z uvedeného plyne, že zatímco v hlavním líčení bude přítomnost obviněného pravidlem, a hlavní líčení lze provést v nepřítomnosti obviněného jen výjimečně (srov. §202 odst. 2 až 5 tr. ř.), zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného natolik restriktivně vymezeny nejsou (srov. nález Ústavního soudu ČR, sp. zn. II. ÚS 542/2000).
Jak Nejvyšší soud zjistil, předseda senátu v dané trestní věci nařídil veřejné zasedání na 18. 11. 2004 v 9.00 hodin, č. dv. 305/III. patro. V tomto směru učinil pokyn, aby obviněný J. P. byl o termínu veřejného zasedání vyrozuměn vzorem č. 7a – vyrozumění o veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Dne 8. 11. 2004 obviněný J. P. převzal doporučenou zásilku doručenou do vlastních rukou. Podle údajů uvedených na dodejce (čl. 110) obsahem zásilky nebyl zmíněný vzor č. 7a, nýbrž vzor č. 8 – předvolání k veřejnému zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti ze dne 1. 2. 2002, č. j. 514/2001 – org. o vydání vzorů „tr. ř., o. s. ř., k. ř., d. ř.“, doporučených pro použití v trestním a občanském soudním řízení). Obhájkyně obviněného JUDr. J. H. byla vyrozuměna o veřejném zasedání vzorem č. 16 – vyrozumění obhájce o hlavním líčení nebo veřejném zasedání (srov. Sdělení Ministerstva spravedlnosti tamtéž), doporučenou zásilku převzala dne 3. 11. 2004. Na čl. 111 se nachází vyjádření obviněného k odvolání státního zástupce a doplnění jeho odvolání. V příloze k tomuto podání obviněný zaslal dva dokumenty: fotokopii oznámení o postoupení pohledávky (čl. 114) a lékařskou zprávu F. n. s p. M., radioterapeuticko-onkologické odd.– teleradioterapie (čl. 115). Uvedené podání, včetně příloh obviněný předal k poštovní přepravě prostřednictvím své obhájkyně dne 10. 11. 2004, podle podacího razítka podatelny Krajskému soudu v Ostravě byla zásilka doručena dne 12. 11. 2004. Z protokolu o veřejném zasedání ze dne 18. 11. 2004 (čl. 116) se podává, že po zahájení veřejného zasedání předseda senátu konstatoval, že u osoby, která dala svým návrhem k veřejnému zasedání podnět, jakož i u osoby, která může být rozhodnutím přímo dotčena, byla zachována pětidenní lhůta od doručení předvolání, popř. vyrozumění. Stejné zjištění učinil u krajského státního zástupce a obhájce. Nato předseda senátu vyhlásil usnesení podle §202 tr. ř., že veřejné zasedání bude konáno v nepřítomnosti obžalovaného. Ihned poté člen senátu podal na základě spisu zprávu o stavu věci a předseda senátu udělil slovo k závěrečným řečem. Po krátkém přerušení za účelem porady senátu předseda senátu vyhlásil rozsudek.
Je zřejmé, že předseda senátu tím, že dal pokyn kanceláři obviněného o termínu veřejného zasedání vyrozumět vzorem č. 7a, jednoznačně vyjádřil, že účast obviněného při veřejném zasedání není nutná. Nicméně vzhledem k tomu, že v důsledku administrativní chyby pracovnice trestní kanceláře byl obviněný k veřejnému zasedání (byť zcela nadbytečně) patrně předvolán vzorem č. 8, Nejvyšší soud zkoumal, zda v tomto případě mohlo dojít k zásahu do práva obviněného, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti a mohl se tak vyjádřit ke všem prováděným důkazům, jak předpokládá ustanovení čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod. Ústavní soud k otázce práva na veřejné projednání věci konstatoval, že jeho smysl úzce souvisí s právem vyjádřit se ke všem prováděným důkazům a spočívá v tom, aby obviněnému byla poskytnuta možnost verifikace důkazů, směřujících vůči němu, a to před tváří veřejnosti (srov. nález ÚS ze dne 12. 10. 1994, sp. zn. Pl. ÚS 4/94, Sb. násl. a usn., svazek 2).
Podle §263 odst. 6 in fine tr. ř. není-li obviněný přítomen, ač byl řádně předvolán, má se za to, že s přečtením protokolů o výslechu svědků a znalců souhlasí. Jinými slovy řečeno, aby bylo možno u veřejného zasedání provádět dokazování čtením protokolů o výslechu svědků a znalců, je nezbytné obviněného k veřejnému zasedání řádně předvolat. Jde o speciální ustanovení upravující postup v souvislosti s prováděním dokazování v případě nepřítomnosti obviněného, které platí pro odvolací řízení. V rámci přípravy veřejného zasedání podle §233 tr. ř. má předseda senátu povinnost zajistit přítomnost zákonem vymezených osob. Den veřejného zasedání podle §233 odst. 2 tr. ř. předseda senátu stanoví tak, aby osobě, která k veřejnému zasedání dala svým návrhem podnět, osobě, která může být přímo dotčena rozhodnutím, obhájci nebo zmocněnci těchto osob, jakož i státnímu zástupci byla zachována alespoň pětidenní lhůta k přípravě od doručení předvolání k veřejnému zasedání nebo od vyrozumění o něm.
Obviněný předvolání k veřejnému zasedání obdržel dne 8. 11. 2004, jeho obhájkyně převzala vyrozumění k veřejnému zasedání dne 3. 11. 2004. Z uvedeného plyne, že u obou těchto osob lhůta k přípravě na veřejné zasedání byla zachována. Obviněný se k veřejnému zasedání nedostavil, jeho obhájkyně JUDr. J. H. se dostavila osobně.
Jak už bylo shora konstatováno, zákonné podmínky pro konání veřejného zasedání v nepřítomnosti obviněného nejsou zákonem vymezeny tak striktně jako v případě, jde-li o konání hlavního líčení. Přesto, pokud jsou dodrženy zákonem stanovené podmínky, nic nebrání konání hlavního líčení i tehdy, není-li obžalovaný přítomen (srov. §202 tr. ř., §211 tr. ř.). Vezmeme-li v úvahu též přiměřené použití ustanovení §238 tr. ř. o hlavním líčení na veřejné zasedání, Nejvyšší soud dospěl k závěru, že u veřejného zasedání je třeba v zásadně dbát toho, aby účast u veřejného zasedání byla obviněnému umožněna, zejména kdy na tom on sám trvá, výslovně projeví nesouhlas s konáním veřejného zasedání v jeho nepřítomnosti, ale svou neúčast u již nařízeného veřejného zasedání včas a řádně omluví takovými důvody, které lze akceptovat a které obviněnému objektivně brání zúčastnit se veřejného zasedání (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2003, sp. zn. 5 Tdo 442/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek 26, ročník 2004, T 621.).
Nejvyšší soud je přesvědčen, že na straně obviněného v době konání veřejného zasedání objektivně existovaly překážky bránící mu dostavit se k veřejnému zasedání. Z předložených lékařských zpráv na čl. 115 a čl. 135 je zřejmé, že v době od 9. 11. 2004 do 7. 12. 2004 absolvoval radioterapii na lineárním urychlovači. Ostatně na vážný zdravotní stav obviněného upozornila obhájkyně obviněného již před konáním veřejného zasedání tím, že k vyjádření obžalovaného k odvolání státního zástupce a doplnění odvolání připojila lékařskou zprávu F. n. s p. M. (čl. 115). V doplnění odvolání obhájkyně však uvedla pouze tolik, že obviněný se u soudu prvního stupně nehájil svým zdravotním stavem z toho důvodu, že tato skutečnost je pro něho nepříjemná a psychicky náročná, byla u něj zjištěna rakovina varlete, přičemž jeho zdravotní stav se neustále zhoršuje. V rámci závěrečné řeči u veřejného zasedání se zmínila o tom, že obviněný byl operován, chorobou trpí asi dva a půl roku a že jeho zdravotní stav je vážný. Z těchto skutečností však nelze dovodit, co obhájkyně tím, že odkázala na zdravotní stav obviněného, sledovala. Jak vyplývá z protokolu o hlavním líčení ze dne 21. 7. 2004, na čl. 91 do protokolu obhájkyně prohlásila, že obviněný má problémy s páteří, avšak souhlasí s tím, aby bylo jednáno v jeho nepřítomnosti. Jejímu postupu lze vytknout, že totéž mohla uvést u veřejného zasedání, nicméně tak neučinila. Naopak z argumentace, kterou obhájkyně uplatnila jak v doplnění odvolání, tak v rámci závěrečné řeči, lze spíše usoudit, že pro případ, že bude obviněnému ukládán trest, je potřebné, aby soud přihlédl k jeho zdravotnímu stavu.
Lze tedy shrnout, pokud obhájkyně u veřejného zasedání neprohlásila, že obviněný trvá na osobní účasti při veřejném zasedání a že s ohledem na jeho zdravotní stav žádá o jeho odročení, odvolací soud zcela respektoval příslušná zákonná ustanovení trestního řádu a nikterak nepochybil, jestliže veřejné zasedání konal v nepřítomnosti obviněného. Je třeba zdůraznit také to, že u veřejného zasedání nebyly prováděny žádné důkazy, k nimiž by se obviněný mohl vyjádřit, a k veřejnému zasedání byl řádně předvolán. S přihlédnutím ke shora uvedenému nelze mít za to, že odvolací soud porušil ustanovení o přítomnosti obviněného u veřejného zasedání, k zásahu do práva zaručeného čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod tak nedošlo. Nejvyšší soud proto dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, a to v neveřejném zasedání v souladu s §265r odst. 1 písm. a) tr. ř., aniž by musel ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. trestní věc obviněného meritorně přezkoumávat. Pokud jde o rozsah odůvodnění rozhodnutí Nejvyššího soudu, odkazuje tento na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. července 2005
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann