ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1062.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1062/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 7. září 2006 o dovolání obviněného D. M., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 10 To 153/2005, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích pod sp. zn. 1 T 28/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. 10 To 153/2005, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 11. 11. 2005, č. j. 1 T 28/2005-247, kterým byl D. M. uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a uložen mu trest podle §234 odst. 2 tr. zák. v trvání osmi let, když pro výkon tohoto trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněného k náhradě způsobené škody.
Proti předmětnému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že soudem prvního stupně nebylo spolehlivě a jednoznačně prokázáno, jak se věc skutečně stala s tím, že rozhodnutí soudu je založeno pouze na měnící se výpovědi poškozené. Podle názoru obviněného by jeho jednání mělo být posouzeno jako souběh trestného činu krádeže a ublížení na zdraví. Přestože na uvedené pochybení soudu prvního stupně poukazoval ve svém odvolání, odvolací soud jeho řádný opravný prostředek zamítl a konstatoval, že soud prvního stupně v právní kvalifikaci nepochybil a jeho skutková zjištění jsou úplná a správná. Vzhledem k tomu, že podle mínění obviněného nebylo učiněno vše, co mohlo věc objasnit (např. rekonstrukce na místě samém), navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil vrchnímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť uplatněné námitky jsou pouze vyjádřením nesouhlasu se zjištěným skutkovým stavem a jejich následným hodnocením.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou naplňovat námitky, kterými obvinění (v předmětné trestní věci obviněný D. M.) soudům vytýkají nesprávnost hodnocení provedených důkazů, neúplnost provedeného dokazování apod., což jsou námitky skutkové, kterými se obvinění snaží pod pojem právního hodnocení podsouvat jimi vytvořený skutkový stav, od kterého je až následně právní hodnocení odvozeno. V souvislosti s formálně uplatněným dovolacím důvodem považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku – pokud soud rozhoduje touto formou rozhodnutí (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud pak jde o usnesení, v tom je třeba podle povahy věci uvést zejména skutečnosti, které byly vzaty za prokázané, důkazy, o něž se skutková zjištění opírají, úvahy, jimiž se rozhodující orgán řídil při hodnocení provedených důkazů, jakož i právní úvahy, na jejichž podkladě posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona (§134 odst. 2 tr. ř.).
Po provedeném dokazování dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění, se kterým se ztotožnil soud odvolací, které spočívalo v tom, že obviněný „dne 11. 1. 2005 v S., okr. P., okolo 18.00 hodiny vešel do prostoru kanceláře výpravčí vlakové stanice S., zde výpravčí J. B., vyhrožoval zabitím, napadl ji údery rukou do hlavy i kopáním do oblasti hlavy a obličeje se současným vyžadováním peněz, z pokladny v kanceláři odcizil nejméně 1.000,- Kč ke škodě Č. d. a.s. a poté z kanceláře utekl a svým násilným jednáním způsobil poškozené zlomeninu nosu, mnohočetná zranění, tržné rány nosu, obličeje, šíje a zhmoždění pravého předloktí, přičemž v důsledku jeho fyzického útoku a zranění se u poškozené rozvinula nejméně od dubna 2005 posttraumatická stresová porucha, pro kterou byla poškozená do října 2005 v pracovní neschopnosti a v říjnu 2005 byla převedena do částečného invalidního důchodu, svým jednáním také způsobil na majetku Č. d. a.s., škodu ve výši nejméně 745, - Kč“.
Ze skutkového zjištění je zcela nepochybné, že obviněný vyhrožoval poškozené zabitím, tuto fyzicky napadl tak, že ji udeřil rukou do hlavy, kopal ji do oblasti hlavy a obličeje a přitom se dožadoval vydání peněz. Jednáním obviněného (kdy v úmyslu zmocnit se finančních prostředků Č. d. a.s. užil násilí proti poškozené) byla poškozené způsobena těžká újma na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., když krajský soud v odůvodnění svého rozsudku na str. 3 a 4 rozvedl své hodnotící úvahy nejen ke způsobu jednání obviněného, ale také k otázce těžké újmy na zdraví, formálním i materiálním znakům trestného činu loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. Obviněný sice v dovolání tvrdí, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, avšak tento dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ váže ke skutkovým zjištěním, kdy soudu prvního stupně vytýká, že důkazy nesprávně hodnotil a uznání viny vybudoval na měnící se výpovědi poškozené, neprovedl potřebné důkazy jako např. rekonstrukci na místě samém. Z těchto skutečností je patrno, že obviněný svojí argumentací se snaží docílit hodnocení důkazů v souladu s jeho představami, čemuž by následně muselo odpovídat také změněné skutkové zjištění a v neposlední řadě také právní posouzení. V souvislosti s těmito představami obviněného je vhodné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Jako právní námitku nelze posoudit jeho argumentaci, že jednání, kterým byl uznán vinným mělo být posouzeno jako jednočinný souběh trestného činu krádeže s trestným činem ublížení na zdraví, neboť uvedená právní kvalifikace není obviněným odvozována od skutkového stavu, který byl soudem zjištěn na základě provedeného dokazování a hodnocení důkazů, ale je jím vytvářen vlastní skutkový stav a od toho odvozená právní kvalifikace, kterou by měl dle přesvědčení obviněného (a jím vyjádřeného v dovolání) soud zjistit na základě jiného hodnocení výpovědi poškozené, doplnění dokazování (např. o rekonstrukci na místě samém) apod.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 7. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann