ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1104.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1104/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. září 2006 o dovolání obviněného L. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 44/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 2 T 2/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 5. 2006, sp. zn. 8 To 44/2006, byl podle §258 odst. 1 písm. d) tr. ř. zrušen v celém rozsahu rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 15. 3. 2006, č. j. 2 T 2/2006-311, a znovu rozhodnuto podle §259 odst. 3 tr. ř. tak, že uznal obviněného vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. (bod 1 rozsudku), pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. (bod 2 rozsudku) obojím jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a byl mu za tyto trestné činy a dále pokus trestného činu krádeže podle §8 odst. 1 k §247 odst. 1 písm. b), e) tr. zák. a trestný čin porušování domovní svobody podle §238 odst. 1, 2 tr. zák., jimiž byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 3 T 85/2005, uložen podle §219 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., §42 odst. 1 tr. zák. a §36 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti roků. Pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Klatovech ze dne 10. 11. 2005, sp. zn. 3 T 85/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. byl obviněnému dále také uložen trest propadnutí věci, a to nože typu motýlek.
Proti předmětnému rozsudku odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „skutková zjištění Krajského soudu v Plzni nejsou správná a úplná a rozhodnutí odvolacího soudu, které právě vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívá v nesprávném právním posouzení samotného skutku“. Poukazuje na to, že od samého počátku trvá na tom, že nechtěl poškozeného úmyslně napadnout nožem a přivodit mu jakékoliv zranění. Vyjadřuje své přesvědčení, že v průběhu trestního řízení mu nebyl prokázán úmysl poškozeného zabít a nebyl zjištěn ani žádný motiv. Pokud jde o samotný průběh jednání, nikdo ze svědků neviděl a nedokázal jeho konečnou fázi (rvačku odsouzeného s poškozeným) popsat. Pokud jde o důkazy jejichž provedení navrhl, je přesvědčen, že samotným soudem doplnění dokazování bylo zamítnuto (zamítnut návrh na rekonstrukci) nedůvodně s odkazem na neekonomický postup. Dále tvrdí, že nebylo prokázáno, zda se jednalo o útok nebo o obranu a proto se nelze ztotožnit se závěry soudu, že šlo o útok, neboť zranění bylo způsobeno velkou intenzivní silou. S ohledem na shora uvedené se domnívá, že jeho jednání (pokus vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák.) mělo být kvalifikováno jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 nebo 222 tr. zák., přičemž pro posouzení právní kvalifikace „je rozhodující subjektivní stránka, zejména na vztahu k jakému následku směřoval úmysl odsouzeného, v jeho případě úmysl a zejména motiv nebyl prokázán“. Závěrem podaného dovolání proto navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí Vrchního soudu v Praze zrušil, stejně jako jemu předcházející rozsudek soudu prvního stupně a krajskému soudu věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání obviněného navrhl, aby Nejvyšší soud postupoval podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítl. Poukázal na to, že převážná část námitek uplatněných v dovolání směřuje proti skutkovým zjištěním, kdy obviněný předkládá vlastní verze skutkového děje, které spočívají v tom, že nebyl zjištěn prvotní motiv konfliktu, tudíž nebylo ani zcela jednoznačně stanoveno, kdo byl útočníkem a kdo obráncem. Za právně relevantní považuje pouze námitku „absence úmyslu obviněného usmrtit poškozeného, a konstatování obviněného, že jeho jednání mělo být proto kvalifikováno pouze jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 nebo §222 tr. zákona. Vzhledem k tomu, že však soudy určily kdo byl útočníkem – obviněný Š. a rozvedly také skutečnosti, které je vedly k závěru o naplnění úmyslu obviněného poškozeného usmrtit navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jak shora uvedeno.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že obviněný byl uznán vinným jednak pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák., který není dovoláním napaden a dále pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák., které podle skutkového zjištění spočívalo v tom, že obviněný „dne 19. 8. 2005 ve stejné době a na stejném místě (mezi 03.10 až 03.20 hod. v K., B. ul., v herně R.) poté, co pěstí udeřil poškozenou O. N. do obličeje a na obranu poškozené vystoupil její druh J. G., obžalovaný nožem typu motýlek o délce čepele cca 80 mm zaútočil velkou silou do oblasti krku poškozeného J. G., čímž mu způsobil hlubokou řeznou ránu vpravo bočně na krku délky až 140 mm, která probíhala zhruba horizontálně z podčelistní krajiny až ke krční páteři a přetínala některé krční svaly, zasahovala až ke krkavici a hrdelní žíle, přičemž protnula tvářovou tepnu, která byla zdrojem významného tepenného krvácení a jen díky urgentnímu operačnímu výkonu provedenému po převozu do nemocnice v K. nedošlo ke smrti poškozeného, který byl v ohrožení života, přičemž v důsledku tohoto zranění byl hospitalizován 19. 8. 2005 do 23. 8. 2005 a léčba poškozeného není doposud ukončena“.
Pokud obviněný uvozuje své dovolání argumentací, že se „domnívá, že skutková zjištění Krajského soudu v Plzni nejsou správná a úplná a rozhodnutí odvolacího soudu, které právě vychází ze skutkových zjištění soudu prvního stupně spočívá na nesprávném právním posouzení samotného skutku“, nelze než konstatovat, že již tento úvod jednoznačně dokumentuje názor obviněného na rozsudek soudu prvního stupně i na něj navazující rozsudek soudu odvolacího, který svým dovoláním napadá. Obviněný má výhrady „ke správnému a úplnému skutkovému zjištění“, nikoli primárně k právnímu posouzení jeho jednání. Takovéto námitky nelze pod dovolací důvod vymezený v §265i odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán v činný trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení. Mezi skutkové námitky je třeba zařadit také výhrady obviněného, kdy soudům vytýká, že mu nebyl prokázán úmysl poškozeného usmrtit a závěry soudů v tomto směru nejsou prokázány ani výpověďmi svědků, neboť nikdo neviděl a nedokázal popsat konflikt s poškozeným a tudíž nebyl náležitě zjištěn ani motiv jednání obviněného. Do kategorie právně irelevantních námitek je potřebné také zahrnout výhrady obviněného k tomu, že soudem nebyly provedeny důkazy, které navrhoval. K této problematice uvádí, že pokud by rekonstrukce byla v souladu s jeho požadavkem na doplnění dokazování provedena, mohla být jeho nevina prokázána a pro odmítavý postoj soudu nemůže hovořit ani ta skutečnost, že dříve (v přípravném řízení) sám provedení rekonstrukce odmítl. Argumentace, že se nemůže ztotožnit se závěry soudů, že z jeho strany (obviněného) šlo o útok, neboť zranění bylo způsobeno velkou intenzivní silou, nemůže rovněž obstát, neboť se domnívá, že takové zranění lze způsobit i při obraně proti útoku poškozeného. V tomto směru, se obviněný neztotožňuje s hodnotícími úvahami soudu a jeho závěry. Soud se nemohl ztotožnit ani s konstatováním státního zástupce, že dovolání lze odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť obviněný právně relevantně uplatnil námitku, pokud tento „namítá absenci obviněného poškozeného usmrtit a jednání kvalifikovat jako trestný čin ublížení na zdraví podle §221 nebo §222 trestního zákona“.
V souvislosti se skutkovými námitkami lze poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“, případně také na usnesení Ústavního soudu ve vztahu ke způsobu rozhodnutí; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Pokud jde o otázku subjektivní stránky trestného činu pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. dospěl odvolací soud ke skutkovému zjištění, že obviněný nožem typu motýlek o délce čepele cca 80 mm zaútočil velkou silou do oblasti krku poškozeného a tomuto způsobil hlubokou řeznou ránu vpravo bočně do krku délky až 140 mm, která probíhala zhruba horizontálně z podčelistní krajiny až ke krční páteři a přetínala některé krční svaly, zasahovala až ke krkavici a hrdelní žíle, přičemž protnula tvářovou tepnu, která byla zdrojem významného tepenného krvácení a jen díky urgentnímu operačnímu výkonu nedošlo ke smrti poškozeného. Soud druhého stupně ve svém rozsudku musel reagovat na výtky uplatněné obviněným v rámci mimořádného opravného prostředku a zde musí Nejvyšší soud konstatovat, že námitky uplatněné v řádném opravném prostředku (odvolání) jsou obsahově identické s námitkami, které byly obviněným uplatněny v mimořádném opravném prostředku (dovolání), tudíž i tato skutečnost dokumentuje, že ze strany obhajoby nejsou činěny rozdíly mezi řádným a mimořádným opravným prostředkem a pod pojem „nesprávného právního posouzení skutku“ jsou ve své podstatě podsouvány námitky skutkové. Odvolací soud v odůvodnění svého rozsudku na straně 8 ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu mj. uvádí, že „pokud obviněný popírá jakýkoli úmysl poškozenému ublížit, nezbývá než formu jeho zavinění dovozovat právě jen z objektivních skutkových závěrů, učiněných na základě ostatních ve věci provedených důkazů“, vzhledem k tomu, že se ztotožnil se závěry a hodnocením důkazů soudem prvního stupně, považoval námitky obviněného ve vztahu k subjektivní stránce za nedůvodné. Pokud obviněný poukazuje na rozhodnutí č. 19/1971-II Sb. rozh. tr., považuje Nejvyšší soud za potřebné ve vztahu k závěrům učiněným odvolacím soudem připomenout rozhodnutí č. 60/1972-IV, ze kterého mj. vyplývá, že „není možno jen ze skutečnosti, že obviněný skutek popřel, vyvodit, že zjištění přímého úmyslu nepřichází v úvahu. Tento úmysl, tak jako jiné formy zavinění, je možno zjistit i na podkladě jiných důkazů, nejen z doznání obviněného“. V souvislosti s právní kvalifikací jednání obviněného je potřebné rovněž zmínit rozhodnutí č. 19/1969 Sb. rozh. trest., které mj. uvádí, že při zkoumání, zda pachatel jednal v nepřímém úmyslu (obviněný podle zjištění soudu prvního i druhého stupně jednal přinejmenším v úmyslu nepřímém) napadeného zavraždit, nestačí pouhé zjištění, že bodl napadeného větším nožem do prsou, a že proto věděl, že tím může způsobit smrt, nýbrž je zapotřebí vycházet z okolností, za nichž k útoku pachatele došlo, jakým motivem byl veden, co útoku předcházelo, jak byl útok proveden, jakého nástroje bylo použito, zda pachatel záměrně zaútočil proti takové části těla, kde jsou orgány důležité pro život apod.
Ze skutkových zjištění soudu prvního stupně i soudu odvolacího (s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil a které dále ve svém rozsudku rozvádí) vyplývá, že výše uvedenými hledisky se oba soudy důsledně řídily. Z podrobného odůvodnění rozhodnutí krajského soudu vyplývá, které důkazy v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. jej vedly k závěru o vině obviněného, tedy i naplnění subjektivní stránky. V tomto směru lze odkázat např. na stranu 17 - 20 rozsudku soudu prvního stupně či stranu 7 - 9 rozsudku soudu odvolacího. Z těchto rozsudků shodně vyplývá, že to byl obviněný, kdo způsobil poškozenému zranění, které bylo podkladem pro následné hodnocení jednání obviněného jako pokusu trestného činu vraždy, že to byl obviněný kdo vyprovokoval nejprve slovní a následně i fyzický konflikt s poškozeným, když na obranu poškozeného vystoupila poškozená O. N., byla i ona fyzicky obviněným napadena a v poslední fázi byl poškozený napaden obviněným za použití nože, když poškozený přispěchal na pomoc O. N. V tomto směru soudy vycházely z výpovědí svědků, poškozených stejně jako dalších důkazů jako např. záznamu z předmětného baru. Soud prvního stupně v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. rozvedl své hodnotící úvahy k jednotlivým důkazům a z nich vyvodil logické závěry, které našly oporu také v rozhodnutí odvolacího soudu. Znalecký posudek k charakteru zranění poškozeného jednoznačně dokresluje jakého nástroje bylo použito, jakou intenzitou a v tomto směru vyvrací argumentaci o způsobení zranění poškozenému pouhým ohnáním se nožem, závěry plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství jsou rozvedeny např. na str. 12 rozsudku soudu prvního stupně a doslovně konstatují, že „i při dobré kvalitě břitu byla pro vznik tak dlouhé a hluboké řezné rány nutná vysloveně velká zraňující“. Lze tedy k subjektivní stránce uzavřít, že soudy svůj závěr o minimálně nepřímém úmyslu obviněného poškozeného usmrtit ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. vybudovaly na okolnostech, za nichž k napadení poškozeného došlo – byl to obviněný, kdo vyprovokoval nejprve slovně a následně i fyzicky konflikt v herně R, z provedených důkazů vyplynulo, že žádný z poškozených nezavdal mu k takovému jednání sebemenší záminku, pokud jde o vedení útoku tak lze konstatovat, že měl vůči poškozenému gradující intenzitu, přičemž nejprve byl veden slovně, následně se jednalo o útok skleněným půllitrem a končil použitím ostrého nože o délce čepele cca 80 mm, útok byl veden v případě použitého nože proti takové části těla, kde jsou umístěny orgány důležité pro život člověka, přičemž je obecně známo, že tepny touto oblastí procházející (oblast hlavy a krku) nejsou chráněny ani větším obalem svalů ani pevnějšími chrupavkami či kostmi, což v případě použití předmětu, který obviněný zvolil podstatně zvyšuje nebezpečí možného následku – smrti. Všechny shora uvedené skutečnosti byly soudy vzaty při zvažování subjektivní stránky pokusu trestného činu vraždy v úvahu v rámci hodnocení důkazů, a proto se nemohl Nejvyšší soud ztotožnit s názorem státního zástupce, že v této části by se mohlo ze strany obviněného jednat o právně relevantní námitku, kterou je však třeba odmítnout jako zjevně neopodstatněnou. Nejvyšší soud je naopak toho názoru, že otázka subjektivní stránky je sice problematikou hmotného práva, avšak v daném případě, kdy na základě provedených a vyhodnocených důkazů soudy dospěly k závěru o jejím naplnění ve smyslu §4 písm. b) tr. ř. bylo soudy učiněno skutkové zjištění a obviněný pouze brojí proti tomu, že z provedených důkazů nebyl úmysl a motiv jeho jednání prokázán, pak jde o námitku skutkovou. Pokud jde o námitku absence motivu jednání obviněného nelze přehlédnout skutečnosti vyplývající ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie ze kterých mj. vyplývá, že hromadění agresivních prožitků vůči okolí i vůči sobě pod vlivem alkoholu, zřejmě snadno mohlo vést u obviněného, kdy jde o osobnost těžce disociální s výraznými agresivními rysy, ke vzniku pocitu urážky, a proto jednal způsobem v rozsudku popsaným, kdy ze zmíněného posudku vyplývá, že pokud jde o resocializaci, obviněný se z předchozích trestů nepoučil, také jich nelituje a nemá žádné výčitky svědomí, což dokresluje osobnost obviněného i za cenu agresivního chování navenek dokazovat své kvality.
Za právně relevantní nelze považovat ani argumentaci obviněného, že nebylo prokázáno, zda se nejednalo o útok, nebo o obranu. Také v tomto případě se jedná o neztotožnění se se skutkovým stavem zjištěným soudy, neboť ty ve vztahu k právní kvalifikaci jednání obviněného podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. dospěly k závěru, že to byl „obviněný, kdo za použití nože zaútočil velkou silou do oblasti krku poškozeného…“. Soudy v tomto případě nepřipustily žádnou jinou alternativu, které se snaží obviněný dovolávat. Bezpochyby otázka jednání v nutné obraně je otázkou právní, avšak v situaci, kdy oba soudy jednoznačně dospěly na základě provedených a ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. hodnocených důkazů k závěru, že se jednalo o konflikt vyprovokovaný obviněným nejen slovně, ale také fyzicky, pak nelze akceptovat argumentaci obviněného. Otázkou obviněným tvrzené obrany proti jednání obviněného se rovněž soudy zabývaly a jejich závěry jsou vyjádřeny na str. 20 rozsudku soudu prvního stupně a straně 7 rozsudku soudu odvolacího. S těmito závěry se Nejvyšší soud ztotožňuje. Nad rámec argumentace uváděné soudy k otázce (nutné) obrany považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že ustanovení §13 tr. zák. (nutná obrana) se lze dovolávat jen tehdy, pokud někdo odvrací přímo hrozící nebo trvající útok na zájem chráněný tímto zákonem, takový čin pak není trestným činem. O nutnou obranu však nejde, byla-li obrana zcela zjevně nepřiměřená způsobu útoku. V případě jednání obviněného se však nedá o obraně vůbec hovořit, neboť obviněný byl od počátku agresorem a ta okolnost, že mohl být již zraněným poškozeným, kterému v důsledku jednání obviněného tekla i do očí krev, pouze z herny vytlačován, aby svého agresivního jednání zanechal, neopravňovala obviněného jednat tak, jak jednal. Ta skutečnost, že jej poškozený po prvním napadení spacifikoval a ze sevření propustil a obviněný následně napadl poškozenou, které se poškozený G. zastal a proti kterému obviněný použil nůž, když jej poškozený chtěl z herny vytlačit, svědčí pro závěr, že si mohl i uvědomit, že pouze za pomoci nože – zbraně může vůči poškozenému uplatňovat své proklamované siláctví; takovéto zjištění by však vedlo k závěru, že se ze strany obviněného jednalo o likvidační útok vedený vůči poškozenému.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. září 2006
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann