ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1405.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 1405/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 23. listopadu 2006 o dovolání obviněného M. T., proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 To 195/2006-273, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. 6 T 89/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 8. 6. 2006, č. j. 6 To 195/2006-273, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Litoměřicích ze dne 25. 10. 2005, č. j. 6 T 89/2004-255, kterým byl tento uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a byl mu podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozených rozhodl soud podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti výše uvedenému usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že byl odsouzen na základě nepřímých důkazů, kdy znaleckým zkoumáním vlasů se nepodařilo stanovit profil jaderné DNA a nemohlo být provedeno požadované porovnání. Výhrady má také k výpovědi znalce z oboru textilie, který hodnotil střih a charakter kalhot z předložených fotografií zachycených kamerovým systémem, obviněný je však toho názoru, že k tomuto nebyl znalec kompetentní a porovnání měl provést znalec z oboru filmové kinematografie. Ani další důkazy, které byly shromážděny neprokazovaly jeho vinu, a proto je toho názoru, že odvolací soud pochybil, když se ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho odvolání zamítl. Závěrem podaného dovolání obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Litoměřicích, a soudu prvního stupně věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí s tím, že je třeba ustanovit příslušného znalce na zkoumání totožnosti kalhot zachycených na videozáznamu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Jak již bylo shora uvedeno, obviněný soudům vytýká nedostatky v hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Jeho námitky spočívají v tom, že poukazuje na neexistenci přímého důkazu, který by jeho vinu prokazoval a na skutečnost, že ani nepřímé důkazy netvoří ucelený řetězec důkazů, které by jeho vinu prokazovaly, přičemž zdůrazňuje neprůkaznost DNA, zpochybňuje kompetentnost znalce z oboru textilie, navrhuje přibrání znalce z oboru kinematografie. Z uvedeného vyplývá, že námitky obviněného jsou ryze rázu procesního, nikoli hmotně právního a jejich prostřednictvím se obviněný snaží zpochybnit skutkové závěry soudů a dosáhnout toho, aby na základě jím navržených důkazů, event. v souladu s jeho představami, hodnocenými důkazy, dospěly soudy ke skutkovému zjištění, které by bylo v souladu s těmito jeho představami, které jsou však odchylné od skutkových zjištění soudů, a na základě těchto nových skutkových zjištění také modifikovaly právní kvalifikaci, která by odpovídala jeho představě. V této souvislosti pokládá Nejvyšší soud za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení. Soud prvního stupně na str. 3 - 4 svého rozsudku rozvedl své hodnotící úvahy k důkazům, které byly v průběhu trestního řízení shromážděny a před soudem provedeny. Vysvětlil rovněž, jakou důkazní váhu v rámci hodnocení důkazů jednotlivým důkazům při hodnocení ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř přikládal. Při hodnocení důkazů a závěru, že pachatelem předmětného trestného činu byl obviněný, vycházel (jak uvádí v odůvodnění) mj. také ze skutečnosti, že pro tento závěr svědčí popis pachatele přítomnými svědky, co do výšky a postavy, vyjádření znalce z oboru textilie, který popsal shodné znaky na kalhotech osoby, která vnikla do spořitelny a na kalhotech obviněného, dále bral v úvahu i tu skutečnost, že obviněný nepopřel svoji přítomnost ve spořitelně. S uvedenými skutkovými závěry se ztotožnil také soud odvolací, který reagoval na uplatněné námitky obviněným v rámci řádného opravného prostředku, a těmto nepřisvědčil (viz str. 3 odůvodnění usnesení krajského soudu). V odůvodnění svého rozhodnutí pak odvolací soud mj. konstatuje, že „bylo proto na místě vyvodit, že k uzavření řetězce nepřímých důkazů a ke svému přesvědčení o vině obžalovaného dospěl okresní soud náležitou úvahou, které nemohl být přičten rozpor s požadavky ustanovení §2 odst. 6 tr. ř.“, a proto jako správné bylo uznání vinným obviněného trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. Jsou-li námitky uplatněné v dovolání obsahově totožné s námitkami uplatněnými v odvolání a směřují-li proti hodnocení důkazů, neúplnosti provedeného dokazování a z tohoto odvozují nesprávné právní závěry, přičemž mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně neexistují rozpory (a soudu odvolacího, který se s názory soudu prvního stupně ztotožnil), pak je nutno konstatovat, že se jedná o námitky právně irelevantní s konstatováním, že dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byl uplatněn pouze formálně. V tomto směru pak bylo nutno postupovat tak, jak je uvedeno ve výroku tohoto usnesení, přičemž Nejvyšší soud poukazuje na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 23. listopadu 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann