ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.1642.2005.1
sp. zn. 6 Tdo 1642/2005
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 11. ledna 2006 o dovolání obviněného P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 9 To 258/2005-132, v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 10 T 165/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 9 To 258/2005-132, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, č. j. 10 T 165/2003-108. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. Podle §250 odst. 2 tr. zák. mu byl uložen trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, přičemž podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněnému uložena povinnost, aby ve zkušební době uhradil v plné výši škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §228 odst. 1 tr. ř. je obviněný povinen nahradit poškozenému P. O., škodu ve výši 121.600,- Kč. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byl poškozený P. O., odkázán se zbytkem svého nároku na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Shora citované usnesení odvolacího soudu napadl obviněný dovoláním.
V dovolání obviněný uplatnil dva dovolací důvody: podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí. Namítl, že skutečnosti uvedené ve výroku rozsudku nejsou v souladu s výsledky dokazování. Od počátku tvrdil, že s poškozeným sám ve věci nejednal. Nesouhlasí se závěry soudů, neboť jsou opřeny toliko o výpovědi poškozeného, o jehož věrohodnosti lze mít důvodné pochybnosti. Vytkl soudům, že nepřihlédly k rozdílu mezi postavením osob v zaměstnaneckém poměru a k jeho postavení jako jednatele společnosti. Tvrdí, že kromě tvrzení svědka P. O. neexistuje žádný jiný důkaz, na základě něhož by bylo možno učinit závěr, že v procesu sjednávání kupní smlouvy vystupoval on, včetně toho, že měl poškozeného uvést v omyl tím, že mu poskytl nesprávná ujištění o kvalitách prodávaného vozu. Podle názoru obviněného, jsou-li důvodné pochybnosti o správnosti skutkových zjištění, měl by soud postupovat v souladu se zásadou hodnocení důkazů ve prospěch obviněného. V posuzované věci tomu však tak nebylo. V další části dovolání se obviněný obsáhle vyjadřuje k otázce, zda lze připustit trestní odpovědnost právnické osoby. Zdůraznil, že pachatelem trestného činu může být toliko fyzická osoba, a že trestní právo nezná institut trestní odpovědnosti právnické osoby. Naproti tomu v konkrétním případě trestní odpovědnost fyzické osoby nelze dovodit, nevyplývá totiž ze žádných listinných důkazů, které byly ve spise založeny a jako důkaz provedeny. Domnívá se, že závěry soudu se opírají o zcela neprávní úvahu, podle níž je-li obchodní společnost nepočetná, musí vedení společnosti (jednatel) být ihned a bezprostředně informováno o všem, co činí jeho zaměstnanci. V tomto směru v oblasti občanskoprávní nastupuje jen zprostředkovaná odpovědnost zaměstnavatelské organizace, nelze ale uvažovat o odpovědnosti trestněprávní. K objektivní stránce dále uvádí, že je rovněž třeba prokázat, že kupující byl uveden v omyl a byly mu zamlčeny podstatné skutečnosti. Tyto skutečnosti se musejí vztahovat k právně relevantním okolnostem a podle mínění obviněného je třeba v této věci za tuto skutečnost označit cenu. Má za to, že cena je objektivní kategorií, která nemůže být stanovována administrativně, jak to učinil znalec. Vycházeje z obecné ceny určující v občanskoprávním odvětví (tj. s přihlédnutím k nabídce a poptávce v místě v čase uzavření úkonu), je přesvědčen, že hodnota vozidla v době uzavření smlouvy se pohybovala mezi částkou 340.000,- až 380.000,- Kč. Bez povšimnutí zůstal rovněž fakt, že vozidlo bylo opravováno nákladem nejméně ve výši 50.000,- Kč. Pakliže určení ceny je základním elementem pro posouzení objektivní stránky trestného činu, mechanické převzetí nesprávné ceny znalce a opominutí důkazního návrhu obviněného, představuje vadu v dokazování a následně tedy i vadu právního posouzení. Jak obviněný uvedl, tím je dovolací důvod uvedený na druhém místě dostatečně doložen. Ze všech těchto důvodů, a to i s přihlédnutím k důvodům obsaženým v odvolání, kteréžto nechť jsou považovány za součást dovolacích námitek, obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2005, č. j. 9 To 258/2005-132, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 10 T 165/2003-108, zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení, případně aby obviněného přímo obžaloby zprostil.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 30. 4. 2002 v B. na ul. V. v autobazaru T. s. r. o. jako jednatel firmy uzavřel s poškozeným P. O. smlouvu č., jejímž předmětem byla koupě osobního motorového vozidla Škoda Octavia 1,9 Tdi, přičemž poškozenému uvedl nepravdivé údaje o počtu ujetých kilometrů, když tvrdil, že vozidlo má ujeto 91 000 km a ve skutečnosti mělo najeto 215 000 km a dále tvrdil, že je v bezvadném technickém stavu, zatajil, že vozidlo bylo havarované a má servisní knížku a na základě těchto nepravdivých údajů stanovil kupní cenu na částku 320.000,- Kč, ačkoliv skutečná hodnota vozu podle znaleckého posudku činila 198.400,- Kč, tímto způsobil poškozenému P. O. škodu nejméně 121.600,- Kč“.
Jakkoli obviněný brojí proti právním závěrům soudů, je zjevné, že v dané věci jeho námitky mají primárně původ v samotném skutkovém zjištění soudu. Zcela jednoznačně lze tuto skutečnost dovodit v části, v níž má výhrady proti výpovědi poškozeného. V této souvislosti lze podotknout, že výpověď poškozeného P. O. nezůstala ve světle dalších provedených důkazů osamocena. Svědeckou výpověď poškozeného podporují i další důkazy, a to svědecká výpověď J. S., znalecký posudek znalce ing. M. H., a jak uvedl nalézací soud na str. 5 odůvodnění svého rozsudku, sám obviněný uvedl, že jednal s J. F., jednajícím za firmu F., od něhož bylo auto zakoupeno. Nelze přisvědčit ani názoru obviněného, že výpověď P. O. není věrohodná. Žádná okolnost totiž nenasvědčuje tomu, že by poškozený měl nějaký důvod nemluvit pravdu. Ostatně sám obviněný neuvádí, proč by soud neměl výpovědi poškozeného uvěřit. Žádný důkaz výpověď poškozeného nevyvrací, na druhé straně obhajoba obviněného, zejména v tom směru, že nevěděl, v jakém technickém stavu je vozidlo, je vyvrácena svědeckou výpovědí J. S., který stav vozidla s obviněným konzultoval. Právě tuto skutečnost, totiž že obviněný věděl o tom, kolik kilometrů má vozidlo najeto a v jakém technickém stavu se nachází, obviněný považuje za stěžejní ve vztahu k posouzení otázky odpovědnosti právnické osoby. Třebaže by se tato otázka mohla jevit jako ryze právní, není tomu tak. Obviněný opírá toto tvrzení jednoznačně na tom, že nevěděl o tom, v jakém technickém stavu se vozidlo nachází. Nelze však přehlédnout, že sám poškozený kontaktoval původního majitele vozidla – firmu F., resp. jejího jednatele J. F. Ten mu sdělil, že vozidlo bylo prodáno jako nepojízdné za částku 180.000,- Kč do autobazaru, vozidlo sloužilo k jízdám po U. při nákupu dřeva nastojato, mělo najeto 230 tisíc kilometrů na špatných cestách. Byl v něm špatný motor, který bylo nutné vyměnit. Není proto důvodu se domnívat, proč by veškeré tyto skutečnosti nesdělil obviněnému, když, jak sám obviněný tvrdí, o koupi vozidla s J. F. jednal. Lze tedy uzavřít, že byť obviněný ve snaze změnit právní posouzení skutku, uvádí námitku spadající do kategorie námitek právních, její odůvodnění zakládá na změnách ve skutkovém zjištění, které je však podle názoru Nejvyššího soudu v příkrém rozporu s provedeným dokazováním a je zjevné, že s takto učiněným skutkovým zjištěním. Ne jinak tomu je i v případě, kdy se obviněný snaží zpochybnit způsob stanovení ceny vozidla. Je třeba podotknout, že kriteria rozhodná pro stanovení výše škody jsou obsažena v ustanovení §89 odst. 12 tr. zák. Jde o jedno z hledisek hmotného práva, které je třeba vzít v úvahu při stanovení výše škody. Pokud však obviněný poukazuje na způsob stanovení výše škody, nejedná se o námitku, která by spadala do kategorie námitek právních, nýbrž skutkových. To znamená, že taková námitka není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit, protože nesouvisí s nesprávnou kvalifikací skutku nebo s otázkou jiného nesprávného hmotně právního posouzení. Zde považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že obdobné námitky byly obviněným uplatňovány již v řízení před soudem prvního stupně a zopakovány také v odvolání. Soud prvního stupně se s těmito námitkami vypořádal a své úvahy (se kterými se ztotožnil krajský soud) rozvedl v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř. Je zde možno zmínit nejen znalecký posudek Ing. H., ale i skutečnost že byl k věci vyslechnut a jak vyplynulo z uvedeného, vyjádřil se nejen k tomu, že si vozidlo mohl prohlédnout ještě před opravami, ale i k tomu, že opravami v autobazaru bylo vozidlo zhodnoceno částkou kolem 30.000,- Kč. Své úvahy ohledně hodnocení jednotlivých důkazů ve vztahu ke znaleckému posudku rozvedl soud prvého stupně obsáhle na č. l. 4 – 5 svého rozsudku. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné v této souvislosti dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04).
Nad rámec uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto nezbývá Nejvyššímu soudu nic jiného, než konstatovat, že jestliže má obviněný pochybnosti o tom, zda skutečně byla skutková podstata trestného činu podle §250 tr. zák. naplněna, a že se nejedná o trestný čin, nýbrž o běžnou obchodní transakci, jak už bylo uvedeno, ve světle provedeného dokazování tato námitka obviněného neobstojí, není totiž z hlediska právní kvalifikace důvodná. Nejvyšší soud zastává názor, že pro posouzení, zda došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není rozhodné, jestli posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoliv jiné. Trestného činu se může totiž pachatel dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, svazek č. 24, ročník 2003, pod T 575). Jde o projev zásady trestního práva, podle níž trestněprávní ochranu lze použít k ochraně zájmů společnosti, práv a oprávněných zájmů fyzických a právnických osob právě tam, kde nástroje ostatních právních odvětví selhávají. Často se hovoří o zásadě pomocné úlohy trestní represe.
Ačkoliv otázku nesprávného určení ceny obviněný uplatnil pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud se jí zabýval na jiném místě tohoto rozhodnutí, tj. pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle názoru dovolacího soudu argumentace na tomto místě umožnila podstatu problematiky lépe vystihnout. Nicméně je potřebné, aby se Nejvyšší soud vyjádřil i k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obviněný se domnívá, že nebyly splněny předpoklady pro rozhodnutí o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, jeho námitky tedy směřují do první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky obviněného uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že odvolání obviněného podrobil meritornímu přezkumu. Lze proto shrnout, že v konkrétní věci obviněnému nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Jen pro úplnost je třeba doplnit, že námitky ohledně způsobu stanovení výše ceny se s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nekryjí.
Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že konkrétními námitkami obviněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nenaplnil, a proto ohledně tohoto dovolacího důvodu rozhodl tak, že podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. dovolání obviněného odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Stejný důvod pro odmítnutí dovolání Nejvyšší soud shledal též u dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. rozhodnutí o odmítnutí dovolání Nejvyšší soud učinil v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění tohoto usnesení, odkazuje Nejvyšší soud na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 11. ledna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann