ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.273.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 273/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. března 2006 o dovolání obviněného F. K., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 376/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 2 T 175/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 19. 9. 2005, sp. zn. 8 To 376/2005, bylo podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítnuto odvolání obviněného F. K. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. 2 T 175/2004, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem omezování osobní svobody podle §231 odst. 1 tr. zák. a byl mu podle téhož ustanovení uložen trest odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Po skutkové stránce spočívalo jednání obviněného v tom, že „dne 5. 11. 2003 kolem 01.30 hod. v P., W., pod falešnou záminkou telefonicky vlákal poškozenou V. Š., nar., k sobě do služebního bytu, v budově Ú. r. C. č. h., poté ji v bytě zamkl a výhrůžkami a fyzickým nátlakem s tím, že ji znásilní, ji zde držel až do 04.55 hod., načež ji z bytu propustil a pohrozil jí násilím, pokud něco prozradí“.
Proti shora citovanému usnesení Městského soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájkyně dovolání s odkazem na dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že v průběhu řízení mu nebylo prokázáno, že pod falešnou záminkou měl vlákat k sobě do služebního bytu poškozenou, poté ji v bytě zamknout a nutit ji setrvat v bytě pod nátlakem, že ji znásilní. Poukazuje na to, že se poškozená sama rozhodla do jeho bytu přijít, když jí uvedl, že by s ní rád o něčem mluvil. Nejednalo se tudíž o vlákání poškozené do jeho bytu pod falešnou záminkou. Za pravdivé nepovažuje ani tvrzení poškozené, že z bytu nemohla odejít, či se alespoň pokusit o útěk. Namítl, že nebylo rovněž vzato v úvahu, že poškozená měla po celou dobu s sebou mobilní telefon, přesto se nepokusila jím přivolat sobě pomoc, pokud by měla být obviněným omezována a mělo jí být násilím vyhrožováno. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil obě ve věci vydaná rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Předně je nezbytné uvést, že námitky, které byly obviněným uplatněny, jsou ryze skutkové povahy, tudíž nejsou schopny naplnit zmíněný dovolací důvod. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit také rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ze kterého mj. vyplývá, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
V souvislosti s námitkami obviněného je třeba uvést, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, neboť soudům nevytýká nesprávné právní posouzení věci, ale vytýká jim na základě nesprávně hodnocených důkazů nesprávně zjištěný skutkový děj, resp. zjištěný skutkový děj, který neodpovídá jeho představám.
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
Že se jedná o námitky skutkové je patrno z toho, že obviněný namítá, že „v průběhu řízení nebylo mu prokázáno, že by vlákal poškozenou do služebního bytu, ve kterém ji měl zamknout a výhrůžkami a fyzickým nátlakem ji v bytě několik hodin držet“. Pokud dovozuje, že sama poškozená uvedla, že „ji měl obviněný žďuchnout zpátky do křesla a o žádném jiném fyzickém konfliktu nehovoří“, nenutil podle svého mínění poškozenou fyzickým nátlakem, aby v bytě setrvala, stejně jako jí nevlákal do bytu pod falešnou záminkou, neboť „jí pouze řekl, že by s ní rád o něčem hovořil“. Zpochybňuje dále úvahy soudů i v tom směru, že pokud byl byt uzamčen pouze vnitřním otočným zámkem, nebránilo poškozené nic v tom, aby si dveře otevřela a z bytu odešla, stejně jako jí nic nebránilo přivolat si mobilem, který měla u sebe pomoc, pokud se cítila ohrožena. Veškeré tyto námitky byly obviněným uplatňovány v řízení před soudem prvního i druhého stupně a staly se tedy i podkladem námitek uvedených v jeho dovolání. Zde je však třeba odkázat na shora uvedené s tím, že se jedná o námitky, kterými obviněný zpochybňuje jednak hodnocení důkazů soudy a na základě těchto hodnotících úvah pak zjištěný skutkový stav věci, o němž nemá soud důvodných pochybností. V souvislosti s touto argumentací obviněného a závěrem, že se jedná o námitky skutkové, je vhodné uvést, že soud prvního stupně ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. své hodnotící úvahy rozvedl na str. 5 a 6 svého rozsudku, s jehož závěry se následně ztotožnil také soud odvolací. Z tohoto odůvodnění je zřejmé, že na základě výpovědi nejen poškozené, ale i dalších svědků a dalších důkazů (znalecké posudky apod.) dospěl soud k závěru, že pod falešnou záminkou vlákal obviněný poškozenou do svého bytu, kdy využil jejího postavení správkyně koleje. Dále soud rozvádí své úvahy ve smyslu formálních znaků trestného činu omezování osobní svobody.
S ohledem na vlastní hodnotící úvahy obviněného ve vztahu k zjištěnému skutkovému stavu věci je potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, ze kterého vyplývá, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Toto rozhodnutí učinil, aniž musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, Nejvyšší soud odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann