ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.364.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 364/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. března 2006 o dovolání obviněných I. K. a P. R., proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. 10 To 285/2005-745, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jičíně pod sp. zn. 1 T 108/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. 10 To 285/2005-745, byla podle §256 tr. ř. zamítnuta odvolání obviněných I. K. a P. R. proti rozsudku Okresního soudu v Jičíně ze dne 16. 3. 2005, č. j. 1 T 108/2003-724, kterým byli obvinění uznáni vinnými trestným činem neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 odst. 1 tr. zák. a to jako spolupachatelé podle §9 odst. 2 tr. zák. Každému z obviněných byl zmíněným rozsudkem Okresního soudu v Jičíně uložen podle §147 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání osmi měsíců, který byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti měsíců. Podle skutkového zjištění soudu prvního stupně spočívalo jednání obviněných v tom, že „jako jednatelé společnosti G. s. r. o. se sídlem v L. B. –P. N. V. čp., okr. J., IČO, v době, kdy vykonávali svou funkci, a to nejméně od 22. 5. 2000 do 25. 8. 2000 nehradili z vlastního rozhodnutí částky stržené zaměstnancům uvedené firmy pro O. s. s. z. v J., V. z. p. ČR, O. p. J. a F. ú. v N. P., okr. J., přičemž konkrétně svým zaměstnancům strhli a neodvedli
- za období nejméně od 20. 6. 2000 do 31. 7. 2000 pojistné na sociální zabezpečení O. s. s. z. v J. ve výši nejméně 42.822,- Kč,
- za období nejméně od 22. 5. 2000 do 31. 7. 2000 pojistné na zdravotní pojištění V. z. p., O. p. J., ve výši nejméně 9.807,- Kč,
- za období nejméně od 25. 7. 2000 do 25. 8. 2000 daň F. ú. v N. P. ve výši nejméně 52.215,- Kč, čímž v úhrnu za zmíněné období strhli zaměstnancům své firmy a neodvedli finanční prostředky v celkové výši 104.844,- Kč“.
Proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 16. 9. 2005, č. j. 10 To 285/2005-745, podali obvinění prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnili dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřují v tom, že soudy obou stupňů v rozporu se zjištěnými skutečnostmi učinily chybný právní závěr, když shledaly, že se dopustili trestného činu neodvedení daně, pojistného na sociální zabezpečení, na zdravotní pojištění a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti podle §147 tr. zák. Poukazují na to, že se soudům nepodařilo nad veškerou pochybnost prokázat, že obvinění jednali s úmyslem příslušné platby neodvést, když dále uvádějí, že z celé řady důkazů vyplývá, že jejich snahou bylo řešit tíživou finanční situaci společnosti, za kterou jednali jako statutární zástupci, tak, aby alespoň zachovali naději na pokračování činnosti společnosti. Jsou toho názoru, že se soudy obou stupňů nedostatečně vypořádaly se závěry, které plynou z rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000 a sp. zn. 4 Tz 63/2000. Závěrem podaného dovolání navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně i soudu odvolacího a je zprostil obžaloby; pokud by však takto neučinil, navrhli, aby po zrušení přikázal věc k projednání jinému senátu, příp. jinému soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám, které obvinění uplatnili v podaném dovolání, je potřebné nejprve uvést, že tito namítají nesprávné hodnocení důkazů, což mělo za následek jejich odsouzení, které považují za nesprávné. Tento závěr vyplývá z uplatněné argumentace, kde poukazují na to, že „soudy obou stupňů v rozporu se zjištěnými skutečnostmi učinily chybný právní závěr, když je shledaly vinnými předmětným trestným činem“ a dále soudům vytýkají na základě nesprávného hodnocení důkazů nesprávně zjištěný skutkový stav, když poukazují na to, že „se soudům nepodařilo nad veškerou pochybnost prokázat, že v daném případě jednali s úmyslem příslušné platby neodvést, nýbrž naopak z výpovědí, ale i listinných důkazů, v neposlední řadě z jednoho ze dvou znaleckých posudků, a ze závěrů auditora jednoznačně vyplývá, že jednali v dobré víře a měli snahu co nejlépe tíživou situaci firmy řešit“. K otázce zjištěného skutkového stavu věci a následnému použití dovolacího důvodu vymezenému v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř. je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro jeho zjištění (skutkového stavu věci) a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř., zjištěno pochybení. Ze skutkového zjištění přitom vyplývá, že obvinění z vlastního rozhodnutí částky stržené zaměstnancům neodvedli příslušným orgánům a dopustili se tím trestného činu podle §147 odst. 1 tr. zák.
K uplatněné argumentaci pokládá Nejvyšší soud za vhodné dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně je patrno, které důkazy soud provedl a jakým způsobem je jednotlivě i ve vzájemných souvislostech hodnotil a proč dle mínění soudu nebylo možno některé důkazy hodnotit ve smyslu úvah obviněných. Zde je možno odkázat na str. 3 - 4 rozsudku okresního soudu či str. 2 – 4 usnesení krajského soudu. Z těchto rozhodnutí, resp. jejich odůvodnění vyplývají hodnotící úvahy jak soudu prvního, tak i druhého stupně a vyplývá z nich např. také, proč posudek znalce Ing. V. H. byl vzat jako věrohodný oproti posudku Ing. C. či zprávě auditora, kterých se obvinění dovolávají. Ohledně posudku Ing. C. a zprávě auditora své hodnotící úvahy odvolací soud rozvádí na str. 2 až 3 usnesení, kdy poukazuje na další důkazy, které závěry znalce Ing. H. potvrzují (např. výpověď svědka M. či doklady k účetnictví). Brojí-li tedy obvinění proti znaleckému posudku Ing. H. a závěrům, které z něj vyplývají, a soudy je s ohledem na další důkazy považují za správné oproti názoru obviněných, kteří posudek a závěry znevěrohodňují, pak snahou obviněných je dosáhnout primárně změny v hodnocení důkazů a na základě hodnocení důkazů v souladu s představami obviněných dospět k jiným skutkovým zjištěním, což by mělo dopad i na následnou právní kvalifikaci. Z uvedeného je pak patrno, že uvedené námitky směřují do oblasti skutkových zjištění a nejsou způsobilé uplatněný dovolací důvod naplnit.
Ani případná námitka porušení spravedlivého a řádného procesu ve smyslu odst. 1 čl. 36 Listiny (ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a následně přijatým skutkovým závěrům, které byly podkladem pro jejich rozhodnutí) neobstojí. Bylo by ji možno dovodit pouze za situace, kdy by z odůvodnění rozhodnutí nevyplýval vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na jedné straně a právními závěry na straně druhé, tj. kdyby se jednalo o tzv. svévolné hodnocení provedených důkazů (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 8. 2. 2006, sp. zn. I. ÚS 753/04). V daném případě však zejména odůvodnění usnesení krajského soudu podrobně rozvíjí hodnotící úvahy soudu prvního stupně, příp. je doplňuje.
Pokud jde o námitky směřující proti tomu, že se odvolací soud nedostatečně vypořádal se závěry plynoucími ze shora zmíněných rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak lze uvést, že námitky proti odůvodnění rozhodnutí nejsou ve smyslu §265b odst. 4 tr. ř. přípustné. Ve vztahu k těmto rozhodnutím (sp. zn. 4 Tz 63/2000 či 3 Tz 155/2000) je třeba konstatovat, že této části námitek se odvolací soud věnoval na str. 4 svého usnesení a uvedené závěry jsou v souladu nejen s uvedeným rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 3 Tz 155/2000 či 5 Tdo 456/2002, ale také např. nálezem pléna Ústavního soudu, sp. zn. Pl. ÚS 21/2000 či usnesením Ústavního soudu ze dne 16. 2. 2006, sp. zn. II. ÚS 244/05.
Lze proto shrnout, že veškeré úvahy o vině obviněných jsou přesvědčivě způsobem odpovídajícím ustanovení §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v rozhodnutí soudu prvního i druhého stupně rozvedeny. S ohledem na to, že námitky obviněných uplatněné v dovolání mají ryze skutkovou povahu, nemohou uplatněný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. března 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann