ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.471.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 471/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 20. dubna 2006 o dovolání obviněného R. P., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, č. j. 4 To 428/2005-1379, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 47/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 18. 8. 2005, č. j. 1 T 47/2005-1278, byl obviněný R. P. v bodě 1. – 6. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě 7. výroku rozsudku trestným činem nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §187 odst. 2 tr. zák. za užití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání šesti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný podal proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2005, č. j. 4 To 428/2005-1379. Tímto rozsudkem odvolací soud podle §258 odst. 1 písm. b), d), e), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek soudu prvního stupně ve výroku týkajícím se obviněného R. P. ohledně trestného činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. v bodě 7. napadeného rozsudku a ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud obviněného R. P. uznal vinným pomocí k trestnému činu nedovolené výroby a držení omamných a psychotropních látek a jedů podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §187 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. Za tento trestný čin a trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným napadeným rozsudkem, mu podle §187 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odvolací soud uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedm a půl roku. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
V podaném dovolání obviněný odkázal na dva dovolací důvody s tím, že prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Uvedl, že odvolacímu soudu vytýká především procesní pochybení. Namítl, že u skutků pod body 1. – 6. výroku rozsudku odvolací soud nepřihlédl k nově provedenému přímému důkazu, a to k výpovědi svědka B. a dalších spoluobviněných, z nichž vyplynulo, že na trestné činnosti se dovolatel podílel pouze do té míry, pokud je na „vloupačky“ vozil a na ničem dalším nebyli domluveni, naproti tomu však u skutku pod bodem 7. výroku rozsudku nově provedený přímý důkaz vzal v úvahu. Jinými slovy řečeno, jestliže u skutku pod bodem 7. výroku rozsudku odvolací soud respektujíc zásadu přezkumné činnosti provedl důkaz ve smyslu §207 tr. ř. za užití §263 odst. 6 tr. ř., u skutků pod body 1. – 6. výroku rozsudku nově provedený jediný přímý důkaz zůstal odvolacím soudem bez povšimnutí. Má za to, že skutková zjištění ustálená dokazováním před odvolacím soudem neposkytují spolehlivý podklad pro závěr o přímém spolupachatelství na trestné činnosti tzv. hlavního pachatele, ale toliko pro závěr o některé z forem účastenství, např. pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. Rozhodnutí tak podle obviněného spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Dodal, že případnou nesprávnost namítaného právního názoru však nelze přezkoumat, neboť napadené rozhodnutí postrádá úvahy, kterými byl veden odvolací soud, jestliže rozhodl tak, jak rozhodl. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí odvolacího soudu a „poté nechť sám zváží, zda je na místě toliko přikázat věc k novému projednání a rozhodnutí soudu odvolacímu (neboť jde o autonomní vady odvolacího řízení)“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně se k dovolání obviněného vyjádřila a zaujala k němu následující stanovisko. Dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. nesvědčí žádná v podaném dovolání uvedená námitka. Obviněnému nebylo nikterak upřeno právo domáhat se věcného přezkumu u odvolacího soudu. Jak je navíc patrné z odůvodnění napadeného rozsudku, odvolací soud napravil výrok, který považoval za vadný. Státní zástupkyně dovolání obviněného neshledala důvodným. Je rovněž přesvědčena, že ani jednou z námitek obviněný nenaplnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S přihlédnutím k těmto skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Obviněný dovolání opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže v závěru dovolání obviněný tvrdí, že rozhodnutí zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nelze jeho námitkám přiznat právně relevantní povahu. Jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém zjištění, resp. v hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Námitka obviněného, totiž že „dovoláním napadené rozhodnutí postrádá příslušné úvahy, kterými byl veden odvolací soud, když rozhodl tak, jak rozhodl“, tedy nemůže ve světle uplatněného dovolacího důvodu obstát.
I námitka obviněného, že skutková zjištění ustálená dokazováním před odvolacím soudem neposkytují spolehlivý podklad pro závěr o přímém spolupachatelství na trestné činnosti tzv. hlavního pachatele, ale toliko pro závěr o některé z forem účastenství, jednoznačně svědčí o tom, že má výhrady proti učiněnému skutkovému zjištění. Lze proto shrnout, že snahou obviněného je dosáhnout změny v hodnotících úvahách soudu ve směru jím namítaných nedostatků, což by mělo mít za následek změnu skutkového zjištění a následně pak změnu skutkového stavu věci, tudíž i právní kvalifikace, a to v souladu s představami obviněného. Zde je však potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 20. dubna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann