ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.757.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 757/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. června 2006 o dovolání obviněného M. P., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 6. 2005, sp. zn. 5 To 234/2005, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 44 T 101/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 13. 1. 2005, sp. zn. 44 T 101/2004, byl obviněný M. P.(spolu se spoluobviněným J. Ť.) uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. a byl mu uložen podle §250a odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou roků, který mu byl podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále mu bylo ve smyslu §59 odst. 2 tr. zák. uloženo, aby ve zkušební době podle svých sil nahradil škodu, kterou trestným činem způsobil. O nároku na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. tak, že oba obvinění jsou povinni zaplatit společně a nerozdílně částku ve výši 537.992,- Kč poškozeně P. Č., a.s., jako náhradu škody způsobenou trestným činem.
Odvolání obviněného bylo Městským soudem v Praze dne 16. 6. 2005, pod sp. zn. 5 To 234/2005 podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho naplnění spatřuje v tom, že jeho jednáním nemohla být naplněna skutková podstata trestného činu pojistného podvodu podle §250b tr. zák. (správně mělo být uvedeno §250a tr. zák.). Poukazuje na to, že k naplnění skutkové podstaty zmíněného trestného činu musí být splněny znaky příslušného trestného činu uvedené v zákoně. V daném případě tomu však tak není, neboť nebylo „prokázáno, že by obviněný na jím vyplněném formuláři uved nepravdivé údaje nebo údaje zkreslil či zamlčel, do protokolu o dopravní nehodě uvedl rovněž pravdivé údaje o způsobu a směru jeho jízdy a poškození vozidla Nissan“. Dále poukazuje na znění §9 odst. 2 tr. zák. o spolupachatelství, aniž by ve vztahu k předmětné trestní věci uváděl konkrétní námitky. Dále konstatuje, že se soudy obou stupňů nezabývaly jeho námitkami k nedostatkům znaleckého posudku, tj. k rozsahu poškození vozidla Nissan. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby „rozsudek soudu I. stupně a další navazující rozsudek odvolacího soudu byly zrušeny a obviněný obžaloby zproštěn“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněného vyjádřil a navrhl, aby bylo odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolatelem nebyly uplatněny právně relevantní námitky.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Třebaže v dovolání obviněný tvrdí, že rozhodnutí zjevně spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, nelze jeho námitkám přiznat právně relevantní povahu. Jeho námitky mají totiž primárně původ ve skutkovém zjištění, resp. v hodnocení důkazů. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav - §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudu. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
Nad rámec shora uvedeného považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že znalec Ing. S. ve svém posudku a výpovědi před soudem jednoznačně a přesvědčivě (soudy neměly pochybnosti o správnosti závěrů tohoto posudku, za situace, kdy obviněný předložil zprávu Ing. H.) rozvedl závěry svého znaleckého posudku, stejně jako postup, který vedl k těmto závěrům. Zásadní z tohoto posudku je zjištění, o nereálnosti dopravní nehody tak, jak ji popsali oba obvinění. Znalec rozvádí, které objektivně zjištěné skutečnosti odporují tvrzení obviněného (obviněných) o průběhu předmětné dopravní nehody. Jestliže byly obviněným předloženy ve věci další expertízy znalec k těmto konstatoval, že tyto neberou zřetel na celkový kontext dopravní nehody. V tomto směru je třeba přisvědčit zmíněnému závěru znalce, neboť pouze odkaz na poškození vozidla Nissan či možnost vzniku poškození v souvislosti s převrácením se na bok a střechu nelze vidět izolovaně, bez souvislostí, za kterých mělo k situaci dojít a tím i např. následnému a konečnému postavení vozidla BMW. Pokud obviněný brojí proti tomu, že neuvedl nepravdivé údaje o poškození vozidla Nissan, nelze přehlédnout znalecký posudek a vyjádření zmíněného znalce, že pokud mělo dojít k nárazu do vozidla poškozeného (Nissan) vozidlem BMW spíše kolmo než tečně, pak nelze vysvětlit vznik poškození celého levého bloku vozidla Nissan. V souvislosti s výše uvedeným považuje Nejvyšší soud za vhodné odkázat na protokol o nehodě v silničním provozu na str. 10 – 15 spisu (s podpisy účastníků dopravní nehody), kde je možno uvést, že došlo mj. k poškození levé strany vozidla Nissan (viz blíže znalecký posudek), také popis konečného postavení vozidla BMW, stejně jako hlášení škodné události obviněným (str. 33 a 34 spisu) podepsanou jím dne 13. 12. 2001, kde poškození vozidla odpovídá sice poškození uvedenému v protokole o nehodě v silničním provozu, ale je v příkrém rozporu se znaleckým posudkem, který přesvědčivě poukazuje na okolnosti, které vyvracejí tvrzení o průběhu předmětné dopravní nehody a tyto závěry jsou objektivně podloženy poškozením na vozidle Nissan, které nemohly při takto popsané dopravní nehodě vzniknout. Na základě těchto skutečností pak soudy dospěly k závěru, že obvinění naplnily znaky trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. Své úvahy soudy přesvědčivě rozvedly na str. 3 – 6 rozsudku soudu prvního stupně („zinscenování celé dopravní nehody zásadním způsobem potvrzují závěry znaleckého zkoumání, kdy znalec uvedl hned několik důvodů, proč nemohlo k nehodě dojít“), na str. 2 – 3 odůvodnění usnesení soudu odvolacího.
S ohledem na vlastní konstrukci skutkového děje dle představ obviněného musí Nejvyšší soud zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. června 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann