ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.780.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 780/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. srpna 2006 o dovolání obviněné E. K., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 7 To 347/2005, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň – město pod sp. zn. 6 T 54/2003, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
K odvolání Okresního státního zástupce Plzeň-město a obviněné E. K. byl rozsudkem Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 1. 2006, sp. zn. 7 To 347/2005, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušen ve výroku o trestu rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2005, č. j. 6 T 54/2003-291 a odvolacím soudem bylo za použití ustanovení §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodnuto tak, že obviněné byl podle §238 odst. 2 tr. zák. s použitím ustanovení §35 odst. 2 tr. zák. a §53 odst. 1, 2 písm. b), odst. 3 tr. zák. uložen souhrnný trest ve výměře 12.000,- Kč. Pro případ, že by ve stanovené lhůtě nebyl peněžitý trest vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání tří měsíců. Současně byl zrušen výrok o trestu, pokud se týkal obviněné, z rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 22. 9. 2003, sp. zn. 6 T 104/2000, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Zmíněným rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 16. 9. 2005, sp. zn. 6 T 54/2003, byla obviněná uznána vinnou trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák.
Proti shora citovanému rozsudku Krajského soudu v Plzni podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že odvolací soud při hodnocení napadeného rozsudku a obsahu odvolání dospěl k závěru, že soud (myšleno prvního stupně) provedl důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř., řízení bylo úplné a jednání obviněné naplnilo skutkovou podstatu trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 tr. zák. S uvedeným závěrem odvolacího soudu obviněná nesouhlasí a poukazuje na to, že v případě trestného činu, kterým byla uznána vinnou musí být pachateli známo, že osoba je buď v nebezpečí smrti, nebo jeví jinou vážnou poruchu zdraví. Závěry soudu spočívající v tom, že poškozený masivně krvácel neodpovídají obsahu spisu a provedeným důkazům. Dále uvádí, že „krajský soud uvedené údaje uvádí na základě výpovědí svědkyň D. a K.“, avšak ve spise takový údaj v jejich výpovědích uveden není a není uveden ani ve znaleckém posudku. Přesný popis zranění obsahuje pouze lékařská zpráva. V další části dovolání popisuje výpovědi jednotlivých svědkyň, aby konstatovala, že závěr soudu, že poškozený jevil vážnou poruchu zdraví, je na základě jí uváděných skutečností nesprávný. Poukazuje na závěry znaleckého posudku, a to v části, ze které vyplývá, že „nelze z hlediska soudně lékařského doložit, že šlo o zranění těžké, tímto zraněním nebyly způsobeny trvalé následky“. Ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu argumentuje tím, že pachateli musí být známo, že poškozená osoba jeví známky vážné poruchy na zdraví, přičemž není rozhodné, jakou poruchu na zdraví poškozený utrpěl, přičemž poukazuje na to, že touto problematikou se soudy nezabývaly a pokud přišla během krátkého okamžiku s poškozeným do kontaktu, nemohla objektivně vidět žádné jiné zranění než na ruce, které masivně nekrvácelo a bylo prostým kousnutím psa do ruky a obviněné se tudíž nemohlo jevit jako vážná porucha zdraví, a proto nepřicházelo dle jejího názoru takové jednání posoudit podle ustanovení §207 tr. zák. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud rozhodnutí napadené dovoláním zrušil a věc vrátil Krajskému soudu v Plzni k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně, který se k dovolání obviněné vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. dovolání odmítnout, neboť uplatněné námitky stojí mimo rámec dovolacího důvodu a nejsou schopny naplnit ani jiný v zákoně uvedený dovolací důvod. Podstatou jejich námitek je dle mínění státního zástupce polemika se skutkovými zjištěními soudu.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Pokud obviněná namítá, že jednání, které je popsáno ve skutkovém zjištění není možno kvalifikovat jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. musí být nejprve uvedeno následující. V případě, že smyslem dovolání je znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod [§265b odst. 1 písm. g) tr. ř.] naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení.
Předně musí Nejvyšší soud uvést, že podle skutkového zjištění se obviněná trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. dopustila tím, že „dne 14. 8. 2000 v době kolem 19.45 hod. v P., M., ačkoli na chodbě domu před dveřmi svého bytu viděla M. D. bezprostředně poté, co byl napaden jejím psem, kterého na chodbu domu vypustila další osoba, kdy uvedený pes povalil poškozeného na zem a způsobil mu ránu od kousnutí v pravém předloktí, která pronikla do hloubky ke kosti, několik ran od kousnutí na břiše, na levém stehně a v levé hýžďové krajině, nechala poškozeného M. D., který krvácel z ran způsobených kousnutím psa, na chodbě domu, aniž by ho ošetřila či mu takové ošetření nabídla, neučinila žádná opatření k přivolání odborné lékařské pomoci a vrátila se do svého bytu“.
Obviněná sice v podaném dovolání poukazuje na pojmy hmotného práva, kterými je např. subjektivní stránka či pojem vážné poruchy na zdraví, který je znakem trestného činu, kterým byla uznána vinnou a od nich odvíjí opodstatněnost použití dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., avšak podstata jejich námitek spočívá v tom, že se neztotožnila se zjištěným skutkovým stavem a uplatněná argumentace odkazující na nenaplnění znaků zmíněného trestného činu by měla být prostředkem pro změnu skutkových zjištění, které by odpovídaly jejím představám, byly by však zcela odlišné od skutkových zjištění, které byly soudy zjištěny a na jejich základě byla použita odpovídající právní kvalifikace. V tomto směru musí Nejvyšší soud poukázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Závěr, že se jedná o námitky skutkové nikoli právní vyplývá již ze samotné argumentace uvedené v dovolání, kdy obviněná „nesouhlasí s názorem odvolacího soudu, který dospěl k závěru, že při hodnocení napadeného rozsudku a obsahu odvolání tento dospěl k závěru, že soud prvního stupně provedl důkazy v souladu s ustanovením §2 odst. 5, 6 tr. ř. a poškozený jevil známky vážné poruchy na zdraví, a proto mu bylo zapotřebí poskytnou pomoc“. V souvislosti s nastalou situací po napadení poškozeného psem, uplatnila obviněná svoji verzi průběhu skutkového děje, která však soudy nebyla akceptována, neboť tyto na základě provedených důkazů, které jsou rozvedeny v odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně na str. 2 až 5 její výpověď vyvrátily. Pokud obviněná poukazuje např. na to, že „poškozený měl podle závěru okresního i krajského soudu masivně krvácet z ran způsobených kousnutím psem“, je třeba v rámci objektivity tvrzení uvést, že ze skutkového zjištění soudu prvního stupně takový závěr nevyplývá a nevyplývá ani z odůvodnění a citace výpovědi svědkyně D. a K. na straně 5 rozsudku soudu prvního stupně. Pokud jde o námitky jen proti důvodům rozhodnutí, tak zde je třeba upozornit, že pouze v případě argumentace tímto směrem zaměřené by bylo dovolání nepřípustné (§265a odst. 4 tr. ř.). Obviněná výpovědi svědkyň a zpracovaný znalecký posudek a jeho závěry hodnotí zcela jinak než učinil soud prvního stupně a s jehož závěry se ztotožnil soud odvolací a na základě vlastního hodnocení buduje jí odpovídající skutkový děj, a tím potažmo i právní posouzení.
Dále je nezbytné uvést, že námitky, které byly uplatněny obviněnou v řízení o dovolání jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval již soud prvního stupně a následně také soud odvolací. Zde lze pak odkázat na stranu 3 - 5 rozsudku krajského soudu, kde tento jednak rozvedl úvahy okresního soudu proč je třeba jednání obviněné kvalifikovat podle §207 odst. 1 tr. zák., ale dále také reagoval na námitky uplatněné v odvolání a dále rozvádí, které skutečnosti při respektování §2 odst. 6 tr. ř. vedly soudy k závěrům učiněným ve skutkovém zjištění. V odůvodnění rozsudků obou soudů jsou rozvedeny úvahy k otázce subjektivní i objektivní stránky trestného činu a s těmito úvahami se Nejvyšší soud ztotožňuje stejně jako s úvahami k namítané problematice „vážné poruchy zdraví“ a jak se toto mohlo jevit obviněné, když soudy poukazují na dobu po jakou byl poškozený psem napadán, tělesnou konstrukci psa, stejně jako plemeno psa, způsobená zranění poškozenému, skutečnost, že se nemělo jednat o první napadení tohoto psa, dobu po kterou obviněná napadení poškozeného psem vnímala, zranění poškozeného, které vnímala apod. (tyto závěry jsou podrobně rozvedeny na str. 4 rozsudku odvolacího soudu). Uvedené závěry, ke kterým soudy dospěly na základě hodnocení důkazů však obviněná způsobem výše rozvedeným zpochybňuje, a proto její námitky nemohou mít právně relevantní povahu.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným je třeba dodat, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05).
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněné odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann