ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.811.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 811/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 2. srpna 2006 o dovolání obviněného A. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 10 To 2/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Hradci Králové pod sp. zn. 1 T 10/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 2. 2006, sp. zn. 10 To 2/2006, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 7. 12. 2005, č. j. 1 T 10/2005-393, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2, 3 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (ad 1 výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a dále trestným činem znásilnění podle §241 odst. 1, 3 písm. a), b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. (ad 2 výroku o vině). Obviněnému byl uložen podle §241 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání deseti roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Po skutkové stránce jednání obviněného spočívalo v tom, že (ad 1) „v přesně nezjištěné době minimálně od února 2005 do 22. 4. 2005 v P., okr. H. K., v místě bydliště v bytě, osahával nezletilého P. Ch., nar., na hrudi, hýždích a přirození, zpočátku přes oděv, posléze pod oblečením, v jednom případě nezletilého osahával na hýždích v čekárně na nádraží ČD v H. K., nezletilý se jeho jednání bránil tím, že obžalovaného od sebe odstrkoval, případně mu odstrkoval ruce, jindy se jednání obžalovaného ze strachu z bití podvolil, obžalovaný nezletilému vyhrožoval, že jej zabije, pokud jeho jednání prozradí, přitom obžalovaný jako druh matky nezletilého poškozeného se podílel na jeho výchově; u nezletilého poškozeného P. Ch. došlo v důsledku jednání obžalovaného k rozvoji závažného poškození zdraví – posttraumatické stresové poruchy F43.1 dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN – 10, jejíž příznaky v rozvinuté míře trvaly po expozici událostí a počaly se mírnit po přestěhování k otci nezletilého“, (ad 2) „v přesně nezjištěné době minimálně od února 2005 do 22. 4. 2005 v P., okr. H. K., v místě bydliště v bytě, opakovaně v přesně nezjištěném množství případů svlékl nezletilého P. Ch., sám se obnažil, chytil poškozeného za vlasy a požadoval, aby mu nezletilý vzal pohlavní úd do úst, což nezletilý odmítal, nato mu obžalovaný minimálně v jednom případě násilím otevřel ústa a vsunul svůj pohlavní úd do pusy, což bylo nezletilému odporné a pozvracel se, v dalších případech mu pohlavní úd do pusy nevzal, načež jej obžalovaný bil otevřenou dlaní po hlavě, nohách a těle, - v přesně nezjištěný den od 4. 4. 2005 do 14. 4. 2005 v H. K. na nádraží zavedl nezletilého P. Ch., nar., k odstavenému železničnímu vagónu, zde jej položil obličejem na sedadlo, svlékl jej na dolní polovině těla a přikázal mu, aby se nehýbal, poté si na něho obkročmo sedl a opakovaně strkal nezletilému svůj ztopořený pohlavní úd do konečníku, poškozený v důsledku jednání obžalovaného utrpěl závažné poškození zdraví – posttraumatickou stresovou poruchu F43.1 dle Mezinárodní klasifikace nemocí MKN – 10, jejíž příznaky v rozvinuté míře trvaly po expozici událostí a počaly se mírnit po přestěhování k otci nezletilého“.
Proti shora uvedenému usnesení Vrchního soudu v Praze podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., uplatněný prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že po celou dobu trestního stíhání brojí proti obvinění tím, že vylučuje jakékoliv své nevhodné chování se sexuálním podtextem k nedospělému, a v tomto směru se jedná o jeho obhajobu nikoli hypotézy. Je toho názoru, že tuto jeho argumentaci podporují závěry znalce psychiatra, resp. psychologa a jeho odsouzení (myšleno obviněného) nelze vybudovat pouze na konstatování toho, že jedním z jeho povahových rysů je i obecná nezdrženlivost. Poukazuje na to, že jediným důkazem, kterým je usvědčován je výpověď nezletilého P. Ch., u kterého poukazuje na zdravotní, a mentální handicap. V další části dovolání obsáhle rozvádí okolnosti, za kterých byl prováděn výslech poškozeného P. Ch., kdy mu bylo sděleno obvinění, kdy byl k věci vyslechnut, aby konstatoval, že v daném případě nešlo o neodkladný úkon – výslech nezletilého P. Ch. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené usnesení Vrchního soudu v Praze a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., vzhledem k tomu, že námitky, které obviněný v dovolání uplatnil, nelze pod dovolací důvod §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, neboť námitka nesprávného provedení prvotního výslechu poškozeného, resp. jeho vyhodnocení jako neodkladného či neopakovatelného úkonu tento dovolací důvod nenaplňuje.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).“
Pokud obviněný namítá, že jednání, kterým byl uznán vinným, se nedopustil a v této souvislosti poukazuje na znalecký posudek, pak je potřebné zmínit, že problematikou duševního stavu obviněného se soud v souvislosti s posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie a z odvětví psychologie zabýval na str. 8 svého rozsudku. Závěry z tohoto znaleckého posudku soud hodnotil v souvislosti s dalšími ve věci opatřenými důkazy a své hodnotící závěry (ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř.), které jej vedly (soud prvního stupně) ke skutkovým zjištěním, rozvedl v odůvodnění svého rozhodnutí na str. 6 až 9. S těmito závěry se ztotožnil také soud odvolací, který reagoval také na obsahově shodnou námitku, která byla obviněným uplatněna v řízení o dovolání. V případě, že smyslem dovolání je znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené, pak musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Sám obviněný v závěru dovolání poukazuje i na jemu známou judikaturu Nejvyššího soudu k problematice výkladu §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. V daném případě je nepochybné, že obviněný napadá prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesprávná skutková zjištění a způsob, jakým k těmto skutkovým zjištěním soud prvního stupně dospěl. Poukazuje na to, že je usvědčován pouze výpovědí poškozeného, kdy obhajobě nebylo umožněno se tohoto výslechu zúčastnit, kdy soudy násilně konstruovaly, že se jednalo o neodkladný úkon, avšak obviněný s tímto závěrem nemůže souhlasit. K uvedené námitce musí Nejvyšší soud uvést, že tato není schopna zmíněný dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř./ naplnit, a proto musel postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. a dovolání obviněného odmítnout. Zde lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém mj. uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí.
Pouze okrajově lze konstatovat, že z odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně (s jehož závěry se ztotožnil také soud odvolací) vyplývá, že se orgány činné v trestním řízení zabývaly různými verzemi, které obviněný uvedl jako příčiny, které měly vést k jeho nezákonnému obvinění (otec nezletilého se mu měl pomstít, obvinění vykonstruované event. příslušníky železničního oddělení P., či zneužívání nezletilého v minulosti M. Š.) a na základě důkazů, které shromáždily, tuto verzi obhajoby obviněného vyvrátily a své úvahy rozvedl soud prvního stupně na str. 6 až 9 rozsudku. Z podaného dovolání je patrno, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a svými námitkami se snaží docílit zrušení věci, a na základě nově provedeného dokazování a hodnocení důkazů docílit nového skutkového zjištění, které by již odpovídalo jeho představám, a to i v otázce právní kvalifikace v souladu s jeho představami. K takto uplatněnému dovolacímu důvodu však lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 2. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann