ECLI:CZ:NS:2006:6.TDO.961.2006.1
sp. zn. 6 Tdo 961/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. srpna 2006 o dovolání obviněného H. J., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 To 140/2005-573, v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 43 T 14/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 26. 10. 2005, č. j. 43 T 14/2005-485, byl obviněný H. J. uznán vinným v bodě I. výroku rozsudku trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., v bodě II. trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a v bodě III. trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl uložen podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. mu byl dále uložen trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou.
Z podnětu odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 9. 2. 2006, č. j. 2 To 140/2005-573, podle §258 odst. 1 písm. b), c), d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil ve výrocích o vině pod body I. a II. a ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněného uznal vinným pokračujícím trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., pod bodem 1. i podle odst. 2 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin a dále za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. d) tr. zák., ohledně něhož zůstal napadený rozsudek pod bodem III. nezměněn, byl obviněnému podle §234 odst. 2 tr. zák. uložen za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání osmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou a dále byl uložen podle §57 odst. 1, odst. 2 tr. zák. trest vyhoštění z území České republiky na dobu neurčitou. Naproti tomu odvolací soud obviněného H. J. podle §226 písm. c) tr. ř. zprostil obžaloby pro skutek popsaný ve výroku o vině pod bodem I./2. napadeného rozsudku. Tento skutek byl dílčím útokem pokračujícího trestného činu loupeže.
Obviněný H. J. podal dovolání do výroku o vině i do výroku o trestu. Dovolání opřel o dovolací důvod vymezený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Tvrdí, že jak v přípravném řízení, tak v řízení před soudem byla porušena zásada zakotvená v ustanovení §2 odst. 5 tr. ř., neboť od počátku trestního řízení byly vyhledány důkazy svědčící toliko v jeho neprospěch a nebyly dostatečně zjišťovány okolnosti svědčící v jeho prospěch. Je přesvědčen, že z tohoto důvodu rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. Jak uvedl, navrhoval provedení důkazů, které by mohly potvrdit skutečnosti uváděné v jeho výpovědích. Tyto návrhy byly soudem zamítnuty, přestože mohly potvrdit, kde se obviněný v inkriminovanou dobu nacházel. Jeho vina byla odůvodněna především výpověďmi poškozených a závěry z provedených rekognic. Má za to, že výsledky poznávacích řízení provedených s poškozenými svědkyněmi nebyly takového charakteru, aby je bylo možno použít jako jednoznačně usvědčující důkaz. Namítl dále, že z rekognic s poškozenými K. a Š. byl pořízen videozáznam, jednalo se o neodkladný úkon, avšak obviněný ani jeho obhájce neměli možnost se v průběhu celého trestního řízení s videozáznamem seznámit. Zdůraznil, že závěr o vině byl podle jeho názoru učiněn výhradně na základě procesně vadných důkazů, na které neměl být soudy při jejich hodnocení brán zřetel. Na druhé straně důkazy navrhované obviněným byly opakovaně zamítány. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud obě napadená rozhodnutí zrušil a podle §265l odst. 1 přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného konstatoval, že byť dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti napadá neúplnost dokazování a hodnocení provedených důkazů, čímž fakticky napadá soudem učiněná skutková zjištění a dále údajné vady procesního charakteru, které žádnému dovolacímu důvodu podle §265b tr. ř. neodpovídají. Skutkovými zjištěními tak, jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán pouze tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Závěrem uvedl, že nesprávná skutková zjištění nemohou být důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř. a nemohou být jimi ani dovoláním namítané vady procesního charakteru. S přihlédnutím k těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Obviněný v dovolání neuplatnil žádnou námitku, která by byla podřaditelná pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Spatřuje-li naplnění dovolacího důvodu v porušení zásady vyjádřené §2 odst. 5 tr. ř. v tom, že nebyly vyhledávány důkazy svědčící v jeho prospěch, ale naopak pouze důkazy v jeho neprospěch, je zjevné, že napadá učiněná skutková zjištění, a nikoliv nesprávné právní posouzení skutku. Ostatně, jako kvalifikovanou námitku nelze hodnotit výhradu vznesenou ohledně provedených rekognic s poškozenými A. K. a R. Š. Ve stručnosti k tomu lze konstatovat, že v dané věci rekognice byly provedeny jako neodkladné úkony, přičemž jejich průběh byl řádně protokolován. Zákonnost provedení úkonu byla zajištěna přítomností soudce u tohoto úkonu. Aby bylo možno k takovému důkazu přihlížet, je třeba ho v řízení před soudem přečíst. Ze spisu se podává, že protokoly o rekognicích byly jako důkaz přečteny u hlavního líčení dne 18. 10. 2005 (viz čl. 472). Na dotaz předsedy senátu k protokolům o rekognicích obviněný poznamenal, že mezi poznávanými osobami byl jediným, kdo byl tmavší pleti. Dodal, že muselo být zřejmé, že je cizinec. Další námitky on, ani jeho obhájce u hlavního líčení nevznesli. Je zjevné, že obviněnému a jeho obhájci byl dán prostor k tomu, aby se k provedeným rekognicím vyjádřili. Nejvyšší soud proto nemohl přisvědčit námitce obviněného, totiž, že by došlo k zásahu do ústavně zaručeného práva obviněného na obhajobu zakotvené v čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod.
Nejvyšší soud považuje rovněž za potřebné zmínit, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s těmi, které obviněným byly uplatněny v rámci řádného opravného prostředku. S těmito námitkami se velmi podrobně vypořádal odvolací soud a své úvahy přesvědčivě a plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. rozvedl ve svém rozsudku. Zde lze ve vztahu k procesním námitkám (rekognice apod.) odkázat na str. 6, 7 odůvodnění rozsudku Vrchního soudu v Praze.
Lze proto shrnout, že v daném případě je smyslem dovolání obviněného znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud zdůraznit, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. Je zjevné, že obviněný se snaží docílit změny ve skutkovém zjištění a teprve na tomto základě dosáhnout jiné právní kvalifikace. V této souvislosti Nejvyšší soud považuje za nezbytné upozornit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu, sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ve vztahu k uplatněnému dovolacímu důvodu a námitkám k němu uvedeným Nejvyšší soud doplňuje, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05). Nejvyšší soud shledal, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. obviněný uplatnil pouze formálně.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. srpna 2006
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann