ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.1837.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 1837/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Marie Vokřinkové ve věci žalobkyně m. č. P. 1, zastoupené advokátkou, proti žalovaným 1) D. H. a 2) O. H., zastoupeným advokátem, o přivolení k výpovědi z nájmu bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 15 C 185/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 11. dubna 2006, č. j. 16 Co 274/2005-191, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobkyni společně a nerozdílně na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokátky, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 1 (soud prvního stupně) rozsudkem ze dne 4. dubna 2003, č. j. 15 C 185/2000-101, přivolil k výpovědi žalobkyně z nájmu žalovaných k „bytu 3+1 s příslušenstvím, IV. kategorie, umístěného ve 2. podlaží domu č. p. 404 v P. 1 –M. S., Ú. 29“ (dále jen „předmětný byt“, resp. „byt“), určil, že nájemní poměr skončí uplynutím posledního dne tříměsíční výpovědní lhůty, která počne běžet prvního dne kalendářního měsíce následujícího po právní moci rozsudku, žalovaným uložil povinnost byt vyklidit a vyklizený odevzdat žalobkyni do patnácti dnů po uplynutí výpovědní lhůty a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
Po provedeném dokazování soud prvního stupně dovodil, že – z důvodů specifikovaných v jeho rozsudku – není naplněn uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. h/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném ke dni dání výpovědi z nájmu bytu /a ve znění do 30. března 2006/ (dále jen „obč. zák.“). Poté dovodil, že další uplatněný výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je však naplněn. Vyšel přitom ze skutkových zjištění, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu) jsou manželé, že výpověď z nájmu bytu z důvodů podle §711 odst. 1 písm. g/ a h/ obč. zák. jím byla doručena dne 24. října 2000, že v té době byli vlastníky nemovitosti nacházející se v katastrálním území Ž., okres K. a nemovitosti nacházející se v katastrálním území P., okres K., že obě tyto nemovitosti jsou ve velmi špatném stavu a nemohou proto sloužit k trvalému bydlení, že dále v té době byli a jsou i v současné době spoluvlastníky v rozsahu jedné ideální poloviny domu čp. 17 v katastrálním území B. v P. (dále jen „dům čp. 17“) a že dům zakoupili v roce 1988 spolu se svým synem T., který je spoluvlastníkem jeho druhé ideální poloviny. Dále zjistil, že od domu čp. 17 se nedochovalo kolaudační rozhodnutí, že však je k dispozici několik podkladů, z nichž vyplývá, že dům čp. 17 byl určen k bydlení, že podle sdělení odboru výstavby městské části P. 6 je dům čp. 17 veden jako rodinný dům, že podle tohoto sdělení se má v přízemí domu nacházet obytná kuchyň, dvě kuchyně a kuchyňský kout, dva pokoje, jídelna, krám, prádelna, koupelna, WC a předsíň, v prvním patře pak kuchyně, dvě komory, čtyři pokoje, dvě koupelny, WC a předsíň, že podle přípisu oddělení výstavby ze dne 25. dubna 1966 byl dům při místním šetření shledán jako obytný, že v době, kdy jej žalovaní se synem zakoupili, v něm jedna ze spoluvlastnic ještě bydlela, že v současné době se v přízemí domu nachází místnost využívaná jako ateliér, z něhož lze projít do restaurátorské dílny, dále je zde místnost opatřená kuchyňskou linkou, místnost s psacím stolem, dvě místnosti s uskladněným nábytkem, místnost s kulečníkem a starožitným nábytkem, místnost opatřená sprchovým koutem, umyvadlem a WC, že v prvním patře domu jsou místnosti vybavené starožitným nábytkem a dále také koupelna a WC, že objekt je vytápěn plynovým kotlem, přičemž k rekonstrukci topení došlo počátkem devadesátých let minulého století, a že jeho stav lze označit za dobrý. Ze skutkových zjištění týkajících se domu čp. 17 učinil skutkový závěr, že dům je způsobilý sloužit účelu, k němuž je i v současné době určen, tj. k trvalému bydlení. Na tomto skutkovém základě soud prvního stupně především dovodil, že žalovaní mají (ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) dva byty, tj. předmětný byt a byt v domě čp. 17; v této souvislosti uvedl, že není možno – s ohledem na ochranný systém státem regulovaných nájemních vztahů – připustit, aby jejich rozhodnutí o jiném než bytovém využití domu čp. 17 mohlo ovlivnit odpověď na otázku, zda mají vedle předmětného bytu ještě jinou možnost bydlení. Dále rovněž dovodil, že v řízení nebyly zjištěny žádné skutečnosti, které by odůvodňovaly závěr, že na žalovaných nelze spravedlivě požadovat, aby užívali pouze jeden byt. Proto k výpovědi z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. přivolil; přitom dodal, že subjektivní důvody, pro něž žalovaní v domě čp. 17 nebydlí, nejsou právně významné.
K odvolání žalovaných Městský soud v Praze jako soud odvolací rozsudkem ze dne 1. října 2003, č. j. 13 Co 311/2003-126, citovaný rozsudek soudu prvního stupně změnil tak, že žalobu zamítl a rozhodl o nákladech řízení účastníků před soudy obou stupňů.
K dovolání žalobkyně Nejvyšší soud České republiky rozsudkem ze dne 14. dubna 2005, č. j. 26 Cdo 874/2004-150, měnící (zamítavý) rozsudek odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Poté odvolací soud rozsudkem ze dne 11. dubna 2006, č. j. 16 Co 274/2005-191, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o odvolacích a dovolacích nákladech řízení účastníků.
Odvolací soud se ztotožnil se zjištěným skutkovým stavem a – po doplnění dokazování v odvolacím řízení – vzal rovněž mimo jiné za zjištěno, že podle dohody spoluvlastníků z období od roku 1988 do roku 1993 měl dům čp. 17 spravovat a užívat s určitými výjimkami pouze syn žalovaných T. H. Za správné pokládal rovněž právní závěry, které soud prvního stupně dovodil s odkazem na ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. Konstatoval, a to i s odkazem na ustanovení §104 odst. 1 zákona č. 50/1976 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební zákon), že dům čp. 17 je rodinným domem (byť v archivované dokumentaci nejsou jednotlivé byty stavebně odděleny), který byl ještě v roce 1988 (v době, kdy jej žalovaní a jejich syn zakoupili) užíván k bydlení, že dohodu spoluvlastníků o využití domu k nebytovým účelům synem žalovaných T. H. nelze akceptovat, neboť „v opačném případě by … soud svým rozhodnutím aproboval stav vedoucí ke zneužití ochranného systému státem regulovaných nájemních vztahů“, a že za této situace mají žalovaní dva byty. Dále uvedl, že v současné době je dům čp. 17 v dobrém technickém stavu a že z hlediska stavebnětechnického uspořádání je způsobilý uspokojit bytovou potřebu dvou rodin. Dovodil rovněž, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku – nejde ze strany žalobkyně o výkon práva v rozporu s dobrými mravy ve smyslu §3 odst. 1 obč. zák.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili pod dovolací důvod nesprávného právního posouzení věci podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. V dovolání především zpochybnili správnost právního závěru, že mají (ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) dva byty. Podle jejich názoru k naplnění předpokladu existence dvou bytů nepostačuje, má-li někdo v době dání výpovědi z nájmu bytu (zde odkázali na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. února 2006, sp. zn. 26 Cdo 2460/2005) pouhou teoretickou možnost jakéhokoliv jiného bydlení, nýbrž musí disponovat reálnou možností jiného řádného bydlení. Jestliže se synem T. uzavřeli dohodu, že dům čp. 17 bude užívat pouze on, nelze dovodit, že v rozhodné době měli dva byty. Popřením uvedené dohody spoluvlastníků jsou podle dovolatelů omezována nezadatelná práva spoluvlastníků nakládat svobodně se společnou věcí a navíc jde rovněž o nepřímý zásah do spoluvlastnického práva třetí osoby, tj. účastníka zmíněné dohody T. H. Uvedený zásah nutí spoluvlastníky domu, aby výkon svých spoluvlastnických práv uspořádali jinak, než odpovídá jejich projevené vůli. To je podle názoru dovolatelů v rozporu s čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Pro ilustraci uvedli, že i právní řád a soudní praxe dřívějšího společenského systému připouštěly, aby vlastník volný byt ve svém domku vyňal z přidělovacího oprávnění státní správy jednostranným prohlášením podle §23 zákona č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty. Bylo-li proti vlastníku rodinného domu uplatněno zrušení práva osobního užívání jiného bytu podle §184 písm. c/ zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 1991, mohl se podle §8 odst. 2 vyhlášky č. 45/1964 Sb. rozhodnout, který ze dvou bytů bude užívat jako byt jediný. Pokud by měl dovolací soud jiný právní názor, předkládají dovolatelé jako zásadně právně významnou otázku, „zda může být v řízení o přivolení k výpovědi z nájmu bytu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. v zájmu efektivního využívání dosavadní státní regulace nájemních vztahů omezeno právo spoluvlastníků domu rozhodnout svobodně o způsobu užívání společného domu“. Poté dovolatelé – s odkazem na konkrétní v dovolání uvedené okolnosti a rozsudek Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2460/2005 – zpochybnili rovněž správnost právního názoru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy. Nakonec zpochybnili rovněž správnost skutkových zjištění, z nichž odvolací soud vycházel při posouzení charakteru domu čp. 17, odvolacímu soudu vytkli, že se nezabýval motivy, které vedly spoluvlastníky domu čp. 17 ke smluvní úpravě spoluvlastnických poměrů, zdůraznili, že dům čp. 17 byl „s ohledem na dohodnutý nebytový účel poměrně nákladným způsobem upravován a je tedy nevhodný pro dvougenerační bydlení, které je takto žalovaným a třetí osobě autoritativně vnucováno“. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobkyně se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se zjištěným skutkovým stavem i s právním posouzením věci, s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 26 Cdo 2460/2005 zdůraznila otázku objektivní možnosti užívání bytu ve vlastní nemovitosti a navrhla, aby dovolání bylo zamítnuto.
Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 11. dubna 2006, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 4 o.s.ř.).
Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti tohoto mimořádného opravného prostředku (§236 odst. 1 o.s.ř.), neboť toliko z podnětu přípustného dovolání lze správnost napadeného rozhodnutí přezkoumat z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.
Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.
Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř. Vady podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. a ani vady uvedené v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř. přípustnost dovolání nezakládají a lze je přezkoumat pouze v případě přípustného dovolání (§242 odst. 3 o.s.ř.).
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dovolání v dané věci přípustné proto, že rozhodnutí soudu prvního stupně, potvrzené napadeným rozsudkem, bylo jeho prvním rozhodnutím ve věci.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. (tj. ustanovení, o něž přípustnost dovolání opřeli dovolatelé) je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.). Jelikož ve smyslu §242 odst. 3 o.s.ř. je dovolací soud – s výjimkou určitých vad řízení – vázán uplatněným dovolacím důvodem, jsou pro úsudek, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam či nikoli, relevantní pouze otázky (z těch, na kterých rozhodnutí odvolacího soudu spočívá), jejichž posouzení odvolacím soudem dovolatel napadl, resp. jejichž řešení v dovolání alespoň zpochybnil.
V projednávané věci použili dovolatelé vedle (způsobilého) dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky naplněnosti předpokladu existence dvou bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.). Dovolatelé však přehlédli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní. Jestliže tedy dovolatelé zpochybňují mimo jiné rovněž správnost (úplnost) skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů vycházely při posouzení naplněnosti předpokladu existence dvou bytů ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák., nemohou tyto námitky založit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno především na právním závěru, že – z důvodů uvedených v napadeném rozsudku a potažmo i v rozsudku soudu prvního stupně – mají žalovaní ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva byty (předmětný byt a byt v domě čp. 17). Protože správnost uvedeného právního závěru byla dovoláním zpochybněna, mohl by tento závěr činit napadené rozhodnutí zásadně právně významným. Dovolací soud však dospěl k závěru, že z posléze uvedených důvodů o takové rozhodnutí jít nemůže.
O situaci, kdy nájemce má ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. dva nebo více bytů, jde v případě, svědčí-li nájemci právní titul k užívání dvou (více) bytů. Tak je tomu nejen tehdy, kdy nájemci svědčí právo nájmu bytu ve smyslu §685 a násl. obč. zák. ke dvěma (více) bytům, ale – mimo jiných případů – i tehdy, užívá-li nájemce jeden byt z titulu práva nájmu bytu a další byt z titulu vlastnického (spoluvlastnického) práva k domu či bytu či práva odpovídajícího věcnému břemenu apod. Z hlediska naplněnosti předpokladu existence dvou (více) bytů ve smyslu ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je tedy především rozhodné, zda nájemci svědčí dva, resp. více právních titulů zakládajících právo na bydlení trvalé povahy (srov. rozhodnutí uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1978, pod pořadovým číslem 14, str. 160, dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 29. srpna 2000, sp. zn. 26 Cdo 813/99).
Vzhledem k okolnostem posuzované věci nejsou bez významu ani následující právní závěry přijaté ustálenou soudní praxí. Spoluvlastník domu má vlastní byt tehdy, má-li právní možnost užívat byt v tomto domě (srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. dubna 2000, sp. zn. 20 Cdo 1653/98, uveřejněný pod č. 20 v sešitě č. 3 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). V odůvodnění citovaného rozhodnutí Nejvyšší soud uvedl, že byla-li žalovaná ke dni smrti původní nájemkyně bytu spoluvlastnicí ideální poloviny rodinného domu, ve kterém se nachází jedna bytová jednotka, pak nepochybně (zejména se zřetelem k tomu, že druhá spoluvlastnice dům k bydlení neužívala) disponovala právním titulem, který jí zakládal právo na bydlení nikoli jen přechodného rázu. V rozsudku ze dne 17. prosince 1998, sp. zn. 3 Cdon 59/96, uveřejněném pod č. 34 v sešitě č. 4 z roku 1999 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud dovodil závěr, že spoluvlastník, který na základě dohody s ostatními spoluvlastníky užívá byt v rodinném domku, má vlastní byt. Jde-li o rozhodování spoluvlastníků, pak v poměrech projednávané věci nelze přehlédnout ani právní závěry, které Nejvyšší soud přijal v rozsudcích ze dne 20. ledna 1999, sp. zn. 22 Cdo 2528/98, a ze dne 21. května 1998, sp. zn. 2 Cdon 347/97, uveřejněných pod č. 31 v sešitě č. 5 z roku 2000 a pod č. 22 v sešitě č. 4 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek. V citovaných rozsudcích Nejvyšší soud dovodil, že pojem „hospodaření se společnou věcí“ ve smyslu §139 odst. 2 věty první obč. zák. zahrnuje i užívání věci jejími spoluvlastníky. K tomuto závěru se Nejvyšší soud přihlásil také v rozsudku ze dne 21. června 2001, sp. zn. 22 Cdo 2104/99, v němž dovodil mimo jiné právní závěr, že právo spoluvlastníka užívat společnou věc je dáno dohodou spoluvlastníků nebo rozhodnutím většiny spoluvlastníků, počítané podle velikosti podílů. Vzhledem k uvedené judikatuře se lze s názorem dovolatelů týkajícím se dohody o užívání domu čp. 17 ztotožnit.
Soudní praxe (srov. např. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky z 18. května 2004, sp. zn. 26 Cdo 107/2004, z 24. června 2004, sp. zn. 26 Cdo 761/2003, a z 1. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 909/2004) však rovněž dovodila, že ustanovení §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák. je třeba vyložit a aplikovat tak, aby bylo dosaženo spravedlivého uspořádání vztahů pronajímatele a nájemce, a mimo jiné též eliminován stav, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného a svou vlastní nemovitost, v níž by bez obtíží mohl uspokojovat své bytové potřeby, pronajímá za tržní nájemné, resp. svůj další nájemní byt za těchto pro něj výhodných podmínek např. podnajímá. Dovolací soud zastává názor, že o obdobnou situaci (a tudíž existenci dvou bytů ve smyslu §711 odst. 1písm. g/ obč. zák.) jde i v případě, kdy nájemce na úkor pronajímatele sám využívá výhod regulovaného nájemného v nájemním bytě a nemovitost, jejímž je spoluvlastníkem v rozsahu jedné ideální poloviny, přenechá dohodou do užívání spoluvlastníku druhé ideální poloviny, byť by mohla jeho potřebu bydlení uspokojit.
Pro úplnost lze také připomenout, že již v rozsudku ze dne 11. října 2000, sp. zn. 26 Cdo 2471/99, uveřejněném pod č. 4 v sešitě č. 1 z roku 2002 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky mimo jiné dovodil, že na nájemcích (jimž byla dána výpověď z nájmu bytu z důvodu podle §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.) lze spravedlivě požadovat, aby užívali byt v nemovitosti vlastnicky náležející žalované, neboť měli objektivně možnost zajistit si v této nemovitosti pro sebe vyhovující bytové podmínky, a pokud tak neučinili, nelze tuto skutečnost zohlednit k tíži žalobce – vlastníka nemovitosti, v níž se nachází byt, z něhož dostali žalovaní výpověď. V uvedeném rozhodnutí byl dále vyjádřen názor, že při hodnocení, zda lze na nájemci spravedlivě požadovat, aby k bydlení užíval pouze jeden byt, není bez významu okolnost, po jakou dobu stav užívání dvou (více) bytů trvá a zda (příp. jaké) činí nájemce kroky k vyřešení své bytové situace.
Byli-li žalovaní – v době doručení výpovědi z nájmu bytu – společnými nájemci předmětného bytu a současně spoluvlastníky v rozsahu jedné ideální poloviny domu čp. 17, který dohodou přenechali do užívání spoluvlastníku druhé ideální poloviny, byť by v něm mohli svou potřebu bydlení uspokojit, je v souladu s ustálenou judikaturou právní závěr, že u nich jde o stav dvou bytů (ve smyslu §711 odst. 1 písm. g/ obč. zák.).
Pokud pak dovolatelé – s poukazem na okolnosti uvedené v dovolání – zpochybnili správnost právního názoru, že výpověď z nájmu bytu není v daném případě v rozporu s dobrými mravy, Nejvyšší soud konstatuje, že soudní praxe se ustálila v názoru, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004). Uvedený právní názor sdílí Nejvyšší soud i v projednávané věci.
Vycházeje z uvedených závěrů, dovolací soud nedovodil přípustnost dovolání proti napadenému rozsudku odvolacího soudu ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl pro nepřípustnost.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobkyni vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokátky. Tyto náklady sestávají z odměny advokátky v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jím ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněná podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 12. července 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu