ECLI:CZ:NS:2007:26.CDO.2742.2006.1
sp. zn. 26 Cdo 2742/2006
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Miroslava Feráka a soudců Doc. JUDr. Věry Korecké, CSc., a JUDr. Ing. Jana Huška ve věci žalobce R., s. b. d., zastoupeného advokátem, proti žalovaným 1) L. Š. a 2) D. Š., zastoupeným advokátem, o vyklizení bytu, vedené u Okresního soudu v Prostějově pod sp. zn. 6 C 94/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 344/2004-99, takto:
I. Dovolání se odmítá.
II. Žalovaní jsou povinni zaplatit žalobci na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 1.025,- Kč k rukám advokáta, do tří dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Okresní soud v Prostějově (soud prvního stupně) v pořadí prvním rozsudkem ze dne 31. ledna 2001, č. j. 6 C 127/2000-27, vyhověl žalobě a uložil žalovaným povinnost vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku „družstevní byt č. 9 o velikosti 3 + 1 ve II. podlaží domu E. Beneše 14/20 v P.“ (dále jen ”předmětný byt”, resp. ”byt”) a rozhodl o nákladech řízení účastníků.
K odvolání žalovaných Krajský soud v Brně jako soud odvolací rozsudkem ze dne 23. dubna 2003, č. j. 19 Co 259/2001-42, vyhovující (v pořadí první) rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků.
K dovolání žalovaných Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací rozsudkem ze dne 1. dubna 2004, č. j. 26 Cdo 2433/2003-61, zrušil shora citovaná rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil k dalšímu řízení soudu prvního stupně.
Poté soud prvního stupně rozsudkem (v pořadí druhým) ze dne 8. června 2004, č. j. 6 C 94/2004-78, žalobě opětovně vyhověl a uložil žalovaným povinnost předmětný byt vyklidit a vyklizený žalobci předat do patnácti dnů od právní moci rozsudku (výrok I.); současně rozhodl o nákladech řízení účastníků (výrok II.).
K odvolání žalovaných odvolací soud rozsudkem ze dne 21. září 2005, č. j. 19 Co 344/2004-99, potvrdil citovaný (v pořadí druhý) rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I., změnil jej v nákladovém výroku II. a rozhodl o nákladech odvolacího řízení účastníků. Soudy obou stupňů z provedených důkazů mimo jiné zjistily, že žalovaní (společní nájemci předmětného bytu a společní členové družstva) byli po předchozí výstraze rozhodnutím představenstva družstva ze dne 5. října 1999 vyloučeni z družstva pro neplacení nájemného a záloh na plnění poskytovaná s užíváním bytu, že proti uvedenému rozhodnutí podali odvolání, že Shromáždění delegátů jako nejvyšší orgán družstva na zasedání dne 15. června 2000 odvolání žalovaných nevyhovělo a v celém rozsahu potvrdilo rozhodnutí představenstva družstva ze dne 5. října 1999 a že žalovaní byli již dopisem ze dne 17. listopadu 1999 vyzváni k vyklizení předmětného bytu do patnácti dnů od převzetí výzvy. Na tomto skutkovém základě soudy obou stupňů především dovodily, že zánikem členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo též jejich právo společného nájmu družstevního bytu (§714 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění platném v době vyloučení žalovaných z družstva – dále jen „obč. zák.“), a proto žalobě na vyklizení bytu vyhověly. Poté – s poukazem na ustanovení §712 odst. 5 obč. zák. – rovněž dovodily (odvolací soud odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že došlo-li k vyloučení žalovaných z bytového družstva pro neplacení nájemného a úhrad na plnění poskytovaná s užíváním bytu, mohla by být jejich vyklizovací povinnost z bytu podmíněna poskytnutím přístřeší (§712 odst. 5 věta první obč. zák.); vyšší forma bytové náhrady podle §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. (v podobě náhradního bytu či náhradního ubytování) by přicházela v úvahu pouze za předpokladu, že jde o rodinu s nezletilými dětmi a jsou pro to dány důvody zvláštního zřetele hodné. Protože žádné důvody zvláštního zřetele hodné neshledaly, dovodily, že vyklizovací povinnost žalovaných nelze podmínit zajištěním náhradního bytu, popřípadě náhradního ubytování, a to i kdyby snad soužití žalovaných s vnukem, který jim nebyl svěřen do výchovy, bylo možno pokládat za rodinu s nezletilými dětmi ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. Bytovou náhradu ve formě přístřeší pak oba soudy žalovaným odepřely cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. V této souvislosti dovodily (odvolací soud opět odkazem na správné právní závěry soudu prvního stupně), že odepření uvedené bytové náhrady za použití ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. je namístě, neboť „to byli žalovaní, kteří několikaletým porušováním svých povinností vyplývajících z nájemního poměru zapříčinili vznik již velmi vysokého dluhu na nájemném, případně platbách spojených s užíváním bytu, který narostl až k částce 160.000,- Kč bez poplatku z prodlení … neprojevili žádný opravdový, tedy nikoliv jen formální, zájem dluh uhradit v domnění, že tímto způsobem zřejmě přinutí žalobce k převedení bytu do jejich vlastnictví“.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení §237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 zákona číslo 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále jen „o.s.ř.“). Uplatněné dovolací námitky podřadili dovolacímu důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ zákona. V dovolání především poukázali na právní závěry, které ohledně bytové náhrady dovodil Nejvyšší soud ve zrušujícím rozsudku ze dne 1. dubna 2004, č. j. 26 Cdo 2433/2003-61. Poté soudům vytkli, že „opět vycházely ze starých důkazních prostředků“, že dokazování bylo doplněno „pouze výslechem žalovaného 1) a některými listinnými důkazy“, že nebyl proveden výslech svědkyně M. M. (jejich dcery) a že nebylo přihlédnuto k důvodům, pro něž nájemné neplatili, a ani k tomu, že dne 17. ledna 2005 a 9. března 2005 zaplatili v pokladně žalobce částky 169.337,- Kč a 18.910,- Kč. Nesouhlasili ani s názorem, že neprojevili zájem zaplatit dlužné částky; uvedli, že ve slibovaném termínu jim to neumožnila složitá finanční situace. Mají rovněž za to, že jejich vyloučení z bytového družstva bylo vůči nim a nezletilým dětem, které v bytě bydlely, velmi tvrdé a neadekvátní. Nesouhlasili ani s názorem, který soudy obou stupňů přijaly ohledně bytové náhrady. V této souvislosti uvedli, že žil-li s nimi v předmětném bytě jejich vnuk R., šlo v jejich případě o rodinu s nezletilým dítětem (ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák.). Jde-li o odepření bytové náhrady ve formě přístřeší (podle §3 odst. 1 obč. zák.), uvedli, že náhled obou soudů je v tomto směru jednostranný a propívající žalobci; přitom soudy podle jejich názoru nezohlednily důvody, které je k tomuto chování vedly. Navrhli, aby dovolací soud zrušil napadený rozsudek odvolacího soudu a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Žalobce se ve vyjádření k dovolání ztotožnil s právním posouzením věci soudy obou stupňů a navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto. Podle čl. II bodu 3. zákona č. 59/2005 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona (tj. před 1. dubnem 2005) nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 21. září 2005, tedy po 1. dubnu 2005, kdy uvedená novela nabyla účinnosti, avšak po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (srov. čl. II, bod 2. a 3. přechodných ustanovení zákona č. 59/2005 Sb.), Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací projednal dovolání a o něm rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění před novelou provedenou zákonem č. 59/2005 Sb. (dále opět jen „o.s.ř.”).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými – účastníky řízení (§240 odst. 1 o.s.ř.), za splnění podmínky povinného advokátního zastoupení dovolatelů (§241 odst. 1 a 2 o.s.ř.). Poté se Nejvyšší soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných (způsobilých) dovolacích důvodů. Při řešení otázky přípustnosti dovolání neopomenul, že již v rozsudku ze dne 28. srpna 1997, sp. zn. 3 Cdon 102/96, uveřejněném pod č. 104 v sešitě č. 13 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura, Nejvyšší soud České republiky dovodil, že vyslovil-li soud ve výroku rozhodnutí v souladu s jeho odůvodněním povinnost vyklidit byt ve stanovené lhůtě, aniž ji učinil závislou na zajištění bytové náhrady, pak bylo o otázce bytové náhrady rozhodnuto; opravný prostředek, jímž se žalovaný domáhá toho, aby vyklizení bytu na zajištění bytové náhrady vázáno bylo, proto není možné posoudit jako podaný proti neexistujícímu výroku. Současně neopomenul, že po změnách, které byly v občanském zákoníku provedeny zákonem č. 509/1991 Sb., je rovněž rozhodování soudů o bytové náhradě rozhodováním ve věci samé, nikoli rozhodováním o lhůtě k plnění (srov. rozsudek bývalého Nejvyššího soudu České republiky ze dne 24. srpna 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný pod č. 28 v sešitě č. 3 – 4 z roku 1993 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Podle §236 odst. 1 o.s.ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu se řídí ustanoveními §237 odst. 1 písm. b/ a c/ o.s.ř.
Podle §237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. nemůže být dovolání přípustné, byť odvolací soud napadeným rozsudkem potvrdil v pořadí druhé rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že svým druhým (odvolacím soudem potvrzeným rozsudkem) nerozhodl soud prvního stupně jinak než v dřívějším (zrušeném) rozsudku; v obou případech šlo o vyhovující rozsudky soudu prvního stupně.
Podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b/ a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přitom podle §237 odst. 3 o.s.ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (odstavec 1 písm. c/) zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Z toho, že přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je spjata se závěrem o zásadním významu rozsudku po stránce právní, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních. Způsobilým dovolacím důvodem, jímž lze dovolání odůvodnit, je v tomto případě zásadně jen důvod podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jehož prostřednictvím lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci; není jím naopak důvod, kterým lze vytýkat nesprávnost skutkových zjištění (§241a odst. 3 o.s.ř.).
V projednávané věci – vzhledem k obsahu dovolání (§41 odst. 2 o.s.ř.) – použili dovolatelé vedle způsobilého dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. rovněž dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (v podobě obecné /nijak nekonkretizované/ námitky, že soudy „opět vycházely ze starých důkazních prostředků“, a dále námitek, že dokazování bylo doplněno „pouze výslechem žalovaného 1/ a některými listinnými důkazy“, a že nebyl proveden výslech svědkyně M. M.) a dále také dovolací důvod podle §241a odst. 3 o.s.ř. (jímž brojili proti skutkovým zjištěním učiněným oběma soudy, resp. proti způsobu hodnocení důkazů, z nichž soudy obou stupňů čerpaly svá skutková zjištění pro posouzení otázky odepření bytové náhrady ve formě přístřeší cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák.); zde je jejich výtka nesprávného právního posouzení věci založena na kritice správnosti (úplnosti) skutkových zjištění – pro účely posouzení věci podle §3 odst. 1 obč. zák. dovolatelé nabídli svůj „vlastní“, poněkud odlišný skutkový stav věci, na jehož základě zpochybnili správnost právních závěrů učiněných s odkazem na citované ustanovení. Dovolatelé však přehlédli, že k jiným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (tj. k vadám podle §241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.), jakož i k vadám uvedeným v §229 odst. 1, §229 odst. 2 písm. a/ a b/ a §229 odst. 3 o.s.ř., dovolací soud přihlíží (z úřední povinnosti) jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.); samy o sobě však takovéto vady, i kdyby byly dány, přípustnost dovolání (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.) nezakládají (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 20. října 2005, sp. zn. 26 Cdo 181/2005, ve spojení s usnesením Ústavního soudu České republiky ze dne 20. července 2006, sp. zn. III. ÚS 51/06, a usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 9. března 2006, sp. zn. 26 Cdo 1829/2005). Současně opomenuli, že skutkový základ sporu se v dovolacím řízení nemůže měnit; lze jej sice napadnout (námitkou, že rozhodnutí vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování), avšak pouze tehdy, je-li dovolání již jinak – podle §237 odst. 1 písm. a/ a b/ o.s.ř. (nebo při obdobném užití těchto ustanovení ve smyslu §238 odst. 2 a §238a odst. 2 o.s.ř.) – přípustné (§241a odst. 3 o.s.ř.). Je-li přípustnost dovolání teprve zvažována (podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.), nemůže být námitka směřující proti skutkovému stavu věci pro posouzení přípustnosti dovolání právně relevantní.
Napadené potvrzující rozhodnutí je založeno rovněž na právních závěrech, že členství žalovaných v bytovém družstvu zaniklo v důsledku vyloučení z družstva a že v důsledku toho jim ve smyslu §714 obč. zák. zanikl i nájem bytu, že žalovaným nepřísluší bytová náhrada ve formě náhradního bytu či náhradního ubytování ve smyslu §712 odst. 5 věty druhé obč. zák. a že je namístě jim cestou aplikace ustanovení §3 odst. 1 obč. zák. odepřít i bytovou náhradu ve formě přístřeší – §712 odst. 5 věta první obč. zák. (přístřeší je bytová náhrada svého druhu – srov. rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 568/97, uveřejněný pod č. 60 v sešitě č. 8 z roku 1997 časopisu Soudní judikatura). Námitkou, že jejich vyloučení z bytového družstva bylo vůči nim a nezletilým dětem, které v bytě bydlely, velmi tvrdé a neadekvátní, se žalovaní ve skutečnosti pokouší zpochybnit správnost závěru o vyloučení z bytového družstva; zpochybnili rovněž správnost závěrů, které odvolací soud přijal ve vztahu k otázce bytové náhrady. Řešení otázky zániku členství žalovaných v bytovém družstvu a otázky bytové náhrady by proto mohlo být pokládáno za zásadně právně významné, neboť na nich rozhodnutí odvolacího soudu (zčásti) spočívá. Jde však současně o otázky, jejichž výklad se v soudní praxi ustálil a odvolací soud se od ustáleného řešení těchto otázek neodchýlil.
Ustálená soudní praxe především dovodila, že v řízení o vyklizení družstevního bytu nepřísluší soudu přezkoumávat, zda bylo vyloučení z družstva platné; přihlíží pouze k tomu, zda vyloučený člen využil svého oprávnění vyplývajícího z ustanovení §231 odst. 3 a 4 zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění platném do 31. prosince 2000 – dále jen „obch. zák.“ (srov. rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 18. dubna 2000, sp. zn. 29 Cdo 2259/99, uveřejněný pod č. 61 v sešitě č. 5 z roku 2001 časopisu Soudní judikatura, dále ze dne 28. srpna 2002, sp. zn. 28 Cdo 1328/2002, a ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003). Dále rovněž dovodila, že proces vyloučení člena družstva je zákonem koncipován jako dvouetapový s tím, že stanovy jej mohou zjednodušit tak, že svěří rozhodování o vyloučení přímo členské schůzi. Rozhodnutím představenstva o jeho vyloučení nekončí účast člena v družstvu; je jím učiněn pouze první zákonem předvídaný krok směřující k vyloučení, přičemž členství v družstvu končí (je-li proti rozhodnutí představenstva podáno včasné odvolání), teprve rozhodnutím členské schůze o vyloučení člena, popřípadě (až) marným uplynutím lhůty k podání odvolání k členské schůzi (k tomu viz rozsudky Nejvyššího soudu České republiky ze dne 26. ledna 2005, sp. zn. 29 Odo 428/2004, uveřejněný pod č. 70 v sešitě č. 8 z roku 2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek a pod č. 34 v sešitě č. 3 z roku 2005 časopisu Soudní judikatura, a dále např. ze dne 10. srpna 2005, sp. zn. 26 Cdo 2511/2004). Zákon (obchodní zákoník ve znění účinném do 31. prosince 2000) sice zakládal právo člena družstva domáhat se změny rozhodnutí představenstva o jeho vyloučení odvoláním k členské schůzi, avšak pro podání tohoto opravného prostředku nestanovil žádnou lhůtu. Za této situace nelze než dovodit, že na uplatnění tohoto práva bylo třeba aplikovat obecnou (čtyřletou) promlčecí dobu upravenou v ustanovení §397 obch. zák. (srov. rovněž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. března 2000, sp. zn. 32 Cdo 2230/99, uveřejněný pod č. 37 v sešitě č. 5 z roku 2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedené závěry bylo třeba obdobně vztáhnout i na určení lhůty k podání návrhu na prohlášení neplatnosti rozhodnutí členské schůze o vyloučení soudem podle §231 odst. 4 obch. zák. (srov. již citovaný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. února 2004, sp. zn. 26 Cdo 2331/2003).
Podle §714 obč. zák. zánikem členství osoby v bytovém družstvu zanikne její nájem bytu. Nájemce družstevního bytu není povinen se z bytu vystěhovat, pokud mu není zajištěna bytová náhrada za podmínek stanovených v §712.
Podle §712 odst. 1 obč. zák. jsou bytovými náhradami náhradní byt a náhradní ubytování. Přístřeším (bytovou náhradou svého druhu) se ve smyslu §712 odst. 5 věty třetí obč. zák. rozumí provizorium do doby, než si nájemce opatří řádné ubytování a prostor k uskladnění svého bytového zařízení a ostatních věcí domácí a osobní potřeby.
Již ve zrušujícím rozsudku dovolacího soudu ze dne 1. dubna 2004, č. j. 26 Cdo 2433/2003-61, dovolací soud dovodil, že byli-li žalovaní vyloučeni z bytového družstva pro jednání jinak naplňující výpovědní důvod podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák, bude se otázka bytové náhrady řídit – stejně jako v případě skončení nájemního poměru výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – ustanovením §712 odst. 5 obč. zák. (ve spojení s §714 větou druhou obč. zák.).
Podle §712 odst. 5 věty první obč. zák. skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – stačí při vyklizení poskytnout přístřeší. Jde-li o rodinu s nezletilými dětmi a skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele podle §711 odst. 1 písm. c/ a d/, může soud, jsou-li pro to důvody zvláštního zřetele hodné, rozhodnout, že nájemce má právo na náhradní ubytování, popřípadě na náhradní byt (§712 odst. 5 věta druhá obč. zák.).
Dovolací soud konstatuje, že výrazem standardní judikatury je rovněž rozhodnutí soudů obou stupňů o bytové náhradě pro žalované. Pro přiznání vyšší formy bytové náhrady než je přístřeší nepostačí, že šlo popřípadě o rodinu s nezletilými dětmi, jak – vzhledem k obsahu dovolání – mylně předpokládají žalovaní. Nejvyšší soud České republiky již v rozsudku ze dne 25. listopadu 1997, sp. zn. 2 Cdon 71/96, totiž dovodil, že skončil-li nájemní poměr výpovědí pronajímatele – mimo jiné z důvodu podle §711 odst. 1 písm. d/ obč. zák. – je přiznání práva na bytovou náhradu v podobě náhradního ubytování či náhradního bytu především podmíněno tím, že jde o rodinu s nezletilými dětmi. Jedině za splnění této podmínky může soud rozhodnout, že nájemci tato bytová náhrada přísluší, a to tehdy, je-li splněna i další podmínka – důvody zvláštního zřetele hodné. Obě podmínky musí být splněny kumulativně. Ke stejnému závěru Nejvyšší soud dospěl např. v rozsudcích ze 4. dubna 2001, sp. zn. 26 Cdo 2263/99, z 24. července 2001, sp. zn. 26 Cdo 636/2000, a dále např. v usneseních z 20. září 2006, sp. zn. 26 Cdo 1702/2006, a z 26. října 2006, sp. zn. 26 Cdo 904/2006, a sdílí jej i v projednávané věci. Judikatura dovolacího soudu se však ustálila i v názoru, že právo na bytovou náhradu vyplývající ze zákona (tudíž i na přístřeší ve smyslu §712 odst. 5 věty první obč. zák.) lze výjimečně odepřít podle §3 odst. 1 obč. zák., tj. tehdy, bylo-li by uplatňování tohoto práva v rozporu s dobrými mravy (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. listopadu 1999, sp. zn. 26 Cdo 1428/98). Zpochybňují-li dovolatelé správnost závěru, který odvolací soud přijal podle §3 odst. 1 obč. zák., a to poukazem na okolnosti uvedené v dovolání (jímž navíc přikládají jiný význam než odvolací soud), lze pak konstatovat, že Nejvyšší soud České republiky opakovaně (srov. např. usnesení ze dne 15. března 2001, sp. zn. 26 Cdo 931/2000, uveřejněné pod C 308 ve svazku 3 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, dále usnesení ze dne 18. listopadu 2004, sp. zn. 26 Cdo 1491/2003, ze dne 20. ledna 2005, sp. zn. 26 Cdo 866/2004, ze dne 9. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 180/2004, a ze dne 23. února 2005, sp. zn. 26 Cdo 192/2004) zaujal právní názor, který sdílí i v projednávané věci, že otázku, zda určitý výkon práva je podle zjištěných skutkových okolností významných pro posouzení konkrétní věci v rozporu s dobrými mravy, nelze považovat za otázku zásadního právního významu s obecným dosahem pro soudní praxi.
Se zřetelem k řečenému lze uzavřít, že dovolání proti rozsudku odvolacího soudu není přípustné ani podle §237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. Dovolací soud proto, aniž nařizoval jednání (§243a odst. 1 věta první o.s.ř.), dovolání podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.
O náhradě nákladů dovolacího řízení dovolací soud rozhodl podle §243b odst. 5 věty první, §224 odst. 1, §151 odst. 1 a §146 odst. 3 o.s.ř. a zavázal žalované, kteří zavinili, že jejich dovolání muselo být odmítnuto, k náhradě nákladů dovolacího řízení, které žalobci vznikly v souvislosti s podáním vyjádření k dovolání prostřednictvím advokáta. Tyto náklady sestávají z odměny advokáta v částce 950,- Kč (§2 odst. 1, §7 písm. d/ ve spojení s §10 odst. 3, §15 ve spojení s §14 odst. 1 a §18 odst. 1 vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění do 31. srpna 2006) a z paušální částky náhrad hotových výdajů ve výši 75,- Kč, jež stojí vedle odměny (srov. §2 odst. 1, §13 odst. 1 a 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění do 31. srpna 2006).
Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.
Nesplní-li povinní dobrovolně, co jim ukládá vykonatelné rozhodnutí, může oprávněný podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.
V Brně dne 16. ledna 2007
JUDr. Miroslav Ferák, v. r.
předseda senátu