ECLI:CZ:NS:2007:5.TDO.247.2007.1
sp. zn. 5 Tdo 247/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 27. září 2007 o dovoláních, která podali obvinění Ing. P. S., I. K., a Ing. P. S., DrSc., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 3 T 14/2001, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc. o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 19. 2. 2004, sp. zn. 3 T 14/2001, byl obviněný Ing. P. S. pod bodem I. výroku uznán vinným společně s obviněnými Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. Obviněný Ing. P. S., DrSc., byl pod bodem II. výroku uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 2, odst. 4 tr. zák. a obvinění Ing. P. S. a I. K. pod body II. a III. výroku trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Pod bodem IV. výroku rozsudku byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák.
Za tyto trestné činy byly obviněným rozsudkem soudu prvního stupně uloženy tyto tresty:
Obviněnému Ing. P. S. podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let nepodmíněně, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to vše na dobu deseti let.
Obviněným Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. podle §250 odst. 4 tr. zák. tresty odnětí svobody v trvání devíti a půl roku nepodmíněně u každého z nich, přičemž podle §39a odst. 3 tr. zák. byli pro výkon těchto trestů zařazeni do věznice s ostrahou. Dále podle §49 odst. 1 tr. zák. také tresty zákazu činnosti, spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku, jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to vše každému z nich na dobu deseti let.
Obviněnému I. K. podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně mu byl uložen podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu šesti let.
Obviněnému Ing. P. S., DrSc., byl podle §256 odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání dvou let, přičemž podle §58 odst. 1 a §59 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Dále podle §49 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu pěti let.
Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti obviněných Ing. P. S., Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. zaplatit společně a nerozdílně náhradu škody poškozeným specifikovaným pod body 1. až 354. Podle §229 odst. 2 tr. ř. byli poškození označení pod body 1. až 89. odkázáni se zbytky svých nároků na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. soud prvního stupně rozhodl, že poškození uvedení pod body 1. až 612. se odkazují s nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Vrchní soud v Praze jako soud druhého stupně projednal odvolání obviněných Ing. P. S., Ing. J. E., J. V., JUDr. L. T., I. K. a Ing. P. S., DrSc. a současně poškozených K. N., S., s. r. o., M. N., M. Ř., J. L., B. Z., P. Č., Mgr. J. S., PhDr. G. J., I. S., Z. M., Ing. J. B., Ing. Arch. I. Ř., Mgr. A. N., J. Š., B. M., M. A., Mgr. J. H., Z. V., M. L., A. L., A. P., J. V., J. S., P. K., K. V., J. P., L. a L. F., M. M., MUDr. P. L., Z. M., P. M., Ing. M. H., Dr., Ing. T. B., Ing. S. B., L. M., G. F. R. C., s. r. o., R. J. a K. J. a M. K. Rozsudkem ze dne 6. 6. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, z podnětu odvolání všech obviněných a dále části ve výroku vyjmenovaných poškozených částečně zrušil napadený rozsudek z důvodů uvedených v §258 odst. 1 písm. a), b), c), d) a f) tr. ř. za použití §258 odst. 2 tr. ř., a to ve výroku o vině pod body I., II. a IV. a ve výrocích o uložených trestech a náhradě škody.
Podle §259 odst. 3 písm. a), b) tr. ř. pak odvolací soud nově rozhodl tak, že uznal obviněného Ing. P. S. pod bodem I. výroku vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterého se podle popisu skutku dopustil v podstatě tím, že postupně v letech 1994 až 1997 jako majoritní akcionář a od 4. 12. 1997 také jako předseda představenstva společnosti H-S., a. s., kterou až do prohlášení konkursu dne 3. 11. 1998 plně ovládal, a jako akcionář a zároveň předseda představenstva 1. č. r. s., a. s., /dále v rozhodnutí dovolacího soudu jen 1. ČARS, a. s./, kterou po celou dobu až do prohlášení konkursu dne 30. 10. 2001 rovněž plně ovládal, na smluvních místech posledně uvedené obchodní společnosti zejména v P. i na jiných místech v Č. r., uzavřel prostřednictvím zaměstnanců těchto společností s nejméně 1095-ti osobami kupní smlouvy a zejména tzv. „Smlouvy o účasti klienta v H-S. “, které měly zaručovat:
1. zařazení klienta do skupiny účastníků daného programu H-S., /dále v rozhodnutí dovolacího soudu jen „H-S.“ jako pojem pro označení programu organizačního a finančního systému výstavby bytů a domů/, tj. zájemců o koupi domů nebo bytových jednotek v určitých lokalitách,
2. že k zařazení klienta do skupiny dojde dnem uzavření smlouvy, přičemž pořadí klienta v rámci dané skupiny účastníků při jinak stejných podmínkách (výši plateb) je dáno přesnou dobou (dnem, hodinou), kdy smlouva nabyla účinnosti,
3. zaevidování do centrální evidence účastníků daného programu H-S. a vydání potvrzení o jeho zařazení ve formě „Přílohy č. 1 ke smlouvě o účasti klienta v H-S.“ neprodleně poté, co klient uhradí 1. zálohu spolu s vystavenou blankosměnkou,
4. uzavření vlastní smlouvy kupní na dům nebo bytovou jednotku včetně příslušného pozemku v daném časovém termínu a v dané lokalitě V. P., H., S. nebo L. při splnění podmínek smlouvy a „Pravidel H-S.“, která jsou součástí uzavřených smluv,
5. cenové zvýhodnění na celkové kupní ceně za dům nebo bytovou jednotku, kde se cena pohybovala v rozmezí mezi základní a hraniční cenou, které byly podstatně nižší než tržní cena, přičemž tyto ceny stanovila společnost H-S., a. s.,
a takto postupně vylákal od 1095-ti poškozených vyjmenovaných konkrétně ve výroku o vině rozsudku (str. 2-27) uvedené částky na základě jednotlivých specifikovaných smluv, přičemž v rozhodném období těmto klientům zatajil podstatné informace, při jejichž znalosti by neuzavřeli tzv. „smlouvy o účasti klienta v H-S.“ či smlouvu kupní a to zejména, že
a) v důsledku předem plánovaného soustavného odčerpávání takto získaného objemu finančních prostředků, blíže specifikovaného pod písmenem e), za účelem obohacení obviněného a jím ovládaných společností a jiných subjektů nelze reálně na základě „smluv o účasti klienta v H-S.“ uspokojit, než velmi zanedbatelnou část klientů v počtu celkem 34, kteří se stali součástí tohoto systému jako první na úkor pozdějších klientů,
b) že dne 17. 12. 1993 bylo založeno z iniciativy obviněného podle §829 a násl. obč. zák. sdružení H-S. K. s deklarovaným účelem společného provedení výstavby rodinných domků a jiných staveb s jejich následným prodejem včetně příslušných pozemků třetím osobám, prostřednictvím něhož ovšem docházelo ke značnému odlivu finančních prostředků složených klienty projektu na výstavbu do společností ovládaných obviněným, přičemž zmíněné K. bylo založeno mezi sedmi personálně a majetkově propojenými společnostmi, a to H-S., a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva JUDr. L. T.), M. C., a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva Ing. J. E.), B. H. H., a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva PhDr. S. P.), T. R. S, a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva J. V.), I. G., a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva Ing. K. M.), R., a. s., (smlouvu podepsal předseda představenstva Ing. P. S.), a T., spol. s r. o., (smlouvu podepsal předseda představenstva K. R.), a že tyto společnosti sdružené v H-S. K. dluží k 5. 5. 1994 K. b., a. s., za nesplacené krátkodobé úvěry částku 466.000.000,- Kč bez úroků, poskytnuté jim na nákupy pozemků a výstavbu domů a bytů v rámci jejich předložených podnikatelských záměrů, které měly být realizovány v rámci výstavby H-S. již v letech 1994 – 1995, přičemž z výnosu prodeje domů a bytů v uvedeném období měly být krátkodobé úvěry uhrazeny, ačkoli se mimo lokality V. P. a později H. nestavělo a že tyto nesplacené úvěry postupným slučováním společností nejprve do R., a. s., a následně do H-S., a. s., se staly dluhy posledně jmenované společnosti vůči K. b., a. s., k datu 22. 2. 1996 v souvislosti se zánikem R., a. s., bez likvidace, v důsledku sloučení se společností H-S., a. s., tudíž samotná společnost H-S., a. s., je značně předlužená, nejen v důsledku převzetí splatných závazků za výše uvedené úvěrové dlužníky, ale i v důsledku přistoupení k závazkům za společnosti I., a. s., ve výši 81.543.285,97 Kč, F.T.H., a. s., ve výši 83.754.615,54 Kč, vůči věřiteli K. b., a. s., k němuž došlo dne 5. 6. 1995,
c) že pozemky, na kterých má probíhat slibovaná výstavba, jsou sice ve vlastnictví společnosti H-S., a. s., ale až od 28. 9. 1995, kdy byly pravomocně zapsány do jejího základního jmění rozhodnutím Krajského obchodního soudu v Praze, ale nebyli již upozorněni na to, že jsou zastaveny ve prospěch zástavního věřitele, a to zejména K. b., a. s., která pro nesplácení úvěrů byla na základě uzavřených zástavních smluv již od září 1994 oprávněna realizovat zástavy přímým prodejem,
d) že blankosměnky vystavené společností H-S., a. s., a avalované 1. ČARS, a. s., které byly soustavně předávány účastníkům projektu H-S., jsou ve skutečnosti jen fiktivní zárukou poctivosti úmyslů dostát svým závazkům ze strany společnosti H S., a. s.,
e) že většina převzatých finančních záloh od klientů bude nejprve použita na předem plánované a značně nejisté investice především obviněného Ing. P. S. a teprve poté, pokud by v budoucnu tyto měly přinášet výnosy, by z těchto zdrojů měla být realizována klientům slibovaná výstavba, neboť ihned po podpisu smlouvy a zaplacení záloh klienty nechal obviněný následně převádět z pokladny společnosti H-S., a. s., a H-S. K. ve formě zastřeného účelu převodu, a to tzv. příspěvků na člena, záloh na výstavbu nebo záloh v hotovosti na jiné, obviněným Ing. P. S. ovládané subjekty, a to zejména:
Ing. P. S. – S. – S. č., r., i., částku nejméně 469.819.295,- Kč, R., a. s., částku nejméně 54.049.890,- Kč, B. H. H. a. s., částku nejméně 81.469.800, Kč, N., a. s., částku nejméně 23.875.430,- Kč a 1. ČARS, a. s., částku nejméně 31.506.536,- Kč. Dále dne 18. 12. 1996 Pozemkovému fondu České republiky částku 15.000.000,- Kč jako částečnou náhradu škody způsobenou trestným činem Ing. P. S., který je uveden pod bodem III. výroku rozsudku, přičemž tyto částky v celkové výši nejméně 675.720.950,- Kč tak nebyly použity na slibovanou výstavbu objektů bydlení,
tudíž obviněný Ing. P. S. při uzavírání smluv s klienty H-S., již od roku 1994 věděl, že je ve sjednaných termínech nedodrží, neboť slibované plnění je závislé na budoucích, značně nejistých a jím předem plánovaných investicích do projektů, které nijak nesouvisely se slibovanou výstavbou v rámci projektu H-S., jakými byly Loterie L. provozovaná společností N., a. s., a její servisní organizací B. H. H., a. s., a provozování třetího trhu s cennými papíry společností R., a. s., tyto své závazky vůči klientům s výjimkou 34 z nich nedodržel a způsobil tak celkovou škodu ve výši nejméně 982.655.845,40 Kč.
Jednání pod bodem II. výroku napadeného rozsudku bylo u obviněného P. S. kvalifikováno jako trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. a u obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc. jako pomoc k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. k §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. Těchto trestných činů se dopustili v podstatě tím, že Ing. P. S. jako předseda představenstva společnosti H-S., a. s., na straně jedné a I. K., předseda představenstva Stavebního bytového družstva S., /dále jen SBD S. /, který byl současně členem představenstva H-S., a. s., a Ing. P. S., DrSc., jako člen představenstva SBD S., na straně druhé, s vědomím, že H-S., a. s., je minimálně od konce roku 1997 trvale neschopna dostát splatným závazkům vůči svým věřitelům, kterými byli odvolacím soudem ve výroku specifikovaní věřitelé v počtu 44, včetně uvedeného rozsahu jednotlivých splatných závazků, jakož i další věřitelé přihlášení později do konkursního řízení, uzavřeli ke škodě těchto věřitelů mezi společností H S., a. s., a SBD S. dvě nájemní smlouvy s přílohami včetně souvisejících dodatků a dohod a dále také tzv. dohodu – smlouvu o spolupráci a výstavbě včetně dodatku, přičemž tyto nájemní smlouvy a dodatky byly specifikovány shodně s výrokem soudu prvního stupně s tím, že se jednalo o nájemní smlouvy ze dne 18. 5. 1998 a ze dne 2. 6. 1998 a dodatek č. 1 ze dne 20. 7. 1998 k nájemní smlouvě z 18. 5. 1998 a dodatek č. 1 s datem 20. 7. 1998 k nájemní smlouvě z 2. 6. 1998, dohodu k nájemní smlouvě ze dne 18. 5. 1998, dohodu k nájemní smlouvě ze dne 2. 6. 1998, dohodu – smlouvu o spolupráci a výstavbě ze dne 12. 3. 1998 a dodatek č. 1 k dohodě – smlouvě o spolupráci a výstavbě ze dne 12. 3. 1998, který je datován dnem 19. 3. 1998, jež podepsali pouze obvinění Ing. P. S. a I. K., v nichž bylo dohodnuto, že ke dni podpisu tohoto dodatku dochází ke změně stavebníka v lokalitách V. P., H., S., L., N. a T. (B.), dále se dohodli na tom, že SBD S. se zavazuje, že objekty rozestavěné a již přidělené klientům společnosti H-S., a. s., kteří se nestanou členy SBD S., družstvo po dostavbě prodá, a to bez zbytečného odkladu poté, kdy bude příslušným katastrálním úřadem zapsán na konkrétním listu vlastnictví jako výlučný vlastník předmětných nemovitostí, společnosti H-S., a. s. Tato společnost po uvedeném převodu prodá tyto objekty třetím osobám a z výtěžku z prodeje se zavazuje postupně uspokojovat ostatní věřitele dle jejich pořadí. Dále se obvinění dohodli, že již vydané směnky ke „Smlouvám o účasti klienta v H-S.,“ budou od klientů SBD S. vybírány a za účasti společnosti H-S., a. s., skartovány s tím, že H-S., a. s., neprodleně po jejich skartaci bude vydávat ve prospěch SBD S. směnky nové. Rovněž se dohodli, že nejpozději do jednoho roku od podpisu tohoto dodatku společně určí nemovitosti – pozemky vhodné k přímému odprodeji, z něhož budou přednostně hrazeny náklady SBD S., přičemž teprve vzniklý zůstatek měl být použit k postupnému uspokojování ostatních věřitelů úpadce společnosti H-S., a. s.,
přičemž obvinění tímto jednáním poškodili majetkovou podstatu úpadce H S., a. s., o nejméně 47.781.293,- Kč (tj. 55.209.293,- Kč po odečtení úhrady 7.428.000,- Kč SBD S.), v důsledku snížení celkové tržní hodnoty smluvně pronajatých nemovitostí, a to vše ke škodě oprávněných věřitelů úpadce a jeho splatných pohledávek, které činily v době úpadku společnosti H-S., a. s., jen vůči věřitelům uvedeným pod body 1 - 44 nejméně 1.500.000.000,- Kč, dále měli pohledávky vůči společnosti H-S., a. s., také neuspokojení klienti v počtu nejméně 1094 mimo B. I. B., a. s., v celkové výši nejméně 973.215.338,80 Kč, a učinili tak za situace, kdy všichni obvinění nejenže věděli o stavu úpadku obchodní společnosti H-S., a. s., ale věděli i o tom, že na majetek úpadce byl dne 5. 12. 1997 podán věřiteli návrh na prohlášení konkursu.
Pod bodem III. výroku o vině byl obviněný Ing. P. S. uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. ve znění účinném do 31. 12. 1997, jehož se dopustil tím, že jako předseda představenstva 1. ČARS, a. s., v rozporu se smlouvami, uzavřenými s Pozemkovým fondem České republiky, a to smlouvou o obchodním zastoupení z 20. 5. 1994, účinnou v rozhodném období podle dodatků z 21. 5. 1995 a 6. 5. 1996, smlouvou mandátní z 12. 12. 1995 a zejména smlouvou z 23. 2. 1996 o zprostředkování prodeje pozemků ve vlastnictví státu zapsaných na listu vlastnictví Katastrálního úřadu T., obec R., katastrální území S. K. u R. (bod III. 1 výroku rozsudku vrchního soudu), podle které bylo povinností 1. ČARS, a. s., převést kupní cenu 118.683.500,- Kč, uhrazenou postupně od 27. 2. 1996 do 27. 3. 1996 společností S. C. R., a. s., na účet Pozemkového fondu České republiky u K. b., a. s., nejpozději následujícího pracovního dne po dni, kdy jí bude doručena kupní smlouva s doložkou o povolení vkladu práva vlastnického ve prospěch strany kupující, tj. 20. 9. 1996, rozhodl o použití výše uvedené částky, která se nacházela na účtu 1. ČARS, a. s., vedeném u I. a p. b., a. s., a na základě jeho závazných pokynů
a) 5. 3. 1996 Ing. M. O. vyzvedl z tohoto účtu částku 7.000.000,- Kč, kterou téhož dne v hotovosti převedl ve prospěch obviněného Ing. P. S. podnikajícího pod jménem Ing. P. S. – S. – s. č., i., r., k úhradě dluhu 1. ČARS, a. s., vedeném jako tzv. vratka dočasné finanční výpomoci,
b) 15. 3. 1996 Ing. M. O. vyzvedl z tohoto účtu částku 4.868.350,- Kč, z níž poté byla částka 4.000.000,- Kč uložena 16. 3. 1996 na účet 1. ČARS, a. s., vedený u společnosti E., a. s., a zbylá částka byla ponechána v hotovosti pro další činnost 1. ČARS, a. s.,
c) 2. 4. 1996 Ing. M. O. nechal z tohoto účtu převést částku 104.333.500,- Kč na stejný účet 1. ČARS, a. s., jako pod písm. b), ze kterého Ing. M. O. dne 9. 4. 1996 převedl částku 59.510.000,- Kč na fyzickou osobu Ing. P. S. – S. – s. č., i., r., k úhradě dluhu 1. ČARS, a. s., vedeném jako tzv. vratka dočasné finanční výpomoci, a Ing. M. B. nechal částku 53.310.000,- Kč převést dne 29. 4. 1996 na účet R. I., a. s., vedený u V. b., a. s., a použil ji jako depozitum k vystavení depozitních směnek, které byly zajišťovacím instrumentem k úvěru poskytnutému společnosti R. I., a. s., dne 30. 4. 1996 ve výši 52.000.000,- Kč u V. b., a. s.,
v důsledku čehož ke sjednanému převodu kupní ceny dne 20. 9. 1996 nedošlo a Pozemkovému fondu České republiky obviněný Ing. P. S. způsobil po odečtení čtyřprocentní smluvní odměny z realizované kupní ceny škodu 113.936.160,- Kč.
Teprve v souvislosti s jednáním s pracovníky Pozemkového fondu České republiky z 9. 12. 1996 a následně uzavřenou dohodou z 18. 12. 1996 byla výše uvedená škoda uhrazena, a to
a) 18. 12. 1996 převodem částky 15.000.000,- Kč z prostředků složených klienty společnosti H-S., a. s., z účtu na účet 1. ČARS, a. s., oba vedené u U. b., a. s., a následně převodem na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,
b) 10. 2. 1997 složením částky 10.000.000,- Kč J. V. jménem 1. ČARS, a. s., v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky, vedený u K. b., a. s.,
c) 11. 2. 1997 převodem částky 50.000.000,- Kč z účtu vedeného u Č. s., a. s., na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,
d) 14. 3. 1997 složením částky 2.400.000,- Kč v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,
e) 17. 3. 1997 složením částky 7.600.000,- Kč Ing. J. E. jménem 1. ČARS, a. s., v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,
f) 21. 7. 1997 složením částky 1.000.000,- Kč Ing. M. B. v hotovosti na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b., a. s.,
g) 25. 2. 1998 převodem částky 13.585.000,- Kč z blokačního účtu majitele společnosti G., s. r. o., vedeného u G. S. B. P., a. s., přičemž tuto částku tvořila dílem sjednaná kupní cena za nemovitost zapsanou v k. ú. Ž., P., dům s pozemkem v částce celkem 14.300.000,- Kč, a která byla součástí základního jmění formou nepeněžitého vkladu ve společnosti N. d., a. s., v jejímž čele stál v rozhodném období jako předseda představenstva obviněný Ing. P. S.,
h) 30. 10. 1998 složením částky 4.100.000,- Kč obviněným I. K. v hotovosti jménem SBD S. na účet Pozemkového fondu České republiky vedený u K. b. a. s., s tím, že stejný subjekt uhradil do konce roku 1998 včetně částky výše uvedené na vzniklé škodě celkovou částku 19.098.500,- Kč.
Dále k zajištění náhrady této škody použil obviněný Ing. P. S. směnečné rukojemství společnosti H-S., a. s., za čtyři směnky vystavené 1. ČARS, a. s., na celkovou částku 49.899.034,- Kč, podepsané za výstavce obviněným a ve dvou případech za avala H-S., a. s., J. V. dne 18. 12. 1996 a ve dvou případech Ing. J. E. dne 9. 5. a 2. 6. 1997, a jako zástavu použil nemovitosti H-S. L., a. s., a to pozemky zapsané na listu vlastnictví u Katastrálního úřadu P.
Za tyto trestné činy byly odvolacím soudem obviněným nově uloženy tresty. Obviněný Ing. P. S. byl odsouzen podle §250 odst. 4 tr. zák. a §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvanácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající jednak v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku a jednak v zákazu výkonu veškeré podnikatelské činnosti v oboru stavebnictví a realitní činnosti, a to na dobu deseti let.
Obviněnému I. K. byl uložen podle §256 odst. 4 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §60a odst. 1, odst. 2 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let, za současného vyslovení dohledu nad obviněným. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu šesti let.
Obviněnému Ing. P. S., DrSc., byl uložen trest odnětí svobody podle §256 odst. 4 tr. zák. v trvání dvou let, přičemž výkon trestu byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Současně mu byl uložen i trest zákazu činnosti podle §49 odst. 1 tr. zák. spočívající v zákazu výkonu veškerých funkcí statutárních orgánů ve všech společnostech podléhajících zápisu do obchodního rejstříku na dobu pěti let.
Nově bylo rozhodnuto odvolacím soudem i o náhradě škody tak, že obviněnému Ing. P. S. byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit celkově 389 poškozeným specifikovaným ve výroku rozsudku náhradu škody a současně podle §229 odst. 2 tr. ř. byla část těchto poškozených se zbytkem jejich nároků na náhradu škody odkázána na řízení ve věcech občanskoprávních. Podle §229 odst. 1 tr. ř. pak byla další podstatná část poškozených vyjmenovaných ve výroku rozsudku soudu druhého stupně na straně 43 až 47 odkázána se svými nároky na náhradu škody na řízení ve věcech občanskoprávních.
Podle §259 odst. 1 tr. ř. byla pak trestní věc v části týkající se obviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T. vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Podle §253 odst. 1 tr. ř. byla zamítnuta odvolání poškozených K. V. a G. F. R. C., s. r. o., neboť byla podána osobami neoprávněnými a odvolání poškozené K. N. bylo zamítnuto podle §256 tr. ř. jako nedůvodné.
Dále podle §257 odst. 1 písm. c) tr. ř. a §223 odst. 2 tr. ř. z důvodů uvedených v §172 odst. 2 písm. a) tr. ř. byl rozsudek soudu prvního stupně zrušen ve výroku o vině pod bodem III. a nově bylo rozhodnuto o zastavení trestního stíhání obviněných Ing. P. S. a I. K. pro tento skutek, jenž byl posouzen soudem prvního stupně jako dílčí útok trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Pro úplnost je třeba konstatovat, že Vrchní soud v Praze samostatným usnesením ze dne 25. 4. 2006, sp. zn. 6 To 16/2005, zamítl podle §253 odst. 1 tr. ř. odvolání poškozených PhDr. A. K., Ing. M. L., Mgr. H. K., P. S. a J. H., neboť byla podána opožděně a odvolání poškozených Ing. M. E. a R. S. zamítl, neboť byla podána osobami neoprávněnými (usnesení na č. l. 36993, svazek 139 trestního spisu).
Shora citovaný rozsudek Vrchního soudu v Praze napadli obvinění Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., dovoláními, podanými prostřednictvím svých obhájců, ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř., všichni z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení.
Obviněný Ing. P. S., vědom si toho, že pod uvedený dovolací důvod tato skutečnost nespadá, označil proces za nespravedlivý jak pro délku jeho trvání, tak pro další okolnosti, které dále v dovolání rozvedl. Poukázal na to, že trestní stíhání probíhalo od prosince roku 1999 do června 2006, přičemž tato délka je v rozporu s článkem 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod /dále jen Úmluvy/, zajišťujícím právo účastníků soudního řízení na spravedlivý proces a vyřízení věci v přiměřené lhůtě. Porušení téhož článku Úmluvy spatřoval dále v nevhodných mediálních vystoupeních tehdejšího předsedy vlády k této trestní věci a tiskových sděleních intervenujícího státního zástupce. Již tyto skutečnosti měly podle přesvědčení dovolatele vést k zastavení jeho trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř.
Dále obviněný Ing. P. S. uplatnil námitky k jednotlivým bodům výroku o vině napadeného rozsudku. Pokud jde o skutek popsaný ve výroku o vině napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. považuje jej za diametrálně odlišný od popisu skutku, jak byl formulován při zahájení trestního stíhání i ve zrušeném rozsudku Městského soudu v Praze. Z této skutečnosti dovodil, že neměl řádnou možnost hájit se proti vznesenému obvinění, a to nejenom v celém přípravném řízení, ale dokonce i v průběhu řízení před soudem. Konstatoval, že výrok o vině odvolacího soudu není v souladu s provedenými důkazy, když přes neobyčejně rozsáhlé důkazní řízení, konané zejména před soudem prvního stupně, nebyly provedeny žádné důkazy, které by odůvodňovaly závěr, že obviněný Ing. P. S. uzavíral smlouvy přinejmenším od roku 1994 až do roku 1997 a že tak činil jako majoritní akcionář. Předmětné smlouvy sjednávaly toliko statutární orgány příslušných společností nebo jejich zmocněnci na základě plné moci. Podle jeho názoru nebylo prokázáno, že by zaměstnanci jednotlivých společností byli jakýmkoliv způsobem obviněným Ing. P. S. instruováni o tom, jaké informace mají či nemají zájemcům o účast v tzv. H-S. podávat. Naopak podle jeho přesvědčení byly provedeny důkazy potvrzující, že takovéto instrukce byly podávány zaměstnancům zcela jinými osobami. O provedené důkazy se podle názoru obviněného rovněž neopírá závěr soudu, že od samého počátku byl obviněný Ing. P. S. veden podvodným úmyslem. Projekt H-S. jako projekt dostupného bydlení pro nižší a střední vrstvy obyvatelstva byl připravován neobyčejně vážně, velmi pečlivě a důsledně, což samo o sobě vylučuje možnost jej označit za podvodný. Obviněný Ing. P. S. nesouhlasil rovněž s počtem osob, jež soudy považovaly za poškozené (celkem 1095). Jak v přípravném řízení, tak před soudem prvního stupně byl vyslechnut pouze zlomek celkového počtu účastníků H-S. Vyslýcháni byli zejména klienti, kteří vstupovali do tohoto projektu v hlavním městě, a nikoliv zásadně ti, kteří tak činili v pobočkách společnosti v jednotlivých krajích Č. r. Samotnou generalizaci, kterou učinil soud prvního stupně a aplikoval ji i soud odvolací v tom směru, že by jednotliví klienti H-S. příslušné smlouvy neuzavřeli, kdyby jim byly známy všechny okolnosti, označil tento dovolatel za zcela nepřípustnou. Jestliže podstatná část takovýchto svědků nebyla v řízení před soudem vyslechnuta a nebylo možno přečíst jejich výpovědi z přípravného řízení, pak nebylo možné dovodit, že tito klienti byli podvedeni, a výrok o vině považuje při opominutí takovýchto důkazů za vadný. Důkazní řízení považoval obviněný Ing. P. S. za neúplné i proto, že nebyli vyslechnuti pracovníci společnosti H-S., a. s., zaměstnanci jednotlivých poboček v krajích. Celá řada klientů H-S. v rámci svědecké výpovědi uvedla, že byli informováni o zatížení pozemků určených ke stavbě zástavním právem. Skutkovou podstatu trestného činu podvodu nemůže zakládat podle jeho názoru použití finančních záloh k jinému účelu, než k jakému byly poškozenými společnosti předány. Pokud jde o termíny výstavby, nebylo v roce 1994 možno předpokládat, že nebudou dodrženy. Důvody zpožďování výstavby byly dokladovány dokumenty, z nichž je zřejmé, že v prvé řadě spočívaly v byrokratických průtazích při stavebním řízení a v nutnosti uspokojovat postupně vznášené požadavky zúčastněných obcí. Podle názoru dovolatele se soudy obou stupňů nevypořádaly s obhajobou opírající se o rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci vedené pod sp. zn. 4 Tz 54/99 a Ústavního soudu ve věci vedené pod sp. zn. IV. ÚS 438/2000, v situaci, kdy zálohy byly řádně zaúčtovány jako příjem.
Obviněný Ing. P. S. poukázal na výrok odvolacího soudu ohledně spoluobviněných JUDr. L. T., J. V. a Ing. J. E., kteří byli společně s ním v rozsudku soudu I. stupně uznáni vinnými stejným trestným činem, s tím, že jejich vina nebyla dostatečně prokázána. Proto se domnívá, že tato situace v plném rozsahu dopadá i na posouzení jeho viny.
Další okruh námitek obviněného Ing. P. S. se týkal znaleckého posudku vypracovaného společností A-C. p., s. r. o., který označil za nepřezkoumatelný. Odvolací soud v rozsudku napadeném dovoláním na jedné straně konstatoval, že vzhledem k ekonomickým vazbám na další subjekty je jmenovaná společnost v dané trestní věci podjatá, ale jenom zčásti, s čímž se obviněný nemůže ztotožnit. Za tohoto stavu byl podle jeho názoru výrok o vině opřen o důkaz, získaný v rozporu s trestním řádem.
Nesprávným a nevykonatelným je podle přesvědčení obviněného výrok napadeného rozsudku týkající se náhrady škody, a to v části, v níž byl nárok přiznán jednotlivým klientům zúčastněným na projektu H-S. Obviněný opakovaně upozorňoval na skutečnost, že klienti, kterým byla přiznána náhrada škody, se se svými nároky z titulu své účasti v H-S. přihlásili v konkursním řízení. Pokud nebylo vypracováno rozvrhové usnesení, nelze zjistit, do jaké míry byly tyto osoby poškozeny. Z těchto důvodů měli být poškození odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních. Výrok o povinnosti k náhradě škody shledává obviněný Ing. P. S. nesprávným i v tom směru, že tato mu byla uložena i ve vztahu k osobám, vůči nimž ke spáchání trestného činu dojít nemohlo, neboť se staly účastníky H-S. nikoliv na základě uzavření smlouvy se společností H-S., a. s., v jejíž prospěch by skládaly zálohy, ale převzaly smlouvu od jiných osob, kterým také zaplatily. Poškozeným v daném trestním řízení by měl být především úpadce a správce konkursní podstaty, který měl ve věci být jako poškozený poučen. V průběhu řízení se tak nestalo a správce se tak nepřipojil s nárokem na náhradu škody v trestním řízení, ač tak učinit měl z titulu svého postavení. Za nevykonatelný považuje obviněný Ing. P. S. výrok o uložené povinnosti k náhradě škody proto, že on sám jako povinný nemůže žádným způsobem uspokojit tvrzené nároky poškozených. Pokud by tak činil a uspokojil jednoho z nich, pak by byl po právu obviněn ze zvýhodňování věřitele. Poměrné uspokojování považuje i z technického hlediska za vyloučené, vzhledem k množství poškozených, mezi něž by měl finanční prostředky rozdělit.
Rozhodnutí odvolacího soudu a řízení, které mu předcházelo, obviněný Ing. P. S. vytkl, že odvolací soud v rámci veřejného zasedání nepřehrál zvukové záznamy z hlavního líčení před soudem prvního stupně, a vycházel tak z pouhé nepřesné protokolace o průběhu hlavního líčení. Obhajobě nebyla dána reálná možnost porovnat písemné protokoly o hlavním líčení se zvukovým záznamem.
K bodu II. výroku o vině napadeného rozsudku, jímž byl uznán vinným trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák., obviněný Ing. P. S. vytkl nesprávné posouzení subjektivní stránky. Podle názoru obviněného z dokumentů citovaných v napadeném rozsudku vyplývá, že smyslem jednání obviněných bylo dokončení výstavby objektů bydlení a uspokojení ostatních věřitelů úpadce společnosti H-S., a. s. Úmysl obviněného Ing. P. S. ani ostatních obviněných nesměřoval ke způsobení škodlivého následku, tedy poškození věřitelů této společnosti, nýbrž k zamezení vzniku dalších škod na rozestavěných objektech. Podle jeho názoru se soudy obou stupňů vůbec nezabývaly tím, k jakým škodám by na rozestavěných objektech díky plynutí času, atmosférickým vlivům, vandalismu a rozkrádání materiálu došlo, kdyby nebyla učiněna opatření k řádnému zabezpečení těchto objektů a jejich postupnému dokončení. V důsledku opomenutí těchto faktů nebylo zjišťováno, v jakém rozsahu by věřitelé byli fakticky poškozeni, kdyby obvinění aktivními kroky nezabránili vzniku daleko vyšší škody. Podle názoru obviněného zcela chybí subjektivní stránka trestného činu a nesprávné právní posouzení věci vyplývá jak ze skutečnosti, že soudy v předchozích rozhodnutích nesprávně hodnotily provedené důkazy, tak i z okolnosti, že mnohé důkazy provedeny nebyly.
Pokud se jedná o námitky dovolání Ing. P. S. k bodu III. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, jímž byl uznán vinným trestným činem porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 3 tr. zák., omezil je na tvrzení, že odvolací soud v situaci, kdy dospěl k závěru, že popsané jednání nemůže splňovat zákonné podmínky pro použitou právní kvalifikaci trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 4 tr. zák., neboť prostředky na účtu není možno považovat za věc ve smyslu trestního zákona, nepřípustným způsobem rozšířil skutek, jestliže jej kvalifikoval podle §255 odst. 1, 3 tr. zák. Obviněný Ing. P. S. nastolil otázku, zda utržená částka kupní ceny v dražbě prodané nemovitosti, došlá na účet 1. ČARS, a. s., je v právním smyslu cizím majetkem za situace, kdy nešlo o depozitum. Dále je podle názoru obviněného třeba zodpovědět otázku, co je třeba rozumět opatrováním či spravováním cizího majetku ve smyslu skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1 tr. zák. Vyslovil domněnku, že jde nepochybně o činnost mnohem širší než splnění povinnosti, jejíž porušení soudy obou stupňů obviněnému vytýkaly. Domnívá se proto, že tento skutek spadá do oblasti civilního práva, kupní cenu byl nepochybně povinen poškozené společnosti uhradit, resp. tato povinnost náležela 1. ČARS, a. s., ale zákonné znaky skutkové podstaty zvoleného trestného činu naplněny nebyly. Současně zdůraznil, že použití právní kvalifikace určitého jednání jako trestného činu, který má soukromoprávní základ, je nutno považovat za krajní prostředek mající význam z hlediska ochrany základních společenských hodnot, ovšem nemůže sloužit jako prostředek nahrazující ochranu práv a právních zájmů jednotlivých osob v oblasti soukromoprávních vztahů, s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04.
Závěrem svého dovolání obviněný Ing. P. S. navrhl, aby Nejvyšší soud přezkoumal zákonnost a odůvodněnost všech výroků napadeného rozsudku. Ohledně bodu I. výroku o vině teprve na základě dalšího dokazování by bylo možno posoudit, zda takové jednání by nemělo být kvalifikováno jen jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Ve vztahu k bodu II. výroku o vině považoval postup odvolacího soudu za porušení dvouinstančnosti řízení vzhledem k doplněnému dokazování o nový znalecký posudek, který považoval také za neodborně zpracovaný. Tak došlo k nahrazení činnosti soudu prvního stupně a odebrání možnosti řádného opravného prostředku obviněnému. K bodu III. výroku o vině s ohledem na výše uvedenou argumentaci by mělo být jednání obviněného posouzeno jen jako porušení práva civilního v situaci, kdy druhá smluvní strana byla ve svých nárocích dokonce mimosoudně zcela uspokojena. Obviněný Ing. P. S. proto navrhl, aby Nejvyšší soud po přezkoumání výroků o vině, trestu i náhradě škody napadený rozsudek v celém rozsahu zrušil, a pokud nerozhodne sám o zastavení trestního stíhání z důvodů uvedených v §11 odst. 1 písm. j) tr. ř., věc vrátil Vrchnímu soudu v Praze k novému projednání a rozhodnutí a aby současně rozhodl ve smyslu ustanovení §265l odst. 4 tr. ř. o vazbě obviněného.
Dovolatelé obviněný I. K. a obviněný Ing. P. S., DrSc., podali společné dovolání prostřednictvím obhájce opírající se o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., proti výroku o vině v bodu II. rozsudku Vrchního soudu v Praze a proti výroku o trestu. Obvinění spatřovali pochybení soudů obou stupňů v právní kvalifikaci zjištěného skutkového stavu, neboť soudy nebraly v úvahu existenci norem civilního práva, zejména zákona o konkursu a vyrovnání. Vyslovili názor, že soudy pochybily i při aplikaci ustanovení trestního zákona, výsledkem čehož je kriminalizace jednání, které není trestným činem. První okruh jejich dovolacích námitek se týká hodnocení následků trestného činu.
Podle názoru dovolatelů pronájem předmětných nemovitostí nemohl fakticky zmenšit majetek úpadce, a tím jakýmkoliv způsobem poškodit věřitele, kteří doposud nebyli uspokojeni nikoliv pro jakoukoliv aktivitu obviněných, ale proto, že konkurs na majetek úpadce H-S., a. s., stále probíhá a vyrovnání bude provedeno teprve na jeho konci, po kompletním zpeněžení majetku z konkursní podstaty na základě rozdělení jeho výtěžku. V situaci, kdy pronajaté nemovitosti náležející do konkursní podstaty nebyly ještě zpeněženy, nelze tvrdit, že by byli věřitelé zkráceni, byť jenom o jedinou korunu.
Při úvahách o eventuálním snížení hodnoty pronajatých nemovitostí (s výhradou výše uvedenou) soudy podle dovolatelů nezohlednily fakt, že účelem pronájmu nemovitostí bylo pokračování ve výstavbě za cenu dalších investic členů SBD S., tedy úpadce nemohl být zkrácen na svém majetku tím, že na jeho pozemcích byly rozestavěné objekty, případně vystavěny další a pozemky byly zhodnoceny výstavbou inženýrských sítí. Bez této investiční a stavební činnosti SBD S. by zbyly z řady rozestavěných objektů bezcenné ruiny. Při posuzování, zda, případně o kolik, mohli být konkursní věřitelé zkráceni, mělo být proto vyčísleno i zhodnocení pozemků touto dostavbou financovanou SBD S.
Soudy obou stupňů se podle tvrzení obviněných dostatečným způsobem nezabývaly jejich obhajobou založenou na tvrzení, že aktuální výtěžnost již prodaných pozemků odpovídala tržní ceně tohoto majetku určené znaleckým posudkem. Na základě této skutečnosti nebylo proto možné, aby jednání obviněných negativně ovlivnilo tržní cenu pronajatých nemovitostí. I z tohoto pohledu není možné posoudit případný vznik újmy dříve, než bude veškerý tento majetek úpadce prodán v řízení o konkursu.
Dovolatelé upozornili dále na to, že prodej majetku v konkursním řízení nemá charakter běžné tržní operace, neboť správce konkursní podstaty musí prodat majetek úpadce co možná nejrychleji a případný zájemce si je této skutečnosti dobře vědom. Prohlášením konkursu se tržní cena majetku úpadce snižuje v podstatě automaticky a je otázkou, zda lze při tomto snížení vyčíslit, jaký konkrétní podíl na snížení prodejní ceny mělo zatížení majetku nájemními smlouvami. Z ryze právního hlediska zde podle názoru dovolatelů chybí kauzální nexus mezi uzavřením nájemních smluv a následným poklesem ceny majetku úpadce – pronajímatele. Současně zdůraznili, že v rámci úvah o možnosti posouzení jednání obviněných jako pomoci k trestnému činu poškozování věřitele podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se měly soudy obou stupňů zabývat především tím, zda uzavření citovaných smluv vedlo k některému z důsledků předvídaných v tomto ustanovení trestního zákona, a nikoliv spekulovat, zda došlo ke snížení tržní hodnoty smluvně pronajatých nemovitostí nebo ke snížení jejich prodejnosti. Ustanovení §256 tr. zák. totiž nesankcionuje jednání, které by komplikovalo uspokojování věřitelů nebo jej případně oddalovalo. Naopak poškozování věřitele spočívá podle §256 odst. 1 písm. a) tr. zák. v tom, že pachatel trestného činu majetek zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelným nebo odstraní. Podle jejich přesvědčení i s ohledem na odbornou právní literaturu jednání obviněných uvedené znaky trestného činu nenaplnilo.
Další okruh pochybení soudů obou stupňů shledávali obvinění v nesprávném posouzení subjektivní stránky citovaného trestného činu. Poukázali na svůj původní vztah ke společnosti H-S., a. s., jejímiž byli klienty až do situace, kdy se tato společnost oc itla na pokraji úpadku. Po zjištění zastavení výstavby, resp. faktického stavu výstavby v rámci projektu H-S. se jim nabízela pouze dvě řešení. Buď se smíří s tím, že pravděpodobně o všechny peníze přijdou a někdy v budoucnu jim bude vyplacena nějaká část vložených finančních prostředků z vypořádaného konkursu, nebo se pokusí o tzv. revitalizaci společnosti, která byla těsně před úpadkem a kterou považovali za zcela legální. Zvolili tak jedinou možnost záchrany finančních investic stavebníků, původně formou občanské aktivity části klientů, jež se následně transformovala do družstva SBD S. Smyslem vzniku tohoto družstva bylo zabránit prohlášení konkursu na majetek společnosti H-S., a. s., a to získáním kontroly nad jejími pohledávkami, a tím ji relativně oddlužit. K zajištění tohoto cíle bylo vedeno jednání s největším věřitelem K. b., a. s., o odprodeji pohledávek. Snahou obviněných bylo rovněž získat úvěr za účelem odkoupení pohledávek a byla vedena jednání o dalších souvisejících krocích, které směřovaly k ovládnutí společnosti a pokračování výstavby objektů bydlení i za cenu dalších osobních investic členů družstva. Jistý majetkový potenciál, spočívající v nezastavěných pozemcích mohl předpokládat generování zisku a snížení celkové ztráty společnosti. Součástí takové operace bylo získání kontroly nad pozemky a rozestavěnými stavbami, neboť nebylo možné investovat bez určité jistoty a stability právních vztahů. Za tímto účelem byly uzavřeny nájemní smlouvy. Ničím nebylo prokázáno, že by obvinění nebo někdo další uvažoval o možnosti zkrátit tímto postupem věřitele společnosti H-S., a. s.
Obvinění poukazovali i na to, že všechny své kroky v rámci činnosti SBD S. konzultovali s právníky, kteří jednotlivé právní podklady připravovali, a žádný z nich je neupozornil na možnost vnímat pronájem majetku potencionálního úpadce jako jednání na úkor jiných věřitelů této obchodní společnosti. Byli tedy ujištěni, že takovéto kroky jsou zcela legální. Neznalost zákona nemůže podle názoru obviněných být sice omluvou protiprávního jednání, ovšem víru v korektnost a zákonnost určitého postupu, imputovanou jednáním najatého právníka, při posuzování trestní odpovědnosti v žádném případě nelze přehlédnout. Z provedeného dokazování před soudem nalézacím a jeho skutkovými zjištěními, s nimiž se bez výhrad ztotožnil i odvolací soud, nelze dospět k závěru, že by v jakékoli fázi řešení problému vzniklého úpadkem společnosti H-S., a. s., oba obvinění pojali chladnokrevně rozhodnutí vyřešit jej na úkor jiných věřitelů. Dovolatelé současně nastolili otázku, jaký by měl být v dané věci legální postup a konstatovali, že soudy obou stupňů se jejím zodpovězením nezabývaly. Obvinění směřovali své prvotní úsilí k záchraně svého majetku, ale i majetku dalších poškozených. Jestliže soudy ve svých rozhodnutích dospěly k závěru, že při tomto jednání překročili zákonné meze, považují jej po věcné stránce za nesprávný.
Obvinění tedy navrhli, aby dovolací soud zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze i rozsudek Městského soudu v Praze a přikázal Městskému soudu v Praze, aby věc znovu projednal a rozhodl.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněných vyslovila ve dvou samostatných vyjádřeních, jejichž obsah v zájmu stručnosti Nejvyšší soud reprodukuje společně.
Především vyslovila nesouhlas s tvrzením dovolatele obviněného Ing. P. S. o přecenění jeho úlohy v projektu H-S., neboť to byl on, kdo inicioval založení společnosti H-S., a. s., a poskytl finanční prostředky ke složení základního jmění této společnosti. Přestože nezastával po dlouhou dobu funkci statutárního orgánu, je jednoznačné, že měl vždy hlavní slovo při určování použití finančních prostředků této společnosti, jakož i ve společnostech sdružených v H-S. K., k jednotlivým finančním převodům dával pokyny a ostatní osoby spjaté s těmito obchodními společnostmi se na majetkových dispozicích prakticky nijak nepodílely. Nejvyšší státní zástupkyně se podrobně zabývala okolnostmi, z niž vyplývá způsob informování klientů H-S. prostřednictvím jednotlivých zaměstnanců společnosti H-S., a. s., a 1. ČARS, a. s., kteří byli instruováni Ing. P. S., resp. jemu podřízenými osobami. Klienti nebyli informováni, že peníze, které svěřili společnosti za účelem opatření bydlení, měly být přednostně použity k odlišnému, rizikovému podnikání, případně k výstavbě v jiných lokalitách. V rozporu s obsahem jednotlivých důkazů je tvrzení obviněného Ing. P. S., že samotný projekt výstavby domů a bytů H-S. byl připraven neobyčejně vážně, velmi pečlivě a důsledně. V projektu neexistoval žádný plán organizace výstavby, který byl pro takovýto záměr zcela nezbytný. Samotné slibované ceny výstavby byly oproti reálným cenám podhodnoceny a se svěřenými zálohami klientů bez jejich vědomí bylo nakládáno jinak, než jako se zdrojem výstavby rodinných domů a bytů. Nebylo proto reálné uspokojit větší množství klientů na základě tzv. smluv o účasti klienta v H S., zejména s ohledem na skutečnost, že podstatná část finančních prostředků, která k výstavbě objektů mohla sloužit, byla převedena formou jakéhosi vnitřního bankovnictví na různé, obviněným Ing. P. S. řízené podnikatelské projekty.
Námitky týkající se rozsahu provedeného dokazování považovala nejvyšší státní zástupkyně za nedůvodné. V rámci trestního řízení bylo vyslechnuto přibližně 700 svědků, kteří byli poškozeni zapojením do projektu H-S., přičemž tento počet považoval státní zástupce za naprosto dostatečný, aby ve spojení s dalšími důkazy provedenými v trestním řízení byl prokázán skutečný smysl celého projektu, který nesloužil k uspokojení všech klientů, ale prioritně vedl k pochybným podnikatelským aktivitám obviněného Ing. P. S. a k jeho osobnímu obohacení.
Také tvrzení, že vyšetřování celé kauzy bylo ovlivněno politickou proklamací vlády sociální demokracie nazvanou akce „čisté ruce“ a politickou aktivitou této strany, neodpovídají skutečnosti. Všechny orgány činné v trestním řízení zapojené z úřední povinnosti do úkonů v této věci vykonávaly činnost podle zákona a nebyly působením politické strany nijak ovlivněny. Ostatně dovolatel neuvedl jediný konkrétní případ, v němž by tyto orgány postupovaly podle politického zadání. Za takový akt nelze považovat převzetí trestního oznámení, na jehož podání měl být zainteresován bývalý ministr J. B. Také námitka ohledně mediálního vystupování státního zástupce JUDr. B. H. není podle nejvyšší státní zástupkyně podložena žádným konkrétním argumentem směřujícím k výroku, jehož obsah by bylo možno vyhodnotit za rozporný s ustanovením §8a odst. 1 tr. ř. a s pokynem obecné povahy nejvyšší státní zástupkyně č. 11/2000, které stanoví rámec pro informování veřejnosti v trestních věcech. Obviněný Ing. P. S. také nekonkretizoval žádné skutečnosti, jež by měly význam na závěry znaleckého posudku A-C. P., s. r. o., a které by byly ovlivněny údajnou podjatostí tohoto znaleckého ústavu. Pokud se jedná o námitky Ing. P. S. vztahující se k rozhodnutí o náhradě škody, samotná jím namítaná nereálnost možnosti úhrady škody z jeho prostředků nemůže vyloučit aplikaci ustanovení §228 odst. 1 tr. ř. Důvodem, proč nebylo rozhodováno v adhezním řízení o nároku správce konkursní podstaty úpadce společnosti H-S., a. s., byla nepochybně skutečnost, že se tento subjekt s nárokem na náhradu škody k trestnímu řízení nepřipojil.
Pokud se týká bodu III. výroku o vině napadeného rozsudku, nejvyšší státní zástupkyně se plně ztotožnila s vyhodnocením skutkových zjištění a z nich vyplývajícími právními závěry, jak je učinil odvolací soud.
K argumentaci obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc. k výroku o vině ohledně skutku pod bodem II. napadeného rozsudku, považovala nejvyšší státní zástupkyně právní závěry učiněné v napadeném rozhodnutí za opodstatněné a zákonné. Řešení vyhrocené a svízelné situace klientů projektu H S., v níž se ocitli v důsledku jednání obviněného Ing. P. S. a dalších spoluobviněných, bylo možné toliko v souladu se zákonem. Obviněným byla známa hlavní příčina neúspěšnosti projektu, jež vedla k insolvenci společnosti H-S., a. s., a nemohla vyústit jinam než do konkursu. V jeho rámci tak mohly být majetkové nároky věřitelů uspokojeny alespoň částečně v souladu se zákonem o konkursu a vyrovnání. Projekt tzv. revitalizace by mohl být úspěšný pouze za předpokladu, že se jej ujme mimořádně silná kapitálová společnost s dostatkem disponibilního kapitálu, která by bezodkladně koupila veškeré závazky společnosti H-S., a. s., čímž by eliminovala opodstatněné soudní rozhodnutí o prohlášení konkursu. Následně by uzavřela s klienty příslušné kupní smlouvy a na pozemcích k tomu určených by zrealizovala výstavbu příslušných domů a bytových jednotek. Charakter a možnosti SBD S. však neodpovídaly silné kapitálové společnosti, která by tímto způsobem dokázala postupovat. Podstatu revitalizace obvinění deklarovali pouze v ideové rovině a k základnímu záměru oddlužení úpadce chyběly SBD S. finanční prostředky. Je evidentní, že nebylo možno od K. b., a. s., očekávat další úvěrovou angažovanost v tomto projektu. V takové situaci měli obvinění od záměru revitalizace ustoupit a samotný běh majetkového vypořádání přenechat konkursnímu správci. Místo toho se ovšem SBD S. po prohlášení konkursu přihlásilo mezi věřitele, stalo se jedním z pěti členů věřitelského výboru a soustředilo se na obstrukce v jeho činnosti. Následně také ignorovalo pravomocné a vykonatelné soudní rozhodnutí, jímž mu bylo uloženo zdržet se pokračování v investiční výstavbě objektu bydlení na nemovitostech v k. ú. V. P. i v k. ú. H.
Těžiště problému spočívalo podle nejvyšší státní zástupkyně v uzavření nájemních smluv na pozemky a stavby mezi společností H-S., a. s., a SBD S. včetně jejich dodatků a dalších dohod, které byly základem revitalizačního programu SBD S. Podstatné je, že tato možnost dostavby se nemohla týkat celé klientely projektu. Pokud se týká tvrzení dovolatelů o výhodném prodeji pozemků v lokalitě kat. území T., je nutno konstatovat, že tyto pozemky byly dohodou o narovnání z května r. 2001 uvolněny ze smlouvy o nájmu. Naopak pozemky, které v nájmu zůstaly, nebylo možno v dosavadním průběhu konkursního řízení takovým způsobem zpeněžit. S ohledem na to, že do konkursu se přihlásilo přibližně 500 věřitelů, mezi nimi i SBD S., a 90 procent přihlášených bylo účastníky H-S., je zřejmé, že družstvo nekoncentrovalo více jak polovinu z portfolia všech klientů. Uzavření nájemních smluv k nemovitostem znamenalo pro nikoliv zanedbatelnou část klientely H-S., jež neměla členství v SBD S., faktickou diskvalifikaci v naději na splnění závazku i možnosti částečného uspokojení z výtěžku konkursní podstaty úpadce. Nájemní smlouvy uzavřené po podaném návrhu na konkurs nebyly koncipovány jen za nápadně nevýhodných podmínek, ale směřovaly proti smyslu a účelu vypořádání závazků způsobem předepsaným zákonem, spočívajícím v poměrném uspokojení všech věřitelů úpadce. Obvinění Ing. P. S., DrSc., a I. K. věděli o insolvenci společnosti a mohli takřka s jistotou očekávat prohlášení konkursu. Za tohoto stavu neměli za SBD S. uzavírat příslušné nájemní smlouvy a další dohody, neboť jejich důsledkem, s ohledem na dohodnutou výši smluvní pokuty a praktickou nevypověditelnost nájemních smluv na dobu 30 respektive na 35 let, muselo dojít k tržní neprodejnosti pozemků, případně za zlomek ceny ve srovnání s cenou nezatíženou břemenem nájmu. V konečném důsledku takto došlo k poškození věřitelů společnosti H-S., a. s., nejméně ve vztahu k těm, kteří nebyli členy SBD S. včetně 44 subjektů vyjmenovaných v obou soudních rozhodnutích. Právní posouzení jednání obviněných Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., v napadeném rozhodnutí je proto zcela v souladu se zákonem.
Druhé z podaných vyjádření nejvyšší státní zástupkyně se v podstatě zabývalo pouze dovoláním obviněného Ing. P. S. Jeho výhrady označila za odporující uplatněnému důvodu dovolání s tím, že nesměřovaly proti hmotně právním závěrům soudu, nýbrž proti skutkovému základu věci. Argumentaci vrchního soudu v něm nejvyšší státní zástupkyně považovala za logickou a konformní se současnou právní teorií i soudní praxí v trestních věcech obdobné povahy. Pokud se jedná o tvrzení dovolatele, že popis skutku v napadeném rozhodnutí soudu druhého stupně (v bodu I. výroku o vině) je uveden odlišně od toho, jak byl skutek vymezen při zahájení trestního stíhání a v rozsudku soudu prvního stupně, odkázala na bohatou odbornou literaturu o praktické aplikaci obžalovací zásady v procesním právu trestním, přinejmenším na komentované vydání trestního řádu k ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. Soud druhého stupně přehledně vyložil, proč přistoupil k upřesnění popisu skutku, což bylo nejen jeho právem, ale i povinností. V odůvodnění specifikoval, v jakém rozsahu se tak stalo, a vyjádřil i skutečnost, že tímto nedošlo k porušení zákazu reformationis in peius.
Za této situace nejvyšší státní zástupkyně konstatovala, že napadené rozhodnutí není zatížené žádnou vadou, kterou by bylo možno napravit cestou dovolání. Proto navrhla, aby bylo dovolání obviněného Ing. P. S. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítnuto, neboť bylo podáno z jiného důvodu, než které jsou uvedeny v §265b tr. ř. Pokud jde o další dovolatele, neučinila ohledně jejich podání nejvyšší státní zástupkyně žádný konkrétní návrh na rozhodnutí dovolacího soudu. Konstatovala pouze, že napadené rozhodnutí ve vztahu k těmto obviněným považuje za správné a zákonné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací shledal, že v posuzované věci je dovolání obecně přípustné [§265a odst. 2 písm. a) tr. ř.]. Dovolání byla podána všemi obviněnými jako oprávněnými osobami [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], prostřednictvím obhájců (§265d odst. 2 tr. ř.), v zákonné lhůtě a na místě, kde lze jeho podání učinit (§265e tr. ř.). Všechna dovolání obsahovala základní formální náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Pokud jde o dovolací důvod, všichni obvinění opírali jeho existenci o ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. K tomuto dovolacímu důvodu Nejvyšší soud připomíná, že je naplněn zejména tehdy, pokud skutek, pro který byl obviněný stíhán a odsouzen, vykazuje znaky jiného trestného činu, než jaký v něm spatřovaly soudy obou stupňů, nebo nenaplňuje znaky žádného trestného činu. Podobně to platí i o jiném nesprávném hmotně právním posouzení, které lze dovodit jen tehdy, jestliže byla určitá skutková okolnost posouzena podle odlišného ustanovení hmotného práva, než jaké na ni dopadalo. Předpokladem jeho uplatnění je tedy námitka nesprávné aplikace ustanovení hmotného práva.
Dále Nejvyšší soud připomíná, že z vymezení obsahu dovolání podle §265f odst. 1, 2 tr. ř. a z požadavku na konkretizaci dovolacího důvodu podle §265b tr. ř. vyplývá, že k účinnému podání dovolání nepostačuje pouhé formální uvedení některého z těchto důvodů dovolání s odkazem na určité zákonné ustanovení, ale uplatněný dovolací důvod musí být také skutečně v podaném dovolání tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které mu odpovídají. Jde-li tedy o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolatel povinen uvést konkrétní hmotně právní vady, které spatřuje v právním posouzení stíhaného skutku, jenž je vymezen ve výroku napadeného rozhodnutí, anebo jiné vady v poso uzení podle norem hmotného práva. Podstatou citovaného dovolacího důvodu proto nemohou být procesní námitky vytýkající porušení ustanovení trestního řádu nebo jiného právního předpisu procesní povahy, jak to činí ve významné části svého dovolání obviněný Ing. P. S.
S ohledem na to, že dovolatelé v podstatné části odůvodnění svých mimořádných opravných prostředků polemizují se skutkovými závěry odvolacího soudu, který je významným způsobem přejal z rozsudku soudu prvního stupně, a dále je po podrobném hodnocení a rozsáhlém doplnění dokazování částečně upravil, nezbývá než zdůraznit, že důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemohou být jen samotná nesprávná skutková zjištění, byť to zákon explicitně nestanoví, a to vzhledem k tomu, že právní posouzení skutku i jiné hmotně právní posouzení vždy navazuje na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku, event. blíže rozvedená v jeho odůvodnění. Navíc v §265a odst. 4 tr. ř. je výslovně stanoveno, že dovolání jen proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Z toho plyne, že Nejvyšší soud je zásadně povinen vycházet ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, příp. doplněného nebo pozměněného odvolacím soudem, a v návaznosti na tento skutkový stav zvažuje hmotně právní posouzení, přičemž skutkové zjištění soudu prvního stupně, resp. odvolacího soudu, nemůže změnit, a to jak na základě případného doplňování dokazování, když nemá zákonnou možnost podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám důkazy provádět či opakovat (viz §265r odst. 7 tr. ř.), tak i v závislosti na jiném hodnocení důkazů provedených v předcházejícím řízení. Tento závěr vyplývá také z toho, že Nejvyšší soud v řízení o dovolání jako specifickém mimořádném opravném prostředku, který je zákonem určen k nápravě procesních a právních vad rozhodnutí vymezených v §265a tr. ř., není a ani nemůže být další (třetí) instancí přezkoumávající skutkový stav věci v celé šíři, neboť v takovém případě by se dostával do role soudu prvního stupně, který je z hlediska uspořádání zejména hlavního líčení soudem zákonem určeným a také nejlépe způsobilým ke zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. ř., popř. do pozice soudu projednávajícího řádný opravný prostředek, který může skutkový stav korigovat prostředky k tomu určenými zákonem (srov. §147 až §150 a §254 až §263 tr. ř. a přiměřeně i usnesení Ústavního soudu např. ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 a ze dne 7. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 651/02). Zákonný výčet dovolacích důvodů v ustanovení §265b tr. ř. je taxativní a přezkum skutkových zjištění včetně hodnocení důkazů v něm není uveden (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2004, sp. zn. III. ÚS 296/04, ze dne 2. 5. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05 a ze dne 26. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 231/05). Na podkladě uplatněného dovolacího důvodu nebylo možno proto přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno, ani prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, 6 tr.ř.
Dovolání obviněných, v podstatné části zejména obviněného Ing. P. S., přes proklamovaný dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nesměřovala proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení skutkových zjištění, ale proti porušení určitých procesních ustanovení a zpochybňovala správnost skutkových zjištění a postup soudů při hodnocení důkazů. Je proto evidentní, že obviněný Ing. P. S. v převážné míře, a zbývající dovolatelé v částech dotýkajících se skutkových závěrů, sice deklarovali uvedený dovolací důvod, ale reálně uplatnili námitky, které jej nemohly naplnit.
Mezi tyto důvody dovolání obviněného Ing. P. S. nepochybně patří námitky k rozhodnutí o jeho vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. pro přehlednost v tomto rozhodnutí označené body 1., 2., 3., 5., 6., 7., 8., 10. a částečně i pod body 4., 9., 11. Obdobně se obvinění Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., domáhali na dovolacím soudu odlišných skutkových hodnocení, na nichž odvolací soud založil právní závěr o naplnění subjektivní stránky i výši způsobené škody a napadli i procesní postup soudu v trestním řízení ve vztahu k rozhodnutí o vině v bodu II. trestným činem poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. (resp. pomoci k tomuto trestnému činu u obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc.). Nebýt dalších důvodů, v nichž naopak hmotně právní námitky bylo možno spatřovat, bylo by namístě tato dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť byla podána z jiného důvodu než je uveden v §265b tr. ř.
Dále je třeba zdůraznit, že obsah dovolání obviněného Ing. P. S. v podstatě koresponduje s jednotlivými námitkami,jež uplatnil ve svém odvolání (č. l. 34883, č. l. 36164-9, č. l. 36207-14 a č. l. 36549-68 trestního spisu) a s nimiž se odvolací soud ve svém rozhodnutí pečlivě vypořádal. Opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s nimiž se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002).
K námitkám dovolání obviněného Ing. P. S. směřujícím proti rozhodnutí o vině v bodě I. rozsudku Vrchního soudu v Praze
Především bylo nutno shledat nedůvodnou námitku obviněného, jež se opírala o tvrzení zákonného postupu při použití složených záloh klientů H-S. k dalšímu podnikání, s ohledem na citovaná judikatorní rozhodnutí. Rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 5. 1999, sp. zn. 4 Tz 54/99, nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2001, sp. zn. IV. ÚS 438/2000, (obdobně i rozhodnutí č. 23/2004 Sb. rozh. tr.) se dotýkají zcela odlišné jak právní, tak skutkové situace a vztahují se výhradně k posouzení, zda u převzatých a použitých záloh v rámci podnikání se jedná o přisvojení cizí věci z hlediska protiprávnosti a naplnění objektivních znaků trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1 tr.zák. Oproti tomu například podle názoru vyjádřeného v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. 5 Tdo 216/2003, jež se obdobnou problematikou zabývá, samotné vylákání, ať již zálohy, či celé kupní ceny, případně finanční částky podmiňující budoucí uzavření kupní smlouvy pod předstíranou záminkou, že za tyto peníze pachatel dodá dohodnutý výrobek, službu či jiný produkt, ač si je vědom či je srozuměn s tím, že není schopen tento závazek splnit, a takto obohatí sebe nebo jiný subjekt, naplňuje zákonné znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. (obdobně k otázce vylákaných záloh srovnej usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp. zn. 7 Tdo 587/2004). Pro posouzení uvedené otázky není podstatné, zda pachatel řádně zaúčtoval převzaté peníze do účetních dokladů podnikatelského subjektu, jehož jménem jednal, ale skutečnost, že peníze od poškozeného vylákal již s podvodným úmyslem, tedy jej uvedl v omyl, využil jeho omylu nebo mu zamlčel podstatné okolnosti, nezbytné k rozhodnutí poškozeného o dispozici s penězi.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti, a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Může se jednat nejenom o zmenšení majetku, tedy úbytek hospodářské povahy, ale i o ušlý zisk, tedy o to, o co by jinak byl majetek oprávněně zvětšen. Pojmy cizí věc a cizí majetek nelze zaměňovat. Předmětem skutkové podstaty trestného činu podvodu není konkrétní svěřená věc, a to ani ve formě peněžní částky (zálohy či kupní ceny), jako je tomu v případě trestného činu zpronevěry podle §248 tr. zák. Podstatou rozdílu mezi těmito trestnými činy je, že pachatel zpronevěry oproti podvodu získá faktickou moc nad věcí bez vyvolání nebo využití omylu. Uvedení v omyl je jednání, kterým pachatel předstírá okolnosti, které nejsou v souladu se skutečným stavem věci. Může se tak stát lstí, ale může jít i jen o pouhou nepravdivou informaci. Za trestný čin podvodu bývají v soudní praxi běžně považovány případy, ve kterých dochází k vylákání zboží od výrobců či dodavatelů s tím, že za zboží bude následně zaplaceno na základě faktury, ale místo zaplacení obvinění rozprodají odebrané zboží a získané peníze použijí pro svoji potřebu, přičemž je zřejmé, že od počátku neměli v úmyslu za zboží zaplatit, protože nedisponovali potřebnými finančními prostředky. Stejně jsou posuzovány i případy, kdy pachatel vyláká od poškozených peníze na základě uzavřené smlouvy o dodání služeb, výrobků či jiných produktů, nebo získá peníze na základě smlouvy o půjčce peněz, ač již v době uzavření takového kontraktu jedná v úmyslu nedostát svému závazku, či alespoň s vědomím, že v dohodnuté lhůtě nebude moci peníze vrátit, event. sjednanou službu či jiný produkt dodat, a že tím uvádí jiného v omyl, aby sebe nebo jiného obohatil.
Naopak jestliže teprve po uzavření takové smlouvy vznikly překážky, které by bránily splnění závazku a které v době uzavření smlouvy nemohl obviněný předvídat, když jinak byl schopen závazek splnit, nebo z různých důvodů splnění závazků odkládal, event. až dodatečně pojal úmysl závazek vůbec nesplnit, nelze takové jednání považovat za trestný čin podvodu dle §250 odst. 1 tr. zák. (srov. č. 54/1967-I. Sb. rozh. tr., č. 15/1969 Sb. rozh. tr., č. 57/1978 – III. Sb. rozh. tr., č. 56/1994 Sb. rozh. tr. a č. 38/2001 Sb. rozh. tr.).
Naplnění skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. předpokládá existenci příčinné souvislosti mezi omylem určité osoby (resp. její neznalostí všech podstatných skutečností) a jí učiněnou majetkovou dispozicí a dále příčinnou souvislost mezi touto dispozicí na jedné straně a škodou na cizím majetku a obohacením pachatele nebo jiné osoby na straně druhé. Škoda jako zákonný znak trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. musí být v příčinné souvislosti s omylem podváděné osoby, event. s její neznalostí podstatných skutečností, a s majetkovou dispozicí prováděnou v důsledku takového omylu, resp. takové neznalosti (srov. č. 5/2002-I. Sb. rozh. tr.).
Je tedy zřejmé, že v soudní praxi za podvodné jednání ve smyslu §250 tr. zák. je považováno jak vylákání peněz se závazkem dodat podle stanovených podmínek zboží či služby, tak vylákání zboží a služeb se závazkem řádného a včasného uhrazení jejich ceny, když v době uzavření smlouvy s ohledem na své finanční poměry nebo další skutečnosti pachatel věděl, že nebude moci dostát ani základním podmínkám vyplývajícím ze smlouvy, a byl s tím srozuměn. Jestliže takto pachatel uzavřel formálně občanskoprávní, případně obchodněprávní smlouvy, jsou tyto právní úkony pachatele neplatné podle §39 obč. zák. pro rozpor se zákonem. Na druhé straně pro posouzení, jestli došlo ke spáchání trestného činu či nikoli, není samo o sobě rozhodné, zda posuzované jednání bylo uskutečněno v rámci určité transakce, ať již běžné, obchodní či jakékoli jiné. Trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., popřípadě jiného trestného činu, se pachatel může dopustit i v rámci jinak obvyklé obchodní transakce, aniž by bylo třeba, aby porušil nějaký zvláštní právní předpis, jestliže na něj trestní zákon přímo neodkazuje. Není tedy ani podstatné, zda a do jaké míry je určitý úkon pachatele neplatný podle norem obchodního či občanského práva (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 265/2003).
Nejvyšší soud s ohledem na popis skutkových zjištění vyplývajících jak z obsahu skutkové věty, tak z dalších skutkových okolností charakterizujících subjektivní stránku popsaného jednání, jež jsou rozvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí, nemá jakýchkoliv pochybností o správnosti závěru, že obviněný Ing. P. S. s podvodným úmyslem vytvořil projekt H-S., podrobně popsaný v napadeném rozsudku, jehož podstata spočívala ve vylákání značných finančních částek od velkého množství poškozených, vysoce profesionálním, předem připraveným, komplexním způsobem, prostřednictvím značného množství mnohdy vysoce kvalifikovaných osob (zaměstnanců, členů a představitelů statutárních orgánů jednotlivých společností, případně osob napojených na obviněného Ing. P. S. a jeho aktivity, ať již formálně, prostřednictvím smluv, či neformálně jen díky vzájemným osobním vztahům). Peníze byly od poškozených vylákány pod slibem opatření bydlení formou výstavby domů a bytů za finančně výhodných podmínek. Obviněný jako vůdčí osoba celého programu věděl, že tyto podmínky není schopen řádně a včas splnit, neboť si byl vědom, že takto získané finanční prostředky od klientů nebudou sloužit v podstatné míře k tomuto účelu, ale budou použity k jiným, značně rizikovým podnikatelským záměrům obviněného, o čemž poškození nebyli informováni. Obviněný Ing. P. S. vytvořil a řídil několik obchodních společností, přičemž některé byly součástí sdružení H S. K. Byl to výlučně tento obviněný, kdo rozhodoval o všech významných dispozicích s finančními prostředky, získanými jednak od poškozených – fyzických osob ve formě peněžních záloh na plnění ze smluv, jednak od bankovních institucí v podobě úvěrů, a tyto použil v podstatné míře ke svému osobnímu prospěchu, postupným vyvedením částky 469.819.295,- Kč do svého podnikání, jako fyzické osoby pod obchodním jménem Ing. P. S. – S. – S. č., r., i., a ku prospěchu dalších společností na projekty, jež s výstavbou domů a bytů nesouvisely. Vzhledem k náročnosti celého projektu si byl od počátku vědom, že nebude moci řádně a včas splnit veškeré závazky spočívající ve výstavbě a předání vystavěných domů a bytů k bydlení včetně pozemků jednotlivým klientům. Ze skutkových zjištění obsažených v napadeném rozsudku vyplývá, že program, jenž měl zajistit bydlení pro několik tisíc klientů, nebyl od počátku podpořen žádným dalším významným peněžním kapitálem. Obviněný na počátku realizace svého podnikatelského záměru zřejmě spoléhal i na určitou finanční podporu ze strany státu, (součástí jeho reklamní kampaně byla i jeho účast na mediálně sledovaných akcích v přítomnosti některých tehdejších vrcholných představitelů významných státních institucí), avšak jeho snaha v tomto směru nebyla podepřena jakýmikoli dohodami, jež by nasvědčovaly reálné možnosti získat finanční zdroje státu při provádění projektu bydlení v rámci H S. Sám obviněný, resp. žádná obchodní společnost, jejímž byl společníkem, nedisponovala dostatečným majetkem takového rozsahu, aby „projekt bydlení pro střední a nižší vrstvy obyvatelstva“ mohl být proveden a dokončen v souladu s obsahem smluv, jež na jeho popud byly s klienty H-S. uzavírány. Je samozřejmé, že pro úspěch svého „podnikání“ bylo nutné započít s výstavbou tak, aby obchodní společnost H-S., a. s., vzbudila dojem serióznosti na trhu s realitami a současně v rozporu s realitou působila tak, že závazky vyplývající ze smluv o zajištění bydlení pro občany má v úmyslu skutečně splnit. Ve skutečnosti však již v roce 1993 obviněný Ing. P. S. vytvořil propojený systém podnikatelských subjektů, mezi nimi T., s. r. o., T. R. S, a. s., M. C., a. s., B. H. H., a. s., A., a. s., R., s. r. o. a R., s. r. o., prostřednictvím nichž získal od K. b., a. s., krátkodobé úvěry vždy do 70.000.000,- Kč se splatností do jednoho roku (k 5. 5. 1994 činily tyto nesplacené úvěry celkem 466 mil. korun bez úroků). Dne 16. 12. 1994, krátce před splatností veškerých úvěrů, byly uvedené společnosti sloučeny do R., a. s. Tyto podnikatelské subjekty fakticky žádnou podstatnou ziskovou činnost neprovozovaly, a proto nemohly úvěry uhradit. Následně H-S., a. s., dne 5. 6. 1995 přistoupil k těmto závazkům u K. b., a. s., a současně i k dalším závazkům z úvěrů společností F. T. H., a. s., a I., a. s., jež dohromady činily celkem i s úroky 981 milionů korun. Dne 31. 5. 1996 přešly veškeré dluhy R., a. s., na H-S., a. s., v souvislosti se sloučením obou společností. Ani poté nebyly tyto úvěry spláceny a naopak se navyšovaly o úroky a sankce. Získané finanční prostředky z úvěrů byly jen částečně použity ke koupi pozemků (srov. odůvodnění rozsudku Městského soudu v Praze str. 95 - 103 v jeho zhuštěné, ekonomické verzi, na níž je dále odkazováno). Uzavírání smluv s klienty H-S. a výběry záloh finančních prostředků započalo dne 20. 9. 1994, kdy byla uzavřena první smlouva (bod 238. výroku o vině rozsudku soudu prvního stupně) a teprve v letech 1995 - 1997 docházelo k uzavření významného množství smluv a získávání plateb od klientů. Poslední smlouva citovaná v bodu 15. výroku o vině rozsudku Městského soudu v Praze, byla uzavřena dne 4. 12. 1997. Obviněný Ing. P. S. řídil, či alespoň podstatnou měrou ovlivňoval veškeré transakce mezi uvedenými společnostmi. Přitom si nepočínal tak, aby získané peníze investoval do výstavby objektů bydlení či vykoupení pozemků, případně k úhradě úvěrů tak, aby na pozemcích, na nichž byla výstavba slibována, plánována a částečně i realizována, nevázlo zástavní právo a mohly být na klienty společně se stavebními objekty převedeny, ale naopak již tak špatné výchozí podmínky pro realizaci výstavby dále zásadně zhoršoval, když mimo společnost H-S., a. s., vyvedl stamilionové částky bez jakýchkoliv řádných formálních dokladů ve formě smluvních dokumentů, které by zakládaly jistotu návratu peněz či přispění k realizaci projektu výstavby, a to ve svůj osobní prospěch.
Rozbor skutkových zjištění učiněný soudem prvního stupně, na nějž navázalo hodnocení soudu odvolacího, vede k jednoznačnému závěru, že obviněný Ing. P. S. si byl vědom od samého počátku přípravy projektu H-S., již od roku 1994, resp. od roku 1993, v přípravných krocích a v samotném průběhu jeho realizace v letech 1994 až do konce 1997, že nedisponuje dostatečnými peněžními zdroji, jež jsou nezbytné k uskutečnění natolik náročného projektu výstavby ve více lokalitách, který ani po organizační stránce nebyl zajištěn do té míry, aby mohl předpokládat včasné splnění povinností, k nimž se smluvně zavázal v termínech a za podmínek „Pravidel H-S.“. Tvrzení obviněného o objektivních důvodech zpoždění realizace výstavby, zejména s ohledem na administrativní překážky, případně zvýšené požadavky majitelů pozemků a obcí, zjevně nemají oporu ve skutkových závěrech do té míry, aby se jednalo o faktor, jenž by významným způsobem ovlivnil zpoždění staveb, event. by výstavbu znemožnil. Je zcela zřejmé, že již v první polovině roku 1995, tedy na samém počátku projektu výstavba zaostávala. Obviněný si byl nepochybně vědom všech těchto negativních faktorů, jak je zmiňuje odvolací soud (na str. 74 rozsudku), které uskutečnění výstavby ve smluvně dohodnutém rozsahu a v termínech bránily. Vzhledem k těmto zjištěným skutečnostem bylo zcela vyvráceno tvrzení obviněného, že by projekt H-S. byl připravován pečlivě, důsledně a neobyčejně vážně.
Jestliže obviněný Ing. P. S. vylákal od poškozených v rámci popsaného systému finanční prostředky, ač věděl, že závazky nebudou řádně a včas splněny, jednal od samého počátku v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák., přičemž tento závěr je patrný z jednání obviněného uvedeného v posledním odstavci popisu skutku výroku rozsudku odvolacího soudu v bodu I. tak, že obviněný „při uzavírání smluv s klienty společnosti H-S., a. s., již od roku 1994 věděl, že je ve sjednaných termínech nedodrží, neboť slibované plnění je závislé na budoucích značně nejistých a jím předem plánovaných investicích do projektů, které nijak nesouvisely se slibovanou výstavbou v rámci projektu H-S.…“
Obhajoba obviněného Ing. P. S. založená na tvrzení o vážnosti realizace celého záměru se významně opírá o skutečnost, že obviněný pro účely vylákaní peněz od klientů vytvořil či inicioval vznik řádných, reálně existujících podnikatelských subjektů, často s velkým množstvím zaměstnanců, prostřednictvím nichž obviněný své záměry prováděl. Tímto způsobem tak obviněný vytvořil účetní podklady a institucionální podmínky budící zdánlivou důvěryhodnost celého programu. Ta byla současně podporována medializací a reklamou, v níž se obviněný snažil prezentovat v přítomnosti vysokých politických představitelů, uváděl řadu nepravd a polopravd o možnostech státní podpory projektu výstavby, celkovém množství klientů, spolupráci s renomovanými podnikateli z USA apod. (srov. např. odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně na str. 623). Výsledky provedeného dokazování však jednoznačně nasvědčují tomu, že tento systém byl fakticky jen prostředkem, jímž obviněný hodlal do svého projektu nalákat co největší množství potencionálních poškozených, od nichž chtěl získat finanční prostředky na své další podnikatelské projekty, aniž by mohl spoléhat na dosažení zisku ze svých rizikových obchodů, a před poškozenými tuto podstatnou skutečnost zamlčel [výrok o vině pod bodem I. výroku rozsudku soudu druhého stupně str. 27 – 8, písm. a) - e)].
V této souvislosti lze poukázat na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 5 Tdo 1256/2003, týkající se situace, kdy poškozený je schopen zjistit nebo ověřit si skutečný stav rozhodných okolností, avšak je ovlivněn působením pachatele ve formě podání nepravdivých informací nebo zamlčení podstatných informací, takže si je v důsledku pachatelova jednání neověří buď vůbec, nebo tak neučiní včas. Nejvyšší soud vyslovil názor, že i takové případy mohou být posouzeny jako trestný čin podvodu. Proto možnost podvedených osob, aby si samy zjistily skutečný stav věci, (například o zadlužení společností, existenci zástavních práv na pozemcích apod.) bez dalšího nevylučuje, aby jejich jednání bylo ovlivněno pachatelem trestného činu podvodu podle §250 tr. zák., který dotčené osoby uvedl v omyl, případně využil jejich omylu nebo jim zamlčel podstatné skutečnosti. V posuzovaném případě je s ohledem na poměrně velký počet osob – zaměstnanců společnosti H-S., a. s., jež přicházeli do osobního styku s poškozenými, zřejmé, že jednotliví zájemci o vstup do projektu H-S. byli těmito osobami různou měrou informováni o podstatných skutečnostech týkajících se fungování tohoto programu i reálného stavu výstavby bytů a domů. Přestože se někteří z poškozených (např. ti, kteří uzavírali smlouvy v pozdější době) mohli informovat o faktických okolnostech významných pro jejich rozhodnutí vstoupit do programu H S., nezbavuje to obviněného Ing. P. S. trestní odpovědnosti.
Celkový objem finančních prostředků vložených poškozenými do H-S., včetně částek, jež byly v ojedinělých případech poškozeným vráceny, a případů, kdy velmi malému počtu klientů (celkem 34) bylo plněno v souladu s uzavřenými smlouvami, je podložen řádně provedenými a vyhodnocenými důkazy, jež jsou rozvedeny v odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (zejména na str. 391 - 396, 405 - 519, str. 605 a násl., jedná se o důkazy založené ve svazcích 24 – 75 trestního spisu). Tato skutková zjištění byla upravena po provedeném doplnění dokazování odvolacím soudem a v jeho rozhodnutí podrobně odůvodněna (str. 70 - 71). Celková škoda, kterou obviněný protiprávním jednáním způsobil 1095-ti poškozeným, byla soudem zjištěna ve výši nejméně 982.655.845,40 Kč. Tato částka téměř dvousetnásobně překračuje zákonem vymezenou hranici škody velkého rozsahu stanovenou v §89 odst. 11 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., částkou 5 000 000,- Kč. Použití trestního zákona ve znění citované novely bylo z hlediska ustanovení §16 odst. 1 tr. zák. pro obviněného příznivější.
Skutek, jak je popsán pod bodem I. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze a rozveden v jeho odůvodnění, tedy zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., včetně subjektivní stránky. Je proto třeba odmítnout názor obviněného Ing. P. S., že by tento skutek měl být kvalifikován jako trestný čin porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Ustanovení §255 odst. 1 tr.zák. je možno uplatnit tam, kde nebylo prokázáno, že by pachatel, jemuž bylo svěřeno opatrování nebo správa cizího majetku, ve své funkci obohatil sebe nebo jiného, ani tento majetek nebyl do opatrování či svěření vylákán podvodným způsobem, ale prokáže se jen způsobení škody. V tomto smyslu může být ustanovení §255 tr. zák. považováno za subsidiární k ustanovení o trestném činu podvodu podle §250 tr. zák., obdobně jako k trestnému činu zpronevěry podle §248 tr. zák. (srov. rozhodnutí č. 21/ 2002 Sb. rozh. tr.).
Pokud jde o další důvody, o něž obviněný Ing. P. S. opřel své dovolání ve vztahu k bodu I. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, považuje Nejvyšší soud za potřebné se alespoň ve stručnosti vyjádřit k nejpodstatnějším z nich, přestože nekorespondují s uplatněným dovolacím důvodem, a to pro účely komplexního vypořádání se s podstatou uplatněných argumentů dovolání.
Pokud obviněný namítal nedostatečný rozsah dokazování v dané věci, je třeba poukázat na skutečně neobvyklé množství důkazních prostředků, jež byly v průběhu trestního řízení shromážděny a provedeny jak v přípravném řízení, tak i v průběhu řízení před soudy prvního i druhého stupně. Celkem bylo vyslechnuto téměř 700 poškozených a dalších svědků, jejichž výpovědi považovaly soudy za významné pro zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Z obsahu odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně je zcela zřejmé, o jaké konkrétní důkazy provedené v hlavním líčení soud svá skutková zjištění opřel, i jak jednotlivé důkazy hodnotil z hlediska jejich závažnosti, zákonnosti a věrohodnosti v souladu se zásadou volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 tr. ř. Odvolací soud po přezkoumání rozsudku v souladu s ustanovením §254 tr. ř. na podkladě odvolání obviněných v podstatné míře takto zjištěné skutkové závěry akceptoval a na základě doplněného dokazování je částečně korigoval, když některé části rozsáhlého popisu skutku vypustil či přeformuloval a jiné doplnil, přitom důsledně respektoval ustanovení §259 odst. 3, odst. 4 tr. ř. a ve svém rozsudku tyto změny skutkových zjištění podrobně, pečlivě a zcela logicky vysvětlil. Z hlediska ustanovení §2 odst. 5 tr. ř. je na úvaze soudu, jakými důkazními prostředky bude objasňovat určitou okolnost, která je právně významná pro zjištění skutkového stavu. Podstatné je, zda soud v odůvodnění podrobně vyhodnotí a přesvědčivě vyloží, o které důkazy tvořící ucelený řetězec své rozhodnutí opřel a odpovídajícím způsobem se vypořádal i s důvody, proč nevyhověl případným návrhům na provedení důkazů dalších (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 8. 2005, sp.zn. I. ÚS 152/05). Rozhodnutí soudů obou stupňů těmto zásadám odpovídají.
Odvolacímu soudu nelze oprávněně vytýkat porušení tzv. zásady dvojinstančnosti řízení. Současná koncepce odvolacího řízení se vyznačuje výrazně zvýšeným apelačním principem s prvky kasace umožňujícím zvýšení efektivnosti a rychlosti trestního řízení jako celku. Je založena na prohloubení dispoziční zásady v odvolacím řízení a umožňuje odvolacímu soudu provádění dokazování ve větším rozsahu, než tomu bylo před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. Soudy obou instancí tak činí skutková zjištění v souladu se zásadou vázanosti hodnocením důkazů soudem, jenž důkazy provedl (§263 odst. 7 tr. ř.), při respektování zásad ústnosti a bezprostřednosti řízení. Odvolací soud má povinnost doplnit důkazy potřebné k tomu, aby mohl o odvolání rozhodnout. Jen v případě, že by šlo o rozsáhlé a obtížně proveditelné dokazování, které by nahrazovalo činnost soudu prvního stupně, může být věc vrácena soudu prvního stupně, aby v potřebném rozsahu dokazování doplnil. Takový důvod kasace přichází v úvahu jen tehdy, jestliže důkazy provedené před soudem prvního stupně neposkytují dostatečný obraz o skutkovém stavu, jež je předmětem obžaloby. Vrácení věci soudu prvního stupně je ve smyslu §259 odst. 1 tr. ř. krajní možností za situace, kdy vady zjištěné v odvolacím řízení nelze odstranit ve veřejném zasedání. Na příkladu rozdílného rozsahu dokazování soudu prvního stupně zaměřeného na posouzení viny obviněného Ing. P. S. a spoluobviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T., který vzal odvolací soud za základ svého rozhodnutí, je možno demonstrovat uplatnění těchto principů odvolacího řízení. Je zcela zřejmé, že dokazování soudu prvního stupně bylo zaměřeno, kromě základních skutkových zjištění rozsahu a okolností trestného činu, zejména na prokázaní zavinění obviněného Ing. P. S., který byl zjevně vůdčí osobou jednání popsaného v bodu I. výroku o vině napadeného rozsudku. Je nepochybné, že se na něm podílelo větší množství osob z řad spoluobviněných, jejichž konkrétní míra spoluúčasti, ať již ve formě spolupachatelství či účastenství na trestném činu, zůstala částečně stranou řádného vyhodnocení rozsáhlého komplexu důkazů (str. 75 - 77 odůvodnění rozhodnutí Vrchního soudu v Praze). Výhradně ve vztahu k obviněnému JUDr. L. T. byly shledány i vady procesní povahy odůvodňující kasační rozhodnutí (str. 68 - 69 rozsudku Vrchního soudu v Praze). Zjištění dominantního postavení a podílu obviněného Ing. P. S. na tomto trestném činu ovšem důvodně považoval odvolací soud za dostatečně podložené dokazováním provedeným soudem prvního stupně. Tvrzení dovolatele o nutnosti posouzení viny všech obviněných v dané věci komplexně nelze proto považovat za důvodné.
Pokud jde o výhrady obviněného Ing. P. S. týkající se obsahu znaleckého posudku vypracovaného znaleckým ústavem A-C. p., s. r. o., je třeba zdůraznit, že uvedený znalecký posudek se skládá celkem ze 4 dílčích částí (označených písmeny A., B., C., D. svazky 10 - 21 trestního spisu), u nichž jen ve vztahu k částem B. a D. (svazky 11 a 20 trestního spisu) shledal vrchní soud důvody pro jejich nepoužitelnost v trestním řízení. Učinil tak proto, že uvedený znalecký ústav měl vypracovat v období od listopadu 2000 do dubna 2001 další znalecké posudky pro potřebu K. b., a. s., která je v předmětné trestní věci jedním z poškozených, a to v bodech II., III. výroku o vině napadeného rozsudku. Naopak vzhledem k době vypracování zbývajících částí znaleckého posudku označených v jeho písemném zpracování písmeny A., C., jakož i předmětu zadání (jde o posouzení okolností významných k rozhodnutí o vině v bodu I. výroku o vině, v němž K. b., a. s., nemá postavení poškozeného), odvolací soud správně tuto část znaleckého posudku použil jako důkaz. Dovolací soud má za to, že takový postup zvolený odvolacím soudem není v rozporu se zákonem ani právem obviněného na obhajobu. V části A. znaleckého posudku (svazek 10 a p řílohy svazků 12 - 18) je zpracována problematika týkající se průběhu hospodaření, finančních toků, obsahu smluv a způsobu použití finančních prostředků společnosti H-S., a. s., jakož i dalších podnikatelských subjektů spojených s osobou obviněného Ing. P. S. (srov. otázky 1 - 93 a odpovědi na ně na č. l. 2374 a násl. trestního spisu). Přílohy této části znaleckého posudku obsahují nejzásadnější podklady, z nichž znalecký ústav při svých závěrech vycházel. Část znaleckého posudku označená písmenem C. (svazek 19 a přílohy svazku 21 trestního spisu) obsahuje odpovědi na otázky zabývající se zejména vývojem stavebních řízení v letech 1994 - 1997 a porovnání množství domů, bytů a dalších nebytových prostor, jež měly být v jednotlivých lokalitách vystavěny. Účelem přibrání znaleckého ústavu bylo zejména zajištění odborného uspořádání informací z takového množství dokladů, které pak byly v průběhu řízení před soudem provedeny jako řádné důkazy a jsou podrobně reprodukovány i v rozsudku soudu prvního stupně (zejména str. 538 - 556 odůvodnění). Znalecké závěry ve formě odpovědí na jednotlivé otázky měl možnost soud dostatečnou měrou hodnotit a obviněný Ing. P. S. mohl uplatnit své případné námitky jak k písemnému vyhotovení posudku, tak i při výslechu zpracovatelů znaleckého posudku. Z odpovídajících částí odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů je zřetelné, že při rozhodování o vině obviněného z hlediska všech jednotlivých aspektů nezbytných pro takové posouzení soudy vycházely z celého komplexu důkazů, které hodnotily jednotlivě i v jejich souhrnu. Výrok o vině pod bodem I. napadeného rozsudku pak není založen výhradně na tomto znaleckém posudku, resp. jeho částí pod písmeny A. a C.
Zásada totožnosti skutku byla v dané věci rovněž respektována. Obviněný Ing. P. S. uplatňoval stejnou námitku již v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž zejména odvolací soud se s ní v odůvodnění napadeného rozsudku přesvědčivě vypořádal na stranách 64-5.
Trestní stíhání obviněného Ing. P. S. bylo zahájeno sdělením obvinění podle §160 odst. 1 tr. ř. účinného do 31. 12. 2001 pro trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dne 21. 12. 1999 (č. l. 1 svazek 1. trestního spisu). Skutek, jímž měl obviněný společně se spoluobviněnými Ing. J. E. a J. V. spáchat uvedený trestný čin, byl podstatnou částí převzat i do obžaloby podané dne 6. 8. 2001, rozšířen byl o spoluúčast obviněného JUDr. L. T. s tím, že všem bylo kladeno za vinu uzavření smluv o přistoupení do projektu H-S. s celkem 1200 poškozenými (ve sdělení obvinění uvedeno celkem 1319 smluv). Rozsudek soudu prvního stupně vycházel v popisu skutku v bodu I. výroku o vině v podstatné míře z obžaloby, přičemž jej rozšířil zejména o specifikaci jednotlivých poškozených (celkem 1095), dobu páchání a výši škody, jež vylákáním jednotlivých částek poškozeným vznikla v celkové částce 983.215.338,80 Kč. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí tyto závěry v dílčích částech, s ohledem na doplněné dokazování, upravil v rozsahu, jenž je patrný z citovaného výroku pod bodem I.
Nejvyšší soud především podotýká, že je třeba rozlišovat pojmy „skutek“ a „popis skutku“. Skutek je to, co se ve vnějším světě objektivně stalo. Naproti tomu popis skutku je slovní formou, jejíž prostřednictvím se skutek odráží ve vyjadřovacích projevech lidské komunikace. Pro rozhodnutí orgánů činných v trestním řízení je významný samotný skutek, a nikoli jeho popis, protože trestní stíhání se vede ohledně skutku, a nikoli ohledně popisu skutku.
V souladu s obžalovací zásadou vyjádřenou v ustanovení §2 odst. 8 tr. ř., která je dále rozvedena v ustanovení §220 odst. 1 tr. ř., může soud rozhodnout jen o skutku, který je uveden v žalobním návrhu. Podle §176 odst. 2 tr. ř. může být obžaloba podána jen pro skutek, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 tr. ř. Předmětem trestního stíhání a procesu dokazování je skutek, který však trestní řád blíže nevymezuje a nedefinuje. Trestní stíhání lze zahájit za podmínek uvedených v §160 odst. 1 tr. ř. jen usnesením o zahájení trestního stíhání (před novelou trestního řádu provedenou zákonem č. 265/2001 Sb. ve sdělení obvinění), jehož výrok musí obsahovat zejména popis skutku, z něhož je osoba obviněna, a to tak, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným. Především je tedy nutné uvést ty znaky, které dostatečně konkretizují skutek, tj. přesné označení osoby obviněného, místo a čas, kdy se skutek stal, způsob jeho provedení charakterizující jednání pachatele a jeho zavinění, následek a případně další okolnosti, které jej charakterizují. V usnesení o zahájení trestního stíhání (shodně i ve sdělení obvinění) však nemusí být v popisu skutku uvedeny veškeré skutečnosti, které jsou následně výsledkem dokazování a v době zahájení trestního stíhání nejsou ještě známy.
Totožnost skutku je zachována při totožnosti jednání nebo totožnosti následku, přičemž při popisu skutkových okolností charakterizujících jednání nebo následek postačuje shoda částečná. Totožnost skutku tedy neznamená, že mezi skutkem uvedeným v usnesení o zahájení trestního stíhání (resp. ve sdělení obvinění), v žalobním návrhu obžaloby a ve výroku o vině odsuzujícího rozsudku je nutná úplná shoda. Pro posouzení totožnosti jednání a následku, dvou základních součástí skutku, je důležité vyjádření jen podstatných skutkových okolností charakterizujících jednání i následek, z nichž je vyvozováno zavinění obviněného, případně další znaky subjektivní stránky trestného činu.
Je sice pravdou, že skutek popsaný ve sdělení obvinění v posuzované trestní věci byl značně stručnější oproti jeho popisu v obžalobě i v rozsudcích soudů obou stupňů, avšak z hlediska zachování totožnosti skutku není taková podrobná konkretizace na počátku trestního stíhání nutná, naopak je logické, že právě tyto skutečnosti byly v průběhu řízení předmětem dokazování a byly podle výsledků trestního řízení postupně zjišťovány. Nejvyšší soud v této souvislosti připomíná, že – jak vyplývá z obžalovací zásady rozvedené v ustanovení §220 odst. 1, 3 tr. ř. – vázanost soudu obžalobou se týká pouze toho, o jakém skutku soud rozhoduje. Popisem skutku ve smyslu jeho slovního vyjádření, ani právní kvalifikací skutku v obžalobě soud vázán není a povinnost soudu rozhodnout o žalovaném skutku neznamená povinnost převzít z obžaloby zcela popis skutku. Požadavek ustanovení §220 odst. 1 tr. ř. totiž neznamená, že musí jít o naprostou shodu žalobního návrhu s výrokem rozsudku, neboť některé skutečnosti uvedené v žalobním návrhu mohou odpadnout a naproti tomu některé je možné doplnit, přičemž skutek, který je předmětem trestního řízení, projednává soud v celé šíři. Lze proto přihlížet i ke změnám skutkového stavu, k nimž došlo při projednávání věci před soudem. Vyplývá to např. z ustanovení §221 odst. 1 tr. ř., podle něhož ukazují-li výsledky hlavního líčení na podstatnou změnu okolností případu (tedy skutkových okolností), může soud věc vrátit státnímu zástupci k došetření, jen je-li k objasnění věci třeba dalšího šetření. Z této zásady (argumentum a contrario) vyplývá, že v případě, kdy není třeba takového dalšího šetření, protože věc byla po skutkové stránce objasněna např. důkazy provedenými u hlavního líčení, je soud oprávněn převzít do svých skutkových zjištění změny okolností případu, pokud se tím nemění přímo podstata skutku.
Totožnost skutku tedy nenarušují změny v jednotlivých okolnostech, které individualizují skutek (např. co do času spáchání), když jinak totožnost jednání zůstala zachována; při neshodě mezi jednáním uvedeným v obžalobě a tím, které vyšlo najevo v hlavním líčení, může udržovat totožnost skutku totožnost způsobeného následku. Týkají-li se změny, k nimž došlo v důsledku dokazování při hlavním líčení, skutečností, které ve svém souhrnu tvoří jednání, bude zachována totožnost skutku, jestliže jednání uvedené v obžalobě ve srovnání se změnami, k nimž došlo v hlavním líčení, budou alespoň částečně totožná (např. v částečné shodě časového vymezení), a totéž platí, pokud jde o následek. Taková shoda musí být zachována i ve vztahu ke skutku, pro který bylo zahájeno trestní stíhání podle §160 odst. 1 tr. ř. (srov. zejména rozhodnutí pod č. 6/1962, č. 19/1964, č. 9/1972, č. 64/1973, č. 52/1979 a č. 1/1996-I Sb. rozh. tr.).
Z pohledu vytčených zásad je zřejmé, že skutek, o kterém rozhodovaly v posuzované věci soudy obou stupňů, je totožný se skutkem vymezeným ve sdělení obvinění. Jednak byla zachována totožnost následku ve formě škody způsobené vylákáním finančních prostředků od klientů zapojených do projektu H-S. při zamlčení podstatných skutečností o dalším nakládání s těmito penězi. Rovněž tak podstatná část jednání obviněného Ing. P. S., jež vzniku škody předcházelo, byla vyjádřena od počátku jeho trestního stíhání zásadně shodnými skutkovými okolnostmi (způsob provedení, doba i rozsah). V dalších stadiích trestního řízení docházelo pouze k upřesnění a přeformulování jednotlivých okolností charakterizujících protiprávní jednání tohoto obviněného, rozsah a způsob obohacení, které zásadně nezpochybňují kontinuitu samotného skutku, a tím i znaky trestnosti činu, jenž byl obviněnému kladen za vinu. Odvolací soud v napadeném rozhodnutí doplnil za účelem zákonné specifikace dílčích útoků i údaje o jednotlivých poškozených, době uzavření smluv a výši škod jim způsobených dílčími útoky pokračujícího trestného činu podvodu.
Pokud obviněný Ing. P. S. namítal nezbytnost přehrání zvukového záznamu celého průběhu hlavního líčení konaného před soudem prvního stupně z hlediska zjištění případných rozporů mezi těmito zvukovými záznamy a písemně vypracovaným protokolem o hlavním líčení, je třeba především poukázat na zákonné podmínky obsahu protokolu o hlavním líčení. Ten má jako protokol o každém úkonu trestního řízení podle §55 odst. 1 písm. d) a §55b odst. 1, 2, 5 tr. ř. obsahovat stručné a výstižné vylíčení průběhu úkonu, tedy jeho podstatný obsah, z něhož by bylo patrné zachování zákonných ustanovení upravujících provádění úkonu a další podmínky. Výpovědi osob, které již byly vyslechnuty, se do protokolu o hlavním líčení či o veřejném zasedání zapisují jen v případě, pokud obsahují odchylky nebo dodatky k dřívějším výpovědím. Z písemně vyhotoveného protokolu nadřízený soud vychází při přezkumu věci, jestliže není pochybnost o jeho správnosti a o souladu se zvukovým záznamem (srov. č. 58/2005 Sb. rozh. tr.). Důvodem pro pochybnosti o obsahu protokolu nemohou být jen paušální, nekonkrétní námitky obviněného vztahující se k celému protokolu o hlavním líčení, v konkrétním případě trvajícím 147 jednacích dnů. Je třeba připomenout, že k nápravě případných nedostatků či pochybení při vyhotovování protokolu o průběhu hlavního líčení (za podmínek §55b tr. ř.) zákon obsahuje dostatečné prostředky, a to především v ustanovení §57 tr. ř., zakotvující podmínky opravy protokolu, k níž může dát podnět sám obviněný. Dovolatel nenamítl upření práva seznámit se s obsahem těchto zvukových záznamů (například neumožnění jejich přehrání při studiu spisu, případně pořízení jejich kopie), ale fakticky se domáhal, aby jako podklad pro rozhodování odvolacího soudu sloužil výhradně tento zvukový záznam a aby v průběhu veřejného zasedání vrchní soud jednotlivě bez předem vznesených konkrétních námitek porovnával, zda protokol obsahem odpovídá zákonným podmínkám podle §55 a násl. tr. ř., případně obviněnému umožnil v průběhu přehrání záznamů u veřejného zasedání hodnotit přesnost obsahu protokolace. Takový postup nekoresponduje se zákonnými předpoklady rozsahu přezkumu řízení odvolacím soudem podle §254 odst. 1 tr. ř., který při přezkoumávání rozsudku vychází především ze spisového materiálu, obsahujícího protokoly z předchozího řízení, které zachycují proces dokazování a postup soudu prvního stupně.
Odvolací soud se dostatečným způsobem (str. 64 napadeného rozsudku) vypořádal i s výhradami obviněného Ing. P. S. týkajícími se - podle jeho názoru - evidentního politického tlaku na zahájení i průběh jeho trestního stíhání po vyhlášení tzv. akce „čisté ruce“. Nejvyšší soud již nepovažuje za nutné se k této otázce blíže vyjadřovat, pouze konstatuje, že napadené rozhodnutí i řízení jemu předcházející zkoumal na podkladě podaných dovolání výlučně z pohledu norem trestního práva a posuzoval (stejně jako soudy nižšího stupně) žalovaný skutek z hledisek podstatných pro závěr o vině a trestu osob, proti nimž bylo trestní řízení vedeno.
Poslední námitky obviněného mající návaznost na rozhodnutí o vině pod bodem I. výroku o vině odsuzujícího rozsudku se dotýkají té jeho části, jíž byl obviněný Ing. P. S. podle §228 odst. 1 tr. ř. zavázán k náhradě škody ve vztahu k celkem 389 poškozeným vyjmenovaným na stranách 35 - 43 rozsudku Vrchního soudu v Praze. Především je možné zdůraznit, že obviněný se i touto částí svých námitek ocitl mimo zákonný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Podle tohoto ustanovení lze v dovolání namítat i nesprávnost výroku o náhradě škody, avšak dovolatel musí namítat nesprávné hmotně právní posouzení, to znamená porušení hmotného práva. Typicky jde o porušení hmotně právního předpisu, jimiž se řídí režim náhrady škody, rozsah škody apod.
V tomto ohledu obviněný Ing. P. S. v dovolání nic nenamítal. Vadu výroku o náhradě škody spatřoval výhradně v nesprávném hodnocení skutkového stavu a v opomenutí důkazů, na nichž je vybudováno rozhodnutí o vině, jehož základní součástí je stanovení výše způsobené škody. O vzniku škody na cizím majetku ve vztahu k jednotlivým poškozeným jako znaku již základní skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. není pochyb. V posuzovaném případě se obviněný Ing. P. S. dopustil podvodného jednání vůči jednotlivým účastníkům projektu H S. a společnosti H-S., a. s., a 1. ČARS, a. s., plnily pouze funkci prostředníka k realizaci jeho podvodného záměru. Nebylo možné proto zohlednit ani názor obviněného, že za poškozeného je nutno přednostně považovat správce konkursní podstaty úpadce - společnosti H-S., a. s. Vrchní soud v Praze posoudil nároky na náhradu škody jednotlivých poškozených jako uplatněné včas a řádně podle §43 odst. 3 tr. ř. Výroku o povinnosti obviněného nahradit škodu nebránila ani žádná zákonná překážka, např. v podobě promlčení. V úvahu nepřicházelo ani použití ustanovení §14 odst. 1 písm. c) zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, protože konkurs byl prohlášen na majetek obchodní společnosti H-S., a. s., nikoli na majetek obviněného Ing. P. S. Tato okolnost nebrání přiznání náhrady škody jednotlivým poškozeným, byť se jich část současně přihlásila se svými nároky i v tomto konkursním řízení (srov. rozhodnutí č. 20/2003 Sb. rozh. tr.). Podle §14 odst. 1 písm. c) zákona o konkursu a vyrovnání má prohlášení konkursu ten účinek, že řízení o nárocích, které se týkají majetku patřícího do konkursní podstaty nebo které mají být uspokojeny z tohoto majetku, jejichž účastníkem je úpadce, se přerušují, ledaže jde o trestní řízení, v němž však nelze rozhodnout o náhradě škody. Pokud obviněný naznačoval porušení tohoto ustanovení zákona o konkursu a vyrovnání, namítal rozpor výroku o náhradě škody s ustanovením, které neupravuje žádný hmotně právní aspekt odpovědnosti obviněného za škodu způsobenou trestným činem. Citované ustanovení se nijak nedotýká odpovědnosti obviněného za způs obenou škodu, rozsahu této odpovědnosti ani jiných hmotně právních otázek, ale účinky konkursu vztahuje na procesní stránku věci v tom smyslu, že v trestním řízení nemá být o náhradě škody rozhodováno. Procesní námitky ovšem obsahově nekorespondují se zákonným dovolacím důvodem spočívajícím v nesprávném hmotně právním posouzení (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 6. 2004, sp.zn. 7 Tdo 587/2004).
Za splnění výše uvedených podmínek by tedy mohl být výrok o náhradě škody napadeného rozsudku zatížen hmotně právní vadou odpovídající dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jen tehdy, kdyby škoda způsobená trestným činem obviněného Ing. P. S. na majetku poškozených byla například již uhrazena. O takový případ se však v dané věci nejedná. Samotné přihlášení části poškozených s jejich pohledávkami v konkursním řízení není možné ztotožnit s úhradou způsobené škody. Podle zjištění dovolacího soudu je navíc zřejmé, že ještě po dobu několika let nebude řízení o konkursu úpadce společnosti H-S., a. s., ukončeno.
Rozhodnutí o náhradě škody nebránila ani dovoláním naznačená kolize případného dvojího plnění z přiznaného nároku na náhradu škody jak v rámci adhezního řízení, tak v rámci konkursního řízení. Především je nutné připomenout, že obviněný Ing. P. S. byl napadeným rozsudkem Vrchního soudu v Praze uznán vinným mj. trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., jehož pojmovým znakem je vznik škody. Obviněný Ing. P. S. jako pachatel tohoto trestného činu je odpovědný za vznik škody podle ustanovení §420 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, neboť ke škodě na majetku poškozených došlo v příčinné souvislosti s porušením právní povinnosti obviněného jako fyzické osoby. Jestliže byl tedy obviněný Ing. P. S. zavázán k povinnosti nahradit škodu těm z poškozených, kteří uplatnili nárok na náhradu škody v trestním řízení ve smyslu §43 odst. 3 tr. ř., došlo tím k naplnění práva těchto poškozených zakotveného v citovaném ustanovení trestního řádu. Výroku o přiznání nároků na náhradu škody poškozeným nemohla bránit skutečnost, že se tyto osoby přihlásily se svými pohledávkami jako věřitelé do konkursního řízení úpadce – společnosti H S., a. s. V případě, že by některý z poškozených vystupující současně jako konkursní věřitel získal ještě před skončením konkursu úpadce plnění ve výši celé uplatněné pohledávky, případně její části, měl by na tuto skutečnost upozornit správce konkursní podstaty, který učiní příslušné kroky v seznamu přihlášených pohledávek. Splnění povinnosti k náhradě škody obviněným Ing. P. S. z jeho osobního majetku ještě před skončením konkursního řízení úpadce H-S., a. s., by tak mohlo ovlivnit výši závazků úpadce ve vztahu k jeho věřitelům, kteří současně uplatnili nárok na náhradu škody v rámci tohoto trestního řízení. Změna v tomto ohledu by tak byla zahrnuta v konečné zprávě (§29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), v níž je správce konkursní podstaty povinen uvést a vyúčtovat veškeré příjmy a výdaje konkursní podstaty a specifikovat její rozsah, a to ke dni, ke kterému zprávu předkládá soudu. Podle odstavce 2) §29 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů soud konečnou zprávu přezkoumá, odstraní po slyšení správce shledané chyby nebo nejasnosti a uvědomí o konečné zprávě a vyúčtování úpadce a konkursní věřitele. Současně je upozorní, že ve lhůtě 15 dní od jejich vyvěšení na úřední desce soudu, mohou proti nim podat námitky. Stejně je možné podle ustanovení §30 odst. 2 zákona č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů, podat odvolání proti rozvrhovému usnesení, jež vydává soud na návrh správce konkursní podstaty. Za situace, kdy obviněný Ing. P. S. jako fyzická osoba na základě pravomocného rozsudku vydaného v trestním řízení splní svou povinnost k náhradě škody těm poškozeným, kteří současně přihlásili své pohledávky do konkursního řízení úpadce – společnosti H-S., a. s., tak může úspěšně brojit proti případnému „dvojímu plnění“ poškozeným, které v dovolání namítl. Kdyby jeho případné námitky proti konečné zprávě či odvolání proti rozvrhovému usnesení nebyly úspěšné, a některý z poškozených – konkursních věřitelů, jimž bylo plněno dobrovolně obviněným a současně přiznáno vyplacení pohledávek v rozvrhovém usnesení, uplatní splnění svého práva na peněžité plnění v exekučním řízení, dává občanský soudní řád v ustanovení §268 odst. 1 písm. g) možnost povinnému k podání návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí z důvodu, že po vydání rozhodnutí právo jím přiznané zaniklo. Jde-li totiž o stejný nárok na náhradu škody, resp. o náhradu téže škody (způsobené podvodným vylákáním peněžních prostředků) a pokud by byla způsobená škoda uhrazena z jednoho právního titulu (např. jako přihlášená pohledávka v konkursním řízení - srov. č. 39/2002 Sb. rozh. obč.), v rozsahu této náhrady by zanikl dluh (závazek) založený druhým právním titulem (např. výrokem o náhradě škody vysloveným v odsuzujícím rozsudku v adhezním řízení), a to z důvodu splnění ve smyslu §559 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů, §324 odst. 1 zákona č. 513/1991 Sb., obchodního zákoníku, ve znění pozdějších předpisů. Případem zániku pohledávky vůči úpadci za trvání konkursu je rovněž splnění závazku kterýmkoli ze solidárně zavázaných dlužníků. V posuzované trestní věci je zřejmé, že pokud dojde k odsouzení obviněných Ing. J. E., J. V. a JUDr. L. T., ohledně nichž byla věc vrácena soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí, není vyloučen vznik solidární odpovědnosti (§438 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů) za škodu způsobenou trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství s obviněným Ing. P. S., event. v některé z forem účastenství na tomto trestném činu. Plněním na dluh kterýmkoli ze solidárně zavázaných dlužníků pak v rozsahu tohoto plnění zaniká povinnost plnit ostatním (§511 odst. 1, věta druhá zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů). V rozsahu plnění poskytnutého na dluh ostatními solidárními dlužníky zaniká i pohledávka přihlášená do konkursu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 9. 2003, sp. zn. 29 Odo 604/2001, publikované pod č. C 2340/2004, sešit 28, Souboru civilních rozhodnutí Nejvyššího soudu). Kromě toho plnění přesahující rozsah náhrady škody způsobené trestným činem, např. získané na podkladě dvou různých titulů, by bylo možné považovat za bezdůvodné obohacení podle §451 a násl. občanského zákoníku, jehož vrácení se lze domáhat ve standardním občanskoprávním řízení. Odvolacímu soudu tak v posuzované věci v zásadě nic nebránilo v tom, aby učinil výrok o náhradě škody podle §228 odst. 1 tr. ř.
Obviněný Ing. P. S. dále namítl, že výrok o náhradě škody odvolacího soudu je fakticky nevykonatelný. Argumentoval tím, že uspokojením nároků poškozených označených v napadeném rozsudku by mohlo současně dojít ke zvýhodnění věřitele a obviněný by se tak vystavil nebezpečí trestního stíhání pro trestný čin zvýhodňování věřitele podle §256a tr. zák. Ani tato námitka však nezakládá obviněným prezentovaný dovolací důvod. Obviněnému totiž nic nebrání v tom, aby své věřitele – poškozené v trestním řízení uspokojil z majetku, který není součástí konkursní podstaty. Pokud jako fyzická osoba ze svého vlastního majetku splní svůj závazek vůči poškozeným, nedojde tím ke zkrácení práv věřitelů, jež mají pohledávky vůči právnické osobě – společnosti H-S., a. s. V těchto případech je totiž rozdílný subjekt na straně povinného, povinnost plnit vznikla obviněnému Ing. P. S. jako fyzické osobě v důsledku odsouzení za trestný čin, jehož následkem bylo způsobení škody. Na druhé straně výsledkem konkursu právnické osoby – úpadce je uspokojení věřitelů úpadce zpeněžením majetku, jež bude zahrnut do konkursní podstaty. Naopak výrok o náhradě škody v adhezním řízení dovoluje i do budoucna těm poškozeným, jejichž pohledávky vůči úpadci nebudou uspokojeny zcela nebo vůbec, domáhat se na obviněném, aby v neuspokojené části své závazky splnil z případného majetku, jehož vlastníkem je on jako fyzická osoba, event. který může teprve nabýt. Je na obviněném Ing. P. S., aby v případě snahy o dobrovolnou náhradu škody jednotlivým poškozeným zvolil takové zákonné prostředky, jimiž by se do konfliktu se zákonem nedostal. Ostatně takto je povinen si počínat každý, komu vzniklo větší množství závazků, jež je povinen splatit, a situace obviněného tedy není nijak výjimečná. Pro rozhodování soudu o uložení povinnosti k náhradě škody je tato problematika zcela irelevantní.
Nejvyšší soud dále nesouhlasí s tvrzením obviněného Ing. P. S., že není příčinný vztah mezi jednáním a následkem ve formě vzniku škody u části poškozených, vůči nimž byl zavázán k náhradě škody, ačkoli tito se stali účastníky projektu H-S. nikoliv na základě uzavření smlouvy se společností H-S., a. s., ale převzetím smlouvy od osob, jež vstoupily do projektu H-S. Tento postup byl v praxi zcela obvyklý a v souladu se smluvními podmínkami účastníků projektu H S. Samotné převody byly dokonce zájemcům zajišťovány prostřednictvím společnosti 1. ČARS, a. s., ve formě úplatné služby. O uzavírání smluv o zprostředkování převodu členství v rámci projektu H-S. svědčí i doklady založené v příloze trestního spisu (svazek 86 označený jako složka „převody“). Tyto transakce proběhly v období zahrnujícím zjištěný skutek, tedy v době, kdy obviněný Ing. P. S. plně ovládal strukturu společností H-S., a. s., i 1. ČARS, a. s. Při kontaktu se zaměstnanci či představiteli obou těchto společností byli noví účastníci projektu H-S. informováni ve stejném rozsahu jako ti, kteří na ně práva účasti na tomto projektu převáděli. Zcela bezpochyby se proto i tyto osoby staly v dané trestní věci poškozenými ve smyslu §43 odst. 1 tr. ř.
Z těchto důvodů shledal dovolací soud námitky obviněného Ing. P. S. vztahující se k rozhodnutí o vině v bodu I. výroku napadeného rozsudku a k výroku o náhradě škody neopodstatněnými.
K námitkám dovolání obviněného Ing. P. S. směřujícím proti výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku
Touto částí svého dovolání obviněný Ing. P. S. zpochybnil především naplnění znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 1997, konkrétně „porušení povinnosti opatrovat nebo spravovat cizí majetek“.
Trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., ve znění účinném v době spáchání činu do 31. 12. 1997, se dopustil ten, kdo porušil podle zákona mu uloženou nebo smluvně převzatou povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek a způsobil takovým činem jinému značnou škodu. Značnou škodou podle tohoto znění zákona bylo třeba rozumět škodu dosahující nejméně stonásobku nejnižší měsíční mzdy stanovené nařízením vlády č. 464/1991 Sb. pro účely trestního zákona ve výši 2.000,- Kč, tedy částku nejméně 200.000,- Kč.
Je třeba připomenout, že ustanovení o trestném činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. se vztahuje na pachatele, kterému vznikla povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek, a to buď ze zákona, anebo na základě smlouvy. K trestní odpovědnosti se přitom vyžaduje, aby takový pachatel úmyslně způsobil škodu (přinejmenším škodu nikoli malou) na opatrovaném (spravovaném) cizím majetku jednáním, kterým úmyslně porušil svou zákonnou (smluvní) povinnost ke správě či opatrování cizího majetku. Pachatelem tohoto trestného činu tedy může být jen osoba, která má zákonnou, popř. smluvní povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek. Jestliže povinnost opatrovat (spravovat) cizí majetek náleží právnické osobě, je za způsobení škody trestně odpovědná fyzická osoba, která jednala při správě, resp. opatrování cizího majetku za právnickou osobu, jíž byl tento majetek svěřen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2007, sp. zn. 5 Tdo 245/2007, publikované pod č. T 985, sešit 35, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck).
Porušení povinnosti spravovat nebo opatrovat cizí majetek ve smyslu §255 odst. 1 tr. zák. spočívá v tom, že pachatel jedná v rozporu s obecným nebo konkrétním vymezením obsahu takové povinnosti. Podstatou tohoto trestného činu je jednání (konání nebo opomenutí), kterým vznikla škoda na cizím majetku, avšak nevyžaduje se, aby se pachatel nebo někdo jiný obohatil nebo získal jinou výhodu.
Povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek nemusí být výslovně nazvána jako povinnost opatrovat nebo spravovat cizí majetek. Podstatné zde bude, že jejím obsahem je to, co se opatrováním a správou majetku rozumí. Může být též formulována jako péče, obhospodařování, nakládání, hospodaření, právo činit úkony s majetkem, apod. Vznik uvedené povinnosti, zejména nastává-li přímo ze zákona, není podmíněn svěřením majetku zvláštním aktem do péče pachatele, byť při vzniku povinnosti na základě smlouvy může tato obsahovat i ujednání o způsobu převzetí opatrovaného (spravovaného) majetku.
Objektem trestného činu podle §255 tr.zák. jsou majetková práva v nejširším smyslu a nepřímo je chráněn i zvláštní vztah důvěry. Předmětem útoku je cizí majetek, přičemž ve srovnání s některými jinými majetkovými trestnými činy, např. zpronevěrou podle §248 tr. zák., jsou předmětem trestně právní ochrany nejen věci, ale též další majetkové hodnoty. Zpravidla je majetek tvořen souhrnem všech aktiv určitého právního subjektu, může jít i o majetek obchodní společnosti, jejímž společníkem je též pachatel.
Cizím je ten majetek, který nepatří zcela či zčásti pachateli, a v případě jiných majetkových hodnot, než je věc, jde o cizí majetek ve vztahu k pachateli, pokud mu výlučně nepatří, resp. je-li oprávněnou osobou z takových majetkových práv jiná osoba než pachatel. Může se jednat i o majetek obchodní společnosti, například akciové společnosti ve vztahu k akcionářům téže akciové společnosti, protože tato je samostatnou právnickou osobou s vlastním majetkem odlišným od majetku akcionářů, ale i majetek, který je právnické osobě svěřen jinou osobou do správy (opatrování). Je nepochybné, že svěřené finanční prostředky na základě citovaných smluvních ujednání mezi společností 1. ČARS, a. s., a Pozemkovým fondem České republiky je nutno pod uvedené pojmy podřadit, neboť finanční částka, jíž obdržela 1. ČARS, a. s., za prodej pozemků, se nestala majetkem této společnosti, ale byla jí jen dočasně svěřena do opatrování do okamžiku, jenž se odvíjel od přesně stanovené skutečnosti (doručení kupní smlouvy s doložkou o povolení vkladu do katastru nemovitostí). Žádná ze smluv uzavřených mezi těmito dvěma subjekty neopravňovala 1. ČARS, a. s., užívat (byť dočasně) tyto finanční prostředky ke své podnikatelské činnosti. Podstata smluvní povinnosti 1. ČARS, a. s., v době, kdy jí byla kupní cena smluvně svěřena, spočívala právě v její ochraně před ztrátou, znehodnocením či odcizením tak, aby mohla být řádně a včas Pozemkovému fondu České republiky vyplacena.
Škodou je třeba rozumět jakékoli zmenšení hodnoty opatrovaného nebo spravovaného majetku, k němuž by nedošlo, pokud by byl majetek opatrován nebo spravován řádně. Škoda může spoč ívat i v tom, že nenastane obvyklý přírůstek na majetku, který lze očekávat při řádném opatrování či správě majetku. Škodu lze spatřovat i v tom, jestliže při dispozici s opatrovaným nebo spravovaným majetkem nebude v důsledku porušení povinností obdržena za jeho prodej (nebo za prodej jeho části) odpovídající protihodnota, kterou by jinak bylo možno získat. Škoda může být tímto trestným činem způsobena různými typy jednání, např. jestliže je odčerpáván spravovaný (opatrovaný) majetek ve prospěch jiných právnických nebo fyzických osob. Obecně se škoda chápe jako újma, která nastala v majetkové sféře poškozeného, a je objektivně vyjádřitelná všeobecným ekvivalentem, tj. penězi.
Právní závěr odvolacího soudu o vině obviněného Ing. P. S. se opírá o skutková zjištění obsažená pod bodem III. výroku o vině napadeného rozsudku, rozvedená v jeho odůvodnění na str. 83 – 85 rozsudku odvolacího soudu, přičemž navazovala na skutkové závěry soudu prvního stupně podrobně rozvedené zejména na str. 588 - 590, 629 - 632 jeho rozsudku).
Podkladem odsuzujícího výroku se v daném případě stalo porušení smluvní povinnosti založené smlouvami, jež uzavřel obviněný Ing. P. S. jako předseda představenstva l. ČARS, a. s., s Pozemkovým fondem České republiky - smlouvou o obchodním zastoupení ze dne 20. 5. 1994, včetně jejích dodatků, smlouvou mandátní ze dne 12. 12. 1995 a zejména podmínek uvedených v bodu III. 1. konkrétní smlouvy o zprostředkování prodeje pozemků (viz č. l. 21 795 trestního spisu a příloha č. 19). Je v nich vyjádřena povinnost 1. ČARS, a. s., převést kupní cenu 118.683.500,- Kč uhrazenou postupně od 27. 2. 1996 do 27. 3. 1996 kupujícím - společností S. C. R., a. s., na účet Pozemkového fondu České republiky u K. b. P., a. s., nejpozději dne 20. 9. 1996 (následujícího pracovního dne po dni, kdy jí bude doručena kupní smlouva s doložkou o povolení vkladu vlastnického práva ve prospěch strany kupující). Obviněný jednající jménem právnické osoby z titulu funkce předsedy představenstva akciové společnosti fakticky zcela ovládal veškerý pohyb finančních prostředků v této společnosti. Musel předpokládat mnohem dřívější okamžik, kdy nastane povinnost převést kupní cenu na účet Pozemkového fondu České republiky, a to již v letních měsících roku 1996. Jen vzhledem k formálním administrativním nedopatřením došlo k oddálení vzniku skutečnosti, od níž se odvíjela tato lhůta určená ke splnění povinnosti úhrady. Přesto však obviněný Ing. P. S. rozhodl o použití dočasně svěřených finančních prostředků, jimiž společnost l. ČARS, a. s., jen disponovala, k převodům popsaným ve výroku o vině pod bodem III. rozsudku odvolacího soudu převážně ve svůj prospěch do podnikatelské činnosti provozované obviněným jako fyzickou osobou (celkem 66.510.000,- Kč), část (53.310.000,- Kč) převedl ve prospěch společnosti R. I., a. s., jež je použila jako depozitum k vystavení depozitních směnek, a zbytek byl vybrán v hotovosti a byl využit a spotřebován v další běžné činnosti l. ČARS, a. s. V důsledku toho 1. ČARS, a. s., nemohla uhradit řádně a včas převzatou kupní cenu Pozemkovému fondu České republiky, a způsobila mu tak škodu ve výši 113.936.160,- Kč po odečtení smluvní odměny z realizované kupní ceny. Další úkony, jimiž byla dlužná částka následně za součinnosti dalších subjektů postupně uhrazena, měly povahu pouze náhrady již vzniklé škody, k níž došlo se značným časovým odstupem po dokonání trestného činu (srov. rozhodnutí pod č. 32/ 2004 – II. Sb. rozh. tr.).
Odvolací soud dospěl k závěru, že jednání obviněného nenaplňuje zákonné znaky trestného činu zpronevěry podle §248 odst. 1, 4 tr. zák., protože peníze složené na účtu u banky nemají povahu cizí věci, ale jedná se o specifické majetkové právo (srov. č. 14/2006 – I. Sb. rozh. tr.) a obviněný byl oprávněn rozhodnout o použití peněžních prostředků. Protože ustanovení §255 tr. zák. je subsidiární ve vztahu k ustanovení o trestném činu zpronevěry podle §248 tr. zák., správně se soud zabýval otázkou, zda obviněný Ing. P. S. nenaplnil znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 tr. zák. Dovolací soud se zcela ztotožňuje s názorem odvolacího soudu, že pod vymezený pojem řádného opatrování a spravování cizího majetku nelze podřadit takové nakládání s majetkem, důsledkem něhož byla společnost zbavena reálné možnosti disponovat s penězi. Následná dlouhodobá neschopnost společnosti l. ČARS, a. s., získat zpět jí svěřené finanční prostředky, resp. opatřit odpovídající částku k úhradě vzniklé škody potvrdila, že společnost 1. ČARS, a. s., nedisponovala žádnými dalšími finančními zdroji umožňujícími řádné a včasné splnění smluvních povinností. Výsledkem uvedených transakcí s převzatou kupní cenou byl vznik škody na majetku Pozemkového fondu České republiky. Odvolací soud správně považoval jednání obviněného Ing. P. S. za porušení ustanovení §567 odst. 1 obch. zák. ve vztahu k mandátní smlouvě založené na č. l. 25 801 trestního spisu. Uvedená povinnost postupovat s odbornou péčí rozhodně neodpovídá situaci, kterou obviněný Ing. P. S. vytvořil tím, že převzatou kupní cenu odňal z dispozice mandatáře bez reálného předpokladu jejího včasného vrácení. Obviněný tedy nepochybně závažným způsobem porušil smluvně převzatou povinnost opatrovat a spravovat cizí majetek, a takto způsobil škodu, jež více jak pětisetnásobně překročila hranici značné škody ve smyslu §89 odst. 14 tr. zák. ve znění účinném v době činu.
Vzhledem k tomu, že odvolací soud správně vyložil všechny jednotlivé znaky skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., včetně znaků obviněným zpochybňovaných, a na skutková zjištění tyto právní závěry aplikoval v souladu se zákonem, nebylo možno shledat ani v tomto směru argumenty obviněného opodstatněnými.
Dovolací soud nepovažuje za oprávněnou ani další část námitek obviněného Ing. P. S., jež k tomuto rozhodnutí o jeho vině směřovaly a opírají se o tvrzení, že trestní jednání, jímž byl uznán vinným, mělo výhradně soukromoprávní základ, a použití prostředků trestního práva proto považuje za nepřípustný krajní prostředek nahrazující ochranu subjektivních práv a právních zájmů jednotlivce. Odkázal přitom na nález Ústavního soudu ze dne 23. 3. 2004, sp. zn. I. ÚS 4/04 publikovaný pod č. 42/2004 ve svazku 32 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu.
Předně je třeba konstatovat, že citované rozhodnutí vycházelo z konkrétní skutkové situace, v níž Ústavní soud posuzoval úzce vymezené individuální podmínky drobného majetkového sporu, na němž byly zainteresovány dvě soukromé osoby. Jeho vyřešení bylo závislé na skutkovém a právním vyjasnění jednotlivých aspektů celého závazkového vztahu, proto Ústavní soud v dané věci zpochybnil předpoklady trestní odpovědnosti ve vztahu ke vzniku následku trestního jednání i ve vztahu k naplnění materiální stránky trestného činu.
Jednání obviněného Ing. P. S. pod bodem III. výroku o vině napadeného rozsudku není výlučně soukromoprávním vztahem, neboť ani Pozemkový fond České republiky není soukromým subjektem, ale ve své vymezené pravomoci zosobňuje dílčím způsobem oprávnění a zájem státu při nakládání s jeho pozemky. Jeho existence je založena zákonem č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, a jeho působnost je upravena zákonem č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů. Plní úkoly státu v těch oblastech, kde vystupuje jako správce nemovitostí ve vlastnictví státu a má za tímto účelem široce vymezeny pravomoci, mj. disponuje oprávněním k prodeji pozemků a dalších nemovitostí za zákonem vymezených podmínek.
Vzhledem k závažnosti následků protiprávního jednání obviněného Ing. P. S. (vznik škody ve výši přes sto milionů korun na majetku České republiky) je nutno považovat zájem státu na řádném výkonu majetkových práv za vážně narušený, stejně tak došlo k ohrožení důvěry v řádný výkon smluvních povinností při nakládání s cizím majetkem. Jestliže dovolatel opírá svou argumentaci o skutečnost, že následně postupně po více jak dvou letech uhradil dluh Pozemkovému fondu České republiky, je možné poukázat na veškeré okolnosti, za nichž k náhradě došlo /viz písm. f) – h) výroku o vině pod bodem III. napadeného rozsudku/, a které nasvědčují tomu, že obviněný Ing. P. S. zjevně tyto platby zajišťoval pod tlakem reálného nebezpečí trestního stíhání. Náhrada vzniklé škody mohla být proto posouzena v rámci hodnocení konkrétního stupně společenské nebezpečnosti činu (§3 odst. 4 tr. zák.), i když s ohledem na výši škody nemohla sama o sobě znamenat nesplnění podmínek §88 odst. 1 tr. zák. pro použití kvalifikované skutkové podstaty trestného činu. Z těchto hledisek nelze srovnávat trestní věc, v níž bylo rozhodováno citovaným nálezem Ústavního soudu, s věcí obviněného Ing. P. S.
Přestože je v oblasti soukromoprávních vztahů nutno vycházet z tzv. subsidiarity trestní represe vyznačující se jistou zdrženlivostí zásahu státu prostředky veřejného práva, jež mají nastupovat až v momentě, kdy povaha a intenzita daného civilně právního deliktu vyžaduje z důvodů veřejného zájmu ingerenci státní moci. V daném případě jak skutečnost, že se nejedná o pouhý soukromoprávní vztah, tak rozsah a intenzita porušení základních celospolečenských hodnot jednáním obviněného Ing. P. S. zjevně odůvodňují zásah prostředky veřejného práva ve formě jeho trestního postihu.
Nelze také přehlédnout, že trestní právo je ovládáno zásadou, podle níž žádný trestný čin nesmí zůstat bez zákonného trestu (nullum crimen sine poena legali), která vyjadřuje myšlenku neodvratnosti trestního postihu v případě spáchání trestného činu. Přitom trestní zákon chrání i soukromá práva a oprávněné zájmy fyzických a právnických osob (§1 tr. zák.). Ve vztahu k projednávané věci lze z uvedených zásad dovodit, že k naplnění zákonem stanovených znaků skutkové podstaty trestného činu porušování povinnosti při správě cizího majetku podle §255 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák. účinného do 31. 12. 1997 došlo jednáním obviněného, jež překročilo rámec soukromoprávních vztahů založených na rovnoprávném postavení jejich účastníků. I když jde o narušení pouze soukromoprávních vztahů jednáním pachatele, tato skutečnost sama o sobě nemůže znamenat nutnost rezignace na trestní postih obviněného. Takový postih pak není podmíněn ani požadavkem, aby poškozený využil k nápravě protiprávního stavu jen možností daných soukromým právem, resp. aby inicioval prostředky trestního práva teprve tehdy, pokud by všechny ostatní možnosti byly neúspěšné (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 5. 2006, sp. zn. 5 Tdo 523/2006, a ze dne 21. 12. 2005, sp. zn. 5 Tdo 1535/2005).
K námitkám dovolání obviněného Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., směřujícím proti rozhodnutí o vině pod bodem II. napadeného rozsudku
Pokud se jedná o námitky dovolání všech tří dovolatelů proti rozhodnutí o vině obviněných v bodu II. výroku o vině rozsudku Vrchního soudu v Praze, pro úvahy Nejvyššího soudu je rozhodný skutkový stav věci, z něhož odvolací soud vycházel. Jeho podstata spočívá v tom, že obvinění Ing. P. S. (předseda představenstva společnosti H-S., a. s.), I. K. (předseda představenstva a člen představenstva společnosti H-S., a. s.) a Ing. P. S., DrSc., (člen představenstva SBD S.) s vědomím, že společnost H-S., a. s., je minimálně od konce roku 1997 trvale neschopna dostát splatným závazkům, uzavřeli mezi společnostmi H-S., a. s., a SBD S. v první polovině roku 1998 dvě nájemní smlouvy s přílohami včetně souvisejících dodatků a dohod a dále také tzv. dohodu – smlouvu o spolupráci a výstavbě, jejichž předmětem byl mimo dalších podmínek pronájem nemovitostí ve vlastnictví společnosti H-S., a. s., ve prospěch SBD S. (pozemků, objektů k bydlení a rozestavěných staveb) za nájemné ve výši 1.500.000,- Kč ročně na dobu 30, resp. 35 let a za podmínek zamezujících prakticky vypovězení smluv, čímž poškodili majetkovou podstatu obchodní společnosti H-S., a. s., snížením celkové tržní hodnoty pronajatých nemovitostí o částku nejméně 47.781.293,- Kč ke škodě věřitelů této společnosti vyjmenovaných pod body 1 – 44 této části výroku o vině rozsudku odvolacího soudu, jejichž pohledávky činily nejméně 1.500.000.000,- Kč.
Trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo i jen částečně zmaří uspokojení svého věřitele tím, že zničí, poškodí, zatají, zcizí, učiní neupotřebitelnou nebo odstraní část svého majetku, a způsobí tak škodu velkého rozsahu.
Z hlediska subjektivní stránky se vyžaduje úmyslné zavinění, dlužník tedy jedná v úmyslu vyhnout se plnému uspokojení věřitele, ač si z okolností musí být vědom toho, že jeho jednání může mít tento následek, a pro případ, že jej způsobí, je s ním alespoň srozuměn. Na srozumění pachatele v tomto smyslu lze usuzovat z jeho konkrétních kroků, pokud jednal např. s vědomím existence četných dluhů, své neschopnosti hradit je, podaného návrhu na prohlášení konkursu na jeho majetek apod. Zákonným znakem ovšem není mnohost věřitelů ani stav předlužení, či platební neschopnost dlužníka (§1 odst. 2 a §1 zák. č. 328/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů).
Ke zmaření uspokojení věřitele ze strany dlužníka dochází podle §256 odst. 1 tr. zák. jeho jednáním vůči svému majetku některou z forem způsobující stav, kdy věřitel nemůže ani částečně dosáhnout uspokojení své pohledávky. Uspokojením věřitele je třeba rozumět poskytnutí takového plnění ve prospěch věřitele, které je obsahem závazkového právního vztahu. Objektem trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. je právo věřitele na uspokojení jeho pohledávky, kterou má vůči pachateli – dlužníku. Dlužník částečně zmaří uspokojení pohledávky svého věřitele mj. tím, že reálně nebo fiktivně zmenší svůj majetek některým z jednání uvedených v ustanovení §256 odst. 1 písm. a) až c) tr. zák., v jehož důsledku věřitel nemůže dosáhnout uspokojení své pohledávky v tom rozsahu, jako by tomu bylo v případě, kdyby dlužník uvedeným způsobem nejednal. Trestný čin je dokonán, tedy uspokojení věřitele je alespoň částečně zmařeno, jestliže dlužník v důsledku majetkových dispozic a jiných jednání uvedených v §256 odst. 1 tr. zák. již není schopen poskytnout věřiteli plnění v celém původním rozsahu.
Poškozením se rozumí snížení hodnoty majetku buď trvalé, nebo dočasné, a to v takové míře, že poškozená majetková hodnota nadále není schopna plnit některé své funkce, nebo klesne její prodejnost na trhu (snížení směnné hodnoty). V soudní praxi je za způsobení škody považováno i zatížení majetku určitými povinnostmi (břemeny), které mají negativní majetkový dopad na hodnotu majetku, například zatížení nemovitosti dlouhodobým a obtížně vypověditelným nájmem, věcným břemenem nebo zástavním právem, pokud se v důsledku takových úkonů výrazněji sníží cena této nemovitosti na trhu nebo se omezí možnost jejího hospodářského využití (viz např. Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář II. díl. 6. vydání. Praha: C. H. Beck, 2004, s. 1548).
V posuzovaném případě se Nejvyšší soud plně ztotožňuje se závěrem soudů obou stupňů, že jednání obviněných popsané pod bodem II. výroku o vině napadeného rozsudku lze ve smyslu forem jednání uvedených v §256 o dst. 1 písm. a) tr. zák. označit jako poškození majetku. Zřízením nájemních smluv totiž nepochybně došlo ke snížení směnné hodnoty nemovitostí a poklesu jejich prodejnosti na trhu. Obdobně jsou v soudní praxi za poškození majetku dlužníka posuzovány případy zřízení věcných břemen na nemovitostech, na nichž vázne zástava, směřující ke zmaření uspokojení věřitele. Odvolací soud v rámci právního posouzení skutku plně respektoval uznávanou soudní praxi, vyjádřenou v řadě publikovaných rozhodnutí (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1078/2004, publikované pod č. T 740, sešit 10, v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu, C. H. Beck). Podle tohoto výkladu věcná břemena (§151n a násl. občanského zákoníku) jsou jednou z forem omezení vlastníka nemovité věci ve prospěch určité oprávněné osoby. Neznamená to však, že dodatečným zřízením věcných břemen je například dotčeno právo zástavního věřitele na uspokojení pohledávky z výtěžku zpeněžení zástavy. Zástavu lze zpeněžit na návrh zástavního věřitele ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy. V obou těchto případech jsou při prodeji zástavy věcná břemena, mají-li povahu závady, která v důsledku přechodu (či převodu) vlastnictví nezanikne, také okolností, která ovlivňuje cenu nemovitosti, a k níž je proto nutno přihlížet. Oceňování práv odpovídajících věcným břemenům je upraveno ustanovením §18 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů, a z dikce §41b vyhlášky č. 279/1997 Sb., ve znění pozdějších předpisů, kterou se provádějí některá ustanovení zákona o oceňování majetku, plyne, že při oceňování nemovitostí se zjištěná cena sníží o cenu věcného břemene váznoucího na nemovitosti.
Odvolací soud správně při stanovení rozsahu poškození majetku společnosti H S., a. s., v důsledku uzavření citovaných dlouhodobých nájemních smluv ve prospěch SBD S. vycházel z nových znaleckých posudků, vypracovaných znalcem z oboru ekonomika, odvětví stavebnictví a tržní oceňování nemovitostí pro bankovní účely, Ing. M. B. a z obsahu vyjádření znalce před odvolacím soudem (č. l. 37.063 – 37.068, č. l. 37.069 – 37.075 trestního spisu). Z těchto důkazů zjistil aktuální cenu pozemků v jednotlivých lokalitách před uzavřením nájemních smluv a po něm (viz rozsudek Vrchního soudu v Praze str. 78 - 79). Znalec oprávněně nájemní vztah s ohledem na jeho věcný obsah, dohodnutou délku trvání a faktickou nevypověditelnost přirovnal k věcným břemenům a vycházel přiměřeně z pravidel pro oceňování věcných břemen uvedených v §18 odst. 4, 6 zákona č. 151/1997 Sb., o oceňování majetku, ve znění pozdějších předpisů.
Pokud se jedná o konkrétní námitky dovolání obviněného Ing. P. S., vzhledem k výše uvedenému zákonnému rozsahu přezkumné činnosti dovolacího soudu nebylo možno se zabývat naznačenou otázkou tvrzené neodbornosti zpracování znaleckého posudku znalcem Ing. M. B.
Argumentace dovolání z hlediska tvrzení o neprokázaných následcích trestního jednání obviněných byla zaměřena zejména na skutečnost, že výši škody nebylo možno vzít za bezpečně prokázanou vzhledem k dosud neukončenému konkursnímu řízení společnosti H-S., a. s. Tato námitka se v podstatě opírá o názor vyslovený v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2000, sp. zn. 4 Tz 49/2000, podle něhož probíhá-li vedle trestního stíhání dlužníka pro trestný čin poškozování věřitele podle §256 odst. 1 tr. zák. též konkursní řízení týkající se majetku téhož dlužníka, je třeba z hlediska trestní odpovědnosti zjistit výsledky konkursního řízení v tom smyslu, zda majetek dotčený uvedeným trestným činem byl zahrnut (vrácen) do konkursní podstaty a určen k uspokojení věřitelů (např. podle §16 odst. 4 zákona č. 32/1991 Sb., o konkursu a vyrovnání, ve znění pozdějších předpisů), tj. v jakém rozsahu zůstali věřitelé neuspokojeni, resp. zda byli jednáním dlužníka skutečně zkráceni. To může mít význam zejména z hlediska posouzení rozsahu, v jakém byl trestný čin dokonán a v jakém zůstal ve stadiu pokusu (§8 odst. 1 tr. zák.).
Tento názor je ovšem doplněn, částečně i korigován, novější soudní praxí, např. v usnesení Městského soudu v Praze ze dne 12. 9. 2001, sp. zn. 7 To 337/2001, publikovaném v časopisu Trestněprávní revue č. 2/2002, str. 57, v němž soud vyslovil názor, že pojem „částečně zmaří uspokojení svého věřitele“ ve smyslu §256 odst. 1 tr. zák. je třeba vykládat tak, že zahrnuje i omezení možnosti uspokojení věřitele jednáním obviněného (dlužníka) v určité rozumně požadovatelné době, jejíž délku je třeba posoudit individuálně ve vztahu ke každému jednotlivému případu. Za reálnou možnost uspokojení věřitele z majetku dlužníka přitom nelze považovat možnost, která je závislá na splnění určité nejisté skutečnosti. Podobně v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 8. 2007, sp. zn. 5 Tdo 295/2007, byl učiněn závěr, že soudy musí zvážit, zda s ohledem na stav řízení o konkursu, by čekání na jeho výsledek nevedlo k nežádoucímu prodlužování trestního řízení. V takových případech, kdy není možné předpokládat brzké skončení řízení o konkursu, lze na základě znaleckého posudku možné určit poměrnou výši plnění, kterou lze u jednotlivých věřitelů úpadce v konkursním řízení očekávat.
Konkrétní skutek v dané věci je nutno posuzovat k době, kdy byl trestný čin dokonán, tj. v průběhu první poloviny roku 1998, nikoliv s odstupem času. Ač si obvinění byli vědomi předlužení společnosti H-S., a. s., a museli reálně očekávat prohlášení konkursu na majetek společnosti, nemůže být vzniklá škoda z hlediska následku trestného činu faktickou výslednicí celkového zpeněžení majetku z konkursní podstaty společnosti. Konkursní řízení od jeho zahájení dne 3. 11. 1998 dosud probíhá a podle zjištění Nejvyššího soudu nelze v nejbližší době jeho ukončení očekávat. Jeho výsledky vzhledem k odstupu času a dalším faktorům majícím významný jak pozitivní, tak negativní vliv na hodnotu zpeněžitelného majetku společnosti se nacházely mimo reálné představy obviněných v době spáchání činu. Lze souhlasit s názorem obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., že již samotným prohlášením konkursu se může stát reálná tržní cena majetku zcela odlišnou, než jaká byla před tímto úkonem. Na výši prodejní ceny jistě měla také vliv v průběhu doby se měnící nabídka a poptávka na trhu nemovitostí, v daném případě i značný rozmach stavební výroby a výstavby bytů a domů v posledních letech v České republice, jenž je opět závislý na konkrétních vytvořených ekonomických a společenských podmínkách (státní podpoře bydlení, dostupnosti hypotečních úvěrů a dalších prostředků k financování výstavby apod.). Nepochybně prodejní cena, resp. samotná možnost prodeje pozemků patřících do konkursní podstaty úpadce H-S., a. s., byla významně ovlivněna i skutečností, že kromě podstatné části pozemků v k. ú. H. a v k. ú. V. P. ve všech dalších lokalitách byly dohodou SBD S. nemovitosti z nájmu uvolněny a na jejich prodejní ceně se hodnota břemene spočívajícího v nájmu neodrazila. Pokud se týká zbývajících pozemků, ohledně nichž bylo v samostatném soudním řízení rozhodnuto o neplatnosti nájemních smluv (viz rozsudky Městského soudu v Praze pod sp. zn. 28 Cm 20/2002 a 28 Cm 71/2002, jež nabyly právní moci dne 13. 8. 2003), je zjevně realizace jejich prodeje ovlivněna skutečností, že jsou užívány majiteli, případně uživateli jednotlivých nemovitostí, jež na území těchto dvou lokalit byly vystavěny.
Z těchto důvodů nelze souhlasit s názorem dovolatelů poukazujícím právě na vyšší kupní ceny pozemků při jejich prodeji správcem konkursní podstaty (pozemky v k. ú. B.-T. a další). Z obsahu šetření, jež průběžně činily soudy obou stupňů, je zcela zřejmé, že celkově lze očekávat prodejem celého majetku příjem mezi 250 - 350 miliony korun, když doposud bylo prodejem nemovitostí získáno přibližně jen 195 milionů korun. Zisk z tohoto prodeje, a tím výše částek, jež následně budou podle rozvrhu zpeněžené konkursní podstaty mezi jednotlivé věřitele rozděleny, jsou ovšem mimo jiné závislé i na konkrétních schopnostech správce konkursní podstaty při prodeji majetku, výsledku četných soudních řízení, jež jsou o majetku vedena, na výši nákladů spojených se správou majetkové podstaty, odměny správce konkursní podstaty apod. Výsledek konkursního řízení tedy není odrazem zamýšleného následku protiprávního jednání obviněných, ale faktorů, jež se vyskytly mimo představy pachatelů a jsou ovlivňovány jak dalšími objektivními okolnostmi, tak i činností obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., v průběhu konkursu, kteří byli členy věřitelského výboru. Z tohoto důvodu nemohla obstát ani námitka obviněných o chybějícím znaku skutkové podstaty trestného činu ve formě příčinné souvislosti mezi jednáním obviněných a poklesem ceny nemovitostí vlivem prohlášení konkursu, jež je oproti jiným jejich argumentům rozporná. Dovolatelé totiž zdůrazňují potřebu vyčkání výsledků konkursního řízení a současně tvrdí, že tyto výsledky nejsou odrazem jednání obviněných. Škoda vzniklá jednáním obviněných byla stanovena porovnáním cen nemovitostí před uzavřením a po uzavření nájemních smluv, tedy bez ohledu na následně prohlášený konkurs na majetek úpadce a další podmínky s tím spojené. Obvinění byli srozuměni se skutečností, že při uzavření nájemních smluv nastanou takové okolnosti, jež na dlouhou dobu omezí možnost prodeje nemovitostí k úhradě dluhů společnosti, tedy znemožní uspokojení jejích věřitelů a k tomuto následku své jednání směřovali.
Nelze také akceptovat námitky obviněných, že při stanovení cen nemovitostí mělo být vzato v úvahu jejich další zhodnocení investicemi SBD S., např. zasíťováním pozemků, či při stanovení škody měly být vzaty v úvahu i případné škody, jež hrozily na majetku bez jeho řádného zabezpečení. Námitky obviněných proti stanovení výše poškození majetkové podstaty společnosti H-S., a. s., na úkor jejích věřitelů proto neshledal Nejvyšší soud důvodnými, navíc jde zčásti o námitky skutkové, jež nespadají pod uplatněný dovolací důvod.
Pokud se jedná o společnou námitku dovolání všech tří dovolatelů ohledně nenaplnění subjektivní stránky trestného činu s tím, že motivem jejich jednání bylo zamezení dalšího poškození věřitelů společnosti H-S., a. s., revitalizace celého projektu výstavby domů a bytů a uspokojení nároků klientů zapojených do programu H S. a z hlediska obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., také zájem na ochraně jejich vlastních investic, posoudil ji dovolací soud jako nedůvodnou.
Ohledně reálnosti uskutečnění revitalizace programu výstavby bytů a domů se lze ztotožnit s obsahem vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k této otázce. Nepochybně bylo prokázáno, že obvinění před započetím svých aktivit v SBD S. (předtím v Občanském sdružení klientů H-S.) a snahy o revitalizaci programu výstavby, jejíž součástí bylo i uzavření nájemních smluv, byli seznámeni s celkovým zadlužením společnosti H-S., a. s., jež dlouhodobě neumožňovalo řádné splácení pohledávek společnosti a především realizaci výstavby objektů bydlení. Tvrzení o reálnosti odkoupení pohledávek společnosti od největšího věřitele K. b., a. s., nebylo podloženo ekonomickými možnostmi SBD S. Obvinění si byli vědomi skutečnosti, že byl podán návrh na prohlášení konkursu na majetek společnosti H S., a. s., dne 5. 12. 1997 a že jediným hodnotnějším majetkem jsou pozemky a rozestavěné stavby na těchto pozemcích. Jejich jednání nepochybně bylo vedeno úmyslem, aby tyto nemovitosti nemohly být předmětem zpeněžení, ať již v rámci konkursního řízení pro případ prohlášení konkursu, případně ve veřejné dražbě nebo soudním prodejem zástavy před prohlášením konkursu. Byli si vědomi, že realizací nájemních smluv se hodnota jednotlivých nemovitostí snížila, neboť pro subjekty stojící mimo program H-S. byly pro odkoupení nevhodné, reálně nevyužitelné (mimo SBD S. či jednotlivé klienty H-S., kteří měli v užívání již vystavěné domky na pozemcích, v menší míře ve vlastnictví, nebo se hodlali výstavby na pozemcích účastnit). Stejný závěr učinil již soud prvního stupně v odůvodnění jeho rozsudku na str. 416, 431, 438,2 25, 465, 482, přičemž vycházel především z obsahu dopisu obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., ze dne 15. 12. 1997 (č. l. 6.960 trestního spisu) a jednotlivých tvrzení těchto obviněných při jednání se svědky D. Š., Mgr. S. S. a dalšími. Z těchto vyjádření obviněných je evidentní jejich záměr znehodnotit pozemky zřízením věcného břemene. K tomuto cíli vedly i další aktivity obviněných směřující k oddálení konkursu, event. k jeho zrušení, jakož i konkrétní kroky obviněných ve věřitelském výboru v průběhu konkursního řízení. Úmysl obviněného Ing. P. S. dovodil soud prvního stupně (viz str. 438 jeho rozsudku) ze zjištění, že SBD S. bylo založeno za účelem převedení prakticky veškerého zpeněžitelného majetku společnosti H-S., a. s., jehož byl tento obviněný předsedou představenstva. Primárním účelem jednání obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., bylo pak přinejmenším posílení postavení členů SBD S. v rámci očekávaného konkursního řízení vůči ostatním věřitelům a realizace výstavby, ovšem s dopadem na snížení hodnoty majetku úpadce - společnosti H-S., a. s., z něhož by bylo možné uspokojit nároky věřitelů společnosti. Uzavřením nájemních smluv byly realizovány záměry obviněného Ing. P. S. za součinnosti obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc. Všichni obvinění si byli vědomi důsledků uzavření nájemních smluv na hodnotu dotčených pozemků ve vlastnictví společnosti H-S., a. s., když nejméně ke škodě věřitelů této společnosti označených pod bodem II. 1. – 44. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu snížili hodnotu majetku společnosti nejméně o částku 47.781.293,- Kč. Jak vyplývá z obsahu hodnocení soudu prvního stupně na str. 640, na nějž odvolací soud ve svém rozhodnutí odkázal, tohoto jednání se obvinění dopustili ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák. To platí i o zavinění ve vztahu k těžšímu následku v podobě škody velkého rozsahu, která jednáním obviněných vznikla.
Záměr revitalizace výstavby objektů k bydlení v rámci činnosti SBD S. bez významné vnější finanční investice neměl reálný základ. Obvinění si byli vědomi nemožnosti uskutečnění prezentovaných plánů výstavby pro přihlášené členy SBD S. a jejich tvrzení, že z celkové činnosti družstva při další výstavbě a prodeji objektů mimo klienty H-S. měl vyplynout zisk, z něhož by bylo možno uhradit pohledávky ostatních věřitelů společnosti H-S., a. s., kteří se nestali členy SBD S., je možné označit za čistě spekulativní. Obhajoba obviněných o spoléhání se na odborné rady dalších kvalifikovaných osob bez ohledu na to, že nejsou podloženy konkrétními argumenty, nemůže mít žádný vliv na obsah závěrů o vině obviněných. Ze skutkových zjištění učiněných soudy nižších stupňů tak jednoznačně vyplývá, že záměrem obviněných bylo vyvolat snížení hodnoty nemovitostí na úkor věřitelů úpadce H-S., a. s.
Ze všech výše uvedených důvodů dovolací soud považuje za správný závěr soudů obou stupňů, že zjištěné jednání obviněných popsané pod bodem II. výroku o vině rozsudku odvolacího soudu a rozvedené v jeho odůvodnění naplňuje všechny zákonné znaky skutkové podstaty trestného činu poškozování věřitele podle §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák. u obviněného Ing. P. S. a u obviněných I. K. a Ing. P. S., DrSc., účastenství na tomto trestném činu ve formě pomoci podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák. a §256 odst. 1 písm. a), odst. 4 tr. zák.
Obviněný Ing. P. S. připustil, že se ocitl mimo uplatněný dovolací důvod, jestliže se dovoláním domáhal posouzení významu délky trestního řízení na jeho právo na spravedlivý proces, když současně v návaznosti na další důvody, jimiž zpochybňoval naplnění tohoto práva v řízení předcházejícím pravomocnému odsouzení, požadoval rozhodnutí o zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. Námitky o nepřiměřené délce trestního řízení podle výkladu Nejvyššího soudu neodpovídají žádnému z důvodů dovolání taxativně vymezených v ustanovení §265b odst. 1, 2 tr. ř. (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1323/2006 a navazující usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 7. 2007, sp. zn. III. ÚS 638/07). Ani Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 31. 5. 20075, sp. zn. I. ÚS 554/04 neakceptoval možnost zastavení trestního stíhání podle §11 odst. 1 písm. j) tr. ř. výlučně z důvodu nepřiměřené délky trestního řízení, čehož se tento obviněný v dovolání domáhal (shodně též usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 217/03, ze dne 3. 10. 2005, sp. zn. ÚS 194/03, ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. III. ÚS 701/06).
Proti obviněnému Ing. P. S. bylo zahájeno trestní stíhání pro trestný čin podvodu dle §250 odst. 1, 4 tr. zák. dne 21. 12. 1999 a trestní stíhání bylo dále rozšířeno ve dnech 8. 6. 2000, 27. 6. 2000 a 13. 11. 2000 (č. l. 4, 6 a 14 trestního spisu) o další závažné trestné činy, jež byly předmětem podané obžaloby ze dne 6. 8. 2001 (č. l. 30.133, svazek 97 trestního spisu). V předmětné trestní věci bylo shromážděno poměrně výjimečné množství důkazů, jejichž opatření vyplynulo z rozsahu a závažnosti protiprávního jednání obviněných (trestní spis po ukončení přípravného řízení obsahoval přes 30.000 stran a další desítky tisíc stran tvořily přílohy spisu). Bylo vyslechnuto několik stovek svědků, převáženě poškozených, byly prováděny opakované podrobné výslechy všech obviněných, vypracována byla řada znaleckých posudků, a to některých značně obsáhlých. Trestnímu řízení předcházelo i rozsáhlé prověřování jednotlivých trestních oznámení o podezření ze spáchání trestného činu. Řízení před soudem prvního stupně probíhalo dva a půl roku, přičemž hlavní líčení bylo konáno celkem po dobu 147 jednacích dnů. S ohledem na složitost celého případu, rozsah trestné činnosti i počet obviněných, administrativní obtížnost navázání kontaktu s několika stovkami poškozených i ostatních svědků, z nichž bylo vyslechnuto celkem 683, a dokazování bylo provedeno i rozsáhlým množstvím dalších listinných důkazů, nepovažuje Nejvyšší soud dobu řízení před soudem prvního stupně, ani dobu přípravného řízení za nijak nepřiměřenou. V řízení o odvolání obviněných Vrchní soud v Praze opatřil nové znalecké posudky i další listinné důkazy, v několikadenním veřejném zasedání provedl tyto nové důkazy a zopakoval některé z důkazů provedených již soudem prvního stupně. Celkový průběh řízení před soudy obou stupňů je shromážděn v dalších 43 svazcích trestního spisu a v řadě příloh. Také s přihlédnutím k náročnosti vypracování rozsudku soudu prvního stupně (v originálu na celkem 887 stranách) není možné na straně orgánů činných v trestním řízení shledat žádný podstatný, jimi zaviněný průtah, jenž by měl vliv na celkovou dobu trvání trestního řízení ve vztahu k obviněnému Ing. P. S.
Je tedy zřejmé, že délka trestního řízení do vynesení pravomocného rozsudku dne 6. 6. 2006 sice překročila dobu šesti let, ovšem nelze ji považovat vzhledem ke konkrétním zcela mimořádným okolnostem případu za nepřiměřenou.
Nejvyšší soud na podkladě všech uvedených skutečností dospěl k závěru, že obvinění Ing. P. S., I. K. a Ing. P. S., DrSc., podali proti usnesení Vrchního soudu v Praze dovolání, která v části vycházela z námitek, jež sice odpovídají uplatněnému dovolacímu důvodu, ale byly shledány zjevně neopodstatněnými. Nejvyšší soud proto odmítl dovolání všech obviněných podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., přičemž nepřezkoumával zákonnost a odůvodněnost napadeného rozhodnutí ani správnost řízení mu předcházejícího. Jde totiž o závěr, který lze učinit bez takové přezkumné činnosti pouze na podkladě spisu a obsahu dovolání, aniž bylo třeba opatřovat další vyjádření dovolatele či ostatních stran trestního řízení nebo dokonce doplňovat řízení provedením důkazů podle §265r odst. 7 tr. ř. Podle §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. mohl Nejvyšší soud rozhodnout v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není přípustný opravný prostředek s výjimkou obnovy řízení (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předsedkyně senátu:
JUDr. Blanka Roušalová
Vyhotovil:
JUDr. Libor Losa