ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.104.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 104/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. ledna 2007 o dovolání obviněného O. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P. – B., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, č. j. 50 To 399/2006-403, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 33 T 64/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 4. 2006, č. j. 33 T 64/2005-369, byl obviněný O. L. v bodech 1) – 3) výroku rozsudku uznán vinným jednak pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., jednak pokračujícím trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., přičemž podle §247 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání dvaceti měsíců. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou.
Proti shora citovanému rozsudku podal odvolání obviněný a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň-město. Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 27. 7. 2006, č. j. 50 To 399/2006-403, jak odvolání obviněného, tak státního zástupce podle §256 tr. ř. zamítl.
Opodstatněnost dovolání obviněný shledává v dovolacím důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku „a nesprávné aplikaci zásady in dubio pro reo“. Domnívá se, že soudy obou stupňů nesprávně hodnotily provedené důkazy, neboť při svém rozhodování se dostatečně neřídily zásadami, na nichž je trestní řízení postaveno. V této souvislosti obviněný konstatuje porušení zásady „v pochybnostech ve prospěch obžalovaného“. Pokud jde o skutek pod bodem 1) rozsudku, má za to, že nebyl zjištěn žádný důkaz, který by byť nepřímo potvrzoval, že by se vloupání dopustil. Zastává názor, že otisku dlaně nemůže být přikládán takový význam, aby sám o sobě postačoval k závěru, že to byl právě obviněný, kdo se dopustil vloupání. Nesouhlasí s logickou úvahou soudu, která pokládá otisk dlaně za relevantní důkaz. Uvedl, že logická úvaha nemůže nahrazovat důkaz. Tvrdí, že otisk dlaně byl nalezen na stole užívaném zaměstnankyní, která vyřizovala záležitosti se zájemci o zaměstnání. Dotazník s nimi vyplňovala jen tehdy, pokud byli vysláni úřadem práce. Přestože nebyl v evidenci uchazečů, z výpovědi obou svědků vyplývá, že se mohl o zaměstnání ucházet a při této příležitosti se opřít o stůl a zanechat tak daktyloskopickou stopu na předmětném stole. Ke skutku pod bodem 2) a 3) obviněný v dovolání uvedl stejné námitky jako v odvolání, totiž že soud vycházel z jeho výpovědi učiněné v přípravném řízení dne 17. 2. 2005, třebaže protokol o výpovědi nepodepsal. Obviněný se snaží s odkazem na zmíněný nedostatek (absenci jeho podpisu) zpochybnit své doznání. Namítá, že použití formulace v protokolu nesvědčí o tom, že by vypovídal spontánně. Totéž platí i ohledně skutku pod bodem 3), neboť kromě jeho výpovědi ze dne 17. 2. 2005 neexistuje jiný důkaz o vině. Obviněný dospěl k závěru, že se soudy obou stupňů při hodnocení jediného důkazu – doznání obviněného v obou skutcích obsažené v jím nepodepsaném protokolu z přípravného řízení, u něhož nebyl přítomen ani obhájce, ačkoliv jej obviněný žádal, neřídily zásadou „in dubio pro reo“. Obviněný je přesvědčen, že kdyby soudy postupovaly v souladu s touto zásadou, nezbylo by jim nic jiného, než ho obžaloby zprostit. V závěru dovolání uvedl, že „s ohledem na jeho požadavek v přípravném řízení a na jeho současnou obhajobu lze uvažovat, zda nedošlo k naplnění dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., tedy že bylo porušeno právo obžalovaného na obhájce“. Ze všech těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 7. 2006, sp. zn. 50 To 399/2006, jakož i rozsudek Okresního soudu Plzeň-město ze dne 5. 4. 2006, č. j. 33 T 64/2005-369, z důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. a věc vrátil k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k dovolání obviněného uvedla, že ačkoliv obviněný jako důvod dovolání uplatnil nesprávné právní posouzení skutku, konkrétně zpochybňuje, zda vůbec bylo prokázáno, že skutek spáchal. Je zjevné, že obsahem jeho námitek je polemika se skutkovými zjištěními, ke kterým soud po provedeném dokazování dospěl a navíc jsou jeho námitky obsahově shodné s námitkami odvolacími, s nimiž se odvolací soud bezezbytku vypořádal. Není tudíž pochyb, že obviněný k podpoře uplatněného dovolacího důvodu neuplatnil žádné relevantní námitky. Lze tedy shrnout, že obviněný byť v úvodu dovolání avizoval námitku právního charakteru, opřel ji o argumentaci výhradně skutkovou, čímž věcně nenaplnil deklarovaný dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Za této situace státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Z obsahu podaného dovolání lze dovodit, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy při hodnocení důkazů postupovaly v rozporu se zásadou in dubio pro reo. Lze však konstatovat, že tato námitka primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, tudíž není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Jde-li o skutek pod bodem 1) výroku rozsudku, nad rámec uplatněného dovolacího důvodu Nejvyšší soud podotýká, že se plně ztotožňuje s argumentací soudu prvního i druhého stupně, totiž že ohledně dokazování, resp. použitelnosti otisku dlaně jako nepřímého důkazu nejsou žádné pochybnosti. Obviněný otisk dlaně zanechal na místě pod oknem, kde lze jen stěží předpokládat, že by tam zůstal v důsledku jeho návštěvy jako uchazeče o zaměstnání. Navíc, jestliže svědek V. S. ve své výpovědi uvádí, že za účelem náboru zaměstnanců se v prostorách dané kanceláře pohybuje mnoho lidí, bylo by s podivem, že by se ráno po vloupání našel v kanceláři na stole otisk celé dlaně právě na místě, kde se během dne vystřídá řada lidí. Lze proto logicky dospět k závěru, že pokud se na stole pod oknem našel celý otisk dlaně obviněného, není pochyb o tom, že byl posledním, kdo se nacházel v kanceláři a že to byl právě on, kdo se vloupání dopustil. Daktyloskopická expertíza potom jednoznačně ztotožnila otisk dlaně s osobou obviněného. Proto o totožnosti pachatele nemá Nejvyšší soud žádné pochybnosti. Ostatně zcela jednoznačný závěr o vině obviněného lze učinit i v bodech 2) a 3) výroku rozsudku. Nejenže se obviněný ke spáchané činnosti doznal, ale nelze přehlédnout, že u skutku pod bodem 2) výroku rozsudku je jeho jednání potvrzováno výpověďmi policistů P. Š. a P. B. Lhostejno přitom zůstává, že nepodepsal protokol o své výpovědi ze dne 17. 2. 2005, neboť soud provedl řadu důkazů (výpověď svědkyně M. S., M. Č.), které s naprostou jistotou vyvracejí obhajobu obviněného. Ve stručnosti lze v tomto směru odkázat na str. 7 rozsudku soudu prvního stupně a str. 4 usnesení odvolacího soudu. Taktéž není sporu, že obviněný se dopustil skutku pod bodem 3) rozsudku. Jeho doznání ze dne 17. 2. 2005 je podpořeno skutečností, že adresu M. n., kde byly vozíky nalezeny, uvedl jako adresu svého tehdejšího pobytu.
Lze proto shrnout, že obviněný v podaném dovolání uplatňuje toliko námitky, které mají původ v učiněném skutkovém zjištění. Nicméně s ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud nemá žádné pochybnosti o správnosti skutkového zjištění, když tomuto odpovídá i právní kvalifikace skutku.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jejich představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Ačkoliv obviněný uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., kromě toho, že v přípravném řízení v rámci výpovědi učiněné dne 17. 2. 2005 sám žádal, aby mu byl přidělen obhájce, nic bližšího k tomuto dovolacímu důvodu v dovolání neuvedl. Nejvyšší soud se omezil tedy pouze na řešení této otázky
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. spočívá v tom, že obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl.
Uvedený dovolací důvod /§265b odst. 1 písm. c) tr. ř./ tedy dopadá na případy, kdy v příslušné trestní věci byly dány podmínky nutné obhajoby ve smyslu §36 tr. ř. a obviněný musel být v řízení zastoupen obhájcem, ať již zvoleným (§37 tr. ř.) nebo ustanoveným (§38 tr. ř.), a přitom vůbec žádného obhájce neměl. Právo na obhajobu patří mezi nejdůležitější procesní práva a je garantováno jak mezinárodními smlouvami o lidských právech a svobodách [viz např. čl. 6 odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod uveřejněné ve sdělení č. 209/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů], tak i ústavními předpisy (čl. 40 odst. 3 Listiny základních práv a svobod č. 2/1993 Sb., ve znění úst. zák. č. 162/1998 Sb.).
Nejvyšší soud ze spisu zjistil, že dne 17. 2. 2005 byl s obviněným sepsán protokol o výpovědi (čl. 26 – 30). V rámci tohoto protokolu po poučení o právu zvolit si obhájce, k tomu obviněný výslovně uvedl, že si obhájce zatím nevolí (čl. 29). V poznámce vlastnoručně napsané na konci protokolu na čl. 30 uvedl: „Nepodepisuji to proto, že se bojím, aby nebyl zase udělanej podvod protokolem jako na kriminálce. Tak promiňte, nevěřím nikomu, chtěl jsem advokáta a nebyl mi umožněn. Tady byli domluvený všichni. Chtěl bych, aby příslušníci kriminálky byli u rozhodování o vazbě“. K dotazu na svůj zdravotní stav se vyjádřil tak, že v minulosti ani v současné době neužíval drogy nebo alkoholické nápoje a nikdy se neléčil na psychiatrii a že v dané chvíli se cítí zdráv po psychické i fyzické stránce a je plně schopen výslechu. Na základě usnesení Okresního soudu Plzeň-město ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 5 Nt 25/2005, byl obviněný z důvodu uvedeného v §67 písm. c) tr. ř. vzat do vazby (čl. 15 – 17). Opatřením soudce Okresního soudu Plzeň - město ze dne 18. 2. 2005, sp. zn. 5 Nt 25/2005, byla obviněnému ustanovena obhájkyně Mgr. A. Ch.
V dané souvislosti je nezbytné poznamenat, že obviněný požadavek na obhájce vznesl v okamžiku, kdy byl s ním již sepsán protokol o výslechu, leč před jeho zahájením možnosti zvolit si obhájce nevyužil. Podstatné však je, že u obviněného v den výslechu, tj. dne 17. 2. 2005 nebyly dány důvody nutné obhajoby, což znamená, že obhájce mít nemusel. Je evidentní, že jakmile potřeba ustanovení obhájce obviněnému vyvstala, byla neprodleně realizována. Nebylo ani zjištěno, že by u obviněného existovaly pochybnosti o způsobilosti náležitě se hájit. Trestní sazba u trestného činu krádeže podle §247 odst. 2 tr. zák. a trestného činu poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák. nepřevyšuje horní hranici pěti let. Z uvedeného plyne, že v předmětné věci nelze dovodit, že obviněný měl mít podle zákona obhájce. Je ze shora uvedeného tedy zřejmé, že námitky obviněného dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. nenaplňují. Proto Nejvyšší soud dovolání obviněného i ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného O. L. ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., přičemž stejné rozhodnutí učinil i ohledně dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. ledna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann