ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1065.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1065/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. září 2007 o dovolání obviněné J. H., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 7 To 481/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 13 T 209/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2007, sp. zn. 7 To 481/2006, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněné proti rozsudku Okresního soudu v Jihlavě ze dne 19. 10. 2006, č. j. 13 T 209/2005-464, kterým byla J. H. uznána vinnou trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., dvojnásobným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., trestným činem křivého obvinění podle §174 odst. 1 tr. zák. a trojnásobným trestným činem pomluvy podle §206 odst. 1 tr. zák. a byl jí podle §250 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho a půl roku, když podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. jí byl výkon trestu odnětí svobody podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří roků a byl nad obviněnou vysloven dohled. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti předmětnému usnesení Krajského soudu v Brně podala obviněná prostřednictvím obhájce dovolání, kdy přes dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., přičemž jeho naplnění spatřuje v tom, že soud prvního ani druhého stupně se vůbec nezabývaly právní otázkou, zda jednání, ze kterého měla obvinit manžele V., zakládá znaky některého trestného činu, resp. zakládalo tyto znaky v době, kdy se jej měli dopustit, tj. v roce 1996, neboť v opačném případě nemohla spáchat trestný čin křivého obvinění. Soud prvního stupně podle jejího mínění nesprávně posoudil otázku její trestní odpovědnosti podle §12 tr. zák., a to ve vztahu k jejímu psychickému stavu v době, kdy se trestných činů měla dopustit. Je přesvědčena, že rozdílné hodnocení její příčetnosti k různým trestným činům spáchaným ve stejném období by mělo být v rozhodnutí soudu náležitě odůvodněno. Podle mínění dovolatelky měla být otázka, zda v době spáchané trestné činnosti trpěla duševní chorobou či poruchou, zodpovězena zásadně stejně, a to bez ohledu na to, pro jaký trestný čin je trestní stíhání vedeno. Závěrem podaného dovolání navrhla, aby Nejvyšší soud usnesení Krajského soudu v Brně i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Jihlavě zrušil a Okresnímu soudu v Jihlavě přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uplatnila obviněná prostřednictvím §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám v dovolání uplatněných je potřebné uvést následující. Pokud obviněná soudu vytýká, že „nesprávně posoudil otázku její trestní odpovědnosti podle §12 tr. zák. ve vztahu k jejímu psychickému stavu v době, kdy se měla dopustit trestných činů“, je třeba uvést, že jde o námitku, která směřuje proti hodnocení důkazů soudy, tudíž proti následnému zjištění skutkového stavu, a takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní. Tuto skutečnost si ve své podstatě obviněná resp. obhájce uvědomují, když sami konstatují, že si jsou vědomi, že dovolací soud se otázkou nesprávnosti či správnosti nezabývá, jsou však toho přesvědčení, že „soud prvního stupně posoudil otázku týkající se její příčetnosti v době spáchání trestných činů vzájemně rozporně a tedy nesprávně“. Také další části podaného dovolání s ohledem na již zmíněný dovolací důvod jsou právně irelevantní, zejména pokud obviněná soudu prvního stupně vytýká, že „rozdílné hodnocení její příčetnosti k různým trestným činům spáchaným ve stejném období náležitě nevysvětlil v odůvodnění svého rozsudku“. Již shora bylo uvedeno, že dovolání proti důvodům rozhodnutí není přípustné. Navíc i v této části lze spatřovat nepochopení ze strany obviněné, když sama konstatuje, že „vysvětlení (k námitkám uplatněným v dovolání) až následně učinil ve svém rozhodnutí soud druhého stupně“. V této souvislosti je třeba si uvědomit, proti kterému rozhodnutí je dovolání přípustné. Obviněná prostřednictvím obhájce správně uvádí, že prostřednictvím dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatňuje dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Jestliže tedy odvolací soud její odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně zamítl, musel se také ztotožnit se závěry, ke kterým soud prvního stupně dospěl (což je patrno ze str. 1 usnesení), aby následně rozvedl své úvahy k otázce trestní odpovědnosti obviněné (viz. str. 1, 2 usnesení), když zmíněnou námitku obviněná vznesla v řízení o odvolání a stala se také podkladem pro podání mimořádného opravného prostředku - dovolání. Pokud pak odvolací soud na jí uplatněnou obhajobu reagoval a vysvětlil rozdílnost závěrů obou vypracovaných znaleckých posudků a obviněná tyto závěry, které vyplývají ze znaleckých posudků zpochybňuje, jedná se tedy opětovně o vlastní verzi hodnocení důkazů, což je nepochybně patrno z argumentace obviněné uplatněné v dovolání, kdy uvádí: „domnívám se však, že tento názor odvolacího soudu z vypracovaných znaleckých posudků ani jiných zjištěných skutečností nevyplývá a jedná se pouze o vlastní úvahu soudu“. V další části dovolání znovu obviněná znevěrohodňuje hodnocení důkazů soudy, případně soudům vytýká neprovedení důkazů k otázce příčetnosti, rozdílnému hodnocení její osoby. Z pohledu dovolacího důvodu vymezeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno takové námitky označit za právně irelevantní, dovolací důvod nenaplňující. V uvedeném směru soudy v rámci svých hodnotících úvah postupovaly plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1, event. §134 odst. 2 tr. ř. a nelze jim tudíž ničeho vytknout. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. V případě, že by obviněnou byly uplatněny pouze shora uvedené námitky, musel by Nejvyšší soud takové dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., a to i s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Za právně relevantní lze označit pouze tu část dovolání obviněné, kde tato soudům vytýká, že „se vůbec nezabývaly právní otázkou, zda jednání, ze kterého měla obvinit manžele V., zakládá znaky některého trestného činu, resp. zakládalo tyto znaky v době, kdy se jej měli dopustit, tj. v roce 1996“. Na základě provedeného dokazování soudy dospěly ke skutkovému zjištění, že obviněná „od 18. dubna 2003 podala na Okresním státním zastupitelství v Jihlavě dvě písemná trestní oznámení, v nichž opakovaně vědomě a záměrně lživě obvinila podnikatelku M. V., bytem J., K., u které byla zaměstnána v době od 1. 5. 1993 do 31. 3. 1995, a podnikatele J. V., bytem J., K., u něhož byla zaměstnána v době od l. 4. 1995 do 23. 1. 1998, z toho, že v úmyslu uměle si snížit základ daně z příjmů nejméně v jednom případě zfalšovali účetní doklady tak, že M. V. za přítomnosti J. V¨., který jí diktoval obsah dokladu, vyplnila fiktivní účetní doklad – dodací list. č. ze dne 9. 12. 1996, na částku 1.062,- Kč, kde je jako dodavatel uvedena J. s. s., spol. s r.o., H., J. a jako odběratel firma J. V. – V. J., kdy J. V. si poté tento fiktivní doklad zahrnul do svého účetnictví“.
Trestného činu křivého obvinění se dopustí ten, kdo jiného lživě obviní z trestného činu v úmyslu přivodit jeho trestní stíhání. V daném případě soudy dospěly k závěru, že ze strany obviněné šlo o opakovaně vědomé a záměrně lživé uvádění skutečností, které měly přivodit trestní stíhání M. a J. V. Obvinění spočívá v jednání pachatele, které může být podnětem k trestnímu stíhání konkrétní osoby. V daném případě lživé obvinění spočívající v objektivně nepravdivém informování státního zastupitelství o okolnostech, kdy a jak měl byt trestný čin spáchán směřovalo vůči konkrétním osobám (shora uvedeným). Své úvahy k trestnému činu křivého obvinění rozvedl soud prvního stupně zejména na str. 6 - 7 svého rozsudku. Nad rámec uvedeného je potřebné zmínit, že obviněná pracovala u manželů V., znala situaci v jejich firmách. Na základě svých poznatků zaslala dvě písemná trestní oznámení na Okresní státní zastupitelství v Jihlavě a v těchto, přestože u V. pracovala jako účetní, opakovaně a vědomě záměrně lživě své zaměstnavatele obvinila z trestné činnosti, přičemž ve svých oznámeních částky, které měly být předmětem trestné činnosti jmenovaných zvyšovala. V případě trestného činu není pro postih pachatele podmínkou, aby uvedl právní kvalifikaci činu, ze kterého jiného lživě obviňuje, postačí, uvede-li skutkové okolnosti, které naplňují znaky některého trestného činu.
Na podkladě všech shora uvedených okolností dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání obviněné podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. (ve vztahu ke shora uvedené právně relevantní námitce) je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., neboť je zjevně neopodstatněné, aniž by přitom bylo nutno přezkoumat napadené usnesení a předcházející řízení podle §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje Nejvyšší soud na ustanovení §265i odst. 2 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann