ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1080.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1080/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 27. září 2007 o dovolání obviněného N. M., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 5 To 146/2007-395, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 10 pod sp. zn. 3 T 22/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 10. 5. 2007, č. j. 5 To 146/2007-395, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 14. 6. 2006, č. j. 3 T 22/2006-360. Tímto rozsudkem byl obviněný N. M. v bodech I. a II. výroku o vině uznán vinným trestným činem pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným, dílem nedokonaným ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §250a odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., pod bodem II. spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §250a odst. 4 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří let, přičemž podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. za použití §58 odst. 1 tr. zák. mu byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu čtyř let za současného vyslovení dohledu. Podle §60a odst. 3 tr. zák. bylo obviněnému uloženo, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení s dohledem uhradil podle svých sil škodu trestným činem způsobenou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněnému uložena povinnost zaplatit na náhradu škody poškozené Č. P., a. s., se sídlem P., ul. M., částku 602.959,- Kč. Skutku pod bodem II. se obviněný dopustil společně se spoluobviněným Ing. P. T.
Dovolání obviněný podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „rozhodnutí soudů spočívá na nesprávném právním posouzení skutku“. Pokud jde o skutek pod bodem I./2. a II. je přesvědčen, že odůvodnění rozsudku, jež popisuje jeho trestnou činnost, na něho nedopadá. Namítl, že mezi firmou, v níž pracoval, a pojistitelem nevznikl pojistný vztah, neboť smlouvy s pojišťovnou uzavíral zaměstnanec firmy Ing. T., který k tomu však nebyl oprávněn ani zmocněn. Má za to, že z tohoto pohledu jde o absolutně neplatné smlouvy, které nebyly uzavřeny statutárním orgánem firmy, která měla být pojištěna. Poskytla-li na základě takové smlouvy pojišťovna pojistné plnění, nepostupovala v dané záležitosti s péčí řádného hospodáře, v důsledku čehož podle názoru obviněného nese odpovědnost za škodlivý následek. Tvrdí, že úmyslně pojistnou událost nevyvolal, auto neřídil ani nedispečeroval. Tuto činnost vykonával obviněný Ing. T. Rovněž při uplatňování náhrady škody předával pojišťovně údaje, které obdržel od dispečera dopravy Ing. T. Ke skutku pod bodem I/1. uvedl, že nevěděl, že daňový doklad č. je falzifikát. Dodal, že protože auto bylo opraveno, práce byla provedena v předem dojednané ceně do 150.000,- Kč, tak bylo logické, že za opravu musí být zaplaceno. Neměl tedy žádnou pochybnost o tom, kdo vozidlo opravoval. Soud vůbec nezvažoval okolnost, že mohlo jít o situaci, kdy faktura nemohla být identifikována jako pravá, protože nebyla zahrnuta do účetnictví firmy a šlo o „kšeft“ některých zaměstnanců. Byly-li pojistky uzavírány dodatečně, stalo se tak v důsledku nedbalosti Ing. T., protože peníze na pojištění auta předal Ing. T. již dne 29. 1. 2003, a to z pokladny firmy částku ve výši 25.000,- Kč, což lze ověřit i z účetnictví firmy. Obviněný má za to, že tímto postupem Ing. T. podvedl firmu K., ale i obviněného, který se domníval, že vozidlo je řádně pojištěno. Vytkl dále soudu, že se vůbec nezabýval otázkou, jakou smlouvu Ing. T. předložil firmě K. Musela být zfalšovaná, neboť jak vyplynulo z vyšetřování Policie ČR pojistné smlouvy byly uzavřeny později. Z tohoto důvodu by vzniklou škodu měl hradit Ing. T. Na základě shora uvedených skutečností obviněný uzavřel, že v rozhodnutí soudu nejde pouze o nesprávnou právní kvalifikaci zjištěného skutku, ale zejména o neúplná a nesprávná skutková zjištění a hodnocení důkazů. Za této situace nemohl naplnit skutkovou podstatu trestného činu pojistného podvodu podle §250a tr. zák. a nemůže sám uhrazovat výplatu pojistného, protože žádnou škodu nezpůsobil a z pojistného žádný finanční prospěch nezískal. Vzhledem k tomu, že soud prvního stupně učinil výrok o vině, aniž by řádně zjistil skutkový stav, navrhl obviněný Nejvyššímu soudu, aby zrušil napadené rozsudky v celém rozsahu a obviněného zprostil viny.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Z kontextu podaného dovolání vyplývá, že obviněný v dovolání uplatnil námitky, které mají výhradně skutkovou povahu. Nejvyšší soud proto dospěl k závěru, že dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Je zjevné, že obviněný sice formálně napadá právní kvalifikaci skutku, avšak činí tak konstatováním, že nebyl řádně zjištěn skutkový stav věci. V dovolání sám provádí hodnocení důkazů, přičemž hlavní podíl na trestné činnosti přisuzuje spoluobviněnému Ing. P. T. Obviněný tedy nezpochybňuje právní posouzení skutku nebo jiné hmotně právní posouzení, nýbrž skutkové zjištění samotné. Nutno však poznamenat, že dovolání není prostředkem, který má sloužit k nápravě vad skutkových zjištění, jak požaduje obviněný. Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. usnesení Ústavního soudu 298/02). Právě přezkumu skutkových zjištění se však obviněný dovolává. Otázkou zainteresovanosti obviněného na trestné činnosti se přitom podrobně zabýval soud prvního stupně. I přesto, že pojistné smlouvy podepisoval spoluobviněný Ing. T., bylo prokázáno, že na jednání s pojišťovnou ho obviněný přivezl a na zaplacení pojistného předal Ing. T. finanční prostředky. To znamená, že obviněný věděl, kdy došlo k uzavření smluv. Nelze tedy souhlasit s názorem obviněného, že Ing. T. k podpisu smluv nezmocnil. Pakliže obviněný žádá o poskytnutí pojistného plnění za škodní událost předcházející dni uzavření pojistné smlouvy, je jeho úmysl neuvést pojišťovně ohledně těchto skutečností pravdivé údaje zcela zřejmý. Potom je nerozhodné, že pojistnou událost nevyvolal, že auto neřídil nebo nedispečeroval, podstatné je, že se aktivně podílel na vyplňování údajů týkajících se škodní události uváděním nepravdivých skutečností. Taktéž v režii obviněného se odehrávalo uplatnění nároku na pojistné plnění za škodní událost ve vztahu ke společnosti Z. K. Svědčí o tom „záznam o dopravní nehodě“, oznámení škodní události, jakož i další doklady, které pro vyplacení pojistného plnění ve výši 477.430,- Kč předložil, na základě čehož pak obviněný uplatňoval pojistné plnění za ztrátu přepravovaného zboží na účet společnosti G. S. P., s. r. o., tedy na úkor oprávněné společnosti Z. K. Ve světle těchto skutečností se námitka obviněného, totiž že pojistná smlouva předložená firmě K. musela být zfalšovaná, jeví jako zcela účelová a ničím nepodložená. Pochybnosti nevyvstávají ani ohledně skutku pod bodem I/1. výroku o vině. I zde soud prvního stupně se velice pečlivě vypořádal s obhajobou obviněného. Prokázal, že obviněný předložil Č. P., a. s., falešnou fakturu za opravu tahače znějící na částku 181.395,70 Kč, přičemž skutečnost, že se jedná o falzifikát faktury vyplývá z přehledu faktur dodaných společností A. F., s. r. o, protože faktura téhož čísla se vztahuje na práci provedenou na jiném vozidle a v jiném rozsahu. Kromě toho z výpovědi samotného obviněného se podává, že v areálu na Z. pracoval U. O. přímo pro obviněného, kde měl vykonávat pomocné úklidové práce. Obviněný se tudíž nemohl domnívat, že je osobou, která by zastupovala společnost A. F., s. r. o. Ani jedné ze shora uvedených námitek proto Nejvyšší soud nemohl přisvědčit. V podrobnostech lze odkázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 14 – 19 a na str. 7 – 9 usnesení odvolacího soudu.
Protože námitky obviněného nikterak nesouvisejí s právním posouzením skutku, ani s jiným nesprávně hmotně právním posouzením, nýbrž s hodnocením důkazů a s tím, že v dané věci soud nehodnotil některé okolnosti tak, jak obžalovaný požaduje, Nejvyšší soud shledal právní kvalifikaci skutku v bodech I. a II. výroku rozsudku jako správnou, plně odpovídající provedenému dokazování.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného N. M. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 27. září 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann