ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1209.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1209/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 31. října 2007 o dovolání obviněného J. Š., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č. j. 10 To 33/2007 - 472, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Plzni pod sp. zn. 4 T 9/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007. č. j. 10 To 33/2007-472, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 27. 2. 2007, č. j. 4 T 9/2006-433, kterým byl J. Š. uznán vinným trestným činem pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1, 2 tr. zák. v jednočinném souběhu s trestným činem svádění k pohlavnímu styku podle §217a odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. a podle §242 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti dvou měsíců za současného zrušení výroku o trestu odnětí svobody z rozsudku Okresního soudu v Tachově ze dne 1. 9. 2005, sp. zn. 9 T 157/2004, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Pro dobu výkonu trestu odnětí svobody byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 21. 6. 2007, č. j. 10 To 33/2007-472, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu spatřuje mj. v tom, že „z popisu skutku tak, jak byl proveden ve skutkové větě prvoinstančního rozhodnutí nijak nevyplývá naplnění znaku zneužití závislosti poškozené, a proto nemůže připadat v úvahu právní kvalifikace podle §242 odst. 2 tr. zák.“. Dále poukazuje na to, že „nesouhlasí s rozhodnutím o vině, neboť mu protiprávní jednání nebyla jednoznačně prokázána“ a v této souvislosti brojí proti tomu, že soudy nepřihlédly k jeho argumentaci uplatněné v souvislosti s jeho obhajobou (ve vztahu ke svědkyni Š., Š.), za prakticky nemožnou považuje soulož tak, jak ji popsala poškozená, nedostatkem je i to, že nebyl akceptován jeho návrh na doplnění dokazování revizním znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, odvětví psychologie. Soudům vytýká, že se nezabývaly rozpory ve výpovědích poškozené, přičemž nebylo reagováno na skutečnost, že poškozená lže. Závěrem podaného dovolání proto obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil dovoláním napadené rozhodnutí vrchního soudu a jemu předcházející rozsudek Krajského soudu v Plzni sp. zn. 4 T 9/2006, ze dne 27. 2. 2007, a Krajskému soudu v Plzni věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudů (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř.), zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Předně je nutno uvést, že obviněný v podaném dovolání zpochybňuje hodnocení důkazů soudy, když uvádí, že „nesouhlasí s rozhodnutím o vině, neboť mu protiprávní jednání uvedená ve skutkové větě prvoinstančního rozsudku nebyla jednoznačně prokázána“. V souvislosti se shora uvedenou argumentací, kdy zpochybňuje otázku zjištění skutkového stavu, tj. způsob hodnocení důkazů, které vedly soudy k závěru o jeho vině, je nezbytné poukázat na to, že primárním podkladem pro podání dovolání není v případě obviněného argumentace nesprávné právní kvalifikace s ohledem na skutkové zjištění, ale zpochybnění hodnotících úvah soudu k provedeným důkazům, event. výtky obviněného směřující k tomu, že podle jeho mínění nebyly provedeny veškeré důkazy. V souvislosti s výše uvedeným je předně nutno upozornit na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Ve vztahu ke skutkovým námitkám, které obviněný uplatnil v rámci dovolání a podřadil pod dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. musí Nejvyšší soud dále uvést, že tyto námitky jsou obsahově shodné s námitkami, které se staly předmětem odvolání, které bylo projednáváno Vrchním soudem v Praze a tímto soudem na ně reagováno na str. 2 - 4 jeho usnesení. Také soud prvního stupně ve svém rozsudku na str. 3 zmiňuje skutečnost, že obviněný se necítí vinným zažalovaným jednáním a spatřuje v tom pomstu své bývalé družky. Ze zmiňovaného rozsudku soudu prvního stupně dále vyplývá, že tento při hodnocení důkazů velmi podrobně rozvádí v odůvodnění svého rozsudku nejen znalecký posudek k osobě obviněného (viz str. 6), ale také posudek k osobě poškozené (viz str. 6 - 7), kdy mj. se znalec vyjadřuje k otázce „syndromu zneužívaného dítěte“ a v té souvislosti problematice „vytěsnění ohrožujícího zážitku“. V uvedených souvislostech se pak znalec vyjádřil také k nesrovnalostem ve výpovědích poškozené, době, která uplynula od předmětného jednání, skutečnosti že musela mnohokrát ve věci vypovídat ke stále podrobnějším detailům, přičemž znalec u poškozené známky mstivosti a lhavosti nezjistil. K argumentaci obviněného je vhodné uvést, že soudy při hodnocení důkazů nevycházely pouze z důkazů, které obviněný zmiňuje, ale braly v úvahu i další (např. SMS, výpovědi dalších svědků). Své hodnotící závěry k provedeným důkazům pak soud prvního stupně shrnul na str. 8 - 9 svého rozsudku, kdy rovněž rozvedl, které okolnosti jej vedly k závěru, že při hodnocení důkazů vycházel z prvotní výpovědi poškozené, což však neznamenalo, že by další výpovědi poškozené považoval za nevěrohodné (viz shora zmíněný znalecký posudek znalce psychologa). Ze shora uvedeného je patrno, že obviněný v rámci dovolání vytýká soudům nedostatky v hodnocení důkazů, které měly dle jeho přesvědčení za následek jeho odsouzení, přičemž sám uvádí, že protiprávní jednání mu nebylo jednoznačně prokázáno. Obviněný prostřednictvím své argumentace uplatněné v dovolání se snaží docílit znevěrohodnění zjištěného skutkového stavu a docílit stavu, kdy na základě jím navržených důkazů a hodnocení důkazů dle jeho představ by byl konstruován nově skutkový stav plně odpovídající jeho představám. V souvislosti s takto pojatou argumentací obviněného je nutno poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Pokud by tudíž nebylo odkázáno na právně relevantní námitku muselo by být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za právně relevantní je možno označit tu námitku obviněného, kde uvádí, že „z popisu skutku tak, jak byl proveden ve skutkové větě prvoinstančního rozhodnutí nijak nevyplývá naplnění znaku zneužití závislosti poškozené, a proto nemůže připadat v úvahu právní kvalifikace podle §242 odst. 2 tr. zák.“. Zde je nutno uvést, že obviněný byl uznán vinným tím, že „v D. v letních měsících roku 2003 v jednom případě přiměl J. Š. k orálnímu sexu, tento po ní vyžadoval nejméně ve třech případech i po přestěhování se do obce K. v období září 2003 do 15. 3. 2004 a zde také v období září 2003 až únor 2004 na ní nejméně ve třech případech vykonal soulož; opakovaně ji osahával na prsou a za orální sex a soulož poskytl J. Š. finanční částky od 20,- do 50,- Kč, nebo jí dovolil být venku mimo dům; takového jednání se dopustil přesto, že věděl, že jmenované není 15 let a v době, kdy byla svěřena jeho dozoru svojí matkou, J. Š. Trestného činu pohlavního zneužívání podle §242 odst. 2 tr. zák. se dopustí kdo vykoná soulož s osobou mladší než patnáct let nebo kdo takové osoby jiným způsobem pohlavně zneužije na osobě svěřené jeho dozoru, zneužívaje její závislosti. „Zneužití závislosti“ předpokládá stav, kdy poškozená osoba je v určitém věku odkázána na pachatele, a tím je omezena svoboda jejího rozhodování. Právě tohoto nedostatku úplné svobody pachatel využívá k realizaci svých záměrů.“ (viz Trestní zákon, 4. přepracované vydání, nakl. C.H.Beck 2001, autorů JUDr. Pavel Šámal, Ph.D., JUDr. František Púry, JUDr. Stanislav Rizman).
Obviněnému lze přisvědčit v tom, že soud prvního stupně nedokonale ve svém skutkovém zjištění popsal znak „zneužívaje závislosti“. Nicméně z okolností uvedených ve skutkovém zjištění ve spojení s odůvodněním rozhodnutí vyplývá, že poškozenou byla osoba mladší patnácti let a tuto osobu obviněný jiným způsobem pohlavně zneužil – orální sex, osahávání na prsou (viz odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně str. 8). Obviněný byl osobou, které byla poškozená svěřena svojí matkou k dozoru (jako dcera jeho družky). Obviněný rozhodoval mj. o tom, zda půjde ven apod. Jestliže obviněný byl druhem její matky, byl bezpochyby osobou, které byla poškozená svěřena a minimálně v době, kdy matka poškozené, družka obviněného, nebyla doma, byla poškozená osobou svěřenou dozoru obviněného a na něm závislou. Psychická závislost byla mj. dána i autoritou obviněného ve vztahu k matce poškozené (družce obviněného), kterou tento fyzicky napadl. Autorita obviněného a tudíž závislost poškozené na obviněném vyplývá mj. i z výpovědi svědkyně L. B. (když chtěla jít poškozená ven, začal na ní obžalovaný ječet a zakázal jí to). Uvedená nedokonalost popisu skutkového stavu však věcnou správnost zjištěného skutkového stavu v kontextu s provedenými a hodnocenými důkazy ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. nemohla ovlivnit.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 31. října 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann