ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1286.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1286/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného J. D., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 6 To 223/2007, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Chebu pod sp. zn. 1 T 120/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 6 To 223/2007, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného J. D. proti rozsudku Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2007, č. j. 1 T 120/2006-380, kterým byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., a to jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. a podle §35 odst. 1 tr. zák., §234 odst. 1 tr. zák. za použití §42 odst. 1 tr. zák. byl odsouzen k úhrnnému nepodmíněnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let a šesti měsíců, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
Proti usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájkyně ve lhůtě stanovené zákonem dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť „má za to, že jak usnesení Krajského soudu v Plzni, tak rozsudek Okresního soudu v Chebu spočívají na nesprávném právním posouzení skutku a na nesprávném hmotně právním posouzení“. Relevantnost uplatněného dovolacího důvodu podle obviněného spočívá v tom, že „soudy své rozhodnutí o jeho vině odůvodnily tím, že byl jednoznačně a bez pochybností usvědčen“, když uvedené závěry dovozují z výpovědí spoluobviněných a poškozených, přičemž výpovědi spoluobviněných si vzájemně odporují v podstatných věcech, a to zejména v tom, zda vůbec a jakou formou mělo dojít k násilí vůči poškozeným. Poukazuje na to, že z jeho (obviněného) výroků citovaných v odůvodnění rozsudku žádné pohrůžky zřejmé nejsou. Pokud by mělo jít o nůž, jehož existenci potvrzují pouze poškození, a pokud spoluobviněné jeho existenci (nože) popírají a poškození nejsou schopni shodně a jednoznačně nůž popsat, pak podle obviněného soudy nemohly dospět k jednoznačnému závěru, že měl mít při předmětném jednání nůž. Připouští sice, že mohl do jednoho z poškozených strčit, když nastupoval do auta, avšak uvedená skutečnost nemůže zakládat znaky trestného činu loupeže. Dále polemizuje s rozsahem věcí, které měly být odcizeny, přičemž uvádí, že se doznal k odcizení mobilního telefonu, popírá však odcizení peněženky, což uvádí spoluobviněná. Pokud pak automobil zanechal odstavený, a tento někdo nalezl a prodal další osobě, jakož i věci, které ve vozidle zůstaly, tak se snaží argumentovat tím, že auto, stejně jako věci v tomto autě neodcizil a neměl by za to být odpovědný. V další části dovolání vyslovuje nesouhlas s tím, že jeho jednání bylo posouzeno jako jednání zvláště nebezpečného recidivisty, když podle jeho mínění „ze skutkových zjištění trestného činu loupeže, za který byl odsouzen v roce 2002 a z jednání, za které je nyní souzen, nelze z hlediska míry a intenzity použitého násilí ani z hodnoty odcizených věcí dospět k závěru o tom, že je naplněna materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy“. Podle názoru obviněného mělo být jeho jednání posouzeno jako trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák., a s ohledem na tuto právní kvalifikaci mu měl být uložen odpovídající trest. Navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2007, sp. zn. 1 T 120/2006 a na něj navazující usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 5. 2007, sp. zn. 6 To 223/2007, a Okresnímu soudu v Chebu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Pro uvedený postup podle jejího názoru svědčí to, že v popisu skutku jsou relevantním způsobem vyjádřeny jak pohnutka, tak způsob napadení poškozených, jakož i obviněným vyslovený požadavek vydání peněz, platební karty, klíčů od vozidla a dalších věcí. V případě námitek směřujících proti aplikaci §41 odst. 1 tr. zák. se ztotožňuje se závěry soudu prvního i druhého stupně k uvedené problematice.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce (obhájkyně) [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k převážné části námitek obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce skutkového stavu a obviněným tvrzenému nesprávnému právnímu posouzení skutku uvést, že v daném případě je smyslem těchto dovolacích námitek znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu je vhodné uvést, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem zjištěno, že by úvahy soudů ke zmíněné problematice neodpovídaly ustanovením §125 odst. 1 tr. ř., §134 odst. 2 tr. ř. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle skutkového zjištění soudů jednání obviněného spočívalo v tom, že „dne 24. 10. 2006 v době kolem 05. hodiny v Ch., před hernou S. v Ž., společně s dvěma ženami po příslibu poskytnutí placených sexuálních služeb nasedl s prostitutkami a s občany SRN D. G. a E. B. do automobilu značky Ford Escort 1.6, registrační značky, a odjeli podle pokynů obviněného do B., kde po zastavení vozidla vytáhl J. D. klíčky ze zapalování, vystoupil, přešel ke straně řidiče a zde po poškozených, kteří na jeho pokyn opustili vozidlo, požadoval vydání peněz s nožem v ruce, kterým pohyboval a pak po E. B. sdělení čísla PIN k jeho platební kartě EC S. V. a E., přitom jej udeřil pěstí do obličeje, v důsledku čehož mu poškozený požadované číslo ze strachu sdělil, pak oba poškozené prohledával a nadále je ohrožoval nožem, zatímco obě přítomné ženy vozidlo prohledávaly a obžalovanému postupně předaly nalezené mobilní telefony a peněženky poškozených s platebními kartami a doklady, poté J. D. s výše uvedeným vozidlem i s věcmi poškozených odjel pryč a oba zanechal na místě, a takto odvezl z majetku D. G. koženou peněženku v ceně 80,- Kč, mobilní telefon zn. Nokia 6280 v ceně 6.800,- Kč, pracovní bundu v ceně 20,- Kč, klíče k osobnímu vozu v ceně 100,- Kč a platební kartu E. V. vystavenou k účtu na jméno poškozeného a jeho osobní doklady a z majetku E. B. osobní automobil Ford Escort 1.6 EFi, registrační značky, v hodnotě 3.000,- Kč, koženou peněženku v ceně 50,- Kč s nejméně 30 Eury na hotovosti, mobilní telefony zn. Nokia 6230i v ceně 4.000,- Kč a Sagem v ceně 1.200,- Kč, 30 CD nosičů v ceně 300,- Kč, náramkové hodinky zn. Quartz v ceně 150,- Kč, autorádio Panasonic s přehrávačem CD v ceně 2.500,- Kč, 2 reproduktory v ceně 100,- Kč, pálky na ping-pong v ceně 20,-Kč, pánskou bundu v ceně 50,- Kč, tři klíče v ceně 30,- Kč a platební karty E. a E. vystavené k účtu na jméno poškozeného a jeho osobní doklady, motocyklistickou přilbu z majetku nezjištěného vlastníka v ceně 100,- Kč, a tohoto jednání se dopustil přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Chebu ze dne 29. 10. 2002, sp. zn. 4 T 60/2002, ve znění usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 9 To 715/2002, pravomocně uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a z výkonu souhrnného nepodmíněného trestu odnětí svobody, který mu byl vedle propadnutí věci uložen v trvání 5,5 roku, byl podmíněně propuštěn dne 5. 9. 2005 za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti roků“.
Trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo proti jinému použije násilí nebo pohrůžky bezprostředního násilí v úmyslu zmocnit se cizí věci. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně vyplývá, že „obviněný požadoval vydání peněz s nožem v ruce“ (je zde jak úmysl zmocnit se cizí věci – peněz, tak i znak za použití násilí – nůž v jeho ruce), „po E. B. požadoval sdělení PIN čísla k jeho platebním kartám a přitom jej udeřil do obličeje, oba poškozené prohledával a nadále je ohrožoval nožem“. Z uvedeného je patrno, že již v této části jsou dostatečným způsobem znaky trestného činu loupeže vyjádřeny. Brojí-li pak v dovolání obviněný proti tomu, že soudy postavily svá skutková zjištění na výpovědích poškozených, event. spoluobviněných, neboť se nevypořádaly např. s nedostatky ohledně popisu předmětného nože, když spoluobviněné existenci nože nepotvrzují, pak zde musí Nejvyšší soud uvést, že takové námitky nejsou způsobilé obviněným v dovolání uplatněný dovolací důvod naplnit, neboť těmito námitkami není vytýkáno nesprávné posouzení skutku, ale obviněný svými námitkami se snaží zvrátit hodnocení důkazů a zjištěný skutkový stav. V souvislosti s takto pojatým smyslem námitek podřazených pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. V případě pouze takového okruhu námitek (skutkových) by přicházelo v úvahu dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Jak již bylo shora zmíněno, obviněný zpochybněním hodnocení důkazů se snaží primárně docílit hodnocení důkazů ve smyslu jeho představ a tomu by pak mělo odpovídat také právní posouzení jeho jednání, a to pouze jako trestného činu krádeže podle §247 odst. 1 tr. zák. Také k obsahově totožné problematice se již v minulosti vyjádřil Ústavní soud, a to např. v rozhodnutí ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Pokud by tudíž nebylo odkázáno na právně relevantní námitku muselo by být dovolání obviněného odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř.
Za tuto právní námitku lze označit námitku, že nebyla dána materiální stránka zvlášť nebezpečné recidivy, byť i tato námitka je velmi úzce propojena s procesními výhradami obviněného. K otázce, kdy lze pachatele trestného činu považovat za zvlášť nebezpečného recidivistu se vyjadřuje ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., které uvádí, že pachatel, který znovu spáchal zvlášť závažný úmyslný trestný čin, ač již byl pro takový nebo jiný zvlášť závažný úmyslný trestný čin potrestán, se považuje za zvlášť nebezpečného recidivistu, jestliže tato okolnost pro svou závažnost, zejména k délce doby, která uplynula od posledního odsouzení, podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil i soud odvolací, vyplývá, že obviněný byl Okresním soudem v Chebu dne 29. 10. 2002 pod sp. zn. 4 T 60/2002, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 9. 1. 2003, sp. zn. 9 To 715/2002, uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen nepodmíněný trest odnětí svobody v trvání pěti a půl roku, z jehož výkonu byl podmíněně propuštěn dne 5. 9. 2005, za současného stanovení zkušební doby v trvání pěti roků. Předchozí trestná činnost (zvlášť závažný úmyslný trestný čin) spočívala v tom, že obviněný, který byl uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., dne 6. 6. 2002 v prodejně s použitými oděvy mířil „bubínkovým revolverem“ na poškozenou, na které takto vymohl 1.290,- Kč a z místa uprchl. Z výkonu trestu pro uvedenou trestnou činnost byl podmíněně propuštěn dne 5. 9. 2005 a v době podmíněného propuštění, kdy byla jeho doba (doba podmíněného propuštění) stanovena na pět let (tj. končila by až v průběhu roku 2010), se již 24. 10. 2006 dopouští opětovně zvlášť závažné trestné činnosti, která je předmětem tohoto dovolání. Tedy krátce po roce od podmíněného propuštění z výkonu trestu odnětí svobody se obviněný dopouští trestného činu loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. V daném případě se ze strany obviněného nejedná o „prostou loupež“, která by spočívala např. v pohrůžce násilí, ale aby zdůraznil své počínání i odhodlání zmocnit se cizí věci, použil k tomu nože, který držel v ruce „přičemž oba poškozené nožem ohrožoval“. Z uvedeného je nepochybné, že pro obviněného život a zdraví stejně jako cizí majetek nepředstavují žádnou hranici a sféru chráněnou ustanoveními trestního zákona, kterou nemůže v rámci uspokojování vlastních potřeb narušovat. Je nepochybné, že předchozí odsouzení obviněného pro trestný čin loupeže, ale i další trestnou činnost, pro kterou byl v minulosti uznán vinným, nevedlo k nápravě obviněného ve smyslu chápání celospolečenských hodnot.
V souvislosti s problematikou zvlášť nebezpečné recidivy a hodnocením důkazů v trestní věci obviněného, lze odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně, kdy tento na straně 6 - 7 své úvahy rozvedl. Dále nelze opomenout, že obsahově shodná námitka (materiální podmínka zvlášť nebezpečné recidivy) byla obviněným uplatněna také v řízení o odvolání, a na tuto reagoval odvolací soud zejména na str. 5 - 6 odůvodnění svého usnesení. S hodnotícími závěry soudu prvního i druhého stupně se Nejvyšší soud v tomto směru ztotožňuje.
U zvlášť nebezpečného recidivisty se podle §42 odst. 1 tr. zák. horní hranice trestní sazby zvyšuje o jednu třetinu. Trest, který byl obviněnému jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi uložen v trvání osmi let a šesti měsíců je trestem v rámci takto zvýšené trestní sazby.
S ohledem na skutečnosti shora uvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann