ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1319.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1319/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 21. listopadu 2007 o dovolání obviněného K. C h., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. K., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, č. j. 8 To 60/2007-489, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci pod sp. zn. 52 T 1/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2007, č. j. 52 T 1/2007-436, byl obviněný K. Ch. uznán vinným pokusem trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1 tr. zák. Za tento trestný čin mu byl podle §219 odst. 1 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání jedenácti let, přičemž pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. uložen trest propadnutí věci, a to zavíracího nože zn. Smith a Wesson délky 21,3 cm s délkou čepele 9,3 cm. Současně mu byla podle §228 odst. 1 tr. ř. uložena povinnost nahradit V. z. p., krajské pobočce pro L., územnímu pracovišti Č. L., škodu ve výši 390.013,- Kč.
K odvolání obviněného Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 20. 6. 2007, č. j. 8 To 60/2007-489, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu odnětí svobody a způsobu jeho výkonu a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému podle §219 odst. 1 tr. zák. uložil trest odnětí svobody v trvání deseti let. Pro výkon uloženého trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. obviněného zařadil do věznice s ostrahou.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť podle jeho názoru rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, jakož i na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Má za to, že odvolací soud se řádně nevypořádal se subjektivní stránkou trestného činu podle §219 odst. 1 tr. zák. Tvrdí, že nejednal v úmyslu usmrtit jiného. Mezi ním a poškozeným došlo ke vzájemně se stupňujícímu konfliktu. Uvádí, že nůž použil v sebeobraně, šlo o reflexní pohyb, který byl zcela nepromyšlený. Jednání předem neplánoval, neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Přiznává, že po napadení ze strany poškozeného proti němu vedl vzájemný útok, při jeho intenzitě však nedocenil možné následky svého jednání. Domnívá se, že za daného stavu se mohl dopustit jen trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. S odkazem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 6. 2007, sp. zn. 8 To 60/2007-489, jakož i rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci ze dne 4. 4. 2007, č. j. 52 T 1/2007-436, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Ústí nad Labem – pobočka v Liberci, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Je přesvědčen, že v případě jednání obviněného byl skutkový stav spolehlivě zjištěn a byl i přiléhavým způsobem právně kvalifikován, když bylo zjištěno, že to byl obviněný, kdo se posuzovaného skutku dopustil. Skutková zjištění, která našla odraz ve skutkové větě odsuzujícího rozsudku, soud učinil nejen na základě svědecké výpovědi poškozeného R. Š., nýbrž i na základě výpovědi svědka M. B., závěrů opatřených znaleckých posudků a zejména pak na základě záznamu kamerového systému, na němž je útok obviněného na poškozeného zachycen, včetně toho, co útoku v baru předcházelo. Tímto důkazem byla vyvrácena obhajoba obviněného a zároveň byla potvrzena věrohodnost výpovědi poškozeného. Podle státního zástupce je zřejmé, že obviněný ve svém dovolání především polemizuje se skutkovými zjištěními soudu, přičemž těmito námitkami nemůže být dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplněn. Ačkoliv námitky ohledně subjektivní stránky je sice podle státního zástupce možno považovat z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za relevantní, nelze jim přisvědčit. Soudy obou stupňů uzavřely, že se obviněný činu dopustil zaviněním ve formě úmyslu přímého podle §4 písm. a) tr. zák., tedy že chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný trestním zákonem, jímž je v případě trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ochrana lidského života. Státní zástupce dodal, že za situace, kdy obviněný úmysl popírá, je možno závěr o formě jeho zavinění založit na hodnocení skutkových zjištění, která jeho zavinění charakterizují, jako je charakter použité zbraně, intenzita útoku a jeho cílení, pohnutka činu, chování pachatele v průběhu činu a po něm atd. (viz např. č. 32/1960, č. II/1965, č. 41/1976 Sb. rozh. trest.). Soudy obou stupňů postupovaly v souladu s těmito zásadami a právní závěr, k němuž dospěly, je logický a přesvědčivý. Právní posouzení zjištěného skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. je proto v souladu se zákonem. Za tohoto stavu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, jelikož je zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Obviněný uvádí, že neměl v úmyslu poškozeného usmrtit. Těžiště námitek tedy obviněný spatřuje v absenci subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Při zjišťování zavinění je předmětem dokazování psychický vztah pachatele k následku (účinku) jeho jednání, který lze zpravidla dokazovat jen nepřímo z okolností, z nichž je možno podle zásad správného myšlení a uvažování usuzovat na vnitřní vztah pachatele k porušení zájmu chráněného trestním zákonem. U trestného činu vraždy musí být následek (účinek) zaviněn úmyslně (§4 tr. zák.). To znamená, že pachatel chtěl svým jednáním způsobit jinému smrt (úmysl přímý). Postačí však, že pachatel věděl o možnosti způsobení smrti, a pro případ, že takový následek nastane, byl s ním srozuměn (úmysl nepřímý, eventuální). Jak přímý, tak i nepřímý úmysl nelze v žádném případě jen předpokládat, nýbrž je nutno jej na základě zjištěných okolností prokázat. Závěr o vražedném úmyslu lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. (srov. č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Obviněný v dovolání uvádí, že mezi ním a poškozeným šlo o vzájemně se stupňující konflikt, že před celou událostí ho poškozený napadal vulgárními výrazy a výrazy, které urážely jeho národnost, rodinu a děti, všiml si dokonce, že poškozený měl v ruce nějaký ostrý předmět. Stěžejním důkazem v tomto směru je záznam kamerového systému baru. Z tohoto je patrné, že poškozený se do okamžiku, kdy se rozhodl obviněného z baru vyvést, choval klidně a při vyvádění obviněného tohoto nijak nenapadal. Obviněný však nechtěl bar opustit, vyvedení z baru se bránil, u vchodových dveří se poškozenému částečně vysmekl a sám ho udeřil tak, že oba spadli na zem. Poškozený obviněného z baru vyváděl při použití obou rukou, když jednou ho držel za límec košile a druhou za oděv v pase. Pokud tedy obviněný hovoří o vzájemně se stupňujícím konfliktu, je třeba konstatovat, že jde pouze o subjektivní pohled obviněného na danou situaci, protože z objektivního hlediska nelze k takovému závěru dospět. Pokud jde o údajné vulgární výrazy, nic takového zjištěno nebylo.
Pokud by byly proneseny, časově by spadaly do okamžiku první fáze konfliktu. Nutno však vzít v úvahu, že tato fáze byla definitivně ze strany poškozeného ukončena v okamžiku, kdy byl obviněný vyveden z baru. Následoval druhý útok obviněného na poškozeného, který se odehrál po návratu obviněného do baru. Až tento útok je předmětem trestního stíhání obviněného. Ani tento konflikt však poškozený nijak nevyvolal. Je zjevné, že další průběh incidentu se odehrál výhradně v režii obviněného. Z kamerového záznamu vyplývá, že když se poškozený vracel zpět do baru, nepředpokládal, že bude obviněným napaden. Do baru se nejprve vrátil svědek M. B., za ním vstoupil poškozený a teprve poté dovnitř vběhl obviněný. Jakmile se přiblížil k poškozenému, vytáhl nůž a začal do něho bodat. Za situace, kdy obviněný do baru vběhl, vytáhl nůž a zasadil mu do těla několik bodných ran, nelze hovořit o tom, že obviněný jednal v mezích nutné obrany podle §13 tr. zák. Je zřejmé, že opakovaným útokem byl poškozený překvapen, protože obviněný na něho zaútočil, aniž by mu poškozený v tomto okamžiku k tomu zavdal jakoukoliv záminku. Tyto námitky obviněný uplatnil již v rámci svého řádného opravného prostředku, přičemž odvolací soud shledal, že tato obhajoba obviněného je ryze účelová. V podrobnostech lze odkázat na str. 4 – 6 rozsudku odvolacího soudu. Třebaže obviněný v rámci dovolání uplatnil námitku spočívající v absenci subjektivní stránky trestného činu, kterážto sama o sobě je námitkou právní povahy, ve skutečnosti pro její odůvodnění používá argumentaci, která má základ ve skutkovém zjištění. Z dovolání obviněného zřetelně plyne, že opodstatněnost své námitky zakládá na jiném skutkovém ději, tj. zcela odlišném od zjištěného skutkového stavu soudy v předchozím řízení. Nad rámec lze uvést, že provedeným dokazováním byl úmysl obviněného usmrtit jiného spolehlivě prokázán. V neprospěch obviněného nepochybně svědčí výpověď poškozeného R. Š. a M. B. Znalecké posudky znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství se vyjadřují k charakteru a závažnosti poranění poškozeného a mechanismu vzniku zranění, závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a psychologie vypovídají o duševním stavu obviněného. Veškeré tyto důkazy ve spojení s ohledáním místa činu a k němu pořízené fotodokumentaci a zejména záznam kamer nainstalovaných v baru, nade vší pochybnost obhajobu obviněného vyvracejí. Naproti tomu ve světle těchto důkazů zůstává obhajoba obviněného zcela osamocena. Jak vyplývá ze skutkové věty výroku o vině, obviněný poškozenému zasadil v bezprostředním sledu šest bodných ran velké intenzity směřujících na hrudník a silou střední intenzity další dvě směřující na břicho, tedy do míst, kde jsou uloženy životně důležité orgány. Použil přitom otevřeného zavíracího nože délky 31,3 cm, s čepelí dlouhou 9,3 cm. V dalším útoku obviněného poškozený Š. zabránil tím, že jej zalehl, přičemž v důsledku poškozené levé plíce s krvácením do levé pohrudniční dutiny se u něj rozvinul hemoragický šok, kdy smrtelný následek byl odvrácen jen díky vysoce specializovanému lékařskému zákroku na úrovni resuscitační péče spojené s 12ti denním udržováním poškozeného Š. v umělém spánku s dobou léčení v trvání více jak 3 měsíců a trvalými následky v podobě rozsáhlých jizev na hrudníku a břiše. Lze tedy shrnout, že charakter použité zbraně - způsobilé přivodit smrtelné zranění - stejně jako intenzita útoku, četnost útoku, místa, kam bodné rány obviněný zasadil, bezpochyby svědčí o tom, že obviněný v přímém úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. chtěl poškozeného usmrtit. Je nutno dodat, že ke smrti poškozeného nedošlo jen v důsledku vysoce kvalifikované odborné lékařské pomoci, proto jednání obviněného zůstalo ve stadiu pokusu. Nejvyšší soud proto zvolenou právní kvalifikaci skutku jako trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1 tr. zák. pokládá za správnou. Nesouhlasí-li obviněný s právní kvalifikací skutku, není pochyb, že svá tvrzení opírá o odlišné skutkové zjištění, než ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného K. Ch. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 21. listopadu 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann