ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1387.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1387/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. prosince 2007 o dovolání obviněného P. R., proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 To 461/2006-350, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Mladé Boleslavi pod sp. zn. 3 T 234/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2006, č. j. 3 T 234/2005-331, byl obviněný P. R. (společně se spoluobviněným Ing. J. Č.) uznán vinným trestným činem podvodu spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. k §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Podle §250 odst. 3 tr. zák. byl obviněný odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou.
Usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 To 461/2006-350, bylo odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi podle jeho mínění spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Skutkové jednání mělo být spácháno ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., které po objektivní stránce předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním obou obviněných a po subjektivní stránce úmysl k tomu vztahující. Obviněný má však za to, že z popsaného skutkového jednání nelze dovodit naplnění znaků spolupachatelství směřujících ke spáchání trestného činu podvodu, protože ze skutkové věty nelze dovodit, že by obvinění od počátku vědomě jednali s tím, že svým závazkům nedostojí a pravidelné platby nebudou hrazeny. Je přesvědčen, že úvod skutkové věty spočívající v tom, že obviněný Ing. Č. s vědomím, že „bude jednat v souladu s vůlí obžalovaného P. R., v pozici bílého koně převzal funkci jednatele společnosti N. L., spol. s r. o.“, nevystihuje jednoznačně společné jednání s obviněným Ing. Č. Obviněný dále zpochybňuje svou účast na spáchaném skutku. Tvrdí, že spoluobviněný Ing. Č. převzal obchodní společnost N. L., spol. s r. o., dne 13. 1. 2001 od D. B. Na svou obhajobu dodává, že nikdy nebyl vlastníkem společnosti, ani statutárním orgánem. Poukazuje na postoj spoluobviněného Ing. J. Č., který povinnosti jednatele společnosti neplnil. Jak vyplývá z trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 165/2005, byl Ing. Č. pravomocně odsouzen za trestný čin zkreslování údajů o stavu hospodaření a jmění podle §125 odst. 1, 3 tr. zák. Jednal-li spoluobviněný v pozici bílého koně, musel v tomto postavení být již od převzetí společnosti, tj. ode dne 13. 1. 2001 do 25. 4. 2003, tj. do doby spáchání trestného činu, nikoliv až od 25. 4. 2003. Dále uvedl, že ze skutkové věty nevyplývá, jakým způsobem se měl na skutkovém jednání podílet, aby bylo možné dovodit obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu, kterým byl uznán vinným. Popírá, že by věděl, že svým závazkům nedostojí a že pravidelné platby nebudou hrazeny. Neznal aktiva a pasiva společnosti. Dodal, že aktivně za společnost N. L., spol. s r. o. nevystupoval, ani nejednal společně s obviněným Ing. Č. Ze skutkové věty se podává, že spoluobviněný Ing. Č. udělil plnou moc A. Z., který následně uskutečnil veškeré právní kroky směřující k uzavření smluv o finančním leasingu, ale nevyplývá z ní, kdo připravil podklady pro uzavření leasingové smlouvy a že by se na tomto jednání obviněný nějak podílel. Obviněný se domnívá, že nemohl naplnit znaky trestného činu podvodu ani po subjektivní stránce. Jednání za účelem uzavření smluv o finančním leasingu bylo konáno za právnickou osobu, která byla od 13. 1. 2001 ve vlastnictví spoluobviněného Ing. Č. a ten jako jediný věděl, jaká má společnost aktiva a pasiva. S ohledem na tyto skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud jednak ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. mu odložil výkon trestu odnětí svobody podle §265o odst. 1 tr. ř., jednak podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 1. 2007, č. j. 10 To 461/2006-350, jakož i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu v Mladé Boleslavi ze dne 9. 10. 2006, č. j. 3 T 234/2005-331, a aby podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Okresnímu soudu v Mladé Boleslavi, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
K dovolání obviněného se vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství. Konstatoval, že skutková zjištění soud učinil zejména na základě výpovědi obviněného Ing. J. Č. a svědků A. Z. a M. B., z nichž je zřejmé, že to byl právě obviněný R., kdo realizoval nástup obviněného Ing. Č. na pozici jednatele společnosti N. L., spol. s r. o., coby tzv. bílého koně a jeho prostřednictvím po vzájemné dohodě následně způsobil poškozené Š., spol. s r. o., škodu ve shora označené výši. Ze svědeckých výpovědí svědků A. Z. a Š. M. je zřejmé, že Ing. Č. společnost N. L., spol. s r. o., neřídil a tím, kdo tuto společnost fakticky řídil, byl právě obviněný R., který také osobně sjednal s prodejcem vozidel C. M., s. r. o., nákup vozidel na leasing a vozidla fyzicky převzal. Provedeným dokazováním bylo také prokázáno, že obviněný R. jako osoba fakticky řídící společnost N. L., spol. s r. o., i obviněný Ing. Č. jako tzv. bílý kůň nastrčený obviněným R. na vedoucí místo ve společnosti, jednali jako spolupachatelé a od počátku bylo jejich úmyslem po uhrazení vstupní platby další leasingové splátky neuhradit, což se také stalo a obviněný R. s vozidly naložil nezjištěným způsobem. Spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 trestního zákona předpokládá spáchání trestného činu společným jednáním a úmysl k tomu směřující. O společné jednání jde tehdy, jestliže každý ze spolupachatelů naplnil svým jednáním všechny znaky skutkové podstaty trestného činu, nebo jestliže každý ze spolupachatelů svým jednáním uskutečnil jen některý ze znaků skutkové podstaty trestného činu, jež je pak naplněna souhrnem těchto jednání, anebo jestliže jednání každého ze spolupachatelů je alespoň článkem řetězu, přičemž jednotlivé činnosti - články řetězu – směřují k přímému vykonání trestného činu a jen ve svém celku tvoří jeho skutkovou podstatu a působí současně (např. rozh. č. 36/1973 Sb. rozh. tr.). V této souvislosti se z tzv. skutkové věty podává, že „…poté, co obžalovaný Ing. Č. s vědomím, že bude jednat v souladu s vůlí obžalovaného P. R., v pozici bílého koně převzal funkci jednatele společnosti N. L., spol. s r. o., udělil plnou moc A. Z. k provedení veškerých úkonů souvisejících s uzavřením smluv o finančním leasingu č … mezi společnostmi N. L., spol. s r. o., a Š., spol. s r. o. … A. Z. smlouvy … uzavřel a po uhrazení vstupních plateb ve výši 711.730,- Kč vozidla společně s obžalovaným R. převzali, kdy s vozidly obžalovaný R. naložil blíže nezjištěným způsobem, přičemž oba obžalovaní od počátku jednali s vědomím, že svým závazkům nedostojí a pravidelné platby nebudou hrazeny, čímž společnosti Š., s r. o., P. způsobili škodu ve výši nejméně 2.528.270,- Kč“. Podle státního zástupce je tedy zřejmé, že soud učinil skutková zjištění, která správně podřadil pod skutkovou podstatu trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a správně také posoudil jednání obviněných jako jednání ve spolupachatelství ve smyslu ustanovení §9 odst. 2 tr. zák. Z tohoto důvodu státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného P. R. odmítl jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Podkladem pro závěr o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „dne 25. 4. 2003 v L. poté, co obžalovaný Ing. Č. s vědomím, že bud jednat v souladu s vůlí obžalovaného P. R., v pozici bílého koně převzal funkci jednatele společnosti N. L., spol. s. r. o., udělil plnou moc A. Z., k provedení veškerých úkonů souvisejících s uzavřením smluv o finančním leasingu č. na osobní motorové vozidlo zn. Superb Sedan Elegance 2,8 VIN: v hodnotě 1.080.00,- Kč, č. 466274 na osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb Sedan Elegance 2,8 VIN: v hodnotě 1.080.000,- Kč, č. 466276 na osobní motorové vozidlo zn. Škoda Superb Sedan Elegance 2,8 VIN: v hodnotě 1.080.000,- Kč, mezi společnostmi N. L., spol. s r. o. a Š., s. r. o. a k následnému převzetí těchto vozidel, kdy téhož dne A. Z. smlouvy prostřednictvím a v sídle dodavatele vozidel C. M., s. r. o., M. B., J. čp., uzavřel a po uhrazení vstupních plateb ve výši 711.730,-Kč vozidla společně s obžalovaným R. převzali, kdy s vozidly obžalovaný R. naložil blíže nezjištěným způsobem, přičemž oba obžalovaní od počátku jednali s vědomím, že svým závazkům nedostojí a pravidelné platby nebudou hrazeny, čímž společnosti Š., s. r. o., P., P., způsobili škodu ve výši nejméně 2.528.270,- Kč.
Podle názoru obviněného v popisu skutku není vyjádřeno, že by obviněný trestný čin spáchal společným jednáním se spoluobviněným Ing. J. Č. Je tedy zřejmé, že obviněný napadá závěr soudu, že trestný čin podvodu byl spáchán ve formě spolupachatelství. Vzhledem k tomu se domnívá, že po objektivní a subjektivní stránce nemohl naplnit znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. Je přesvědčen, že ze skutkové věty výroku o vině nelze dovodit, že by oba obvinění od počátku vědomě jednali s tím, že svým závazkům nedostojí a pravidelné platby nebudou hrazeny.
Je zjevné, že těžiště námitek obviněný spatřuje v nedostatečném popisu znaku „společného jednání“ ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. ve skutkové větě výroku o vině. Skutková věta výroku o vině nevyjadřuje, že trestný čin byl spáchán ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., jestliže k tomu závěru nelze dospět ani ve spojení s odůvodněním (srov. č. 36/2004 Sb. rozh. tr. a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 10. 2002, sp. zn. 5 Tdo 775/2002, publikované v Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, ročník 2003, svazek 22, pod T 511.). Tomu však tak v daném případě není. Z odůvodnění soudu prvního stupně jednoznačně vyplývá, jaká byla účast obviněného na spáchaném jednání. Obviněný je usvědčován nejen výpovědí spoluobviněného Ing. J. Č., ale také výpovědí svědkyně Š. M. a svědka A. Z. Bylo prokázáno, že spoluobviněný Ing. J. Č. se stal jednatelem společnosti N. L., spol. s r. o., na návrh obviněného P. R., který věděl, že spoluobviněný Ing. J. Č. fakticky společnost řídit nebude a neřídí. Ve společnosti N. L., spol. s r. o., spoluobviněný Ing. J. Č. působil jako bílý kůň. Obviněný P. R. zjišťoval podmínky finančního leasingu, zařizoval veškeré doklady k převzetí vozidel a následně vozidla převzal. Z výpovědi svědkyně Š. M. se dále podává, že pro uzavření smlouvy o finančním leasingu bylo třeba předložit daňové přiznání společnosti N. L., spol. s r. o., které posléze obviněný P. R. dodal. Proto namítá-li obviněný v dovolání, že nevěděl, jaký je stav aktiv a pasiv v uvedené společnosti, nelze jeho námitce přisvědčit. Je zřejmé, že po subjektivní stránce jeho jednání zahrnuje všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák., neboť od počátku věděl, že leasingové splátky nebudou uhrazeny, když osobní automobily u dodavatele odebral, o zaplacení leasingových splátek se nadále nestaral a s vozidly naložil blíže nezjištěným způsobem. Jednal tedy v úmyslu přímém ve smyslu §4 písm. a) tr. zák., protože chtěl porušit zájem chráněný trestním zákonem. Jednání obviněného bylo promyšlené a předem naplánované. Nutno dodat, že přestože on byl osobou, která zařizovala celou transakci, „pojistil“ se tak, že žádné doklady nepodepisoval. Pro tyto úkony využil jím nastrčeného bílého koně Ing. J. Č. Uvedené svědčí o jisté rafinovanosti obviněného. Nejvyšší soud nemá pochybnosti o účasti obviněného na spáchaném trestném činu. Jeho podíl na trestné činnosti je nezpochybnitelný. Lze shrnout, že společným jednáním se obviněným podařilo obohatit se na úkor cizího majetku, neboť aniž by měli v úmyslu hradit leasingové splátky, odebrali od prodejce vozidel C. M., s. r. o., M. B., tři osobní automobily (každé z nich mělo hodnotu 1.080.000,- Kč), čímž způsobili škodu společnosti Š., s. r. o., nejméně ve výši 2.528.270,- Kč. Lze tedy shrnout, že obviněný P. R. svým jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu podvodu. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 tr. zák. jsou pokryty zaviněním obviněného. Správná je i kvalifikace jednání obviněných jako spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.
Pokud obviněný namítá, že ze skutkové věty výroku o vině jeho účast na trestné činnosti nelze dovodit, nutno v tomto směru zdůraznit, že skutkovou větu je třeba posuzovat v kontextu s odůvodněním.
Z obsahu podaného dovolání plyne, že obviněný brojí výhradně proti tomu, jaký závěr soudy učinily z provedených důkazů. V této souvislosti Nejvyšší soud pokládá za potřebné opětovně zdůraznit, že zjištěný skutkový děj, který je popsán ve skutkovém zjištění, je výsledkem hodnocení důkazů, které byly před soudem provedeny a úvahy, které soud vedly k tomuto závěru (skutkovému zjištění), jsou pak vyjádřeny – rozvedeny v odůvodnění obou rozhodnutí. Nejvyšší soud je toho názoru, že soud prvního stupně učinil ve věci správná a úplná skutková zjištění, jenž mají v provedeném dokazování plnou oporu, dokazování bylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 5 tr. ř. a hodnocení důkazů je založeno na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i jejich souhrnu ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Lze konstatovat, že ze skutkových zjištění ve vztahu k dokazované skutečnosti je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru. Hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 3 – 5 odůvodnění rozsudku, odvolací soud se jimi zabýval na str. 2 - 3 usnesení. Je tedy zjevné, že námitky obviněného jsou pouze opakováním jeho obhajoby, když byly uplatněny již v předcházejícím řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s obhajobou obviněného, kterou obviněný uplatňuje také v dovolání, vypořádaly.
Obviněný poukazuje na nedostatky ve skutkové větě. Je však zjevné, že přitom zcela odhlíží od odůvodnění rozhodnutí. Nejvyšší soud má za to, že popis skutku společně s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně dostatečně vystihuje jednání obviněného, jímž naplnil znaky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. spáchaného ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. V tomto směru je třeba zdůraznit, že obviněný závěr o absenci subjektivní a objektivní stránky trestného činu podvodu v popisu skutku činí bez ohledu na odůvodnění rozhodnutí. Ve skutečnosti polemizuje se skutkovým stavem a hodnotí provedené důkazy odlišně než soudy v předcházejícím řízení. Uvedené námitky však nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Za této situace Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu je třeba uvést následující:
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. Je totiž zjevné, že v této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno též odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného P. R. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, nepřicházelo v úvahu, aby ve smyslu §265o odst. 1 tr. ř. obviněnému odložil nástup výkonu trestu odnětí svobody.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann