ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.1411.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 1411/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 19. prosince 2007 o dovolání obviněného Ing. P. G., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2007, č. j. 6 To 216/2007-433, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Opavě pod sp. zn. 19 T 200/2005, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2007, č. j. 6 To 216/2007-433, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. P. G. proti rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 15. 2. 2007, č. j. 19 T 200/2005-407, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) tr. zák. a odsouzen podle §250 odst. 3 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců, když podle §58 odst. 1 tr. zák., §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon uloženého trestu podmíněně odložen na zkušební dobu tří let a šesti měsíců, když podle §60a odst. 3 tr. zák. mu bylo uloženo, aby podle svých sil uhradil škodu, kterou trestným činem způsobil. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Opavě ze dne 2. 11. 2005, sp. zn. 19 T 40/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozeného na náhradu škodu bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a §229 odst. 2 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Naplnění uvedeného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „napadeným usnesením bylo rozhodnuto o zamítnutí jeho odvolání, přestože v řízení, které rozhodnutí předcházelo, byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.“. Podle mínění obviněného byl rozsudek soudem prvního stupně „vydán v rozporu se zásadou presumpce neviny, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů, v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“ a v neposlední řadě v rozporu s rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 5 Tdo 1037/2006“, ze kterého podle jeho mínění vyplývá, že „ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde taková ochrana je neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost“. Obviněný je toho názoru, že v daném případě se jednalo právě o takovou situaci. Tvrdí, že „nejsou vyřešeny obchodně právní vztahy mezi firmou N. C., s. r. o. a firmou L. Č., a. s. a tyto podle něj mají přednost před trestně právní rovinou, neboť k vyřešení finančních vztahů mohlo dojít na základě nalézacího řízení soudů v obchodně právních vztazích a pouze o tyto v předmětném případě šlo“. Dále vyjadřuje své přesvědčení, že došlo k porušení základních zásad trestního řízení, kdy byla porušena zásada presumpce neviny a zásada volného hodnocení důkazů, když „všechny důkazy byly dosazovány účelově do skutkové podstaty trestného činu podvodu“, přičemž poukazuje na své výhrady k hodnocení osob ve věci vyslechnutých v postavení svědků (J. N. měl podle jeho mínění vystupovat jako spoluobviněný). Soudům rovněž dále vytýká nesprávné hodnocení důkazů k jeho postavení ve firmě N. C. s. r. o. S ohledem na své výhrady navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 2007, sp. zn. 6 To 216/2007-433 a podle §265k odst. 2 tr. ř. zrušil i další obsahově navazující rozhodnutí“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné odmítnout. Státní zástupce poukazuje na to, že dovolání obviněného nelze přisvědčit, neboť jeho výhrady primárně směřují ke skutkovému zjištění soudu, že se při páchání předmětné trestné činnosti vydával za jednatele firmy, ačkoliv jím v rozhodné době již nebyl. Státní zástupce rovněž nemá pochybnosti o podvodném jednání obviněného a o vzniku škody, jakožto škodlivém následku protiprávního jednání obviněného, přičemž odkaz obviněného na shora uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu (5 Tdo 1037/2006) a použití trestního práva jako prostředku ultima ratio, považuje za nepřípadný.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Předně je nutno uvést, že obviněný podal dovolání s uplatněním dovolacího důvodu, který je vymezen v §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., a to v jeho druhé alternativě /byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písm. a) až k)/. Prostřednictvím zmíněného dovolacího důvodu pak odkázal na dovolací důvod podle §265b odst. l písm. g) tr. ř. Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně, ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Obviněný ve svém dovolání poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006, s argumentací, že z uvedeného rozhodnutí vyplývá, že „ochrana závazkových vztahů má být v prvé řadě uplatňována prostředky občanského a obchodního práva a teprve tam, kde je taková ochrana neúčinná a kde porušení občanskoprávních vztahů naplňuje znaky konkrétní skutkové podstaty trestného činu a svou intenzitou dosahuje předpokládaného stupně společenské nebezpečnosti, je namístě uplatňovat trestní odpovědnost“. V souvislosti s uvedeným rozhodnutím je třeba konstatovat, že toto je Nejvyššímu soudu známo, ale je nutno upozornit, že nelze závěry rozhodnutí, která odpovídají představám obviněných aplikovat na jejich trestnou činnost, pokud je tato aplikace okolnostmi konkrétního případu vyloučena. Tak je tomu v případě trestné činnosti obviněného. Zde musí Nejvyšší soud uvést, že podle skutkového zjištění se obviněný dopustil trestné činnosti tak, že „nejprve dne 26. 7. 2004 v O., jako osoba vydávající se za jednatele společnosti N. C., s.r.o. O., uzavřel na straně prodávajícího se společností L. Č. s., a.s. P., jako kupujícím, kupní smlouvu č., ve které bylo uvedeno, že společnost N. C., s.r.o. O. je výlučným a jediným vlastníkem vozidla SAAB 93 SS ARC VIN, což neodpovídalo skutečnosti, kdy uvedené vozidlo se mělo stát předmětem leasingu v leasingové smlouvě č., kterou uzavřela společnost L. Č. s., a.s. P. s leasingovým nájemcem společností N., s.r.o. O., přičemž následně v O. předal obviněný Ing. P. G. zástupci společnosti L. Č. s., a. s. P. – A. K. nejméně zálohovanou fakturu číslo na částku 949.201,- Kč, přestože věděl, že k předání vozidla leasingovému nájemci ani nedojde a dosáhl toho, že společnost L. Č. s., a.s. P. mu na základě výše uvedených skutečností ke své škodě vyplatila dne 29. 7. 2004 částku 949.201,- Kč, jako úhradu kupní ceny vozidla, a to na jeho účet číslo vedený u Č. o. b., a.s. P.“.
Ze shora uvedeného zjištění v žádném případě nevyplývá, že by se mohlo jednat o obviněným tvrzený „závazkový vztah plynoucí z obchodního či občanského zákoníku“. Z popisu skutku je naopak nade vší pochybnost zřejmé, že pokud obviněný jednal se společností L. Č. s., a.s. P., „vystupoval jako jednatel společnosti N. C., s.r.o. O.“, přestože jednatelem této společnosti nebyl a tato skutečnost mu byla známa – tudíž již v tomto jednání uváděl kupující společnost v omyl. V omyl tuto společnost uváděl i tím, že uváděl, že společnost, za kterou vystupoval jako jednatel je „výlučným a jediným vlastníkem vozidla SAAB“ (blíže popsaného shora). Další nezanedbatelnou skutečností je to, že kupujícímu předal zálohovanou fakturu, přestože věděl, že předmětné vozidlo leasingovému nájemci předáno nebude a finanční prostředky si nechal poslat na svůj účet. Shora uvedené skutečnosti jednoznačně vyvracejí úvahy obviněného o tom, že by uvedené jednání mělo být posouzeno jako závazkový vztah v souvislosti s odkazem na shora zmíněné rozhodnutí Nejvyššího soudu. V daném případě z popisu skutku vyplývají všechny zákonné znaky trestného činu podvodu, jak uznal obviněného vinným soud prvního stupně, s jehož závěry se ztotožnil odvolací soud.
S ohledem na koncepci podaného dovolání je nutno zmínit, že prioritou námitek uplatněných v dovolání obviněného je argumentace, že „okresní soud vydal rozsudek v rozporu se zásadou in dubio pro reo, v rozporu se zásadou volného hodnocení důkazů a v neposlední řadě s rozhodnutím Nejvyššího soudu ze dne 6. 9. 2006, sp. zn. 5 Tdo 1038/2006“. Kromě již shora uvedené argumentace obviněného, že rozhodnutí soudu prvního a druhého stupně v jeho trestní věci je v rozporu s výše zmíněným judikátem Nejvyššího soudu, když má zato, že nebylo prokázáno, že doposud nejsou vyřešeny obchodně právní vztahy, které mají podle jeho názoru přednost před trestně právní rovinou (s ohledem na rozhodnutí 5 Tdo 1038/2006), poukazuje dále na to, že „byla porušena zásada presumpce neviny a zásada volného hodnocení důkazů, když všechny důkazy byly dosazovány účelově do skutkové podstaty trestného činu podvodu“, když dále soudům vytýká, že neprovedly jím navržené důkazy. K uvedenému tvrzení obviněného ve vztahu ke zjišťování skutkového stavu věci považuje Nejvyšší soud za potřebné uvést, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Dále je potřebné uvést, že převážnou částí námitek obviněného se v rámci řádného opravného prostředku – odvolání zabýval již odvolací soud, který odvolání obviněného podle §256 tr. ř. zamítl. S uvedenými hodnotícími úvahami odvolacího soudu vyjádřenými na str. 2 – 3 jeho usnesení se pak Nejvyšší soud ztotožňuje. Obviněným tvrzené námitky směřující k nedostatkům zjišťování skutkového stavu věci nemohou naplnit jím uplatněný dovolací důvod, neboť se jedná o námitky skutkové, přesto však považuje Nejvyšší soud za vhodné uvést, že úvahy, které soud prvního stupně rozvedl jak k důkazům, které byly před ním provedeny, jsou plně v souladu se zněním §125 odst. 1 tr. ř., stejně jako úvahy, které soud rozvedl k otázce doplnění dokazování. Shora již bylo poukázáno na to, že ve svém rozhodnutí soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se řídil v případě důkazů pokud si vzájemně odporovaly, přitom z jeho rozhodnutí je patrno, jak se s obhajobou obviněného vypořádal a proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů. Všechny shora uvedené skutečnosti vyplývají z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně, tudíž nelze akceptovat tvrzení obviněného o porušení presumpce neviny či zásady volného hodnocení důkazů. Z argumentace obviněného uplatněné v dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, brojí proti hodnocení důkazů a namítá neúplnost dokazování, což podle jeho představ by vedlo ke skutkovému zjištění, které by sice odpovídalo jeho představám, nikoli však zjištěnému skutkovému stavu, který je předmětem dovolání. K uvedené problematice je potřebné uvést rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. Ústavní soud se rovněž vyjádřil k problematice formálně uplatněného dovolacího důvodu, a to v rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Okresní soud na str. 3 – 6 odůvodnění svého rozsudku, rozvádí výpovědi obviněného i svědků a následně pak na str. 7 – 11 (resp. 12), přesvědčivě hodnotí důkazy plně v souladu se zněním §2 odst. 6 tr. ř. Z hodnotících úvah je patrno, které důkazy prokazují, že obviněný byl z funkce jednatele odvolán (notářský zápis o jednání valné hromady společnosti N. C., s. r. o. dne 4. 7. 2004, kterého se obviněný osobně účastnil, zápis v obchodním rejstříku byl proveden ke dni 19. 7. 2004, apod.). Jednání obviněného tak, jak bylo soudem prvního stupně v rozsudku jeho skutkového zjištění popsáno, bylo již od počátku vedeno úmyslem obviněného uvést společnost L. Č. s., a. s. v omyl a získat tak finanční prostředky pro svoji potřebu, když za předmět kupní smlouvy prohlásil osobní automobil, který měl být majetkem společnosti, za kterou vystupoval jako jednatel, což již nebyl a tato skutečnost mu byla známa. Přitom osobní automobil byl ve vlastnictví jiné společnosti (P. M.), což obviněnému rovněž bylo známo.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 19. prosince 2007
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann