ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.215.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 215/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání obviněného Ing. R. S., bytem R., t. č. ve V. K., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, č. j. 5 To 97/2006 – 1805, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 52 T 16/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 25. 10. 2006, č. j. 5 To 97/2006 – 1805, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného Ing. R. S. proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 29. 6. 2006, č. j. 52 T 16/2004 – 1595, kterým byl uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. ve znění zák. č. 265/2001 Sb. a podle §250 odst. 4 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání šesti let, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Týmž usnesením bylo podle §253 odst. 1 tr. ř. zamítnuto odvolání poškozeného R. J., a. s., se sídlem R., V., jako odvolání podané osobou neoprávněnou.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájců dovolání a následně jeho doplnění. V dovolání uplatnil důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „pro právní kvalifikaci podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým ho soud uznal vinným bylo třeba prokázat, že jednal s úmyslem přímým a že již při odběru zboží, nebo při uzavírání kupní smlouvy, věděl, že toto zboží nezaplatí a v tomto směru nepostačí pouze argumentace, že neměl hotovost, když naopak měl zboží z jehož prodeje mohl zaplatit“. Poukazuje dále na to, že se v průběhu roku 1998 dostal do platební neschopnosti. Argumentuje tím, že „o správné právní posouzení skutku se jedná tehdy, když popis skutku ve výroku rozsudku je uvedený v souladu s právní větou obsahující formální zákonné znaky skutkové podstaty konkrétního trestného činu, přičemž o nesprávné právní posouzení by se jednalo též v případě, kdy sice skutková věta i právní věta výroku jsou v souladu, avšak skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti, což je jeho případ“. V doplnění dovolání opětovně zdůrazňuje, že nikdy neměl v úmyslu uvést poškozené v omyl a tím získat majetkový prospěch. V jeho případě se jednalo o nesplnění úhrad v rámci obchodně – závazkových vztahů. V další části doplňku dovolání za zaměřuje na polemiku s odůvodněním rozsudku soudu prvního stupně, kdy poukazuje na to, že součástí skutkového zjištění nalézacího soudu byla i skutečnost údajného dlouho plánovaného odjezdu z České republiky, avšak ve skutkové větě se toto zjištění již neodrazilo. Vzhledem k tomu, že obviněný svůj odjezd dlouhodobě neplánoval, ale australská víza obdržel pouze několik dnů po podání své žádosti, měla být tato skutečnost vzata v úvahu v tom smyslu, že se na opuštění republiky nechystal dlouho před tím. V části dovolání pak argumentuje tím, že jeho jednání vyplynulo z tehdejší situace na trhu, kdy pod dojmem krachu některých velkoskladů se výrazně nenadále změnily podmínky obchodování a ústně sjednané lhůty splatnosti faktur přestaly platit a jednotliví věřitelé požadovali úhradu zboží v hotovosti nebo za výrazně kratších platebních podmínek.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným prostřednictvím obhájce, tj. osobou oprávněnou [§265d odst. 1 písm. b) tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Ze skutkového zjištění soudu prvního stupně, se kterým se ztotožnil soud odvolací vyplývá, že „obviněný jako podnikající fyzická osoba pod obchodním jménem Ing. R. S. – R. s místem podnikání M., S., V., s předmětem podnikání koupě zboží za účelem jeho dalšího prodeje a prodej, v období od září 1997 do května 1998 odebíral od firem po celém území ČR potravinářské zboží, které dále prodával, přičemž neměl v úmyslu kupní cenu uhradit, peníze získané prodejem zboží si ponechal pro svoji potřebu, přičemž jeho jednání se vztahovalo na celkem 29 případů (podrobně popsaných v rozsudku soudu prvního stupně), přičemž tímto jednáním získal od poškozených celkovou částku převyšující 8 miliónů Kč“.
Trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, odst. 4 tr. zák. se dopustí ten, kdo ke škodě cizího majetku sebe nebo jiného obohatí tím, že uvede někoho v omyl, využije něčího omylu nebo zamlčí podstatné skutečnosti a způsobí tak na cizím majetku škodu velkého rozsahu. Škodou na cizím majetku je újma majetkové povahy. Jedná se o úmyslný trestný čin, a proto je vhodné také uvést, že trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem uvedeným v tomto zákoně porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, nebo b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. Ze skutkového zjištění vyplývá, že soud prvního stupně po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl k závěru (§2 odst. 5 tr. ř. – skutkovému zjištění), že „obviněný odebíral od různých firem potravinářské zboží, které dále prodával, přičemž neměl v úmyslu kupní cenu uhradit, peníze získané prodejem zboží si ponechal pro svoji potřebu, přičemž popsaným jednáním způsobil poškozeným škodu převyšující 8 miliónů Kč“.
Ze shora uvedeného tedy vyplývá, že na základě provedených důkazů soud dospěl k závěru, že obviněný jednal úmyslně, a to ve smyslu §4 písm. a) tr. zák. (úmysl přímý). „Jednal s úmyslem obohatit se přisvojením si odebraného zboží bez jeho zaplacení – na úkor poškozených – tak, že již v době odběru zboží na fakturu byl rozhodnut zboží prodat a všechny peníze si ponechat pro svou potřebu, nikoliv zaplatit ve lhůtě splatnosti faktury“ (viz str. 72 odůvodnění rozsudku). Pokud tedy obviněný vznáší námitky ve smyslu, že je třeba k právní kvalifikaci jednání, pro které byl uznán vinným, prokázat, že již při odběru zboží nebo při uzavírání kupní smlouvy věděl, že toto zboží nezaplatí, pak z uvedeného odůvodnění tento závěr (tedy přímý úmysl obviněného ve smyslu §250 tr. zák.) vyplývá. Ve velmi obsáhlém odůvodnění svého rozsudku soud prvního stupně rozvádí jednotlivé důkazy, které následně hodnotí ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., aby na str. 72 odůvodnění rozsudku rozvedl svoji úvahu v rámci hodnocení důkazů, která jej vedla k závěru, že obviněný při uzavírání jím (obviněným) tvrzených tzv. obchodně závazkových vztahů, přistupoval k tomuto s úmyslem obohatit se na úkor poškozených o odebrané zboží, aniž by měl v úmyslu faktury za odebrané zboží zaplatit, když soud dospěl ke zjištění, že „obviněný poškozeným nesdělil svoji finanční situaci (zatížení předchozími dluhy – např. od roku 1991, od roku 1995 ve výši 4 mil. Kč uznaný dluh u K., další dluhy na sociálním a zdravotním pojištění, dluh k Č. s. B., který způsobil trestným činem podvodu a zaplatil jej až z výnosu dnes projednávané trestní věci“.
Dále je vhodné uvést, že námitky uplatněné v dovolání jsou obsahově shodné s námitkami uplatněnými obviněným v rámci řádného opravného prostředku (odvolání) a s těmito námitkami se také soud odvolací vypořádal. Vzhledem ke shora uvedenému pak Nejvyššímu soudu nezbylo, než ve vztahu k námitkám, které byly shledány irelevantními, postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. V této souvislosti lze rovněž zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud obviněný v podaném dovolání a následně i v jeho doplnění soudům vytýká nesprávně vyvozený úmysl k trestnému činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák. z provedených důkazů (např. poukaz na to, že se dlouhodobě nepřipravoval opustit republiku, doba uzavírání smluv, nedostatek finančních prostředků byl schopen uhradit např. z výtěžku prodeje zboží a další), pak je třeba uvést, že se obviněný snaží důkazy jinak hodnotit než učinil soud prvního stupně, s jehož závěry se odvolací soud ztotožnil, a na základě vlastního hodnocení důkazů (odchylně od hodnocení soudem) se snaží konstruovat vlastní skutkový děj, který by odpovídal jeho představám. Pro takový případ je potřebné odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Za právně relevantní lze označit pouze tu část dovolání, kdy obviněný zmiňuje, že skutek nedosahuje potřebného stupně společenské nebezpečnosti (zpochybňuje-li obviněný prokázání příčinné souvislosti mezi následkem a jednáním, u kterého podle jeho mínění nebyla dovozena trestně právní odpovědnost, pak i v tomto směru se jedná o námitku skutkovou, neboť soud prvního stupně se dostatečně touto problematikou zabýval a na námitky obviněného uplatněné obdobně v dovolání reagoval také odvolací soud na str. 25 – 28 svého odůvodnění).
K otázce materiálního znaku trestného činu (nebezpečnosti činu pro společnost) lze odkázat na znění §3 odst. 4 tr. zák., které uvádí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V souvislosti s touto problematikou lze také zmínit rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., které uvádí, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty. Vzhledem ke skutečnostem vyplývajícím ze zjištění soudů k otázce materiálního znaku trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., kterým byl obviněný uznán vinným, kdy soudy postupovaly v souladu se shora uvedeným zákonným ustanovením, proto nezbylo Nejvyššímu soudu než dovolání obviněného v této části odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné, aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann