ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.236.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 236/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 14. března 2007 o dovolání obviněné H. H., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 4 To 195/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 1 T 48/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 4 To 195/2006, byl z podnětu odvolání obviněné H. H. podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 28. 6. 2006, č. j. 1 T 48/2004-344, kterým byla obviněná uznána vinnou trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, 2 písm. a) tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a odsouzena podle §215 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon uloženého trestu odnětí svobody byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou. Podle §259 odst. 3 tr. ř. bylo nově Krajským soudem v Ostravě rozhodnuto tak, že obviněná byla uznána vinnou trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. a trestným činem týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. a byla odsouzena podle §215 odst. 1 tr. zák. k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání jednoho roku a šesti měsíců a pro výkon tohoto trestu byla podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazena do věznice s ostrahou.
Proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 4 To 195/2006 podala obviněná prostřednictvím obhájkyně dovolání, ve kterém uplatnila dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „skutkový stav zjištěný soudy nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, jak byla uznána vinnou, když soudy řádně nevyhodnotily znaky trestného činu, ze kterých byla uznána vinnou“. Připouští, že po formální stránce tak, jak je skutek popsán, se mohla dopustit protiprávního jednání, avšak podle jejího názoru nebyla naplněna materiální stránka trestného činu. V souvislosti s tím, zda byla naplněna materiální stránka trestného činu „je nutno zohlednit mnohé skutečnosti, a které jednoznačně hovoří o tom, že materiální stránka není naplněna a tudíž nelze u mne hovořit o jakémkoliv protiprávním jednání“, uvádí v dovolání dále obviněná. Obviněná poukazuje na to, že stupeň společenské nebezpečnosti je snižován následujícími okolnostmi: - dobou páchání trestné činnosti (zde poukazuje na to, že nesouhlasí s výpověďmi nezletilých dětí, mělo se jednat o ojedinělé časové období, nikoliv o soustavné jednání po dobu čtyř měsíců); - motivem protiprávního jednání (poukazuje na to, že k jednání, pro které byla uznána vinnou, neměla žádný motiv a snažila se podle svých nejlepších možností a schopností věnovat nezletilým dětem); - osobností obviněné (mělo být přihlédnuto ke znaleckému posudku, ze kterého mj. vyplývá, že byla ovlivněna prostředím, ve kterém vyrůstala, že u ní byla zjištěna kvalifikovaná porucha osobnosti s podprůměrným intelektem s nedostatečně rozvinutou seberegulací a sebekontrolou); - následkem (v době, kdy se měla dopustit skutků, pro které byla uznána vinnou, nezletilé děti navštěvovaly školská zařízení a pracovnice ve školství, stejně jako sociální pracovnice, mohly zjistit újmu nezletilých dětí, avšak okolí nic takového nezjistilo), a proto navrhla, aby Nejvyšší soud rozsudek soudu odvolacího i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněné vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., neboť dovolání bylo podáno z jiného důvodu, než jsou uvedeny v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněné považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.) zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí, nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Výše uvedené považoval Nejvyšší soud uvést za potřebné vzhledem k tomu, že obviněná jednak uvádí, že v případě podaného dovolání s uplatněným dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nutno vycházet ze skutkového stavu, který byl před soudy prokázán, jednak však soudům vytýká, že řádně nevyhodnotily znaky trestného činu, přičemž připouští, že „po formální stránce se mohla protiprávního jednání dopustit“. Soudům tedy vytýká, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, neboť podle jejího mínění „nebyly zohledněny mnohé skutečnosti“. O jaké skutečnosti se mělo jednat rozvedl, Nejvyšší soud již shora v rámci námitek obviněné v podaném dovolání.
Předně je potřebné uvést, že obviněná byla uznána vinnou, že „v době nejméně od počátku měsíce října 2002 do 21. 1. 2003 ve svém bydlišti v N. J. na K. nám. č. opakovaně nepřiměřeně trestala nezletilé M. L., nar., L. L., nar., D. L., nar., a S. L., nar., které jí byly na základě usnesení Okresního soudu v Novém Jičíně o nařízení předběžného opatření ze dne 15. 11. 2001, č.j., svěřeny do péče, tak, že je bila po celém těle rukou, vodítkem na psa a vařečkou, dále paličkou na maso po hlavě a vulgárně jim nadávala, přičemž u všech nezletilých dětí byly zjištěny hematomy po celém těle a u nezl. S. L. jizvy na čele, dne 19. 1. 2003 zbila nezl. D. L. vodítkem na psa tak, že jí způsobila podlitiny po celém těle, zranění na pravém uchu a podlitiny pravého oka, jakož i ranku na temeni hlavy a dále v měsíci listopadu 2002 v N. J. poté, co nezl. M. L. způsobila zranění ve formě škrábanců na krku a pažích, jakož i pod pohrůžkou dalšího bití tuto nutila, aby vypovídala na policii, že ji zbila prutem babička A. G.“.
K otázce materiálního znaku trestného činu (společenské nebezpečnosti činu pro společnost) lze odkázat na znění §3 odst. 4 tr. zák., které uvádí, že stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou. V souvislosti s touto problematikou lze také zmínit rozhodnutí č. 43/1996 Sb. rozh. tr., které uvádí, že při úvahách o tom, zda obviněný naplnil materiální znak trestného činu, tedy zda v jeho případě čin dosahoval vyššího stupně nebezpečnosti pro společnost, než je stupeň nepatrný, popř. malý (§3 odst. 2, §75 tr. zák.), je nutno vycházet ze skutečnosti, že již stanovením formálních znaků určité skutkové podstaty zákon předpokládá, že při jejich naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro společnost zpravidla vyšší než nepatrný, popř. malý. Citovaná ustanovení se proto uplatní jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti pro společnost v konkrétním případě, přestože byly naplněny formální znaky určité skutkové podstaty, nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici typové nebezpečnosti činu pro společnost, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu této skutkové podstaty.
Podstata námitek, které však byly obviněnou v dovolání uplatněny s odkazem, že jde o otázku stupně společenské nebezpečnosti (materiální znak), nespočívá v hmotně právním vymezení tohoto pojmu, ale ve skutečnosti v tom, že obviněná se neztotožnila s hodnocením důkazů, k době páchání trestné činnosti, následku apod. Je zcela zřejmé, a to z části, kde poukazuje na to, že stupeň společenské nebezpečnosti je mj. snižován také následkem, že smyslem uplatněných námitek je docílit změny v hodnocení důkazů a následně i ve skutkovém zjištění, neboť obviněná např. v této části poukazuje na to, že v předmětné době u nezletilých dětí nebyla zjištěna újma v takovém rozsahu, aby okolí na to reagovalo, tudíž její jednání nemohlo naplnit materiální stránku trestného činu. Dále zpochybňuje skutkové zjištění soudu ohledně doby jejího jednání, pro které byla uznána vinnou, i nedostatečně zhodnocený znalecký posudek a skutečnosti vyplývající např. z toho, v jakém prostředí vyrůstala. Všechny uvedené námitky jsou však námitkami směřujícími proti hodnocení důkazů, tj. proti §2 odst. 6 tr. ř., jedná se tudíž o námitky právně irelevantní.
Ve vztahu k uvedenému lze odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Případně na usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Nad rámec shora uvedeného lze rovněž poukázat na to, že obsahově shodné námitky byly obviněnou uplatněny již v případě podaného odvolání, a na tyto reagoval krajský soud ve svém rozsudku ze dne 10. 10. 2006, sp. zn. 4 To 195/2006. Z předmětného rozsudku je rovněž patrno, jakým způsobem se s uvedenými námitkami vypořádal a ze kterých důkazů vycházel při postupu podle §2 odst. 6 tr. ř. Z odůvodnění rozsudku rovněž vyplývá, proč se neztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že se obviněná dopustila trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák. a proč jednání obviněné bylo odvolacím soudem kvalifikováno pouze jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák. V tomto směru odvolací soud poukazuje právě na ustanovení, kterého se obviněná dovolává, tj. §88 tr. zák. (společenská nebezpečnost). Odvolací soud poukázal na to, že po formální stránce nepochybně obviněná svým jednáním naplnila skutkovou podstatu trestného činu týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. zák., avšak vzhledem ke skutečnostem jako je doba páchání trestné činnosti, charakter – razance a způsob volených sankcí, motiv protiprávního jednání obviněné a její osobnostní výbava, je nutno pečlivě posoudit, zda tyto okolnosti svojí závažností podstatně zvyšují stupeň společenské nebezpečnosti (viz str. 8 rozsudku odvolacího soudu). Z uvedeného je tedy patrno, že veškerou problematikou v dovolání uplatněných námitek se odvolací soud zabýval, tyto hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. a dospěl k závěru, „že za situace v rozsudku popsané má soud za to, že nejsou dány podmínky pro aplikaci ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., a proto jednání obviněné bylo kvalifikováno nově toliko jako trestný čin týrání svěřené osoby podle §215 odst. 1 tr. zák.“. Poukazuje-li tedy obviněná opětovně na tytéž skutečnosti, které považuje za nesprávně vyhodnocené, a to i z pohledu aplikace ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., přičemž se s těmito odvolací soud vypořádal a je hodnotil ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., pak je nutno takové námitky označit za právně irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné H. H. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann