ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.256.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 256/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. března 2007 o dovolání obviněného J. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici P., proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 12. 10. 2006, č. j. 3 To 696/2006-670, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 12 T 169/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2005, č. j. 12 T 169/2004-588, byl obviněný J. Š. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Za tento trestný čin mu byl uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. rozhodl soud o nárocích poškozených na náhradu škody.
Z podnětu odvolání obviněného Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 12. 10. 2006, č. j. 3 To 696/2006-670, podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek zrušil ve výroku o trestu, přičemž za podmínek §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněnému nově uložen podle §250 odst. 3 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání dvou let a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Jinak zůstal napadený rozsudek nezměněn.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť má za to, že „rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení všech skutků, pro něž byl uznán vinným“. Domnívá se, že soudy nesprávně vyhodnotily důkazy, a to zvláště ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. Je přesvědčen, že z provedených důkazů nevyplynulo, že v době, kdy měl převzít finanční prostředky, příp. je měla převzít třetí osoba, měl úmysl tyto finanční prostředky nevrátit, resp. z pohledu nepřímého úmyslu nemohl předpokládat, že by nebyl schopen v dohodnuté době finanční prostředky vrátit. Uvedl, že v dané době jeho majetkové poměry byly takové, že byl v rámci své podnikatelské činnosti spolumajitelem hotelu a obchodní společnosti a reálně předpokládal, že své závazky uhradí. Nesouhlasí se závěrem soudu, že neměl nikdy v úmyslu předmětné částky vrátit. Zdůraznil, že s většinou poškozených vůbec nepřišel do styku a nezná je. Taktéž podle názoru obviněného z provedených důkazů nevyplývá, že měl použít poskytnuté finanční prostředky pro svoji osobní potřebu. Důvodem, proč v některých případech nebyly finanční prostředky vráceny věřitelům v dohodnuté době, byla skutečnost, že nedošlo z objektivních důvodů k realizaci podnikatelských záměrů. Avšak z této skutečnosti podle názoru obviněného nelze dovozovat podvodný úmysl peníze nevrátit. Dále konstatoval, že se neztotožňuje se závěrem soudu o nevěrohodnosti výpovědi svědka H. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud sám ve věci podle §265m tr. ř. rozhodl rozsudkem, a to tak, že se pro všechny skutky zprošťuje obžaloby podle §226 písm. b) tr. ř., neboť skutky nejsou trestným činem.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že ze svědeckých výpovědí jednotlivých poškozených a dalších svědků (zejména M. R., M. J. a L. K.), jakož i z listinných důkazů (zpráva K. b., a. s. – centrála P.), je zřejmé, že obviněný se nacházel v době uzavírání jednotlivých půjček v tíživé finanční situaci a pokud poškozeným sděloval, že disponuje cennými papíry u K. b., a. s., nezakládala se tato informace na pravdě, jelikož žádnými finančními prostředky nedisponoval. Obviněný fakticky postupnými půjčkami „vytloukal klín klínem“. Toto označení odvolacího soudu pro jednání obviněného pokládá státní zástupce za výstižné s tím, že skutkové okolnosti odůvodňují správnost právního závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu podvodu a zavinění minimálně ve formě eventuálního úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Obviněný si totiž musel být vědom, že půjčené finanční prostředky nebude schopen minimálně ve smluvené lhůtě vrátit a že uváděním nepravdivých informací o vlastní finanční situaci uvádí poškozené v omyl, přičemž se tím k jejich škodě obohacuje. Je zjevné, že obviněný byl srozuměn s následkem svého jednání. Státní zástupce dodal, že v dané věci se nejedná o pouhé nesplnění závazků vyplývajících z jednotlivých smluv o půjčce a nelze proto aplikovat obecné pravidlo, podle něhož nikdo nesmí být zbaven svobody pouze pro neschopnost dostát svému závazku podle čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, neboť jde o odlišnou situaci. Obviněný byl odsouzen nikoli proto, že nedostál svým závazkům, nýbrž proto, že spáchal skutek zakládající znaky úmyslného trestného činu. Vzhledem ke všem těmto skutečnostem státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nejvyšší soud shledal, že dovolání obviněného bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. K tomu Nejvyšší soud uvádí následující:
Třebaže obviněný v dovolání napadá subjektivní stránku trestného činu, z jeho obsahu nelze dovodit, že by tato jeho námitka měla charakter námitky právní. Naopak je zjevné, že obviněný neshledává pochybení soudu v nesprávném právním posouzení skutku nebo v jiném nesprávném hmotně právním posouzení, nýbrž v tom, že soudy nesprávně hodnotily provedené důkazy, s čímž se obviněný nemůže ztotožnit. Lze však konstatovat, že tato námitka primárně napadá skutkové zjištění učiněné soudy v předcházejícím řízení, a nikoliv otázku právního posouzení skutku nebo jiného hmotně právního posouzení, tudíž není způsobilá dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. naplnit. Nicméně obviněnému by nebylo možno přisvědčit ani v tom případě, byla-li by jeho námitka řádně (právně relevantně) odůvodněna. Subjektivní stránka trestného činu podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák. byla v řízení před soudem prvního stupně předmětem rozsáhlého dokazování. Soud prvního stupně velice pečlivě na str. 10 – 14 svého rozsudku rozebral okolnosti, které jednoznačně podporují závěr soudu o přímém úmyslu obviněného /§4 písm. a) tr. zák./ trestný čin spáchat a na toto odůvodnění Nejvyšší soud v plném rozsahu poukazuje. Lze jen shrnout, že o úmyslu obviněného od počátku finanční prostředky nevrátit svědčí různé záminky obviněného, z nichž se žádná nezakládala na pravdě. Bylo tomu jak v případě, kdy návratnost půjček odůvodňoval tím, že disponuje cennými papíry v K. b., které obhospodařuje jeho manželka, tak i v případech uváděl-li, že peníze potřebuje pro podnikání. Skutečnost, že obviněný disponuje cennými papíry K. b. byla vyvrácena jednak zprávou K. b., jednak výpověďmi svědků M. K., M. J. a svědka A. B. Z těchto vyplývá, že obviněný věrohodnost tvrzení ohledně dispozice s částkou 40.000.000,- Kč – 60.000.000,- Kč dokladoval i listinami označenými hlavičkou K. b. a podpisy určitých pracovníků K. b., spoléhaje na to, že není v možnostech svědků si pravou existenci této informace ověřit. Pokud jde o podnikání obviněného, i zde lze spolehlivě učinit závěr, že obviněný neměl v úmyslu získané finanční prostředky vrátit. Svědek A. B. v souvislosti s tzv. podnikáním obviněného s D. p. z L. uvedl, že na celkovém objemu 2.000.000,- Kč se podílel sám, tj. bez přispění obviněného. Postoj obviněného k podnikání dokresluje podnikání obviněného související se společností P. T., s. r. o. Bylo nad jakoukoliv pochybnost prokázáno, že účetnictvím této společnosti půjčené částky nikterak neprocházely. V tomto směru lze odkázat na výpovědi svědka M. R. a svědkyně L. K. Veškeré okolnosti zcela přesvědčivě vypovídají o tom, že obviněný nehodlal nikterak finanční prostředky vrátit, neboť nevyvíjel jakoukoliv činnost, z níž by se návratnost půjčených finančních prostředků dala očekávat. Nelze proto dospět k jinému závěru, než že obviněný finanční prostředky použil pro osobní potřebu. Lze tudíž říci, že ve světle shora uvedených skutečností není sporu, že obviněný po subjektivní stránce trestný čin spáchal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák.
Vzhledem k tomu, že námitkami obviněný soudům v podstatě vytýká nesprávné hodnocení důkazů a nedostatečně zjištěný skutkový stav, je nutno takové námitky označit za irelevantní, dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. To platí i o námitce týkající se věrohodnosti svědka H. Rovněž tato skutečnost souvisí s hodnocením důkazů, tudíž spadá do kategorie námitek ryze skutkových. V této souvislosti se obviněný snaží docílit nejprve změny v hodnocení důkazů, což by mělo za následek zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud shledal, že námitky uplatněné obviněným k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za vhodné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného J. Š. podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann