ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.274.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 274/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 14. března 2007 o dovolání obviněného P. L., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 341/2006, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1, pod sp. zn. 1 T 44/2006, takto:
Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 13. 9. 2006, sp. zn. 9 To 341/2006, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného P. L. proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 31. 5. 2006, sp. zn. 1 T 44/2006, kterým byl obviněný (spolu se spoluobviněným J. K.) uznán vinným trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. a sám pak dále pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 k §222 odst. 1 tr. zák. Obviněnému byl podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let, když podle §60a odst. 1, 2 tr. zák. mu byl výkon trestu podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání tří let za současného stanovení dohledu pracovníka probační a mediační služby ČR.
Proti předmětnému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění tohoto dovolacího důvodu obviněný spatřuje v tom, že pro rozhodnutí o jeho vině trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. neexistuje dostatek důkazů. Podle jeho přesvědčení nebyly prokázány skutečnosti, které by opravňovaly soud k závěru, že se mělo jednat o těžkou újmu na zdraví ve smyslu §89 odst. 7 tr. zák., odůvodňující aplikaci §222 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu. V další části námitek popisuje průběh incidentu s poškozeným, přičemž poukazuje na shodnost své výpovědi s výpovědí spoluobviněného a značné množství rozporů ve výpovědích svědků. Ze skutečnosti, že mezi výpověďmi svědků a obviněného (event. i spoluobviněného) existují rozdíly, dovozuje, že tato okolnost svědčí o nevěrohodnosti svědků, zejména pokud jde o intenzitu a množství úderů vedených proti poškozenému. Obviněný v další části dovolání poukazuje na závěry znaleckého posudku, přičemž opětovně zmiňuje, že poškozeného pěstí do hlavy nebil, a už vůbec ne opakovaně – tomu neodpovídá rozsah poranění poškozeného a svědecké výpovědi jsou v tomto ohledu, zejména s přihlédnutím k tvrzení poškozeného, zcela nevěrohodné (dle názoru obviněného). Závěrem podaného dovolání poukazuje na to, že soud neměl dostatek důkazů pro závěr, že jednal v úmyslu způsobit poškozenému těžkou újmu na zdraví, a že v tomto ohledu hodnotil důkazy v jeho neprospěch. Od počátku popírá, že by takový úmysl měl a takový úmysl podle jeho přesvědčení nelze dovodit, a to ani ve formě úmyslu z nedbalosti, a proto navrhl, aby „Nejvyšší soud napadené usnesení zrušil a podle §265k odst. 1 tr. ř. přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí“.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství, která se k dovolání obviněného vyjádřila, navrhla postupovat podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., tj. odmítnout dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Pokud jde o odůvodnění usnesení odvolacího soudu pak lze odkázat na ustanovení §134 odst. 2 tr. ř.
Shora uvedené skutečnosti rozvedl Nejvyšší soud právě s ohledem na námitky, které obviněný v podaném dovolání uplatnil. Obviněný především soudům vytýká, že z provedených důkazů nelze dovodit, že by jeho jednáním byly naplněny znaky trestného činu ve smyslu §222 odst. 1 tr. zák. ve stadiu pokusu. Je sice skutečností, že ustanovení §89 odst. 7 (vážná újma na zdraví) tr. zák. je pojmem trestního zákona, avšak nelze přehlédnout s jakými skutečnostmi je tento institut obviněným spojován. Obviněný soudům vytýká, že nebyly prokázány skutečnosti (z provedených důkazů je nelze dovodit), které by odůvodňovaly újmu na zdraví posoudit podle §89 odst. 7 tr. zák. V tomto směru dále poukazuje na to, že důkazy byly hodnoceny v jeho neprospěch, případně znevěrohodňuje výpovědi svědků a poškozeného a je toho názoru, že za základ skutkového zjištění měly soudy vzít jeho výpověď, příp. výpověď spoluobviněného. V tomto směru je však potřebné zmínit, že se obviněný neztotožnil se zjištěným skutkovým dějem a na základě vlastního hodnocení důkazů (výpovědi svědků nevěrohodné apod.) předkládá soudu vlastní verzi skutkového děje. Tento skutkový děj vytvořený dle představ obviněného je však v rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem (§2 odst. 5 tr. ř.), ke kterému soudy dospěly na základě hodnocení důkazů podle hledisek vymezených v §2 odst. 6 tr. ř. Pokud pak obviněný znevěrohodňuje tento postup hodnocení důkazů, neztotožňuje se ve své podstatě se zjištěným skutkovým stavem a takové námitky jsou z pohledu uplatněného dovolacího důvodu právně irelevantní, byť obviněný poukazuje na porušení hmotně právních ustanovení. V tomto směru považuje Nejvyšší soud za potřebné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem, a usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Soud prvního stupně na základě hodnocení důkazů dospěl ke skutkovému zjištění, že obvinění „dne 31. 12. 2005 kolem 4.20 hod. v P. J. u. společně nejprve verbálně a poté i fyzicky strkáním a podrážením nohou napadli poškozeného J. H., poté obviněný L. napadl poškozeného H. úderem ruky do obličeje a po této ráně upadl poškozený H. na zem a bránil se použitím slzného plynu, když pak poškozený H. od obviněných odešel, doběhli jej před domem č. v J. ulici, a poté jej obviněný L. znovu uhodil pěstí tak, že poškozený H. upadl na zem, přičemž se poranil na hlavě, poté si obviněný L. na poškozeného sedl, aby nemohl klást odpor a napadl poškozeného údery pěstí, přičemž mu vyhrožoval, že ho uškrtí a svého jednání zanechal až po zákroku hlídky policie České republiky, přičemž poškozenému způsobil dle soudního znalce lehké zranění, avšak údery směřující na hlavu mohly způsobit poškozenému zranění mozku, které by zanechalo velmi vážné zdravotní následky“.
V rámci argumentace obviněného je potřebné zmínit, že námitky, které se staly podkladem pro shora uvedený dovolací důvod, byly po obsahové stránce obviněným uplatněny již v odvolacím řízení a s těmito námitkami se náležitě vypořádal Městský soud v Praze zejména na str. 2 odůvodnění svého usnesení. Rovněž tak Obvodní soud pro Prahu 1 ve svém rozsudku velmi podrobně reprodukuje jednotlivé pasáže výpovědí obviněného (obviněných), svědků a poškozeného, stejně jako znalecký posudek a další důkazy, aby následně tyto důkazy hodnotil a dospěl ke skutkovému zjištění v rozsudku popsanému, které pak podřadil pod příslušné ustanovení trestního zákona. Soudy obou stupňů rozvedly proč uvěřily v rámci hodnocení důkazů výpovědi poškozeného a svědků a nikoli výpovědi obviněného. Poukázaly také na skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku, že poškozenému bylo způsobeno zranění, které ze soudně lékařské hlediska bylo kvalifikováno jako lehké, přičemž pouze v důsledku příznivých okolností nedošlo k závažnějšímu poranění (tato okolnost vedla k závěru kvalifikovat jednání obviněného ve stádiu pokusu). Odvolací soud na str. 2 odůvodnění svého usnesení, stejně jako soud prvního stupně na str. 7 – 8 odůvodnění rozsudku, se vypořádaly s námitkou uplatněnou také v dovolání, směřující do oblasti subjektivní stránky trestného činu, obviněným tvrzené absence úmyslu ať již ve formě přímého či nepřímého. Nad rámec argumentace soudu prvního i druhého stupně, které mj. poukázaly na skutečnosti, které je vedly k závěru, že obviněný jednal přinejmenším v nepřímém úmyslu, považuje Nejvyšší soud za vhodné zmínit znění §4 tr. zák. (úmyslné zavinění). Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel a) chtěl způsobem v tomto zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem, b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn. (Jak již bylo shora uvedeno, soudy rozvedly, které skutečnosti je vedly k závěru, že obviněný byl srozuměn s následkem svého jednání). Okolnost, že bylo při útoku na poškozeného útočeno především na obličejovou část hlavy, je významná proto, že mohlo dojít při útoku k poškození mozku poškozeného, což by podle znalce zanechalo velmi vážné následky, a proto hodnotil soud jednání obviněného jako pokus trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265 r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 14. března 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann