ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.330.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 330/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. března 2007 o dovolání obviněného J. L., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., a obviněného X. W., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. H. S., proti rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 11 To 316/2006-394, v trestní věci vedené u Okresního soudu Praha - východ pod sp. zn. 16 T 24/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného J. L. odmítá .
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného X. W. odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. 6. 2006, č. j. 16 T 24/2006-297, byl obviněný J. L. (dříve označovaný jako J. Lin.) uznán vinným v bodech 1. a 2. výroku o vině pokračujícím trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák. dílem dokonaným (ad 1), písm. c) tr. zák., dílem nedokonaným ve stadiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. k §235 odst. 1, 2 písm. d) tr. zák. spáchaném ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák., a v bodě 1. též trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák.; obviněný X. W. v bodě 1. výroku o vině vinným jednak trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. b), c) tr. zák., jednak trestným činem zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tyto trestné činy byl obviněný J. L. podle §232 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. odsouzen k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání pěti let a šesti měsíců a obviněný X. W. k trestu odnětí svobody v trvání pěti let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byli oba obvinění pro výkon uloženého trestu zařazeni do věznice s ostrahou. Podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. byl obviněnému vystupujícímu pod jménem J. L. uložen trest vyhoštění na dobu neurčitou. Proti tomuto rozsudku podali odvolání obvinění J. L., X. W. a státní zástupce Okresního státního zastupitelství Praha-východ (v neprospěch obviněného W. do výroku o trestu).
Krajský soud v Praze rozsudkem ze dne 14. 9. 2006, č. j. 11 To 316/2006-394, napadený rozsudek doplnil tak, že obviněnému X. W. podle §57 odst. 1, 2 tr. zák. uložil trest vyhoštění na dobu neurčitou. Odvolání obou obviněných Krajský soud v Praze podle §256 tr. ř. zamítl.
Obviněný J. L. opřel dovolání o dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. c), g), a l) tr. ř. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř., totiž že v řízení neměl obhájce, ač ho podle zákona mít měl, uvedl, že mu sice byl dne 13. 11. 2005 Okresním soudem Praha - východ ustanoven obhájce v předmětné trestní věci, avšak v průběhu přípravného řízení nebyl tento obhájce vůbec vyrozuměn (a to ani telefonicky) o výslechu dvou klíčových svědků, a to svědka Z. J. G. a svědka G. L. Vzhledem k tomu se obhájce obviněného nemohl výslechu těchto svědků zúčastnit. Tímto způsobem bylo podle obviněného porušeno jeho právo na obhajobu a na spravedlivý proces, protože mu tak bylo znemožněno klást otázky těmto svědkům prostřednictvím obhájce. Má za to, že přestože tito svědci byli znovu vyslechnuti u hlavního líčení, nic to nemění na nezákonnosti postupu orgánů činných v trestním řízení v předmětné trestní věci. Brojí též proti způsobu čtení svědeckých výpovědí uvedených svědků, neboť se domnívá, že soud prvního stupně nemohl za účelem odstranění rozporů číst výpovědi svědků z přípravného řízení, byť s dovětkem, že se tak děje jen ve vztahu k spoluobviněnému W., neboť hlavní líčení probíhalo současně i ohledně něj a svědci reagovali po přečtení části svých výpovědí doplněním své výpovědi i ve vztahu k obviněnému. Podal-li obviněný dovolání s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tedy že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, konstatuje, že se skutků, jež mu jsou kladeny za vinu, nedopustil. Je přesvědčen, že provedeným dokazováním jeho vina nebyla náležitě prokázána. Dále uvádí, že skutek, tak jak je popsán ve výrokové části odsuzujícího rozsudku, je nesprávně právně kvalifikován, když z popisu skutku nevyplývá, že by tento odpovídal skutkové podstatě trestného činu zbavení osobní svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. Podle jeho názoru z popisu skutku nelze dovodit zejména trvalost či dlouhodobost omezení osobní svobody poškozených „blížící se věznění“, ale lze z něj spíše usuzovat na naplnění skutkové podstaty trestného činu vydírání. Poškození měli být drženi v domě v M., který by však s ohledem na svůj ilegální příchod na území ČR stěží dobrovolně opustili, neboť by se tak vystavili riziku zadržení. Poškození v domě čekali na transport do I., v jejich zájmu proto nebylo (s výjimkou cesty do I.) uvedený dům opustit. Vzhledem k tomu podle obviněného není právní kvalifikace skutku jako trestného činu omezení osoby svobody podle §232 odst. 1 tr. zák. správná, neboť skutek měl být kvalifikován toliko jako trestný čin vydírání. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. obviněný uplatnil s tím, že bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku soudu prvního stupně, ačkoliv v řízení mu předcházejícím byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. c) a g) tr. ř. Obviněný dále poukazuje na nezákonnost řízení spočívající v tom, že Krajský soud v Praze nejen odmítl provést navrhované důkazy, jež by potvrdily jeho nevinu, ale neprovedl ani důkaz výslechem osoby X. W., jenž byl v době rozhodování soudu prvního stupně stíhán jako uprchlý, avšak podle informací získaných v den veřejného zasedání o odvolání byl již zadržen Policií ČR. Nesouhlasí s tím, že výslech by byl nadbytečný. V další části dovolání obviněný provádí jednotlivě rozbor dalších důkazů, aby v závěru dovolání zdůraznil, že z provedeného dokazování není vůbec zřejmé, že by se dopustil některého ze skutků, které jsou mu kladeny za vinu. S ohledem na shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek Krajského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2006, č. j. 11 To 316/2006-394, zrušil a věc tomuto soudu přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
V podaném dovolání obviněný X. W. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, a podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., neboť bylo rozhodnuto o zamítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., ačkoliv zde byl dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Má za to, že odůvodnění rozsudku odvolacího soudu neodpovídá zvolené právní kvalifikaci a hmotně právnímu posouzení skutku, neboť „úvahy odvolacího soudu o skutkových zjištěních jsou v rozporu s hmotně právním posouzení skutku a neumožňují učinit jednoznačný závěr o tom, že spáchal zmiňovaný trestný čin“. Namítl, že odvolací soud se vůbec nezabýval otázkou, zda se mohl - zejména s ohledem na výpovědi svědků G. L. a J. G. Z. - trestných činů, které jsou mu kladeny za vinu, dopustit. Odvolací soud se spokojil toliko s konstatováním, že považuje výpovědi těchto svědků za plně věrohodné a rozpory v jejich výpovědích, ač byly pro posouzení jednání obviněného podstatné, se vůbec nezabýval. Obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud rozsudek „Městského soudu v Praze“ ze dne 14. 9. 2006, sp. zn. 11 To 316/2006, zrušil ve výroku o vině a trestu a aby věc „Městskému soudu v Praze“ přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřila. Uvedla, že v daném případě je třeba dovolání obviněného X. W. vytknout, že jím uváděný důvod pro podání dovolání, tj. dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nekoresponduje s obsahem odůvodnění dovolání, neboť jím uváděné argumenty se týkají výlučně hodnocení důkazů z hlediska právní kvalifikace a v závislosti na tom ukládání trestu. Stejně státní zástupkyně hodnotí dovolání obviněného J. L., neboť vzhledem k uplatněným dovolacím důvodům podle §265b odst. 1 písm. g), l) t. ř. podané dovolání rovněž nekoresponduje s obsahem odůvodnění. Podle názoru státní zástupkyně je zřejmé, že obviněný se domáhá pouze odlišného hodnocení důkazů soudů obou stupňů. Pokud jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. uváděný obviněným J. L., pak státní zástupkyně souhlasí s názorem soudů obou stupňů, totiž že výslechy jím uváděných svědků, u kterých nebyl jeho obhájce přítomen v přípravném řízení, byly provedeny před soudem prvého stupně za účasti obhájce obviněného. Podle státní zástupkyně skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s právním posouzením jednání obou obviněných. S přihlédnutím k těmto skutečnostem státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného X. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v ustanovení §265b tr. ř. Odvolání obviněného J. L. státní zástupkyně považuje za zjevně neopodstatněné, a proto navrhla, aby Nejvyšší soud toto dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání jsou přípustná [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], byla podána obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím obhájců [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jejichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněných uplatněných k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebylo Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěno pochybení při aplikaci zmíněných ustanovení zákona. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Obviněný X. W. v podaném dovolání soudům vytýká, že se „vůbec nezabývaly otázkou, zda se mohl jednání, pro které byl uznán vinným dopustit, když se spokojily s výpověďmi svědků, které jak sám soud uvedl považoval za věrohodné, aniž by se zabývaly rozpory v jejich výpovědích, což bylo z pohledu obviněného podstatné.“ Ve vztahu k uvedeným námitkám lze pouze odkázat na shora uvedené, neboť jimi je primárně zpochybňováno skutkové zjištění soudů prostřednictvím nesprávného hodnocení důkazů, neodpovídající ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. V uvedené souvislosti lze podotknout, že soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 až 8 rozvedl nejen důkazy, které byly provedeny, ale učinil také hodnotící úvahy k provedeným důkazům, pokud „ve výpovědích svědků vznikly určité nepřesnosti“. Na základě hodnocení důkazů poukázal soud prvního stupně na skutečnosti, pro které považuje výpověď obviněného (ale i spoluobviněného) za účelovou a nevěrohodnou. S uvedenými závěry se ztotožnil také odvolací soud a v odůvodnění svého rozsudku na str. 4 až 6 ještě rozvedl hodnotící úvahy k provedeným důkazům. Pokud tedy obviněný X. W., ale obdobně i obviněný J. L. (který vytýká soudům neprovedení podle jeho mínění dalších důkazů, zpochybňuje výpovědi svědků odkazem na jejich nevěrohodnost, kterou dovozuje z nepřesností v jejich výpovědích – viz str. 4 – 7 jeho dovolání), pak je třeba uvést, že obsahově shodné námitky byly obviněnými uplatněny v řízení, které předcházelo podání tohoto mimořádného opravného prostředku a na tyto námitky již bylo soudy reagováno. Námitky uplatněné obviněnými k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je třeba s ohledem na shora uvedené označit za právně irelevantní a v takovém případě uvedené dovolání (s odkazem na zmíněný dovolací důvod) odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Ke shora uvedenému lze rovněž odkázat na usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. (opět uplatnili oba obvinění) spočívá v tom, že bylo rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) a g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v písmenech a) až k). Obvinění v dovolání uvádí obě varianty dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. K první části dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. Nejvyšší soud uvádí, že tento dovolací důvod (v části první) má zajišťovat nápravu tam, kde soud druhého stupně měl v řádném opravném řízení přezkoumat určité rozhodnutí napadené řádným opravným prostředkem po věcné stránce, ale místo toho, aniž byly splněny procesní podmínky pro takový postup, opravný prostředek (odvolání nebo stížnost) zamítl nebo odmítl podle §253 odst. 1 nebo odst. 3 tr. ř. (u odvolání), u stížnosti podle §148 odst. 1 písm. a), b) tr. ř. Jinými slovy řečeno, obviněnému nesmí být odepřen přístup k soudu druhého stupně, jsou-li splněny podmínky pro meritorní přezkum napadeného rozhodnutí.
V dané věci se však o takový případ nejedná. Je zřejmé, že odvolacím soudem byl rozsudek soudu prvního stupně po věcné stránce přezkoumán. Za této situace není rozhodující, že při svém rozhodování odvolací soud považoval námitky uvedené v odvolání za nedůvodné. Tím, že odvolací soud postupem podle §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal zákonnost a odůvodněnost výroků rozsudku, proti nimž bylo podáno odvolání, je zřejmé že rozsudek soudu prvního stupně podrobil meritornímu přezkumu. Lze tedy uzavřít, že obviněným nebyl přístup k soudu druhého stupně nikterak odepřen. Z tohoto důvodu Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. v této části nemohl být naplněn.
Jde-li o druhou alternativu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř., Nejvyšší soud vycházeje z toho, že prostřednictvím tohoto dovolací důvodu byl uplatněn dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., musí konstatovat, že s touto částí dovolání se vypořádal přímo v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbývá mu nic jiného, než na toto odůvodnění odkázat.
Pokud pak jde o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. pak ten je naplněn v případě, že „obviněný neměl v řízení obhájce, ač ho podle zákona mít měl“. Naplnění uplatněného dovolacího důvodu podle jím (obviněný J. L.) zmíněných námitek spočívalo v tom, že obhájce, který mu byl ustanoven, nebyl přítomen v přípravném řízení výslechu dvou klíčových svědků. Uvedený nedostatek podle jeho názoru nebyl napraven ani tím, že tito svědci byli znovu vyslechnuti u hlavního líčení. V souvislosti s jejich výslechem u hlavního líčení pak brojí proti způsobu čtení jejich svědeckých výpovědí z přípravného řízení a domnívá se, že soud prvního stupně nemohl za účelem odstranění rozporů číst výpovědi zmíněných svědků s dovětkem, že se tak děje jen ve vztahu k obviněnému W., neboť hlavní líčení probíhalo současně i ohledně obviněného J. L. (dovolatele). Ve vztahu k uvedené námitce je třeba poukázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 10. 2000, sp. zn. II. ÚS 243/2000, kde tento mj. uvedl „jestliže obhájce obviněného nebyl vyrozuměn o místu a době vyšetřovacích úkonů v průběhu přípravného řízení, jejichž provedení bylo možno odložit a kterých se proto neúčastnil, přestože o vyrozumění jejich konání žádal, nejde o porušení práva na spravedlivý trestní proces podle čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. c) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod za předpokladu, že obhájce měl reálnou možnost účastnit se jejich provádění v dalších stadiích trestního řízení nebo souhlasil s jejich provedením přečtením protokolů a nevznesl přitom námitku porušení §165 odst. 2 (§2 odst. 13) trestního řádu vyšetřovatelem spočívajícího v nemožnosti napadat úkony přípravného řízení. Právo na spravedlivý proces by utrpělo teprve tehdy, jestliže by soud reálnou možnost opakovat původní vyšetřovací úkon vyloučil (např. by neprovedl výslech svědka, jehož se obhájce v přípravném řízení neúčastnil) nebo by na vznesenou námitku obhájce nereagoval“.
Z výše uvedeného rozhodnutí Ústavního soudu pak vyplývá, že námitky obviněného uplatněné k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. c) tr. ř. jsou zjevně neopodstatněné, a proto bylo nutno dovolání obviněného ve vztahu k tomuto dovolacímu důvodu odmítnou podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.
Nejvyšší soud považuje ve vztahu k obsahové náplni námitek obviněných, kterými je zdůrazňováno, že se obvinění jednání, pro které byli uznáni vinnými nedopustili, že důkazy byly nesprávně hodnoceny, nebyly provedeny důkazy navrhované obhajobou, přičemž jsou rozváděny vlastní úvahy obviněných k vypovídací hodnotě jednotlivých důkazů, uvést, že takové úvahy jsou snahou o prosazení vlastního skutkového stavu a jeho podřazení pod taková ustanovení trestního zákona, která by odpovídala představám obviněných, přičemž však Ústavní soud k takovým úvahám se vyjádřil ve svém usnesení ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde uvedl, že „právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
S ohledem na skutečnosti shora rozvedené Nejvyšší soud dovolání podané obviněným J. L. odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. a dovolání obviněného X. W. podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. března 2007
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann