ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.778.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 778/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 12. července 2007 o dovolání obviněného J. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. P., proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 50 To 642/2006, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 5 T 40/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2006, sp. zn. 50 To 642/2006, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu Plzeň-město ze dne 25. 7. 2006, č. j. 5 T 40/2006-547, kterým byl obviněný J. H. uznán vinným pod body 1) a 2) citovaného rozsudku pokračujícím trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), b), e) tr. zák., pod bodem 1) až 3) trestným činem poškozování cizí věci podle §257 odst. 1 tr. zák., pod bodem 3) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., pod body 4), 5), 6) a 8) pokračujícím trestným činem neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. a pokračujícím trestným činem maření výkonu úředního rozhodnutí podle §171 odst. 1 písm. c) tr. zák., pod bodem 5) trestným činem krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák. a pod bodem 7) trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a trestným činem vydírání podle §235 odst. 1, 2 písm. c) tr. zák. a za uvedené trestné činy byl odsouzen podle §235 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání čtyř a půl roku, když pro výkon trestu odnětí svobody byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále byl obviněnému uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu řízení motorových vozidel na dobu tří roků, podle §55 odst. 1 písm. a) tr. zák. mu byl uložen trest propadnutí věci. Vzhledem k tomu, že mu byl ukládán souhrnný trest, byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu Plzeň - jih, sp. zn. 1 T 170/2005 ze dne 21. 3. 2006, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Plzni ze dne 12. 6. 2006, sp. zn. 6 To 251/2006, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §226 písm. c) tr. ř. byl obviněný zproštěn obžaloby státního zástupce Okresního státního zastupitelství Plzeň -město pro skutky obžalobou kvalifikované jako trestný čin neoprávněného užívání cizí věci podle §249 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. b), e), odst. 2 tr. zák., neboť nebylo prokázáno, že skutky spáchal obviněný. O náhradě škody bylo ve vztahu k jednotlivým poškozeným rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř., §229 odst. 1, 2, 3 tr. ř.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jehož naplnění spatřuje v tom, že „skutky uvedené v rozsudku Okresního soudu Plzeň-město, sp. zn. 5 T 40/2006, ze dne 25. 7. 2006 pod body 7) a 8) výroku rozsudku nejsou trestným činem“. Pokud jde o výrok pod bodem 7) rozsudku soudu prvního stupně, obviněný poukazuje na to, že nemůže souhlasit s popisem skutku, neboť konstatované důkazy a jejich následné právní hodnocení jsou v rozporu. Vyjadřuje své přesvědčení, že soudy se nedostatečně vypořádaly se svědeckými výpověďmi, když si neujasnily, v kterém časovém okamžiku a na kterém místě měl obviněný vytáhnout pistoli. Ve vztahu k této námitce rozvádí obsáhle výpovědi jednotlivých svědků s argumentací, že mezi jednotlivými výpověďmi existují rozpory, což jej vede k přesvědčení, že „ při značném rozrušení při vysvětlování, že není zloděj, jak byl křivě v prodejně obviněn, sáhl do bundy, ze které vytáhl pistoli a s touto v pravé ruce šermoval, tj. doprovázel svoji poměrně intenzivní gestikulaci pažemi při vysvětlování celé události, z čehož nelze dovodit, že by si výše uvedeným jednáním cokoliv vynucoval“. Je toho názoru, že uvedeným jednáním nemohla být naplněna objektivní stránka trestného činu vydírání. K bodu 8) výroku rozsudku uvedl, že nebylo prokázáno, že by se trestného činu dopustil právě on, přičemž poukazuje na to, že nepřímé důkazy, které byly pro jeho usvědčení použity nejsou dostatečné k prokázání jeho viny, přičemž se vyjadřuje k jednotlivým provedeným důkazům. Pokud jde o krevní stopu zajištěnou na skle odcizeného a havarovaného osobního automobilu, je toho názoru, že nebylo vyloučeno, že by mohl přijít do styku s předmětným havarovaným vozidlem např. jako spolujezdec, který se ve vozidle zranil, nebo náhodný kolemjdoucí. S ohledem na uvedené skutečnosti je toho názoru, že bylo postupováno v rozporu se zásadou „in dubio pro reo“, podle které měl být s ohledem na důkazní nouzi obžaloby zproštěn. Závěrem podaného dovolání navrhl, aby Nejvyšší soud „zrušil napadené rozhodnutí v částech napadených dovoláním, případně též řízení mu předcházející, a zavázal soud k novému projednání a rozhodnutí ve věci, pokud sám Nejvyšší soud nerozhodne o zproštění dovolatele rozsudkem podle ustanovení §265m odst. 1 tr. ř.“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl postupovat podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., tj. dovolání obviněného odmítnout, neboť jím uplatněné dovolací námitky výlučně směřují do oblasti skutkových zjištění a deklarovanému dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ani jinému dovolacímu důvodu uvedenému v ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. obsahově neodpovídají.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z obsahu podaného dovolání obviněného je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, avšak v dovolání ve své podstatě namítá, že soudy nesprávně provedené důkazy vyhodnotily, případně neaplikovaly zásadu „in dubio pro reo“. Uvedené námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní. Pokud jde o jednání pod bodem 7) výroku rozsudku byl obviněný uznán vinným, že „v P. dne 5. 1. 2006 kolem 10.40 hod., v prodejně potravin O. v K., poté, co byl zástupkyní vedoucí prodejny poškozenou M. K., upozorněn, aby v prodejně případně nic neodcizil, v přítomnosti nejméně pěti zákazníků prodejny a prodavačky H. M.,, prudce rukou udeřil uvedenou poškozenou do obličeje, čímž jí způsobil zlomeninu nosních kůstek s následným krvácením z nosu, zhmoždění obličejové krajiny v oblasti krajiny oční a krajiny nosu, zhmoždění očních víček, brýlový hematom a natažení vazů a svalů v krajině krční páteře, kterážto zranění si vyžádala lékařské ošetření poškozené a poškozenou následně omezovala v obvyklém způsobu života po dobu nejméně dvou týdnů mj. intenzivními bolestmi a sníženou možností dýchání nosem, následně obžalovaný z prodejny odešel, když při opouštění prodejny při chůzi po prodejní ploše směrem k pokladnám asi 2 metry před pokladnami vytáhl do té doby uschovanou samonabíjecí plynovou pistoli zn. Reck ráže 9 mm P.A. výr. č., kterou poté namířil na pracovníka prodejny L. N., jenž v té době stál u pokladen a hlídal, aby obžalovaný v prodejně něco neodcizil, následně pistolí mířil i na poblíž pokladen stojící vedoucí prodejny L. P., a další zde přítomný personál prodejny, přičemž hlasitě nadával, a žádal, aby ho nechali jít, poté prošel neobsazenou pokladnou, přičemž se s namířenou pistolí otáčel na přítomné zaměstnance prodejny, kteří z důvodu hrozby pistolí odchodu obžalovaného pouze nečinně přihlíželi a v jeho odchodu z prodejny mu nijak nebránili, následně z prodejny odešel“. Trestného činu vydírání se dopustí ten, kdo jiného násilím, pohrůžkou násilí nebo pohrůžkou jiné těžké újmy nutí, aby něco konal, opominul nebo trpěl. Z výše uvedeného skutkového zjištění vyplývá, že obviněný namířil pistolí na pracovníka prodejny L. N., následně mířil i na další personál prodejny, přitom hlasitě nadával a žádal, aby ho nechali projít ven z prodejny. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku velmi podrobně rozvádí nejen výpovědi jednotlivých svědků k jednání, pro které obviněný podal dovolání (bod 7), ale zabýval se také samotnou výpovědí obviněného, kdy z č. l. 7 rozsudku je mj. patrno, za jakých okolností obviněný sám uváděl, že pistoli vyndal, vyházel vybrané pečivo, přičemž musel projít kolem pokladen, kde stál muž vysoké postavy, kterého se „bál, že mu bude dělat další potíže“, přičemž s pistolí v ruce sprostě nadával a říkal „ať jde na stranu, ať uhne, ať ho nechají všichni bejt“. V rámci hodnocení důkazů k uvedenému jednání provedených ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. (viz č. l. 21 – 23 rozsudku) dospěl soud prvního stupně k závěru, že jednání obviněného je třeba kvalifikovat mj. také jako trestný čin vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. Uvedená námitka byla obviněným uplatněna také v podaném odvolání, které bylo soudem druhého stupně zamítnuto, když odvolací soud se plně ztotožnil se závěry a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně. Odvolací soud rovněž správně poukázal na to, že okolnost, zda obviněný vytáhl pistoli před pokladnami nebo až za nimi, není pro právní kvalifikaci rozhodná (obdobnou argumentaci vznesl obviněný i v dovolání), neboť podstatné je zejména to, že svědek N. stál až za pokladnami, kolem tohoto svědka musel obviněný projít, aby se dostal z prodejny a na tohoto svědka (i svědkyni P.) mířil pistolí, aby ho nechal odejít. Odvolací soud na str. 3 svého odůvodnění rozvedl úvahy okresního soudu a opětovně poukázal na skutečnosti, které svědčí pro správnost hodnotících úvah provedených důkazů soudem prvního stupně.
Pokud jde o jednání pod bodem 8) výroku rozsudku, také zde obviněný v podaném dovolání poukazuje na skutečnosti, kterými se již zabýval odvolací soud (samozřejmě ve svém rozsudku také okresní soud) v rámci řízení o řádném opravném prostředku – odvolání. Předně je potřebné uvést, že námitky uplatněné v rámci dovolání (např. že obviněný seděl ve vozidle jako spolujezdec apod.) jsou námitkami skutkovými, neboť obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů konstruuje skutkový stav odchylný od objektivně soudem zjištěného skutkového stavu. Soud prvního stupně na str. 23 a 24 svého rozsudku velmi podrobně a pečlivě hodnotí jednotlivé důkazy, a to ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. a to i ve vztahu k obviněným uplatněné obhajobě (resp. námitkám uvedeným v odvolání a dovolání).
Všechny shora uvedené námitky jsou právně irelevantní, dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. V této souvislosti lze zmínit rozhodnutí Ústavního soudu, které se touto otázkou zabývalo. Ústavní soud ve svém rozhodnutí ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Lze tedy konstatovat, že námitkami, které obviněný v dovolání jako mimořádném opravném prostředku uplatnil, tento brojí nikoli proti nesprávnému právnímu posouzení skutku nebo jinému nesprávnému hmotně právnímu posouzení, ale brojí proti tomu, jakým způsobem soudy hodnotily důkazy a k jakému závěru (skutkovému) na základě hodnocení důkazů dospěly, když toto hodnocení důkazů a následně zjištěný skutkový stav (s tím spojená právní kvalifikace) není v souladu s tím, jak důkazy hodnotí obviněný, jaký význam jim přiznává a k jakým skutkovým závěrům na základě svého hodnocení důkazů dospívá. Obviněný tedy konstruuje vlastní skutkový stav odpovídající jeho představám odlišný od skutkového zjištění soudem (v souladu s §2 odst. 5, 6 tr. ř.). Ve vztahu k uvedenému je vhodné zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 12. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann