ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.812.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 812/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 25. července 2007 o dovolání obviněného M. Š., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Kynšperk nad Ohří, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2007, č. j. 5 To 681/2006-379, v trestní věci vedené u Okresního soudu ve Vyškově pod sp. zn. 1 T 127/2004, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 24. 1. 2007, č. j. 5 To 681/2006-379, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu ve Vyškově ze dne 10. 10. 2006, č. j. 1 T 127/2004-361, kterým byl M. Š. uznán vinným trestnými činy pohlavního zneužívání podle §242 odst. 1 tr. zák. a ohrožování mravní výchovy mládeže podle §217 odst. 1 písm. b) tr. zák. spáchaných v jednočinném souběhu. Za shora uvedené trestné činy a sbíhající se pomoc k trestnému činu úvěrového podvodu podle §10 odst. 1 písm. c) tr. zák., §250b odst. 1 tr. zák., jímž byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 7. 2004, č. j. 1 T 197/2004-66, doručeným obviněnému dne 13. 8. 2004 a pravomocným dne 24. 8. 2004, byl obviněnému podle §242 odst. 1 tr. zák. a §35 odst. 2 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, když pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně byl podle §35 odst. 2 tr. zák. zrušen výrok o trestu ohledně obviněného M. Š. z trestního příkazu Okresního soudu ve Vyškově ze dne 28. 7. 2004, č. j. 1 T 197/2004-66, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu.
Proti shora uvedenému rozhodnutí Krajského soudu v Brně podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jehož naplnění spatřuje v tom, že „z provedeného dokazování nebylo zjištěno jeho zavinění bez důvodných pochybností, a soud rozhodující o jeho vině postupoval v rozporu se zásadou in dubio pro reo“. K podpoře své argumentace poukazuje na řadu důkazů, které byly v rámci dokazování provedeny (např. výpověď L. K., znalecký posudek PhDr. B. Z., zprávu Výchovného ústavu dětí a mládeže v M. K., posudek téhož ústavu či zprávu Městského úřadu v P.), ze kterých dle jeho přesvědčení vyplývá, že „s poškozenou byly neustálé problémy, zvláště pokud jde o časté krádeže, lhaní, útěky a požívání alkoholu“. V další části svého dovolání dospívá k závěru, že soudy provedené důkazy hodnotily jednostranně a v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř., když „několik odborně vzdělaných pedagogických pracovníků, kteří se osobností poškozené navíc zabývali po delší dobu a tuto tudíž velmi dobře znali, se vyjádřilo nezávisle shodně tak, že je pro ni typické lhaní a vykonstruované smyšlenky, pak nemůže obstát hodnocení provedené soudem, které bylo navíc jednostranně orientováno na znalecký posudek z oboru psychologie, který navíc vycházel pouze z krátkodobé exploatace poškozené a byl postaven pouze na obecných hodnotících úvahách“. Podle názoru obviněného existují v provedeném dokazování rozpory, které nebyly soudy respektovány, tudíž byla opomenuta zásada v hodnocení důkazů „v pochybnostech ve prospěch obviněného – in dubio pro reo“, přičemž soudy aplikovaly pouze jednostranně důkazy vyznívající v jeho neprospěch. S ohledem na shora uvedené skutečnosti, kdy Krajský soud v Brně se s uvedenými námitkami vypořádal pouze obecným konstatováním, že hodnotícím závěrům soudu prvního stupně nelze nic vytknout, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení odvolacího soudu i jemu předcházející rozsudek Okresního soudu ve Vyškově sp. zn. 1 T 127/2004, ze dne 10. 10. 2006, a okresnímu soudu přikázal věc k novému projednání a rozhodnutí.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod. nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z obsahu podaného odvolání obviněného je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, v dovolání avšak ve své podstatě namítá, že soudy nesprávně provedené důkazy vyhodnotily.
Předně je potřebné uvést, že obviněným byly již v rámci uplatněné obhajoby v řízení před soudem prvního stupně zmiňovány skutečnosti, které jsou podstatou jeho mimořádného opravného prostředku – dovolání. Rovněž ve svém odvolání zmiňuje tytéž skutečnosti, které uvádí v dovolání, pro které považuje hodnocení důkazů za provedené v rozporu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. S uvedenými námitkami se vypořádal jak již soud prvního stupně, tak i v rámci odvolání Krajský soud v Brně, přičemž opětovně se jedná o námitky, které směřují proti hodnotícím úvahám soudu prvního stupně. Uvedené námitky jsou však právně irelevantní, dovolací důvod vyjádřený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nenaplňující. K uvedenému je nezbytné zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Okresní soud ve Vyškově ve svém rozhodnutí rozvedl důkazy, které se staly podkladem pro uznání obviněného vinným, přičemž také jednotlivé důkazy hodnotil (nejen jednotlivě, ale také v jejich souhrnu s ostatními provedenými důkazy - §2 odst. 6 tr. ř.), aby následně na str. 3 až 5 svého rozsudku rozvedl ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. úvahy k hodnocení provedených důkazů. V tomto směru pak nelze hovořit o „extrémně jednostranném způsobu hodnocení důkazů, které mělo za následek nerespektování zásady in dubio pro reo“, jak činí ve svém dovolání obviněný, ale je třeba zmínit, že obviněný ve snaze znevěrohodnotit hodnocení důkazů soudy se snaží docílit nového hodnocení důkazů, které by bylo v souladu s jeho představami. V této souvislosti je pak nutno odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“. V reakci na tvrzení obviněného, že odvolací soud se s jeho námitkami uplatněnými v odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně (které jsou obsahově totožné s námitkami uplatněnými v dovolání) vypořádal pouze obecným konstatováním, že „závěrům nalézacího soudu o tom, že z výpovědi poškozené může vycházet jako hodnověrného důkazu, nelze z logického či právního hlediska nic vytknout“, je třeba uvést, že odvolací soud jak sám zmiňuje ve svém usnesení na str. 2 provedl dokazování, aby ve vztahu k poškozené L. K., jejíž výpověď a znalecký posudek vypracovaný PhDr. B. Z. obviněný zpochybňuje jako základ svého dovolání, mohl konstatovat a tudíž se ztotožnit jako se správným zjištěním skutkového stavu věci a hodnocením důkazů soudem prvního stupně, že také znalkyně z oboru psychologie PhDr. M. S. se v trestní věci obviněného F. Š. vyjadřovala k otázce věrohodnosti tehdy poškozené L. K., kdy specifickou věrohodnost poškozené (k trestné činnosti na poškozené páchané v identickém období) hodnotila jako věrohodnou. Uvedené skutečnosti považoval Nejvyšší soud za potřebné uvést s ohledem na obviněným tvrzenou jednostrannost provedených důkazů, což však, jak vyplývá z odůvodnění jednotlivých rozhodnutí, kdy soudy své hodnotící úvahy rozvádí ve smyslu §125 odst. 1 tr. ř. (§134 odst. 2 tr. ř.), není objektivní argumentací.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 25. července 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann