ECLI:CZ:NS:2007:6.TDO.948.2007.1
sp. zn. 6 Tdo 948/2007
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 29. srpna 2007 o dovolání obviněného Z. H., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici M., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 To 58/2006, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 36 T 4/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 26. 10. 2006, č. j. 36 T 4/2006-474, byl obviněný uznán vinným trestným činem loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a za uvedený trestný čin loupeže podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., jako zvlášť nebezpečnému recidivistovi podle §41 odst. 1 tr. zák., a za sbíhající se trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a) tr. zák., trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák., kterými byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Kutné Hoře ze dne 31. 5. 2005, č. j. 2 T 28/2005-61, který mu byl doručen 18. 1. 2006 a trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. e), odst. 2 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák., kterým byl uznán vinným rozsudkem Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 3. 2006, č. j. 2 T 39/2005-69, mu byl podle §234 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2, §42 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let. Pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. byl současně zrušen výrok o souhrnném trestu z rozsudku Okresního soudu Praha – východ ze dne 17. 3. 2006, č. j. 2 T 39/2005-69, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. O nároku poškozeného na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Odvolání podané obviněným proti předmětnému rozsudku Krajského soudu v Ostravě bylo usnesením Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 1. 2007, sp. zn. 1 To 58/2006, jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítnuto.
Proti shora uvedenému usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když jeho naplnění spatřuje v tom, že „napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku a na jiném nesprávném hmotně právním posouzení, když existuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry o pachatelství obžalovaného Z. H. na trestném činu na straně druhé, v důsledku čehož byl zákon porušen zejména v ustanoveních §234 odst. 1, 2 písm. b) tr. zák., §41 odst. 1 tr. zák. a v §9 odst. 1 tr. zák.“. Odvolacímu soudu obviněný vytýká, že nenapravil pochybení soudu prvního stupně, když skutková zjištění před soudem prvního stupně provedená při aplikaci zásad uvedených v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. a zásady „in dubio pro reo“ jsou v rozporu s právním závěrem o spáchání předmětného skutku obviněným. Poukazuje na to, že žádným z provedených důkazů nebylo vyvráceno tvrzení obviněného, tudíž nebylo podle jeho mínění možno dospět k závěru o jeho pachatelství na spáchaném trestném činu bez důvodných pochybností. Oběma soudům vytýká, že nebyly zcela respektovány zásady správného a logického myšlení a právní závěry soudů obou stupňů o tom, že skutek páchal on (obviněný Z. H.), jsou nepodložené. V této souvislosti pak konstatuje s odkazem na judikaturu Ústavního soudu, že se v daném případě jedná o tak extrémní nesoulad mezi vykonanými skutkovými zjištěními a právními závěry, že při správném a logickém myšlení měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a rozhodnout o zproštění obviněného podle §226 písm. c) tr. ř. Pro případ, že by Nejvyšší soud shora uvedenou argumentaci neakceptoval, poukázal na to, že s ohledem na skutečnosti plynoucí ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, kdy byla u něj prokázána závislost na drogách opioidového typu s rozvinutou toxikomanickou vazbou psychickou i fyzickou s tím, že má sníženou odolnost vůči prvnímu požití a má sníženou schopnost regulovat jednou započaté požívání, se odvolací soud touto skutečností vůbec nezabýval, přičemž podle jeho názoru (obviněného), by uvedená skutečnost v případě, že by se nacházel ve stavu po požití drog „vylučovala materiální stránku právního posouzení spáchání činu obžalovaným jako zvlášť nebezpečným recidivistou podle §41 odst. 1 tr. zák.“. Závěrem podaného dovolání obviněný s ohledem na shora uvedené navrhl, aby Nejvyšší soud v souladu s ustanovením §265k odst. 1 tr. ř. napadené usnesení vrchního soudu zrušil v celém rozsahu a tomuto soudu věc přikázal k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství ve svém vyjádření k dovolání poukazuje na to, že velká část námitek obviněným uplatněných směřuje do oblasti skutkových zjištění, když podatel na základě polemiky s hodnocením důkazů soudy a s úplností provedeného dokazování prosazuje vlastní skutkovou verzi, podle které se souzeného skutku nedopustil. Uvedené námitky uplatněnému dovolacímu důvodu podle názoru státního zástupce neodpovídají. Za právně relevantní považuje námitky, kterými obviněný brojí proti aplikaci ustanovení §41 odst. 1 tr. zák., když uvedené námitky však považuje státní zástupce za nedůvodné již s ohledem na skutkové zjištění soudu, ze kterého nevyplývá, že by v době páchání souzeného skutku se obviněný nacházel pod vlivem omamné látky a že by v důsledku toho byly sníženy jeho rozpoznávací a ovládací schopnosti. Také s přihlédnutím k rozhodnutí bývalého Nejvyššího soudu sp. zn. 1 Tz 31/81, podle kterého ani u pachatele, který spáchal trestný čin ve stavu zmenšené příčetnosti, kterou si nepřivodil požitím alkoholických nápojů nebo omamných látek, není vyloučeno jeho posouzení jako zvlášť nebezpečného recidivisty, když ostatní kritéria charakterizující stupeň nebezpečnosti trestného činu budou svědčit pro takový závěr, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnotit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu.
Z obsahu podaného dovolání je patrno, že obviněný uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který je dán tehdy, spočívá-li rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, avšak v dovolání ve své podstatě namítá, že soudy nesprávně provedené důkazy vyhodnotily, případně neaplikovaly zásadu „in dubio pro reo“. Uvedené námitky jsou však z pohledu uplatněného dovolacího důvodu irelevantní, přičemž nelze již vůbec akceptovat argumentaci o „existujícím extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními na straně jedné a právními závěry o pachatelství obžalovaného na trestném činu na straně druhé“. Z níže uvedeného vyplývá, že na základě důkazů provedených v řízení před soudem dospěl soud prvního stupně ke skutkovému zjištění (popsanému ve skutkové větě), a to že „obviněný byl rozsudkem Okresního soudu Ostrava, sp. zn. 10 T 135/2000, ze dne 19. 3. 2001 ve spojení s usnesením Krajského soudu Ostrava ze dne 27. 6. 2001, sp. zn. 3 To 310/2001, potrestán, mj. i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. nepodmíněným trestem odnětí svobody v trvání 3,5 roku se zařazením pro výkon trestu do věznice s ostrahou, odkud byl propuštěn dne 22. 9. 2003, opět dne 22. 5. 2005 kolem 17.30 hod. v O., poblíže domu čp., v úmyslu získat majetkový prospěch fyzicky napadl poškozeného Bc. M. T., tak, že jej nečekaně uchopil zezadu pod krkem do tzv. kravaty za současného předložení falešného občanského průkazu se slovy „policie“, jej posléze opakovanými, silnými údery pěstí do obličeje srazil k zemi, kde jej opakovaně kopal i do horní části těla, ve svém útoku pokračoval i za situace, kdy byl poškozený již zpacifikován a to tak, že jej uchopil a nadzvedl ze země a prudce jej kopl kolenem do obličeje, v důsledku čehož opětovně poškozený upadl na zem, kde jej prohledal a odcizil mu z oděvu 2 mobilní telefony zn. Nokia 3210, peněženku s částkou nejméně 240,- Kč na hotovosti, svazek klíčů, vše v celkové hodnotě nejméně 1.350,- Kč ke škodě napadeného, jemuž nadto způsobil zhmoždění obličeje vpravo, zhmoždění pravé strany hrudníku a ramene vpravo, nalomení nosních kůstek, vylomení dvou řezáků horní čelisti a především pak pomalé, chronické krvácení pod tvrdou plenu mozkovou v rozsahu čelního, částečně spánkového a temenního laloku vlevo šíře až 30 mm, v důsledku čehož došlo u poškozeného postupně k herniaci, tj. k vytlačení struktur velkého mozku doprava o 16 mm s následným vznikem vleklého hydromu (zkapalněného krvácení pod tvrdou plenu mozkovou) zapříčiňujícího mj. bolesti hlavy, následkem čehož musel být dne 15. 12. 2005 Bc. M. T. operován na neurochirurgii Městské nemocnice O. s hospitalizací až do 23. 12. 2005“. Výše popsaný skutkový stav obsahuje veškeré náležitosti, které soudu prvního stupně umožnily jej (tento skutkový stav) právně kvalifikovat podle §234 odst. 1, odst. 2 písm. b) tr. zák., a to jako jednání zvlášť nebezpečného recidivisty, když popsaný a zjištěný skutek má všechny formální znaky příslušné právní kvalifikace, a to i pokud jde o otázku zvlášť nebezpečné recidivy. Jestliže ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. uvádí, že tento dovolací důvod je dán tehdy, pokud rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení, pak při shora uvedeném popisu skutku je použitá právní kvalifikace s tímto plně v souladu.
Dovolání obviněného je po obsahové stránce vybudováno na zpochybnění hodnotících úvah soudů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř., kdy obviněný v této souvislosti mj. soudům vytýká porušení zásady „in dubio pro reo“. Obviněný se tedy i v rámci podaného dovolání neztotožňuje se zjištěným skutkovým stavem, soudům vytýká pochybení při hodnocení důkazů a v návaznosti na to pak dle jeho názoru také nesprávně zjištěný skutkový stav. Takové námitky však nelze pod zmíněný dovolací důvod podřadit, neboť jimi není vytýkáno nesprávné právní posouzení zjištěného skutku, tudíž se jedná o námitky právně irelevantní, uplatněný dovolací důvod, ale ani jiný dovolací důvod vymezený v §265b tr. ř., nenaplňující.
Obdobné stanovisko je třeba zaujmout také v případě námitky směřující k ustanovení §41 tr. zák. Zvlášť nebezpečná recidiva a ukládání trestu odnětí svobody zvlášť nebezpečnému recidivistovi je pojmem hmotného práva, upravené v již zmíněném ustanovení §41 tr. zák. Sama skutečnost, že se jedná o institut hmotného práva stejně jako otázka společenské nebezpečnosti (upravená rovněž v trestním zákoně) nezakládá bez dalšího právní relevantnost takové námitky uplatněné v dovolání. Také v případě zmiňované otázky „posouzení příčetnosti obviněného“ se jedná o konstrukci neodpovídající zjištěnému skutkovému stavu. Ze skutkového zjištění nevyplývá, že by se obviněný v době spáchání souzeného skutku nacházel pod vlivem omamné látky a že by v důsledku toho byly sníženy jeho rozpoznávací nebo ovládací schopnosti. V tomto směru je třeba zmínit znalecký posudek MUDr. B. (č. l. 28 spisu, bod 5), kde tento uvádí: „v inkriminované době obviněný neudává ovlivnění návykovou látkou. Nebyla tedy zjištěna choroba nebo porucha s forenzním vlivem na ovládací nebo rozpoznávací schopnosti“. Ze znaleckého posudku (shora uvedeného znalce) vyplývají skutečnosti uváděné soudem prvního stupně, tj. že odolnost obviněného vůči prvnímu požití návykové látky a jeho schopnost započaté požívání regulovat byly pouze snížené, nikoli vymizelé, a že obviněný byl poučen o vlivu návykových látek na svůj organismus, v době spáchání činu byl schopen ovládat své jednání a rozpoznávat jeho společenskou nebezpečnost, přičemž u něj nebyla prokázána akutní intoxikace návykovou látkou. Z uvedeného je patrno, že otázkou příčetnosti, event. snížené příčetnosti, se soudy v souvislosti s vypracovaným znaleckým posudkem zabývaly, a pokud obviněný v dovolání soudům vytýká, že neprovedly žádné důkazy, kterými by vyloučily, „že se obžalovaný v době páchání trestné činnosti pod vlivem drog opioidového typu nacházel, byť se jedná o otázku posouzení jeho samotné příčetnosti vzhledem k ustanovení §12 tr. zák.“, pak uvedenou námitku je nutno označit rovněž za právně irelevantní, uplatněnou ve snaze modifikovat v souladu s představou (později uplatněnou obhajobou) obviněného skutková zjištění soudu. Problematika materiální stránky zvlášť nebezpečné recidivy je obviněným podmiňována zjištěním, že se obviněný žalovaného skutku dopustil ve stavu zmenšené příčetnosti (uvozeno samotným obviněným v podaném dovolání „… pokud by se obžalovaný dopustil skutku …“). Tedy i z výše uvedeného vyplývá, že i v případě odkazu na hmotně právní ustanovení, dovolání obviněného ve svém obsahu směřuje do oblasti hodnocení důkazů, provedeného dokazování, případně neprovedených důkazů. V této souvislosti pak lze zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.
Ve vztahu k námitkám, kterými obviněný konstruuje vlastní skutkový stav odpovídající jeho představám, je vhodné zmínit také usnesení Ústavního soudu ze dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. srpna 2007
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann