ECLI:CZ:NS:2008:28.CDO.192.2008.1
sp. zn. 28 Cdo 192/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Ludvíka Davida, CSc., a soudců JUDr. Josefa Rakovského a JUDr. Jana Eliáše, Ph.D., v právní věci žalobce S. K. 1/Ú. 95, zastoupeného advokátkou, proti žalovaným 1) Ing. P. D., 2) M. D., oběma zastoupeným advokátem, o určení vlastnictví, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 47 C 383/2004, o dovolání žalovaných proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 16. 3. 2007, č.j. 26 Co 797/2006-166, takto:
I. Dovolání obou žalovaných se odmítá.
II. Oba žalovaní jsou povinni společně a nerozdílně nahradit žalobci náklady řízení o dovolání v částce 5.300,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jeho zástupkyně.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně výše označeným byl potvrzen ve výroku I. rozsudek Městského soudu v Brně ze dne 8.8.2006, č.j. 47 C 383/2004-146. Tímto rozsudkem bylo určeno, že žalobce je vlastníkem bytu č. 280/7 v budově č.p. 280 na pozemku na parc. č. 429 a podílu na společných částech budovy ve výši 16713/70435
a stejného podílu na zastavěné ploše, nádvoří a přilehlém pozemku, vše zapsáno na LV 1851 a 1829 pro kat. úz. S., obec B. u příslušného katastrálního úřadu. Výrokem II. odvolací soud zavázal oba žalované solidárně zaplatit na náhradě nákladů odvolacího řízení žalobci částku 24.514,- Kč.
Předmětem řízení byla určovací žaloba podaná občanským sdružením, založeným za účelem zajištění bytových potřeb svých členů (koupě domu na ul. K. 1 v B.). Podle tvrzení žalobce se žalovaní, užívající předmětný byt, nestali členy sdružení. Sdružení nabylo do vlastnictví dům na K. 1 a na nabývacím úkonu tedy nebyli žalovaní osobně účastni. Ti však podle svých tvrzení vybudovali vlastním nákladem zmíněnou bytovou jednotku (podle žalobce jen část) a považovali za dostatečnou kupní cenu při koupi bytu do svého vlastnictví částku 821.468,- Kč. Spornou otázkou se ve věci stala zejména platnost kupní smlouvy ze dne 11.10.2004, kterou měl být předmětný byt převeden na žalované. Mělo se tak stát na základě usnesení členské schůze sdružení ze dne 8.10.2004. Odvolací soud dovodil shodně jako soud prvního stupně, že se žalovaní nestali členy sdružení, nemohli být zvoleni do jeho orgánů a z toho vyplývá irelevance usnesení z uvedeného dne. Podle čl. VI. stanov sdružení příslušelo členské schůzi rozhodovat o prodeji majetku sdružení. Poněvadž žalovaní nebyli členy orgánu sdružení, nebyli oprávněni uzavřít za sdružení smlouvu z titulu funkce předsedy, resp. místopředsedy sdružení. Došlo-li ke sjednání kupní smlouvy dne 11.10.2004, v níž bylo jako prodávající označeno sdružení zastoupené jako předsedou žalovaným 1) a místopředsedkyní žalovanou 2) a jako kupující byli označeni právě tito žalovaní, pak odvolací soud posoudil kupní smlouvu jako neplatnou. Za důvod neplatnosti považoval absenci projevu vůle sdružení ve smyslu §37 o. z.
Proti rozsudku odvolacího soudu podali oba žalovaní dovolání. V dovolání napadli rozsudek odvolacího soudu pro nesprávné právní posouzení věci a pro „zásadní procesní vadu“. Tvrdili, že sdružení, které bylo založeno dne 30.9.2002, mělo dvouleté volební období členů výboru. Toto volební období skončilo dne 16.11.2004. Členská schůze, při které došlo ke zvolení nových členů výboru, se konala ve dnech 6.12. a 9.12.2004. Poněvadž byla plná moc dosavadními statutárními zástupci podepsána dne 23.11.2004, nemohla později právní zástupkyně žalobce platně jednat před soudy, stejně jako statutární zástupci. Stran činnosti sdružení dovolatelé podrobně argumentovali a zdůraznili, že je třeba věnovat pozornost cílům a právním zájmům sdružení, jež jsou deklarovány ve stanovách. Sdružení na své schůzi rozhodlo dne 5.6.2003 o cenách bytových jednotek. Určilo cenu jednotky na 821.468,- Kč. Všechny jednotky byly převedeny a odsouhlaseny vyjma jednotky žalovaných. Žalovaní vstoupili do sdružení s cílem získat jednotku za stejných podmínek jako ostatní zájemci, což jim bylo rozhodnutím obou soudů odepřeno. Žalovaným bylo tedy upřeno právo na spravedlivý proces nepříznivými rozhodnutími nižších instancí. Zatímco dům byl sdružením koupen za částku 3.000.000,- Kč (4,5 mil. minus 1,5. mil. příspěvku na opravy), žalovaným nabídlo sdružení bytovou jednotku za nesprávnou cenu a předepsáno jim bylo i nadsazené nájemné ve výši 10.992,- Kč měsíčně (oproti regulovanému ve výši 847,- Kč měsíčně). Všechny tyto skutečnosti vedly oba dovolatele k závěru, že byli poškozeni jak po stránce hmotněprávní, tak i procesní. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudky obou nižších instancí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Žalobce se k dovolání podrobně vyjádřil a v rozsáhlém podání shrnul jak své dosavadní stanovisko ve sporu, tak i podrobně rozvedl svůj právní názor na tvrzení, která jsou uvedena v dovolání žalovaných. Navrhl, aby dovolací soud dovolání žalovaných nevyhověl.
Nejvyšší soud zjistil, že žalovaní, zastoupení advokátem, podali dovolání v zákonné lhůtě (§240 odst. 1, §241 odst. 1 o. s. ř.). Žalovaní dovozovali přípustnost dovolání z ustanovení §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. a dovolací důvod (důvody), které by dovolací soud přezkoumal v případě přípustnosti dovolání, byly uplatněny podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.
Dovolání není přípustné.
Přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. je dána, jestliže nemůže nastoupit přípustnost podle §237 odst. 1 písm. a/, b/ o. s. ř. (změna rozhodnutí soudu prvního stupně odvolacím soudem, vázanost soudu prvního stupně předchozím odlišným právním názorem odvolacího soudu) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí ve věci samé má po právní stránce zásadní význam.
Podle §237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem.
Předpokládá se tedy, že dovolací soud bude při posouzení přípustnosti dovolání reagovat na právní otázku, kterou dovolatel konkrétně vymezí (usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 541/2004, Soudní judikatura č. 7/2004, č. 132, usnesení téhož soudu sp. zn. 28 Cdo 2757/2006 a řada dalších, implicite též nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 414/01, Sbírka nálezů a usnesení sv. 29, č. 23). Jestliže taková právní otázka není v dovolání určitě a s dostatečnou srozumitelností vymezena, nelze žádat po dovolacím soudu, aby se jeho dovolací přezkum stal bezbřehou revizí věci, jež by se ocitla v rozporu s přezkumnými limity dovolacího řízení, danými zejména ustanovením §242 o. s. ř.
Právní otázku lze pokládat za nevyřešenou a splňující atribut zásadního právního významu, tj. mající judikatorní přesah, za předpokladu, že nejde o obvyklou aplikaci, resp. interpretaci určitého zákonného ustanovení a obtížnost věci spočívá v jejím skutkovém základu (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 22 Cdo 1603/99, 604/2000, 1731/99, Soubor rozhodnutí NS sv. 2, C 103, 111, 203). Právní otázka tedy postrádá judikatorní přesah, jestliže je příslušná zákonná úprava naprosto jednoznačná a nečiní v rozhodovací praxi žádné aplikační ani výkladové obtíže. Nutno tu podotknout, že Nejvyšší soud je vázán skutkovým základem věci zjištěným nižšími instancemi a není oprávněn – s výjimkou prokázání důvodů dovolání (tj. podle §241a o. s. ř. důvodů procesní povahy) – do něj jakkoli zasahovat případným prováděním dalších důkazů (viz Bureš, J., Drápal, L., Mazanec, M. a kol.: Občanský soudní řád. Komentář. C. H. Beck, 7. vydání, Praha 2006, zejména k §243a o. s. ř.).
Také podle judikatury Ústavního soudu je zásadní právní význam meritorního rozhodnutí odvolacího soudu dán tím, že se toto rozhodnutí, resp. jím řešená právní otázka, odchyluje od ustálené judikatury nebo přináší judikaturu novou, a to s možným dopadem na rozhodování soudů v obdobných případech (usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 181/95, Sbírka nálezů a usnesení sv. 4, č. 19).
Pro závěr, zda má napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé zásadní právní význam, jakož i pro další dovolací přezkum v případě přípustnosti dovolání, jsou relevantní jen právní otázky (a následná tvrzení) s vymezením v rámci dovolacích důvodů podle §241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř. Dovolatel je tu tedy oprávněn vymezit právní otázku (vylíčit podle ní dovolací důvod) jen v rámci daném procesní vadou nebo nesprávným právním posouzením věci. Při přezkumu přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. ani následném přezkumu podle dovolacích důvodů nelze brát v úvahu právní otázky (tvrzení) opírající se o dovolací důvod podle §241a odst. 3 o. s. ř. (nesoulad výsledků dokazování se skutkovými zjištěními, z nichž rozhodnutí vycházelo). Blíže k tomu již shora citované usnesení NS sp. zn. 21 Cdo 541/2004, též usnesení sp. zn. 29 Odo 751/2003, v neposlední řadě pak nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 650/06 a celá řada dalších nálezů téhož soudu v obdobných věcech.
Jestliže dovolání není přípustné podle §237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., nelze samostatně přezkoumávat tu jeho část, která případně směřuje do výroku či výroků odvolacího soudu o nákladech řízení (usnesení NS sp. zn. 22 Cdo 231/2000).
Dovolání žalovaných brojí v podstatě proti výsledkům dokazování před nižšími instancemi a hodnotí právní důsledky, které měla soudní rozhodnutí pro právní postavení obou žalovaných. Zpochybňuje též procesní oprávnění statutárních zástupců, resp. právního zástupce (zástupkyně) žalobce jednat před soudem. V dovolání se rekapitulují názory žalovaných na výši ceny bytu, která jim měla být nabízena. Nicméně dovolatelé neuvádějí žádnou právní otázku, která by se mohla stát předmětem dovolacího přezkumu z hlediska přípustnosti dovolání. Jak již vyloženo ve shora citované judikatuře, předmětem dovolacího přezkumu stran přípustnosti dovolání má být právě odvolatelem vymezená právní otázka (aniž by byla vzata ze zřetele správnost napadeného rozhodnutí). V obou podáních dovolatelů však právní otázka, jak již řečeno, označena není a po dovolacím soudu dost dobře nelze žádat, aby ji v rámci případné rozsáhlé hmotněprávní i procesní revize věci „vytvořil“. Právní otázku nelze z textu dovolání výslovně vyvodit ani po stránce hmotněprávní ani po stránce procesní. Dovolání žalovaných tedy pro absenci nezbytné náležitosti dovolacího přezkumu nelze přiznat přípustnost, spojenou s případným zásadním právním významem jimi napadeného rozsudku (§237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o. s. ř.).
Dovolací soud proto podle §243b odst. 5 věty první a §218 písm. c/ o. s. ř. dovolání žalovaných odmítl.
Úspěšnému žalobci vzniklo podle §243c odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. právo na náhradu nákladů, vynaložených v řízení o dovolání. Tyto náklady představovala odměna za jeden úkon právní služby, a to za písemné vyjádření k dovolání. Výchozí sazba odměny tu činila 20.000,- Kč, a to podle §5 písm. b/ vyhlášky č. 484/2000 Sb. ve znění vyhlášky č. 277/2006 Sb., účinné pro dovolací řízení zahájená od 1. 9. 2006. Tuto výchozí částku však bylo nutné dvakrát krátit, poněvadž v řízení byl protistranou učiněn jediný úkon a dovolání bylo odmítnuto (§14 odst. 1, §15, §18 odst. 1 cit. vyhl.). Po této redukci představovala definitivní výše odměny za úkon částku 5.000,- Kč, a po přičtení 300,- Kč režijního paušálu činila konečná výše nákladů dovolacího řízení na straně žalobce 5.300,- Kč.
Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek podle občanského soudního řádu.
V Brně dne 26. května 2008
JUDr. Ludvík David, CSc., v. r.
předseda senátu