ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1161.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1161/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 1. října 2008 o dovolání podaném obviněnou J. L., proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 3 To 115/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 91 T 250/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 15. 11. 2007, sp. zn. 91 T 250/2006, byla obviněná J. L. uznána vinnou trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterého se dopustila tím, že „jako osoba podnikající na základě živnostenského oprávnění pod obchodním jménem J. L. – R. k. E., uzavřela s J. M. a H. M., jako kupujícími, dne 14. 6. 2005 Smlouvu zprostředkovatelskou, kterou se zavázala zprostředkovat koupi rodinného domu 1+1 v obci Ú. včetně pozemku a zahrady, zapsaných na listu vlastnictví vedeného u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Boskovice, za kupní cenu 100.000,- Kč. Dne 14. 6. 2005 pak jako zprostředkovatel uzavřela s J. M. a H. M. Dohodu o podmínkách složení a vrácení provize, na základě které převzala částku ve výši 30.000,- Kč jako provizi za zprostředkování koupě uvedené nemovitosti a dne 17. 6. 2005 pověřila Mgr. H. Z., k převzetí částky ve výši 100.000,- Kč jako kupní ceny za uvedenou nemovitost, celou částku pak uložila v pokladně v kanceláři své firmy v B., avšak následně nezajistila koupi předmětné nemovitosti a po zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí a po odstoupení manželů M. od kupní smlouvy ze dne 17. 6. 2005 částku ve výši 130.000,- Kč nevrátila, kdy z této částky pouze 10.000,- Kč za souhlasu kupujících předala prodávající M. T., proti předaným klíčům k nemovitosti, zbývající částku použila pro svoji potřebu a způsobila tak J. a H. M. škodu ve výši 120.000,- Kč“. Za výše uvedený trestný čin a sbíhající se trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 92 T 71/2005, jenž nabyl právní moci dne 13. 11. 2006, byla obviněná podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. odsouzena k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání patnácti měsíců. Výkon tohoto trestu jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud zároveň zrušil výrok o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 92 T 71/2005, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. byla obviněné uložena povinnost nahradit poškozeným J. a H. M. škodu ve výši 120.000,- Kč. Se zbytkem uplatněného nároku na náhradu škody pak byli poškození podle §229 odst. 2 tr. ř. odkázáni na řízení ve věcech občanskoprávních.
O odvolání obviněné proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 2. 4. 2008, sp. zn. 3 To 115/2008, jímž z podnětu podaného odvolání podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek toliko ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 tr. ř. sám nově rozhodl tak, že obviněné za výše uvedený trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. a sbíhající se trestný čin zpronevěry dle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák., kterým byla pravomocně uznána vinnou rozsudkem Městskému soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 92 T 71/2005, a za trestný čin zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 192/2007, uložil podle §248 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. souhrnný trest odnětí svobody v trvání patnácti měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání dvaceti osmi měsíců a podle §53 odst. 1 tr. zák. peněžitý trest ve výši 25.000,- Kč. Pro případ, že by peněžitý trest nebyl vykonán, stanovil soud podle §54 odst. 3 tr. zák. náhradní trest odnětí svobody v trvání pěti měsíců. Podle §35 odst. 2 tr. zák. zároveň zrušil výroky o trestu z rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 13. 11. 2006, sp. zn. 92 T 71/2005, a z trestního příkazu téhož soudu ze dne 27. 8. 2007, sp. zn. 2 T 192/2007, jakož i všechna rozhodnutí na tyto výroky obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Rozsudek odvolacího soudu nabyl právní moci dne 2. 4. 2008 (§139 odst. 1 písm. a/ tr. ř.) a k témuž datu nabyl v nezrušené části právní moci i rozsudek soudu prvního stupně (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř. per analogiam).
Proti shora citovanému rozsudku odvolacího soudu podala obviněná následně dovolání, přičemž uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatelka namítla, že soudy po stránce právní nesprávně posoudily otázku povahy a rozsahu závazku zprostředkovatele ze smlouvy o zprostředkování podle §774 občanského zákoníku, podle nějž se zprostředkovatelskou smlouvou zprostředkovatel zavazuje obstarat zájemci za odměnu uzavření smlouvy a zájemce se zavazuje zprostředkovateli poskytnout odměnu tehdy, byl-li výsledek dosažen přičiněním zprostředkovatele. Právě k takovému plnění se dovolatelka poškozeným zavázala s tím, že vedle toho se zavázala zajistit i přípravu právních dokumentů souvisejících s koupí předmětné nemovitosti. Svůj závazek podle svého přesvědčení splnila, když poškozeným zprostředkovala uzavření kupní smlouvy, k jejímuž uzavření také v důsledku jejího přičinění skutečně došlo. Z toho dovolatelka pak dovozuje, že jí vznikl nárok na provizi ve sjednané výši 30.000,- Kč, kterou poškození zaplatili a tyto peníze se tak staly jejím vlastnictvím. Nemohla je tedy zpronevěřit, neboť se ve vztahu k ní nejednalo o věc cizí.
Nesprávného právního posouzení ve smyslu deklarovaného důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se soudy dle názoru dovolatelky dopustily i pokud jde o závěr o naplnění subjektivní stránky skutkové podstaty trestného činu zpronevěry co do částky 90.000,- Kč, kterou stále drží v úschově, když nepřihlédly ke skutečnosti, že obě strany kupní smlouvy ji vyzvaly k jejímu vydání pod hrozbou uplatnění pro ni nepříznivých právních postupů pro případ, že předmětnou částku nevrátí.
Z výše uvedených důvodů obviněná v závěru dovolání navrhla, „aby dovolací soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí“.
K dovolání obviněné se v souladu s ustanovením §265h odst. 2 tr. ř. písemně vyjádřil státní zástupce činný u Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“) a uvedl, že dovolatelka sice formálně uplatnila dovolací důvod, jehož podstatou je tvrzení vady v aplikaci norem hmotného práva, a na podporu tohoto důvodu uvedla konkrétní hmotně právní ustanovení občanského práva, v jehož posouzení údajně soudy prvního a druhého stupně pochybily, nicméně její argumentace vyhovuje použitému dovolacímu důvodu pouze zdánlivě. Existenci vady v posouzení ustanovení §774 občanského zákoníku totiž dovolatelka vyvozuje z odchylných skutkových okolností, než z jakých vycházely oba ve věci činné soudy, pokud tvrdí, že podle uzavřené smlouvy měla nárok na vyplacení provize. V této souvislosti státní zástupce odkázal na odůvodnění dovoláním napadeného rozsudku odvolacího soudu, v němž soud upozornil na ustanovení dohody o podmínkách složení a vrácení provize, podle něhož jedním z důvodů pro vrácení provize bylo pravomocné rozhodnutí katastrálního úřadu o zamítnutí návrhu na vklad vlastnického práva z kupní smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím, což se také skutečně stalo. Obviněná tudíž byla povinna vrátit provizi poskytnutou jí jejími klienty, což ovšem neučinila.
Podobně nedůvodné je podle státního zástupce i tvrzení dovolatelky, že si nebyla jistá, komu má vydat redukovanou částku kupní ceny, která je složena v její kanceláři, neboť podle zjištění soudu ze strany prodávající nebyl požadavek na vyplacení kupní ceny vznesen a navíc by k vydání kupní ceny prodávající straně nebylo žádného důvodu, neboť rozhodnutím katastrálního úřadu nedošlo k vkladu práva nabyvatelů k převáděné nemovitosti do katastru nemovitostí, její vlastnictví na ně tedy nepřešlo, takže prodávající neměla nárok na vyplacení kupní ceny. Naopak jsou to kupující, jimž svědčí právo na vrácení poskytnuté kupní ceny, které však obviněná nerespektovala a svěřené peníze zpronevěřila.
Své vyjádření uzavřel státní zástupce zdůrazněním toho, že argumentace obviněné v obou namítaných směrech byla založena na jiném skutkovém základě, než na kterém stavěly svá rozhodnutí soudy obou stupňů. Skutkové námitky ovšem nemohou naplnit nejen uplatněný dovolací důvod, ale ani žádný jiný důvod dovolání vyjmenovaný v zákoně. Napadený rozsudek Krajského soudu v Brně není ve skutečnosti zatížen žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání.
Státní zástupce proto navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky podané dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl jako podané z jiného důvodu, než je uveden v §265b odst. 1 tr. ř., a toto rozhodnutí aby za podmínek uvedených v ustanovení §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. učinil v neveřejném zasedání. Výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání vyjádřil státní zástupce i pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné než navrhované rozhodnutí (§265r odst. 1 písm. c/ tr. ř.).
Obviněná J. L. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se jí bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) poté zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a), h) tr. ř. per analogiam.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněná své dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě dovolatelka sice namítla, že rozhodnutí soudů obou stupňů je založeno na nesprávném výkladu ustanovení §774 občanského zákoníku o zprostředkovatelské smlouvě a nesprávném posouzení subjektivní stránky trestného činu (úmyslného zavinění podle §4 tr. zák.), tzn. na porušení norem hmotného práva, avšak existence těchto vad je dovolatelkou opírána o tvrzení skutkových okolností stojících mimo rámec relevantních skutkových zjištění soudů. Na to konečně ve svém vyjádření k dovolání výstižně poukazuje i státní zástupce nejvyššího státního zastupitelství.
Ze skutkového stavu věci popsaného ve výroku rozsudku soudu prvního stupně a rozvedeného v jeho odůvodněni (č. l. 8 až 10), i z napadeného usnesení odvolacího soudu (str. 3, 4) je totiž zřejmé, že závěr o vině dovolatelky trestným činem zpronevěry podle §248 odst. 1, odst. 2 tr. zák. soudy založily na zhodnocení jiných skutkových okolností a z nich plynoucích zjištění, než na jaká poukazuje dovolatelka. Jde především o to, že soudy nevycházely jen z obsahu předmětné zprostředkovatelské smlouvy, ale rovněž z Dohody o podmínkách složení a vrácení provize uzavřené mezi dovolatelkou a poškozenými J. a H. M., ve které bylo výslovně stanoveno, v jakých případech je zprostředkovatel povinen složenou provizi vrátit. Důvodem bylo mj. to, že katastrální úřad pravomocně zamítne návrh na vklad vlastnického práva z kupní smlouvy mezi prodávajícím a kupujícím. Podle zjištění soudů tento důvod k vrácení provize nastal. Soudy dále zjistily, že poškození od smlouvy posléze odstoupili a následně se opakovaně bezvýsledně domáhali vrácení složené kupní ceny, kterou měla v dispozici dovolatelka. Soudy dále vycházely z toho, že dovolatelka jednala se znalostí všech rozhodných skutečností. To znamená, že z výše uvedených důvodů nemohla inkriminovanou provizi považovat za svůj příjem a byla povinna ji vrátit. Tím méně - za výše popsané situace - by mohla podle svého uvážení disponovat s dalšími svěřenými penězi (kupní cenou), když ke koupi nemovitosti nakonec nedošlo a o nároku poškozených na jejich vrácení nemohla mít pochybnosti. Tyto skutečnosti pak vedly soudy k závěru, že si přisvojila cizí svěřenou věc (peníze).
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatelka podaným mimořádným opravným prostředkem - byť s formálním odkazem na porušení hmotného práva - domáhala de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnila na procesním (§2 odst. 5, 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Její námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil Ústavní soud v některých svých rozhodnutích, např. v nálezech ve věci sp. zn. I. ÚS 4/04, nebo ve věci III. ÚS 84/94, v nichž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutno považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces a bylo by třeba je zrušit v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V posuzované věci však o takový případ nejde, neboť dovolatelka se podaným mimořádným opravným prostředkem domáhala v podstatě jen přehodnocení výsledků provedeného dokazování ve svůj prospěch a v tomto smyslu následného zjištění skutečností pro ni podstatně příznivějších, tedy odlišných od těch, které soudy po analýze obsahu provedených důkazů vzaly při právním posuzování skutku v úvahu.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02, a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněné J. L. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 1. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler