ECLI:CZ:NS:2008:3.TDO.1346.2008.1
sp. zn. 3 Tdo 1346/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 22. října 2008 o dovolání podaném obviněným R. H., proti usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 41/2008, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 46 T 13/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 21. 3. 2008, sp. zn. 46 T 13/2007, byl obviněný R. H. uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. na tom skutkovém základě, že „poté, co dne 13. 6. 2007 kolem 19.30 hod. navštívil svoji matku J. H., v místě jejího trvalého bydliště v J., kdy při návštěvě došlo ke slovnímu konfliktu a vzájemnému fyzickému napadení, po kterém obžalovaný R. H. z bytu matky odešel kolem 22.00 hod., se následně do bytu znovu vrátil v přesně nezjištěnou dobu mezi 01.45 hod. až 02.00 hod. dne 14. 6. 2007, kdy mezi oběma došlo k dalšímu konfliktu, v jehož rámci svoji matku silně udeřil do krku, následně přes její volání o pomoc, výzvy, aby to nedělal, v úmyslu ji usmrtit, ji přimáčkl pravým loktem ruky k podlaze, a to z boční strany krku, celou váhou těla, a držel ji, dokud se nepřestala hýbat a teprve pak ji ze sevření pustil, čímž jí způsobil pohmoždění nosu, drobné oděrky na bradě, krevní výrony na spodině brady, oděrky pravého ramene, oděrky na levém lokti a obou kolenou, krevní výrony v měkkých pokrývkách lebních, krvácení pod tvrdou plenu mozkovou, rozsáhlé krevní výrony v měkkých tkáních krku, zlomení jazylky s prokrvácením, což mělo za následek smrt, když bezprostřední příčinnou úmrtí bylo zardoušení“. Za to byl obviněný podle §219 odst. 1 tr. zák. odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 13 roků, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Výrokem podle §228 odst. 1 tr. ř. soud obviněnému uložil, aby na náhradě škody zaplatil poškozenému L. Z. částku 175.000,- Kč a poškozené D. Z. částku 262.412,- Kč.
O odvolání obviněného proti předmětnému rozsudku rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Olomouci usnesením ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 41/2008, jímž toto odvolání podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl. Rozsudek soudu prvního stupně tak nabyl právní moci dne 18. 6. 2008 (§139 odst. 1 písm. b/ cc/ tr. ř.).
Proti shora citovanému usnesení odvolacího soudu podal obviněný následně dovolání, kterým současně napadl v celém rozsahu (tj. ve všech výrocích) i rozsudek soudu prvního stupně. Uplatněným dovolacím důvodem byl důvod uvedený v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku dovolatel obdobně jako ve svém odvolání (řádném opravném prostředku) namítl, že závěr soudu prvního stupně o tom, že stíhaný skutek spáchal právě on, neměl jednoznačnou oporu v provedeném dokazování. Pokud soud dovodil jeho vinu z faktu, že měl na svém těle škrábance, které měly nasvědčovat případné obraně oběti, dovolatel k tomu uvedl, že tato skutečnost ještě sama o sobě nevyvrací jeho obhajobu, podle které byl poškozenou poškrábán již při jejich vzájemném konfliktu v podvečer dne 13. 6. 2007, po němž z bytu odešel. K argumentaci soudu, že byt poškozené byl otevřen bez použití násilí, tedy osobou, která měla klíče, uvedl, že ani tato skutečnost nebyla dostatečně prokázána, a poukázal přitom na výpověď kpt. Ing. R. S. při hlavním líčení konaném dne 21. 3. 2008, podle něhož byt poškozené mohl být bez zanechání stop ve vložce FAB otevřen i univerzálním klíčem nebo např. planžetkou. Ani kdyby poškozená vpustila někoho do bytu dobrovolně, nesvědčí to ještě o tom, že touto osobou byl právě dovolatel. A konečně, ani skutečnost, že měl od bytu klíče, ještě neznamená, že to musel být právě on, kdo v časných ranních hodinách dne 14. 6. 2007 do bytu vešel. Soud dále nepřihlédl k výpovědi svědka F., který uvedl, že slyšel, jak poškozená v inkriminované době křičí nějaké jméno, něco ve smyslu „nech mě K.“. V této souvislosti dovolatel zdůraznil, že matka ho vždy oslovovala „R.“ nebo „R.“ a pokud by byl útočníkem skutečně on, nebylo důvodu, aby toto oslovení spontánně neužila i v tomto případě. Soud prvního stupně se podle dovolatele dostatečně nevypořádal ani s jeho obhajobou podpořenou svědky F., B. a P., podle které se fakticky v době napadení poškozené v jejím bytě nacházet nemohl, neboť na přesun z herny O. na místo činu by potřeboval objektivně mnohem více času, než necelých 15 minut. K poukazu soudu na jeho předchozí konflikt s matkou ohledně prodeje nemovitého majetku a z toho vyvozeného závěru o jeho případném majetkovém motivu k násilnému činu vůči ní, dovolatel zdůraznil, že neměl žádné finanční problémy ani závazky po splatnosti (což bylo prokázáno listinnými důkazy a výpověďmi pracovníků herny), neměl důvod jít k matce v noci, neboť neměl bezprostředně zapotřebí peněz a pokud by peníze potřeboval, mohl si pro ně do bytu zajít kdykoliv v době matčiny nepřítomnosti. Videozáznam z herny pořízený kritického večera navíc zřetelně prokazuje, že dovolatel měl ve hře štěstí a vyhrál i určitý finanční obnos. A konečně, soud dle názoru dovolatele ignoroval závěry znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví klinická psychologie a obsah výpovědi znalkyně PhDr. Š. – L., která vzhledem k jeho osobnosti vyloučila, že by pro nepříliš závažný konflikt sáhl k tak krajnímu řešení bez vnějšího tlaku osob, kterých se např. týkal jeho podnikatelský záměr. Nic takového však v jeho případě nenastalo, neboť měl uspořádané rodinné zázemí, zaměstnání, byl bez dluhů a podle výpovědí ve věci slyšených svědků měl s matkou hezký vztah. Neměl tedy důvod ji usmrtit. A konečně, dovolatel připomněl nález biologických stop osoby mužského pohlaví na oděvu poškozené, konkrétně na vnitřní straně kalhotek, které však nebyly pro jejich údajnou neupotřebitelnost provedeny jako důkaz. Analýza těchto stop však mohla potvrdit jeho domněnku, že poškozená mohla mít před smrtí pohlavní styk s mužem, ať už dobrovolný nebo nedobrovolný. Pokud znalci v tomto směru neučinili žádné zkoumání a soud je ani nepožadoval, došlo tím dle názoru dovolatele k hodnocení důkazů v příkrém rozporu se zásadou rovnosti stran.
S výše uvedenou argumentací se však odvolací soud podle názoru dovolatele náležitě nevypořádal a pokud akceptoval soudem prvního stupně provedené hodnocení důkazů, z nich plynoucí skutková zjištění a především na ně navazující závěr o tom, že čin spáchal právě dovolatel, jako správné, pak spočívá jeho rozhodnutí, stejně jako rozhodnutí soudu prvního stupně, na „nesprávném právním posouzení skutku a nesprávném právním posouzení jiných skutkových okolností majících význam z hlediska hmotného práva“. Řízení předcházející vydání rozhodnutí obou soudů pak podle dovolatele bylo navíc zatíženo i procesními vadami, když jednak nebyl proveden jím navrhovaný důkaz biologickou expertízou stop nalezených na vnitřní straně kalhotek poškozené a jednak mu v přípravném řízení nebylo umožněno řádně prostudovat spis, kdy součástí spisového materiálu nebyl videozáznam z místa činu ze dne 14. 6. 2007 a 15. 6. 2007, videozáznam z herny O. ze dne 13. 6. 2007 – 14. 6. 2007 a CD nosič se záznamem telefonního hovoru svědka F. s operačním důstojníkem městské policie, s nimiž se měl možnost seznámit až v průběhu hlavního líčení. Tyto vady považuje dovolatel za porušení jeho práva na spravedlivý proces.
V závěru svého dovolání obviněný připomněl judikaturu Ústavního soudu i Nejvyššího soudu, podle níž jakkoli skutkové námitky nezakládají žádný z důvodů dovolání, nelze tuto zásadu uplatnit v případě zjištění, že nesprávná realizace důkazního řízení má za následek porušení základních práv a svobod ve smyslu dotčení zásadních požadavků spravedlivého procesu, neboť ani rozhodnutí o dovolání se nemůže ocitnout mimo rámec ochrany základních práv jednotlivce. S ohledem na výše uvedené důvody pak navrhl, aby po přezkoumání zákonnosti a odůvodněnosti napadeného výroku Nejvyšší soud zrušil usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 18. 6. 2008, sp. zn. 5 To 41/2008, a věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Opis dovolání obviněného byl soudem prvního stupně za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. zaslán k vyjádření Nejvyššímu státnímu zastupitelství České republiky, které jej obdrželo dne 23. 9. 2008. K dnešnímu dni však dovolací soud vyjádření nejvyšší státní zástupkyně k podanému dovolání ani žádný jiný přípis, jímž by deklarovala svůj zájem využít práva vyjádřit se k dovolání obviněného a práva vyplývajícího z ustanovení §265r odst. 1 písm. c) tr. ř., neobdržel. Na tomto místě je třeba připomenout, že vyjádření nejvyšší stání zástupkyně k dovolání obviněného či naopak vyjádření obviněného k dovolání nejvyšší státní zástupkyně není podmínkou pro projednání podaného dovolání a zákon v tomto směru nestanoví žádnou lhůtu, jejíhož marného uplynutí by dovolací soud byl povinen vyčkat.
Obviněný R. H. je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká. Dovolání bylo podáno v zákonné dvouměsíční dovolací lhůtě (§265e odst. 1 tr. ř.), prostřednictvím obhájce, resp. obhájkyně (§265d odst. 2 věta první tr. ř.) a současně splňuje formální a obsahové náležitosti předpokládané v ustanovení §265f odst. 1 tr. ř.
Nejvyšší soud České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) jako soud dovolací (§265c tr. ř.) dále zkoumal, zda v předmětné věci jsou splněny podmínky přípustnosti dovolání podle §265a tr. ř., a shledal, že dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. ř., neboť napadá rozhodnutí soudu druhého stupně, kterým bylo pravomocně rozhodnuto ve věci samé, a směřuje proti rozhodnutí, jímž byl zamítnut řádný opravný prostředek (odvolání) proti rozsudku uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) tr. ř., kterým byl obviněný uznán vinným a byl mu uložen trest.
Poněvadž dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda konkrétní důvody, o které obviněný dovolání opírá, lze podřadit pod dovolací důvod podle ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., na který je v dovolání odkazováno.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. S poukazem na uvedený dovolací důvod není tedy možné se domáhat přezkoumání skutkových zjištění, na nichž je napadené rozhodnutí založeno. Zjištěný skutkový stav věci, kterým je dovolací soud vázán, je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. To znamená, že dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav. Východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. proto budou skutková zjištění soudu obsažená ve výroku o vině a rozvedená v odůvodnění napadeného rozhodnutí ve věci samé, popř. i další okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V projednávaném případě však dovolatel nenamítl rozpor mezi soudem zjištěným skutkovým stavem věci (v podobě formulované ve výroku rozsudku soudu prvního stupně či v odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů) a na něj aplikovanou právní kvalifikací skutku ani nesprávnost posouzení soudy učiněných skutkových zjištění z hlediska jiných důležitých hmotně právních skutečností. Shora uvedený dovolací důvod opřel výlučně o námitky vůči způsobu hodnocení důkazů oběma soudy a vůči rozsahu (neúplnosti) provedeného dokazování. S primárním poukazem na nesprávně zjištěný skutkový stav věci pak spojoval právní názor, že jeho jednání bylo nesprávně právně posouzeno, ačkoliv se ve skutečnosti žádného trestného činu nedopustil, resp. že provedené důkazy takový závěr nedovolovaly.
Z dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu (viz str. 3 až 7) i z rozsudku soudu prvního stupně (viz str. 3 až 28) je přitom dostatečně zřejmé, z jakých důvodů a na jakém důkazním podkladě soudy obou stupňů v projednávané věci vycházely z odlišných skutkových zjištění, než jaká měly podle dovolatele učinit, na kterých následně založily právní posouzení stíhaného skutku jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. Tyto závěry zároveň ve svých rozhodnutích v rozsahu předpokládaném v ustanoveních §125 odst. 1 tr. ř. a §134 odst. 2 tr. ř. v potřebném rozsahu vyložily a odůvodnily. Odvolací soud se v rámci provedeného přezkumu zároveň vypořádal s prakticky totožnými námitkami, jaké obviněný uplatnil i v rámci svého pozdějšího dovolání, když podrobně zdůvodnil, proč i po doplněném dokazování dospěl k závěru o správnosti skutkových zjištění učiněných soudem prvního stupně. K námitce dovolatele, že v hlavním líčení nebyly provedeny jím navrhované důkazy, zejména biologická expertíza stop zjištěných v nepatrném množství na kalhotkách poškozené, je pak nutno poukázat na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně (str. 24 a 25), kde soud jednotlivě podrobně vyložil, z jakých důvodů považoval doplnění dokazování dle návrhu obhajoby za nadbytečné.
Z výše uvedených důvodů pak nelze pochybovat o tom, že se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal de facto přehodnocení soudy zjištěného skutkového stavu věci, tzn. že dovolání ve skutečnosti uplatnil na procesním (§2 odst. 6 tr. ř.) a nikoli hmotně právním základě. Jeho námitky tudíž dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. neodpovídají.
K dovolání obviněného je pak nutno dále poznamenat, že dovolání podle §265a a násl. tr. ř. není dalším odvoláním, nýbrž mimořádným opravným prostředkem určeným především k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad uvedených zejména v §265b odst. 1 tr. ř., ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, odst. 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by (taxativně) velmi úzké vymezení dovolacích důvodů (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Má-li být dovolání jako mimořádný opravný prostředek skutečně výjimečným průlomem do institutu právní moci, který je důležitou zárukou stability právních vztahů a právní jistoty, musí být možnosti jeho podání - včetně dovolacích důvodů - nutně omezeny, aby se širokým uplatněním tohoto opravného prostředku nezakládala další řádná opravná instance. Proto jsou dovolací důvody ve srovnání s důvody pro zrušení rozsudku v odvolacím řízení (§258 odst. 1 tr. ř.) podstatně užší.
Určitý průlom do výše uvedených zásad připustil ve svých rozhodnutích Ústavní soud (např. v nálezech ve věcech sp. zn. I. ÚS 4/04, III. ÚS 84/94), v nichž se poukazuje na to, že Ústavní soud již opakovaně judikoval, že rozhodnutí obecného soudu by bylo nutné považovat za vydané v rozporu s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces v případech, jestliže by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními (včetně úplné absence příslušných skutkových zjištění). V tomto smyslu pak Nejvyššímu soudu vytkl, že důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. ve svých některých rozhodnutích vykládá příliš restriktivně. V posuzované věci však podle názoru Nejvyššího soudu o takový restriktivní výklad nejde, neboť soudy učinily své skutkové závěry po vyhodnocení (analýze) celé řady provedených důkazů jak jednotlivě, tak v jejich souhrnu, a tento svůj postup náležitě odůvodnily. Odvolací soud před svým rozhodnutím navíc dokazování dále doplnil. V projednávané věci se dovolatel podaným mimořádným opravným prostředkem domáhal prosazení zcela jiného skutkového základu, a to vlastní (resp. své pozdější skutkové verze, když se k činu původně opakovaně doznal), tedy v podstatě zásadního přehodnocení důkazů ve svůj prospěch a následného zjištění skutečností pro něj podstatně příznivějších, tedy skutečností rozdílných od těch, které soudy vzaly po rozboru a vyhodnocení provedených důkazů při svém rozhodování v úvahu.
Na tomto místě je třeba dále konstatovat, že v §2 odst. 5 tr. ř. ani §2 odst. 6 tr. ř. zákon nestanoví žádná pravidla, jak pro míru důkazů potřebných k prokázání určité skutečnosti, tak stanovící relativní váhu určitých druhů či typů důkazů. Z hlediska práva na spravedlivý proces je však klíčový požadavek náležitého odůvodnění rozhodnutí ve smyslu ustanovení §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 6. 2008, sp. zn. III. ÚS 1285/08, str. 3). V tomto směru však soudům nelze vytknout žádné pochybení.
Z hlediska Ústavy České republiky, jakož i z hlediska základních práv garantovaných Listinou základních práv a svobod, popř. mezinárodněprávních smluv, kterými je Česká republika vázána, je třeba poukázat na to, že nijak neupravují právo na přezkum rozhodnutí o odvolání v rámci dalšího, řádného či dokonce mimořádného opravného prostředku. Zákonodárce tak mohl z hlediska požadavků ústavnosti věcné projednání dovolání omezit v rovině jednoduchého práva stanovením jednotlivých zákonných dovolacích důvodů, jejichž existence je pro přezkum pravomocného rozhodnutí v dovolacím řízení nezbytná. Není-li existence dovolacího důvodu soudem zjištěna, neexistuje zákonná povinnost Nejvyššího soudu dovolání věcně projednat (viz např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. II. ÚS 651/02 a sp. zn. III. ÚS 296/04).
Závěrem je třeba připomenout, že dovolatel je v souladu s §265f odst. 1 tr. ř. na jedné straně povinen odkázat v dovolání jednak na zákonné ustanovení §265b odst. 1 písm. a) – l) tr. ř., přičemž na straně druhé musí obsah konkrétně uplatněných dovolacích důvodů odpovídat důvodům předpokládaným v příslušném ustanovení zákona. V opačném případě nelze dovodit, že se dovolání opírá o důvody podle §265b odst. 1 tr. ř., byť je na příslušné zákonné ustanovení v dovolání formálně odkazováno (k těmto otázkám srov. přiměřeně např. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. I. ÚS 412/02, III. ÚS 732/02 a III. ÚS 282/03, II. ÚS 651/02, IV. ÚS 449/03, str. 6, IV. ÚS 73/03 str. 3, 4, III. ÚS 688/05 str. 5, 6).
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, bylo-li podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Poněvadž Nejvyšší soud ve věci obviněného R. H. dospěl k závěru, že dovolání nebylo podáno z důvodů stanovených zákonem, rozhodl v souladu s §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. o jeho odmítnutí, aniž by napadené rozhodnutí věcně přezkoumával podle kritérií uvedených v ustanovení §265i odst. 3 tr. ř. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. bylo o odmítnutí dovolání rozhodnuto v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 22. října 2008
Předseda senátu:
JUDr. Eduard Teschler