ECLI:CZ:NS:2008:30.CDO.550.2007.1
sp. zn. 30 Cdo 550/2007
ROZSUDEK
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Karla Podolky a JUDr. Pavla Pavlíka v právní věci žalobkyně M., s.r.o., zastoupené advokátem, proti žalovaným 1) P. J., a 2) M. J., zastoupené advokátem, o určení vlastnictví k nemovitostem, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 19 C 307/2000, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 15 Co 237/2006 - 274, takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 19. září 2006, č. j. 15 Co 237/2006 - 274, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 29. listopadu 2005, č. j.
19 C 307/2000 - 249, se ve výrocích o věci samé a v závislých výrocích o nákladech řízení zrušují a věc se vrací v tomto rozsahu Obvodnímu soudu pro Prahu 3 k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Obvodní soud pro Prahu 3 po připuštění změny žaloby a poté, co usnesením
ze dne 30. 4. 2004, č. j. 19 C 307/2000 - 175, řízení částečně zastavil v rozsahu, v němž se žalobkyně vůči žalovaným domáhala, aby „byli zavázáni k vyklizení nemovitostí, a to pozemků parc. č. 3541/73 a 3541/39 s rozestavěnou stavbou rodinného domku, jak tyto nemovitosti byly zapsány na listu vlastnictví č. 2013, nyní na listu vlastnictví č. 2581 pro obec P. a katastrální území Ž. u Katastrálního úřadu P. (nyní Katastrální úřad pro P., katastrální pracoviště P.)“, rozsudkem ze dne 29. 11. 2005, č. j. 19 C 307/2000 - 249, určil, že „vlastníkem pozemku parc. č. 3541/73 o výměře 1001 m2 - zastavěná plocha a nádvoří, pozemku parc. č. 3541/39 o výměře 203 m2 - zastavěná plocha a nádvoří a budovy zapsané v katastru nemovitostí jako rozestavěná stavba, způsob využití bydlení, na pozemku parc. č. 3514/73, vše zapsáno na listu vlastnictví č. 25/1, obec P., katastrální území Ž., u Katastrálního úřadu pro P., je žalobce“, řízení „co do nároku, že žalobce je povinen vydat žalovaným částku 100.000,- Kč do 15 dnů od právní moci rozsudku,“ zastavil a rozhodl o náhradě nákladů řízení. Jeho předchozí rozsudek v této věci ze dne 10. 6. 2003, č. j. 19 C 307/2000 - 133, jímž původní žalobu zamítl a rozhodl o náhradě nákladů řízení, byl usnesením Městského soudu v Praze ze dne 8. 1. 2004,
č. j. 15 Co 451/2003 -159, z důvodu procesních pochybení a pro nedostatečně zjištěný skutkový stav zrušen a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení.
Soud prvního stupně při svém rozhodnutí vyšel ze zjištění, že žalovaní jsou zapsáni v katastru nemovitostí jako vlastníci ve výroku specifikovaných nemovitostí, jimiž se stali na základě kupní smlouvy ze dne 22. 11. 1999 (s právními účinky vkladu do katastru nemovitostí ke dni 12. 1. 2000) uzavřené se žalobkyní jako prodávající, jejímž předmětem byla rozestavěná stavba rodinného domu a pozemek, které nabyli
do společného jmění manželů. Splatnost kupní ceny ve výši 5,000.000,- Kč byla v kupní smlouvě dohodnuta tak, že částka 100.000,- Kč byla kupujícími uhrazena před podpisem smlouvy podle tzv. rezervační doložky a částka 4,900.000,- Kč měla být uhrazena tím způsobem, že žalovaní otevřou bankovní účet, na který složí odpovídající částku do 10. 1. 2000 s tím, že vklad s přirostlým úrokem bude vyplacen ve prospěch prodávajícího, přičemž výplata vinkulovaného vkladu ve prospěch prodávajícího byla omezena ke dni 30. 5. 2000 a byla vázána a) na předložení výpisu z katastru nemovitostí ohledně převáděných nemovitostí s vyznačením vlastnického práva žalovaných
a zároveň b) na předložení originálu kolaudačního rozhodnutí o tom, že stavba rodinného domu byla řádně zkolaudována. V čl. IV. bod 6 smlouvy byla sjednána možnost odstoupení prodávajícího od smlouvy pro případ, že kupující nesplní povinnost včas zaplatit doplatek kupní ceny. Vzhledem k tomu, že podle čl. I. kupní smlouvy byla požadavkem žalovaných koupě dokončené stavby rodinného domku s pozemkem,
je tato smlouva součástí dvou vzájemně závislých smluv uzavřených účastníky současně, z nichž druhá je smlouva o dílo z téhož data. Jejím předmětem bylo dokončení novostavby rodinného domu typu B1 žalobkyní (zhotovitelem), jejíž bližší specifikace a schéma je obsahem přílohy č. 1 jako její nedílné součásti, a v níž bylo dále ujednáno, že dílo zahrnuje vedle dokončení stavby rodinného domu „též zajištění kolaudace“ (čl. II. odst. 1,2), přičemž zhotovitel se zavazuje dílo včetně kolaudace provést do 30. 4. 2000 (čl. III.) se závazkem, že dílo bude mít vlastnosti uvedené v přiložené dokumentaci (čl. VI.), že smluvní závazek zhotovitele je splněn okamžikem protokolárního předání a převzetí zkolaudovaného díla (čl. VII.) a že zhotovitel
je povinen do deseti dnů poté, co se dověděl o vkladu vlastnického práva ve prospěch objednatelů (žalovaných) dle kupní smlouvy, podat návrh na příslušný stavební úřad
na změnu stavebníka (čl. IX. smlouvy). Dále bylo zjištěno, že kolaudačním rozhodnutím stavebního odboru Obvodního úřadu Praha 3 ze dne 13. 4. 2000, které podle soudu prvního stupně mělo nabýt právní moci dne 14. 4. 2000, bylo povoleno užívání dokončené stavby-novostavby RD B1; tomuto rozhodnutí předcházelo ústní jednání spojené s místním šetřením konané dne 6. 4. 2000, k němuž žalobkyně předložila projektovou dokumentaci ověřenou stavebním úřadem v řízení o stavebním povolení
a projektovou dokumentaci o skutečném provedení stavby. Z výpovědi svědkyně
L. K., zaměstnankyně stavebního úřadu, vzal soud dále za prokázané, že malé odchylky provedení stavby od ověřené projektové dokumentace nevyžadovaly zvláštní řízení a stavební úřad je vzal pouze na vědomí a že prostor domu nad obytným podkrovím mohl být kolaudován pouze jako půda (jinak by objekt nesplňoval parametry RD). Dále obvodní soud z korespondence účastníků zjistil, že žalobkyně v příloze dopisu ze dne 26. 4. 2000 zaslala žalovaným originál výpisu z listu vlastnictví s vyznačením jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem a zároveň originál kolaudačního rozhodnutí a současně je požádala o neprodlené uvolnění vinkulovaného vkladu ve výši 4,900.000,- Kč s přirostlým úrokem, na něj žalovaní reagovali dopisem ze dne 9. 5. 2000, v němž zpochybnili kolaudaci domu, že žalobkyně dopisem ze dne 26. 5. 2000 nabídla žalovaným převzetí díla a že je požádala o zaplacení zbývající části kupní ceny do 29. 5. 2000 s upozorněním, že jinak od kupní smlouvy odstoupí, že žalovaní dopisem ze dne 30. 5. 2000 vytkli žalobkyni vady kolaudace a vady díla s tím, že do jejich odstranění nejsou povinni dílo převzít, a že žalobkyně dopisem ze dne 18. 7. 2000 od kupní smlouvy odstoupila (poslední dva dopisy z 29. 5. 2000 a z 18. 7. 2000 byly žalovaným doručeny na adresu jejich bydliště uložením). Soud prvního stupně poté, co shledal naléhavý právní zájem žalobkyně na požadovaném určení ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř., dospěl k závěru, že žaloba je důvodná, neboť provedenými důkazy bylo prokázáno, že žalobkyně splnila své smluvní povinnosti podle čl. IV. bod 3 kupní smlouvy, tj. zaslala žalovaným výpis z katastru nemovitostí a řádné kolaudační rozhodnutí, jež nebylo zrušeno, přičemž je nepochybné, že žalovaní tyto listiny převzali (§45 odst. 2 o. s. ř.). Žalovaní se tak dostali do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny a žalobkyně tudíž po právu od kupní smlouvy v souladu s ujednáním v ní obsaženém odstoupila. Tím došlo ke zrušení kupní smlouvy a k obnovení vlastnického práva žalobkyně k předmětným nemovitostem (§48 odst. 1 a 2 obč. zák.). Námitkám žalovaných ohledně jejich výhrad proti kolaudačnímu řízení a kolaudačnímu rozhodnutí, spočívajících především v tom, že měli být považováni za stavebníky, a vytýkaných vad díla soud prvního stupně nepřisvědčil z důvodu, že soudům nepřísluší zkoumat věcnou správnost správních aktů, jimiž jsou naopak podle §135 odst. 2 o. s. ř. vázány, přičemž v dané věci také platí, že kolaudační rozhodnutí bylo vydáno dříve, nežli katastrální úřad vydal rozhodnutí o vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí. Podle obvodního soudu neobstojí ani stěžejní námitka žalovaných, že kolaudační rozhodnutí není „řádné“ ve vztahu k uzavřeným smlouvám, neboť neprokázali, že by finální výsledek díla neodpovídal uzavřené smlouvě a projektové dokumentaci. Ani ze smlouvy o dílo totiž neplyne, že by podkrovní místnost měla být „z vůle účastníků“ kolaudována jako obytná, neboť takové ujednání smlouva o dílo neobsahuje, a z hlediska stavebně-technických předpisů „to ani nebylo možné“.
K odvolání všech účastníků řízení (odvolání žalobkyně směřovalo jen proti výroku o nákladech řízení) Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 19. 9. 2006, č. j.
12 Co 237/2006 - 274, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil se skutkovými i právními závěry obvodního soudu a shodně s ním dovodil, že žalobkyně dopisem ze dne 26. 4. 2000, zaslaným žalovaným, splnila závazky dohodnuté v kupní smlouvě, tj. předložila jim originál výpisu z katastru nemovitostí s vyznačením jejich vlastnického práva k nemovitostem a originál kolaudačního rozhodnutí stavebního úřadu. Jestliže v řízení bylo dále prokázáno, že odlišnosti stavby oproti původně schválené dokumentaci byly učiněny na základě požadavků žalovaných, což v průběhu důkazního řízení sami uznali, a že žalobkyně poskytla žalovaným lhůtu k předání předmětných nemovitostí a žalovaní převzetí odmítli, odstoupila žalobkyně právem od kupní smlouvy v souladu s ujednáním v ní obsaženým, neboť žalovaní byli v prodlení s úhradou kupní ceny, a odstoupení
od kupní smlouvy učiněné v písemné podobě bylo žalovaným řádně doručeno tím,
že se dostalo do sféry jejich dispozice.
Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podali žalovaní velmi obsáhlé dovolání, jehož přípustnost dovozují z §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., a podávají
je z důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. Mají za to, že rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam, pokud jde 1) o interpretaci jednotlivých ustanovení obou smluv uzavřených mezi účastníky, 2) v otázce vázanosti soudu v civilním řízení rozhodnutím správního orgánu, 3) v otázce, „zda žalobkyně splnila podmínky pro nastolení splatnosti doplatku kupní ceny, a 4) v otázce „platnosti odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy“, které odvolací soud řešil v rozporu s hmotným právem. Dovolatelé především nesouhlasí s názorem soudů obou stupňů,
že žalobkyně splnila podmínky splatnosti doplatku kupní ceny tak, jak byly dohodnuty, a že tak byla oprávněna od kupní smlouvy odstoupit a že odstoupení bylo platné. Namítají, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily jednotlivá ustanovení kupní smlouvy a smlouvy o dílo, že pochybily, pokud kolaudační rozhodnutí, ať již v původní či v pozměněné podobě, posoudily jako správné a vyhovující ujednáním v obou smlouvách, neboť pominuly, že žalobkyně nebyla oprávněna jej samostatně bez jejich vědomí získat. Poukazují na ujednání obsažená v čl. I. odst. 1, v čl. IV. odst. 3
a v čl. VI. odst. 2 kupní smlouvy, a dále v čl. III. odst. 1 a v čl. IX. odst. 2 smlouvy
o dílo, která oba soudy nevyložily v souladu s úmyslem smluvních stran v době jejich uzavření. Přitom je z kupní smlouvy zřejmé, že podmínkou pro výplatu doplatku kupní ceny bylo řádné provedení díla, tj. včetně odstranění jeho vad a včetně zajištění kolaudace stavby do 30. 4. 2000, přičemž podle čl. VII. odst. 1 smlouvy o dílo byl závazek žalobkyně dílo provést splněn okamžikem protokolárního předání a převzetí zkolaudovaného díla dovolatelům. Podle čl. IX. odst. 2 smlouvy o dílo pak žalobkyně byla povinna do 10 dnů poté, co se dozvěděla o vkladu vlastnického práva ve prospěch dovolatelů podle kupní smlouvy, podat návrh na příslušný stavební úřad na změnu stavebníka, uvedeného ve stavebním povolení, na dovolatele. Právě toto ujednání mělo sloužit jako pojistka proti tomu, aby kolaudační řízení neproběhlo bez jejich účasti, čemuž však žalobkyně zabránila tím, že předložila stavebnímu úřadu v rámci kolaudačního řízení plnou moc, na níž byly jejich podpisy zfalšovány, a vzdala se práva podat proti vydanému kolaudačnímu rozhodnutí odvolání, čímž je „připravila
o možnost“ toto rozhodnutí „ovlivnit“. V této souvislosti dále uvedli, že vyplývá-li
ze záznamu ve stavebním deníku, že žalobkyně oznámila druhé žalované konání místního šetření bez bližší specifikace, nepřikládali mu žádný význam, jelikož
se domnívali, že bez jejich součinnosti žalobkyně nemůže kolaudační řízení zahájit. Předložila-li žalovaným kolaudační rozhodnutí bez jejich součinnosti, porušila obě smlouvy, a nelze tudíž mít za to, že stavba byla řádně (tj. za účasti dovolatelů) zkolaudována, přičemž takové jednání naplňuje též znaky obcházení zákona. Dovolatelé odkazují na nález Ústavního soudu ČR ze dne 7. 10. 1996, sp. zn. IV. ÚS 201/96, z nějž vyplývá, že pochybení soudů spočívá také v nerozlišování mezi věcněprávními
a obligačními účinky obou smluv“, neboť i to, že vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí byl proveden po právní moci kolaudačního rozhodnutí, nezbavilo žalobkyni dodržet smluvní povinnost zajistit kolaudační rozhodnutí pro dovolatele jako stavebníky. Jelikož okamžikem podání návrhu na vklad vlastnického práva dovolatelů do katastru nemovitostí došlo ke změně vlastníka předmětných nemovitostí
ze žalobkyně na dovolatele, nebyla již žalobkyně oprávněna vlastním jménem zahájit kolaudační řízení a získat kolaudační rozhodnutí a pokud tak učinila, jednalo se o zjevné porušení smluvní povinnosti zajistit, aby stavebníky v kolaudačním řízení byli dovolatelé. Dále namítají, že soudy obou stupňů pochybily při výkladu obou smluv
i tím, že odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy posoudily jako platné, ačkoliv výplata doplatku kupní ceny byla vázána na řádné dokončení díla; chtěla-li tedy žalobkyně platně od kupní smlouvy odstoupit, musela by stejným způsobem odstoupit
i od smlouvy o dílo. Dovolatelé dále s poukazem na nález Ústavního soudu ze dne
9. 11. 1994, sp. zn. IV. ÚS 16/93, a ze dne 14. 7. 1995, sp. zn. II. ÚS 171/95, vyslovují názor, že soudy obou stupňů se neměly omezit na formalistický výklad §135 odst. 2
o. s. ř., nýbrž že měly zkoumat i způsob, jakým žalobkyně kolaudační rozhodnutí získala, a též jeho soulad se smluvními ujednáními ve smlouvách. Namítají,
že presumpce správnosti správních aktů se uplatní jen potud, pokud pravomocné rozhodnutí, jehož správnost se má presumovat, nebylo zákonem dovoleným způsobem zrušeno (resp. změněno); z toho dovozují, že „označil-li“ Městský soud v Praze v odůvodnění rozsudku ze dne 13. 9. 2001, č. j. 38 Ca 57/2001 - 44, kolaudační rozhodnutí ze dne 13. 4. 2000 za zmatečné a nezákonné a Magistrát P. rozhodnutím ze dne 10. 12. 2001 toto rozhodnutí změnil tak, že za stavebníka označil namísto dovolatelů žalobkyni (a ostatní zmatečnosti prohlásil toliko za omyly v psaní), nelze vycházet z toho, že kolaudační rozhodnutí předložené žalobkyní bylo způsobilým podkladem pro „nastoupení“ splatnosti doplatku kupní ceny. Ze všech těchto důvodů
se žalovaní nemohli dostat do prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny a odstoupení žalobkyně od kupní smlouvy - i kdyby jim bylo řádně doručeno - nemohlo způsobit její zrušení, navíc, když se stali vlastníky předmětných nemovitostí ke dni 12. 1. 2000,
a od tohoto data byli podle §78 odst. 1 zák. č. 50/1976 Sb. účastníky kolaudačního řízení [definici pojmu „stavebník“ obsahuje §139 písm. d) tohoto zákona, jímž
se rozumí též investor a objednatel stavby, za nějž se považují]. Dále dovolatelé odkazují na svá obsáhlá písemná podání, v nichž podrobně shrnuli vady kolaudačního řízení a kolaudačního rozhodnutí, mimo jiné též tu, že podkrovní místnost nebyla zkolaudována jako obytná; v této souvislosti vyslovují názor, že byla-li tato okolnost žalobkyni známa, měla je na nevhodnost jejich pokynů v tomto směru upozornit (§645 odst. 2 obč. zák.). Kromě toho žalobkyně porušila i zásadu „pacta sunt servanda“, neboť v kolaudačním rozhodnutí je dům popsán jiným způsobem, než „jak měl vypadat“
dle obou smluv. Podle dovolatelů je rovněž nesprávný názor soudů obou stupňů,
že žalobce si v čl. IV. odst. 6 kupní smlouvy vymínil právo od ní odstoupit pro případ, že by kupující byli v prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny. Z tohoto článku a dále z čl. IV. odst. 2 kupní smlouvy je naopak zřejmé, že žalobkyně měla právo od smlouvy odstoupit v případě, že žalovaní neotevřou do 10. 1. 2000 bankovní účet a nesloží na něj částku 4,900.000,- Kč; tento svůj závazek splnili, neboť účet otevřeli dne 7. 1. 2000,
a uvedenou částku na něj složili, což dne 10. 1. 2000 oznámili žalobkyni. Pokud
pak mělo dojít k výplatě složené částky peněz, byla nutná součinnost žalobkyně, spočívající v tom, aby jednatelé společnosti podepsali prohlášení v bance a doložili výpis z obchodního rejstříku prokazující oprávnění jednat jménem společnosti; tuto součinnost však žalobkyně neposkytla, a proto jí žalovaní nemohli doplatek kupní ceny zaplatit. Dopis žalobkyně ze dne 26. 4. 2000 přitom nebylo možno použít jako přivolení k vinkulaci mimo jiné proto, že bylo podepsáno jen jedním jednatelem, ač podle výpisu z obchodního rejstříku musí jednat nejméně dva jednatelé. Z toho vyplývá, že nedošlo k prodlení žalovaných, nýbrž k prodlení žalobkyně jako věřitelky (§520 věta první
obč. zák.), a tudíž nemohla od kupní smlouvy platně odstoupit. Touto otázkou - přestože ji dovolatelé v průběhu řízení namítali - se však soudy obou stupňů nezabývaly.
Pro případ, že dovolací soud dospěje k závěru, že dovolání je v dané věci přípustné, uplatňují dovolatelé dále dovolací důvod podle §241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., který
je podle nich naplněn tím, že oba soudy zcela pominuly jejich tvrzení, že jim nebyl doručen dopis žalobkyně ze dne 10. 7. 2000, a to ani fakticky ani uložením (osobu, která zásilku pro prvního žalovaného převzala a která podepsala doručenku, není žalovaným známa, a podpis na doručence od zásilky pro druhou žalovanou je evidentně zfalšován, což dovolatelé namítali již v průběhu řízení). Protože k prokázání doručení zásilky
je potřeba, aby bylo postaveno najisto, že tato se dostala do dispoziční sféry adresáta (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 7. 2002, sp. zn. 25 Cdo 924/2001, usnesení téhož soudu ze dne 26. 10. 2005, sp. zn. 26 Cdo 625/2005, a usnesení ze dne 16. 3. 2005, sp. zn. 26 Cdo 864/2004), bylo ve smyslu §120 odst. 3 věta první o. s. ř. třeba provést i další důkazy, i když je účastníci nenavrhli, neboť se jednalo o případ, kdy potřeba jejich provedení ke zjištění skutkového stavu věci vyšla v řízení najevo,
a to zejména za situace, kdy bylo znalecky prokázáno, že podpisy žalovaných na plné moci založené ve správním spise jsou zfalšované; soudy obou stupňů se tak neměly spokojit s doručenkami předloženými žalobkyní a měly prověřit pravost podpisu druhé žalované na doručence (viz nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 73/97). Stran dopisu žalobkyně ze dne 18. 7. 2000 pak namítají, že soudy obou stupňů nezkoumaly, zda byl doručen oběma žalovaným, kteří jsou manželé, že se nezabývaly jejich námitkami uplatněnými v řízení, čímž porušily jejich právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a zákaz libovůle podle čl. 2 odst. 2 Listiny, a zasáhly i do jejich práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny
(viz nález Ústavního soudu ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. II. ÚS 385/01, nález ze dne
29. 6. 2004, sp. zn. III. ÚS 569/03, nález ze dne 16. 12. 2004, sp. zn. III. ÚS 107/04,
a nález ze dne 1. 8. 2005, sp. zn. I. ÚS 301/02), ačkoliv bylo namístě je k doplnění důkazních návrhů vyzvat a náležitě poučit. Navrhli, aby rozsudky soudů obou stupňů byly zrušeny a aby věc byla vrácena soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Dalšími podáními ze dne 11. 1. 2007, ze dne 2. 2. 2007, doručenými soudu prvního stupně,
a podáními doručenými Nejvyššímu soudu dne 2. 11. 2007, dne 23. 1. 2008 a dne
24. 4. 2008 žalovaní dovolání doplnili o nové skutečnosti a důkazy.
Žalobkyně ve svém písemném vyjádření k dovolání vyslovila přesvědčení,
že tento mimořádný opravný prostředek není v dané věci přípustný; jinak se ztotožnila s rozsudky soudů obou stupňů.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§10a o. s. ř.) po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno včas, osobami k tomu oprávněnými, účastníky řízení, z nichž jeden jako advokát má právnické vzdělání,
a druhý je jím zastupován na základě plné moci, se nejprve se zabýval přípustností dovolání.
Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud
to zákon připouští (§236 odst. 1 o. s. ř.).
Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu upravuje
§237 o. s. ř.
Podle §237 odst. 1 o. s. ř. je dovolání přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [písm. a)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [písm. b)], jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé zásadní právní význam [písm. c)].
Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§237 odst. 3 o. s. ř.).
Žalovaní napadají dovoláním rozsudek odvolacího soudu, kterým byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně o věci samé, a nejde o případ přípustnosti dovolání podle §237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., neboť soud prvního stupně při svém rozhodnutí nebyl vázán právním názorem odvolacího soudu, který jeho dřívější rozhodnutí zrušil. Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání je podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek
(jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního významu. Právním posouzením je činnost soudu, při níž aplikuje konkrétní právní normu na zjištěný skutkový stav, tedy dovozuje ze skutkového zjištění, jaká mají účastníci podle příslušného právního předpisu práva a povinnosti.
V projednávané věci odvolací soud řešil mimo jiné právní otázky, zda žalovaní byli v prodlení s úhradou doplatku kupní ceny a zda žalobkyně platně odstoupila
od kupní smlouvy účastníků ze dne 22. 11. 1999. Vzhledem k tomu, že tyto otázky vyřešil v rozporu s hmotným i procesním právem a ustálenou judikaturou, a protože posouzení uvedených otázek bylo pro rozhodnutí v projednávané věci významné (určující), představuje rozsudek odvolacího soudu v napadeném výroku o věci samé
z těchto hledisek rozhodnutí, které má po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání proti napadenému výroku rozsudku odvolacího soudu je v tomto směru přípustné podle §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř.
Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu podle §242 o. s. ř. dospěl Nejvyšší soud k závěru, že dovolání je důvodné.
Nesprávné právní posouzení věci, které dovolatelé jako důvod dovolání [§241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.] uplatnili, může spočívat v tom, že odvolací soud věc posoudil podle nesprávného právního předpisu, nebo že správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.
Podle §48 odst. 1 obč. zák. může účastník od smlouvy odstoupit, jen jestliže
je to v tomto zákoně stanoveno nebo účastníky dohodnuto. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení odstoupením od smlouvy se smlouva od počátku ruší, není-li právním předpisem stanoveno nebo účastníky dohodnuto jinak. Podle §40 odst. 2 obč. zák. písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně.
Podle §35 odst. 2 obč. zák. právní úkony vyjádřené slovy je třeba vykládat nejenom podle jejich jazykového vyjádření, ale zejména též podle vůle toho, kdo právní úkon učinil, není-li tato vůle v rozporu s jazykovým projevem.
V posuzované věci ze skutkových zjištění vyplývá, že dne 22. 11. 1999 uzavřela žalobkyně jako prodávající se žalovanými jako kupujícími kupní smlouvu, jejímž předmětem byla rozestavěná stavba rodinného domu a pozemky, které nabyli
do společného jmění manželů. Splatnost kupní ceny ve výši 5,000.000,- Kč byla v kupní smlouvě dohodnuta tak, že částka 100.000,- Kč byla kupujícími uhrazena před podpisem smlouvy na základě rezervační dohody ze dne 28. 9. 1999, a dále tak,
že kupující otevřou bankovní účet, na který složí do 10. 1. 2000 částku 4,900.000,- Kč (čl. IV. odstavec 1. a 2. kupní smlouvy), s tím, že vklad s přirostlým úrokem z tohoto bankovního účtu bude moci být vyplacen pouze ve prospěch prodávajícího a jeho výplata bude vázána na splnění následujících podmínek: a) „prodávající je povinen předložením originálu výpisu z katastru nemovitostí prokázat, že kupující se stali a jsou vlastníky předmětných nemovitostí (pozemků a rozestavěné stavby rodinného domu),
a zároveň b) „prodávající je povinen předložením originálu rozhodnutí příslušného stavebního úřadu prokázat, že stavba rodinného domu byla řádně zkolaudována“; výplata vinkulovaného vkladu ve prospěch prodávajícího byla omezena ke dni
30. 5. 2000. Právní účinky vkladu vlastnického práva žalovaných do katastru nemovitostí podle této smlouvy vznikly ke dni 12. 1. 2000. Dále bylo zjištěno,
že v příloze dopisu ze dne 26. 4. 2000 žalobkyně zaslala žalovaným originál výpisu z listu vlastnictví s vyznačením jejich vlastnického práva k předmětným nemovitostem
a zároveň originál kolaudačního rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu P. ze dne 13. 4. 2000, jímž bylo povoleno užívání dokončené stavby-novostavby RD BI.
Z obsahu spisu (připojených rozhodnutí, jimiž byl proveden důkaz již v původním řízení) dále vyplývá, že v citovaném kolaudačním rozhodnutí jsou dovolatelé označeni jako stavebníci, zastoupení společností M., s. r. o., že odvolání žalovaných proti tomuto rozhodnutí bylo podle §60 zákona č. 71/1967 Sb. (dále jen „správní řád“) zamítnuto rozhodnutím Magistrátu města P., odboru výstavby, ze dne 20. 11. 2000, jako nepřípustné z důvodu, že nesplňují zákonné požadavky pro postavení účastníků kolaudačního řízení podle §78 zákona č. 50/1976 Sb. (dále jen „stavební zákon“). Na základě žaloby podané žalovanými Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 13. 9. 2001, č. j. 38 Ca 57/2001 - 44, citované rozhodnutí Magistrátu m. P. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Odvolací orgán vydal dne 10. 12. 2001 nové rozhodnutí, kterým podle §65 odst. 2 správního řádu (tj. v mimoodvolacím řízení) změnil kolaudační rozhodnutí ze dne 13. 4. 2000 tak, že za stavebníka označil namísto žalovaných žalobkyni (a opravil též formální pochybení).
Podle názoru soudů obou stupňů mělo kolaudační rozhodnutí ze dne 13. 4. 2000 nabýt právní moci dne 14. 4. 2000 a soud je jím podle §135 odst. 2 o. s. ř. „vázán“. S tímto názorem se dovolací soud neztotožňuje.
Podle §135 odst. 2 o. s. ř. otázky, o nichž přísluší rozhodnout jinému orgánu, může soud posoudit sám. Bylo-li však o takové otázce vydáno příslušným orgánem rozhodnutí, soud z něho vychází.
Nejvyšší soud již v rozsudku ze dne 26. 11. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1393/97, uveřejněném pod č. 9 v sešitě č. 2 z roku 1999 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal právní závěr, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu (v daném případě kolaudační rozhodnutí); může
jej přezkoumat jen se zřetelem k tomu, zda jde o akt nicotný (nulitní). Přitom nicotným aktem je podle rozsudku Nejvyššího soudu České republiky ze dne 17. 12. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1091/96, uveřejněného pod č. 11 v sešitě č. 2 z roku 2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, správní akt vydaný tzv. absolutně věcně nepříslušným správním orgánem. Z první právní věty citovaného rozhodnutí rovněž vyplývá, že mimo rámec správního soudnictví není soud oprávněn zkoumat věcnou správnost správního aktu, vždy však zkoumá, zda jde o správní akt (zda nejde o paakt), zda je správní akt vydán v mezích pravomoci příslušného správního orgánu a zda je pravomocný
a vykonatelný. K uvedeným závěrům se Nejvyšší soud přihlásil rovněž v rozsudcích z 30. 11. 2000, sp. zn. 26 Cdo 2716/2000, 25. 3. 2002, sp. zn. 26 Cdo 2127/2001,
1. 7. 2004, sp. zn. 26 Cdo 2213/2003, 2. 9. 2004, sp. zn. 26 Cdo 1793/2003, a sdílí jej
i v projednávané věci. V usnesení ze dne 24. 4. 2002, sp. zn. 22 Cdo 1183/2000, uveřejněném pod C 1183 ve svazku 17 Souboru rozhodnutí Nejvyššího soudu, pak dovolací soud zaujal stanovisko, že pro akt věcně vadný nebo nezákonný platí presumpce jeho správnosti. Nejde-li tedy o nicotný správní akt (paakt), platí i v případě věcné vadnosti či nezákonnosti rozhodnutí správního orgánu, že pokud jím bylo rozhodnuto o otázce, jež má povahu otázky předběžné pro rozhodnutí soudu, soud z něj vychází (§135 odst. 2 věta druhá o. s. ř.).
Názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že v daném případě je ve smyslu §135 odst. 2 věta druhá o. s. ř. třeba vyjít z kolaudačního rozhodnutí stavebního odboru Obvodního úřadu P. ze dne 13. 4. 2000, je nesprávný. Přestože toto rozhodnutí - jak bylo zjištěno - nebylo zrušeno, nenabylo v době rozhodování soudu prvního stupně ani odvolacího soudu právní moci (bez této jistoty je výrok správního rozhodnutí bezpředmětný), když odvolacím správním orgánem nebylo rozhodnuto
o odvolání žalovaných proti kolaudačnímu rozhodnutí ze dne 13. 4. 2000 (následně bylo odvolacím správním orgánem po zrušení jeho rozhodnutí soudem vydáno již pouze rozhodnutí v mimoodvolacím řízení).
Z uvedeného vyplývá, že není správný názor odvolacího soudu (stejně jako soudu prvního stupně), že žalobkyně splnila své povinnosti, k nimž se zavázala v čl. 4 odstavec 3 kupní smlouvy účastníků, tj. vedle výpisu z katastru nemovitostí předložit zároveň originál rozhodnutí příslušného stavebního úřadu, že „stavba rodinného domu byla řádně zkolaudována“, neboť nezkoumal, zda kolaudační rozhodnutí ze dne
13. 4. 2000 je pravomocné, a v tomto ohledu vycházel jen z doložky právní moci vyznačené na tomto rozhodnutí. Jestliže podle ujednání v kupní smlouvě byla výplata doplatku kupní ceny vázána na splnění uvedených podmínek, z nichž jedna v době rozhodování soudů nebyla splněna, a kromě toho byla výplata vinkulovaného vkladu
ve prospěch prodávajícího časově omezena a skončila dnem 30. 5. 2000, nemohla splatnost doplatku kupní ceny nastat, a žalovaní se tak nedostali do prodlení,
jak v dovolání správně namítají.
Důvodná je rovněž námitka dovolatelů, že soudy obou stupňů nesprávně vyložily (§35 odst. 2 obč. zák.) čl. IV. odst. 6 kupní smlouvy v souvislosti s odst. 2 tohoto článku smlouvy. V odstavci 6 tohoto článku bylo ujednáno, že „pokud kupující nesplní včas povinnost, ke které se zavázali v odstavci 2 tohoto článku smlouvy“ (podle kterého „kupující otevřou bankovní účet, na který složí do 10. 1. 2000 částku 4,900.000,- Kč“) „je prodávající oprávněn bez dalšího okamžitě od smlouvy odstoupit“. Z toho vyplývá, že žalobkyně měla právo od kupní smlouvy odstoupit nikoliv pro případ, že by kupující byli v prodlení se zaplacením doplatku kupní ceny, nýbrž v případě, že žalovaní neotevřou do 10. 1. 2000 bankovní účet a nesloží na něj částku 4,900.000,- Kč.
K dalším podáním dovolatelů ze dne 11. 1. 2007 a ze dne 2. 2. 2007, doručeným soudu prvního stupně, a podáním doručeným Nejvyššímu soudu dne 2. 11. 2007,
dne 23. 1. 2008 a dne 24. 4. 2008, jimiž dovolání doplnili o nové skutečnosti a důkazy, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť byla podána již po uplynutí zákonné lhůty dvou měsíců k podání dovolání podle §240 odst. 1 o. s. ř.
Protože rozsudek odvolacího soudu není v napadeném výroku o věci samé z hlediska dovolacího důvodu podle §241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. správný, Nejvyšší soud jej v tomto výroku a v závislém výroku o nákladech řízení zrušil (§243b odst. 2 věta za středníkem o. s. ř.), aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími námitkami v dovolání. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 3 ve výroku o věci samé a v závislém výroku o nákladech řízení a věc mu v tomto rozsahu vrátil k dalšímu řízení (§243b odst. 3 věta
za středníkem o. s. ř.).
Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci bude znovu rozhodnuto o nákladech řízení, včetně nákladů řízení dovolacího (§243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.
V Brně dne 17. července 2008
JUDr. Olga Puškinová, v.r.
předsedkyně senátu