ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1111.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1111/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2008 o dovolání obviněného A. O. O., proti usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 To 9/2008-1265, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Ústí nad Labem pod sp. zn. 50 T 5/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, č. j. 4 To 9/2008-1265, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 13. 8. 2007, č. j. 50 T 5/2006-1194. Tímto rozsudkem byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. za použití §143 tr. zák., jednak trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., dílem dokonaný, dílem nedokonaný, ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §140 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání pěti roků a šesti měsíců. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 3 tr. zák. zařazen do věznice o dozorem.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť napadené rozhodnutí podle jeho názoru spočívá na nesprávném právním posouzení skutku. V úvodu dovolání brojí především proti skutkovým zjištěním. Jak uvádí, je-li z výpovědi svědka M. W. patrno, že bylo odcizeno toliko „číslo karty“, což znamená, že údaje z platební karty byly zřejmě neztotožněnou osobou nezákonně okopírovány, pak v držení neznámého pachatele se neocitla odcizená platební karta, ale pouze údaje z ní v elektronické podobě. Svědek R. podle něj navíc potvrdil, že terminál není schopen rozpoznat, zda je do něj vkládána skutečná platební karta nebo pouhá náhražka (např. bílá plastová kartička bez jakýchkoliv ochranných prvků či jakéhokoli popisu). Je toho názoru, že žádný přímý důkaz nesvědčí o tom, že transakce byly skutečně provedeny padělkem platební karty. Výpověď svědkyně M. F. považuje za nevěrohodnou. Z její výpovědi je zjevná motivace uškodit svému bývalému manželovi. Padělek platební karty nebyl nikdy zajištěn. Rovněž samotné jeho přiznání nepostačuje k vyslovení výroku o vině. Soud měl tedy postupovat podle zásady in dubio pro reo, protože nelze mít za prokázané, že byl spáchán trestný čin padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 aliena 2 tr. zák. K právní kvalifikaci skutku jako trestného činu podvodu obviněný nic nenamítá. Skutkovému zjištění však vytýká, že mu nebylo prokázáno, zda věděl či nevěděl, že dochází ke zneužití údajů z platební karty. Zastává názor, že platební karta nepožívá ochrany ve smyslu ustanovení §143 tr. zák. Bezhotovostními platebními prostředky neměl zákonodárce na mysli platební karty, ale pouze tuzemské a cizozemské veřejně obchodovatelné cenné papíry, šeky a směnky. Domnívá se, že rozšíření působnosti ustanovení §143 tr. zák. na „padělané platební karty“ je nepřípustnou analogií, a to i v případě, že při zdůvodnění se bude vycházet z dikce zákona o bankách, který platební prostředky pro bankovní potřeby definuje. Uvedená definice je totiž vytvořena právě a jedině pro potřeby bankovnictví a bez dalšího ji nelze aplikovat na ustanovení trestního práva hmotného bez výslovného zákonného zmocnění. Ostatně plastový nosič elektronické informace nelze považovat za padělek platební karty, neboť jím lze sice uvést v omyl bankomat, nikoliv však člověka. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 3. 4. 2008, sp. zn. 4 To 9/2008, zrušil a přikázal mu, aby věc znovu v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství v Brně využila svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřila. Ztotožňuje se s názorem odvolacího soudu, tedy že za padělanou platební kartu je třeba považovat i nosič opatřený magnetickým proužkem s překopírovanými daty skutečné karty, jak tomu bylo v tomto konkrétním případě. Skutečnost, že padělanou platební kartu v posuzovaných případech použil obviněný, případně s jeho vědomím v jeho přítomnosti další osoba, byla provedenými důkazy spolehlivě prokázána. Ustanovení §143 tr. zák. poskytuje tutéž ochranu proti padělání a pozměňování, jaká je poskytnuta ve smyslu §140 - §142 tr. zák. tuzemským penězům, také jiným než tuzemským penězům, tuzemským i cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům a cenným papírům. Mezi bezhotovostní platební prostředky je třeba řadit i bankovní platební karty. V tomto směru rovněž nezbývá než odkázat na velmi podrobné odůvodnění těchto skutečností a právní kvalifikaci jednání obviněného tak, jak to učinil ve svém rozhodnutí Vrchní soud v Praze. Státní zástupkyně proto navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., jako zjevně neopodstatněné odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištěn ní učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podkladem pro učiněný výrok o vině se stalo skutkové zjištění spočívající v tom, že obviněný „v době od 21. března 2003 do 12. dubna 2003 v Ú., ulice M. ve svém obchodě A. S. za využití zařízení pro příjem platebních karet tzv. P. terminálu při nestandardních operacích vědomě použil celkem v pěti případech padělanou platební kartu VISA č. majitele M. W., občana U., vydanou bankou B. o. A., N., P., A., U., a z účtu této platební karty převedl finanční prostředky dne 21. března 2003 v částce 50.000,- Kč, dne 22. března 2003 v částce 55.000,- Kč, dne 28. března 2003 v částce 76.000,- Kč a dne 8. 4. 2003 v částce 47.000,- Kč na svůj účet č. vedený u Č. a. s. a z tohoto účtu pak prostřednictvím další přesně nezjištěné osoby následně na účet společnosti P. – peněžní expresní service s. r. o. v P. č. vedený u Č. a. s., a následně byly tyto finanční částky vybrány v hotovosti na obchodních místech společnosti P. - peněžní expresní service s. r. o. v L. a v B. a stejným postupem se pokusil dne 12. dubna 2003 získat částku 44.000,- Kč, avšak tato peněžní operace byla bankou zamítnuta, a tímto jednáním B. o. A., N., P., A., způsobil škodu ve výši 228.000,- Kč.
Obviněný má za to, že mu nebylo prokázáno, že by k peněžní transakci použil padělek platební karty.
Nejvyšší soud má za to, že na základě provedeného dokazování a úvah při hodnocení důkazů, provedených soudem prvního stupně, lze učinit závěr, že v dané věci byl použit padělek platební karty. K tomu Nejvyšší soud (toliko ve stručnosti) uvádí: Tato skutečnost vyplývá zejména z výpovědi svědkyně M. F. Ve své výpovědi uvedla, že byla přítomna rozhovoru svého manžela a obviněného v souvislosti s platebními kartami (nehovořili tedy o mechanismu okopírování údajů z platební karty). Viděla dokonce v místnosti na zemi, kde ke schůzce došlo, platební karty, které se používají do bankomatů, rozloženy. Nelze rovněž přehlédnout, že soud prvního stupně měl k dispozici zjištění, že ve dvou případech bylo padělanými platebními kartami placeno v hotelu P. Zaměstnanci hotelu byla karta k platbě přijata, což svědčí o tom, že se jednalo o padělky platebních karet, a nikoliv o pouhé jejich náhražky. Použití uvedených karet bylo rovněž zaznamenáno na terminálu umístěného v provozovně obviněného. K tomu, aby úspěšně dokončil požadovanou transakci, činil několik pokusů. Neznal denní či časové limity k výběru peněz z těchto karet, proto byl nucen zvolené částky snižovat. Pokud i obviněný vypovídá (ve svém písemném vyjádření na č. l. 220 – 221) v tom směru, že nevěděl, zda použitá karta je padělanou kartou, nezmiňuje se, že by šlo o bílou plastovou kartičku. Není tedy pochyb, že věděl, že jde o padělek platební karty. Obhajobu na tom, že by se mohlo jednat o bílou plastovou kartičku obviněný uplatňuje až později, pak je nutno ale zdůraznit, že předtím se obviněný zásadně vyjadřuje o platební kartě. Lze mít za to, že s ohledem na další provedené a soudem prvního stupně zákonem odpovídajícím způsobem hodnocené důkazy byla tato námitka vznesena ryze účelově. Obviněného je ve světle provedených důkazů třeba považovat za osobu, která rozhodně věděla, jakým způsobem lze přijít na základě prováděných transakcí k nemalé finanční částce a pakliže věděl o tom, že platební karty jsou padělané, není již rozhodné, že obecně není schopen padělek platební karty rozpoznat. Svědek V. R., zaměstnanec Č., a.s., se vyjádřil k mechanismu přenosu elektronických dat. Vyloučil přitom, že by údaje o kartě mohly být zadány jen prostřednictvím klávesnice. Banka potvrdila, že informace k platbě byly získány z platební karty, když muselo jít o padělek platební karty. Svědek M. W. vyloučil, že by mu platební karta byla fyzicky odcizena, z čehož usoudil, že mu muselo být odcizeno číslo platební karty. Avšak jen z této skutečnosti nelze dovozovat, že by v dané věci byla použita jen náhražka platební karty. Svědek R. uvedl, že v prodejně obviněného byl sejmut záznam z magnetického proužku, což jednoznačně svědčí o přítomnosti platební karty. I další počínání obviněného poukazuje na to, že v dané věci nebyla použita pouhá náhražka platební karty, ale padělek platební karty. Na většině formulářů pro příjem i zasílání peněz je podpis osoby jménem O., aniž by osoba tohoto jména reálně existovala. V osobě vystupující pod tímto jménem svědek R. K. poznal obviněného. V této souvislosti nabývá na významu výpověď svědkyně M. F., která vypověděla, že její manžel byl schopen padělat občanské průkazy. Padělal také její občanský průkaz. Je zjevné, že obviněný nebyl sám, kdo byl v celé záležitosti zainteresován. Z tohoto pohledu není již tak nelogický závěr, že obviněný uskutečňoval bezhotovostní platební styk prostřednictvím padělaných platebních karet. Z uvedeného je zřejmé, že obviněný byl schopen si obstarat padělané doklady, stejně jako padělky platebních karet. Jestliže se mu podařilo díky jim uskutečnit platbu v hotelu P. (jehož zaměstnanci se s platbami prostřednictvím platebních karet běžně setkávají), jakož i výběry z účtu, není pochyb, že se jednalo o velice zdařilé padělky. Bylo by absurdní se domnívat, že pachatele z padělání platební karty lze usvědčit jen na základě přímého důkazu, tedy zajištěného padělku platební karty. V dané věci bylo k dispozici dostatečné množství důkazů nepřímých.
Lze konstatovat, že v dané věci (byť skutková zjištění jsou založena na nepřímých důkazech), nebyl proveden jen jeden nepřímý důkaz, nýbrž celá řada nepřímých důkazů, které zcela jednoznačně ve svém souhrnu tvoří logickou, ničím nenarušenou a uzavřenou soustavu nepřímých důkazů, vzájemně se doplňují, na sebe navazují a jsou v takovém příčinné vztahu k dokazované skutečnosti, že z nich je možno vyvodit jen jediný závěr (a to závěr o vině obviněného) a vyloučit možnost jiného závěru (srov. č. 38/1970-I. Sb. rozh. tr.). Tyto hodnotící úvahy soud prvního stupně podrobně rozvedl na str. 15 – 19 odůvodnění svého rozsudku. Odvolací soud rovněž považuje obhajobu obviněného za vyvrácenou a skutkové zjištění ustálené natolik, že není důvodu na něm ničeho měnit. Ucelená struktura provedených důkazů není žádným dalším důkazem narušena. Je zřejmé, že závěr o vině obviněného byl učiněn na základě vzájemně si neodporujících důkazů. Není sporu, že v dané věci byl k předmětné finanční transakci použit padělek platební karty, a nikoliv jeho náhražka, jak dovodil v odůvodnění svého rozhodnutí Vrchní soud v Praze, když sám skutkové zjištění soudu prvního stupně ponechal beze změny, tj. mj. se ztotožnil se zjištěním, že se jednalo o „padělanou platební kartu“, neupravil skutkové zjištění v intenci svých úvah rozvedených v odůvodnění usnesení, že „by se mělo jednat o napodobeninu platební karty“.
V další části dovolání obviněný namítá, že platební kartu nepovažuje za bezhotovostní platební prostředek, neboť ustanovení §143 tr. zák. neobsahuje zákonné zmocnění k aplikaci tohoto ustanovení na platební karty. Třebaže této námitce je třeba přiznat právní relevanci ve vztahu k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neshledal ji Nejvyšší soud jako opodstatněnou.
Trestného činu podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. se dopustí ten, kdo padělané nebo pozměněné peníze udá jako pravé. Podle §143 tr. zák. se ochrana poskytuje též penězům jiným než tuzemským, tuzemským a cizozemským bezhotovostním platebním prostředkům, jakož i tuzemským a cizozemským cenným papírům.
Je třeba zejména nesouhlasit s tím, že toto ustanovení neobsahuje zákonný odkaz na bezhotovostní platební prostředky a že předmětem ochrany toto ustanovení činí toliko tuzemské a cizozemské veřejně obchodovatelné cenné papíry, šeky a směnky (jak uvádí obviněný v dovolání). Platební karty patří mezi bezhotovostní platební prostředky a požívají ochrany podle §143 tr. zák. Citované ustanovení žádný z bezhotovostních platebních prostředků ze své ochrany nevylučuje. Platební karta je v současné době jedním z nejčastěji používaných bezhotovostních platebních prostředků.
Pomocí bezhotovostních platebních prostředků banky uskutečňují v rámci bezhotovostního platebního styku převody peněz. K jeho realizaci slouží několik druhů bezhotovostních platebních prostředků. Je skutečností, že formální podoba těchto prostředků či jejich obsah nejsou zakotveny v obecně závazném právním předpisu.
V této souvislosti je ovšem nutno zdůraznit, že řízení platebního styku v České republice je svěřeno České národní bance (srov. §2 písm. c/, §38 zák. č. 6/1993 Sb., o České národní bance, ve znění pozdějších předpisů). Česká národní banka také v rámci tohoto zákonného poslání vydala Všeobecné obchodní podmínky, kterými se stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech (Úřední sdělení ČNB č. 31/1994, ve znění Úředního sdělení č. 18/1997, publikované ve Věstníku ČNB č. 23/1997, a Úředního sdělení č. 12/2000, publikovaném v Úředním věstníku č. 17/2000 - dále jen “Všeobecné obchodní podmínky”). Z čl. 1 Všeobecných obchodních podmínek vyplývá, že na území ČR se jimi stanoví zásady vedení účtů klientů u bank a provádění platebního styku a zúčtování na těchto účtech, upravují se podmínky vedení účtů a platební styk a zúčtování prováděné pro klienty bankami. Podle čl. 6 se bezhotovostní platby provádí převodem prostředků z účtu na účet prostřednictvím platebních prostředků, k nimž podle písm. c) citovaného článku patří rovněž bankovní platební karta. Podle čl. 47 bankovní platební karta, kterou klienti provádějí bezhotovostní platby a výběry hotovostí prostřednictvím účtu, vedeného u banky, je platební prostředek, jehož fyzikální charakteristiky včetně materiálu, konstrukce, vlastností a rozměrů musí být v souladu s mezinárodními technickými normami vydanými Mezinárodní organizací pro normalizaci (normy ISO). V odst. 2 jsou pak specifikovány náležitosti bankovní platební karty. Zbývá dodat, že v současné době je používání bankovních platebních karet hojně rozšířeno. Bezhotovostní platební styk je pomocí nich zcela běžně uskutečňován. Není tedy důvodu se domnívat, že k prostředkům bezhotovostního platebního styku nepatří.
Nad rámec Nejvyšší soud dodává, že trestná činnost obviněného se vyznačuje vysokým stupněm nebezpečnosti pro společnost. Se zřetelem k povaze trestné činnosti je zjevné, že k výběrům peněz z účtu poškozeného mohlo docházet po určitou dobu bez vědomí majitele platební karty. Bezesporu jde o společensky nebezpečnější trestnou činnost, než faktické odcizení platební karty, kdy poškozený o jejím odcizení zpravidla ví a může např. účet zablokovat. Kromě toho v dané věci nebylo možno transakci uskutečnit jen na základě padělané platební karty. Jak vyplývá z výpovědi svědka P. F., k úspěšnému provedení celé transakce bylo třeba vyplnit příslušný formulář a ověřit totožnosti odesílatele peněz. Na vyplňování formulářů obviněný významně participoval. Všechny formuláře v případech, v nichž se platby uskutečnily, byly po formální stránce vyplněny správně. Bez správného vyplnění formuláře nebylo možno transakci uskutečnit. Obviněný buď sám nebo v součinnosti s dalšími osobami k uvedení totožnosti osob na tyto formuláře použil jméno smyšlené osoby R. O. (srov. usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 20. 9. 2002, sp. zn. 3 To 112/02, publikované v Soudních rozhledech/C.H. BECK, ročník 2003, číslo sešitu 10, str. 358). Není tedy možno dospět k jinému závěru, než že i doklady této osoby byly padělané. Ve svém souhrnu to svědčí přinejmenším o určité propracovanosti a promyšlenosti jednání obviněného s jediným cílem, získat finanční hotovost. Údaje uvedené na formulářích ve spojení s platební kartou byly způsobilé k uskutečnění platebního styku (srov. č. 21/2001 Sb. rozh. tr.). V širších souvislostech jde rovněž o skutečnosti podporující závěr, že obviněný měl povědomí o padělané platební kartě. Lze tedy uzavřít, že obviněný pro realizaci bezhotovostní platby učinil vše, aby byla uskutečněna. Smyslem ustanovení §143 tr. zák. je zájem na ochraně funkčního bezhotovostního platebního styku. Proto předmětem ochrany jsou všechny bezhotovostní platební prostředky, platební karty nevyjímaje.
Výhrady k právnímu posouzení skutku jako trestného činu podvodu obviněný nevznáší. Obviněný konstatuje, že tento trestný čin byl spáchán. Zbývá dodat, že jednočinný souběh trestných činů padělání a pozměňování peněz podle §140 odst. 2 alinea 2 tr. zák. a podvodu podle §250 tr. zák. je možný. Znaky trestného činu podle §140 odst. 2 tr. zák. jsou širší než znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. v tom smyslu, že nezahrnuje nutně jen podvodné jednání. V případě trestného činu podle §140 tr. zák. jde o ochranu měny jako takové z důvodů ekonomických funkcí peněz, které jsou všeobecným hodnotovým ekvivalentem, oběživem, platidlem a prostředkem tvorby pokladu. V případě trestného činu podle §250 tr. zák. pak jde o ochranu majetku a majetkových práv (srov. č. 23/1995 Sb. rozh. tr.). Uvádí-li, že nevěděl, že dochází ke zneužití údajů z platební karty, popírá pouze tu skutečnost, že nebyl pachatelem trestné činnosti související se zneužitím platební karty. Tato obhajoba obviněného byla v průběhu trestního řízení spolehlivě vyvrácena (viz shora). O účasti obviněného na trestné činnosti neexistují pochybnosti. Je třeba konstatovat, že zpochybňuje-li obviněný hodnocení důkazů (např. závěr soudů o tom, že v dané věci byla použita náhražka platební karty nebo jednotlivé důkazy (např. výpověď svědkyně M. F.), je zřejmé, že uplatněná argumentace svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Pokud by obviněný uplatnil jen námitky skutkového charakteru, musel by Nejvyšší soud jeho dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. K tomu je potřebné dodat, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem k tomu, že mimo námitek skutkového charakteru obviněný v dovolání uplatnil také námitky, které souvisely s právním posouzením skutku, Nejvyšší soud dovolání obviněného uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann