ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1113.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1113/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 28. srpna 2008 o dovolání obviněného M. M., a obviněného Ing. J. Š., proti rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 8. 1. 2008, č. j. 2 To 54/2007-805, v trestní věci vedené u Krajského soudu v Brně pod sp. zn. 48 T 7/2002, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněných M. M. a Ing. J. Š.
o d m í t a j í .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 18. 4. 2006, č. j. 48 T 7/2002-638, byl obviněný M. M. uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. (skutek ad I.) Za tento trestný čin mu byl podle §250 odst. 3 tr. zák. uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Dále mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti v předmětu podnikání zprostředkovatelská činnost na dobu pěti roků. Citovaný rozsudek obsahuje i odsuzující výrok týkající se spoluobviněného Ing. J. Š. Obviněný Ing. J. Š. byl v bodě I., II. výroku rozsudku uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 4 tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., dílem sám, dílem jako spolupachatel podle §9 odst. 2 tr. zák. a v bodě III. výroku rozsudku trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. Za tyto trestné činy mu byl podle §250 odst. 4 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák., a to i za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, č. j. 7 T 18/2004-60, uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Současně mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností na dobu deseti roků. Zároveň byl zrušen výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, č. j. 7 T 18/2004-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž zrušením došlo, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody. Proti tomuto rozsudku podali odvolání M. M., Ing. J. Š. a státní zástupce.
Z podnětu podaných odvolání Vrchní soud v Olomouci rozsudkem ze dne 8. 1. 2008, č. j. 2 To 54/2007-805, podle §258 odst. 1 písm. b), d), f), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výrocích o vině ohledně obviněných M. M. a Ing. J. Š. v bodech I) a II), ve výrocích o trestech a o náhradě škody. Ve výroku pod bodem III. rozsudku ohledně obviněného Ing. J. Š. zůstal napadený rozsudek nezměněn Podle §259 odst. 3 tr. ř. odvolací soud nově rozhodl tak, že obviněného M. M. uznal vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. (bod I) a podle §250b odst. 4 tr. zák. mu uložil trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku. Pro výkon uloženého trestu obviněného podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařadil do věznice s ostrahou. Současně mu podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložil trest zákazu činnosti spočívající v zákazu podnikání s předmětem podnikání zprostředkovatelská činnost na dobu pěti let. Obviněný Ing. J. Š. byl v bodě I., II. výroku rozsudku nově uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 5 tr. zák., ve znění zák. č. 265/2001 Sb., dílem ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. Za tento trestný čin, za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 3 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (skutek pod bodem III.), ohledně něhož zůstal napadený rozsudek nezměněn, a za trestný čin podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák., kterým byl pravomocně uznán vinným trestním příkazem Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, č. j. 7 T 18/2004-60, mu byl podle §250b odst. 5 tr. zák., za použití §35 odst. 2 tr. zák., uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání sedmi let. Podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. byl obviněný pro výkon tohoto trestu zařazen do věznice s ostrahou. Zároveň mu byl podle §49 odst. 1 tr. zák. a §50 odst. 1 tr. zák. uložen trest zákazu činnosti, spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního zástupce obchodních společností, na deset let. Současně odvolací soud zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Městského soudu v Brně ze dne 18. 2. 2004, č. j. 7 T 18/2004-60, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř., podle §229 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nárocích poškozených na náhradu škody.
Dovolání obviněný M. M. podal s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Namítl, že soud nesprávně rozhodl o spáchání trestného činu úvěrového podvodu, aniž byla naplněna subjektivní stránka skutkové podstaty tohoto trestného činu. Zdůraznil, že k trestnosti trestného činu úvěrového podvodu je třeba úmyslného zavinění. Při sjednání úvěrové smlouvy však neměl v úmyslu někoho podvádět. V době po revoluci v České republice prakticky nikdo nemohl disponovat dostatečnými finančními prostředky na nákup privatizovaného majetku. Domnívá se, že mu nemůže být kladeno za vinu, že veřejnou soutěž nevyhrál. Nijak neplánoval to, co se dělo poté. Věřil tomu, že mu Ing. Š. pomůže díky svým kontaktům vrátit spolu s dlužnou částkou M. B. i naběhlé úroky, proto na něho po neúspěchu v soutěži převedl dispoziční právo. Další postup Ing. Š. probíhal plně v jeho režii. Obviněný se domnívá, že svým chováním až po vzniku závazkového vztahu ze smlouvy o úvěru mohl naplnit znaky trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Podotkl, že u tohoto trestného činu je nižší trestní sazba. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a sám ve věci rozhodl tak, že obviněného obžaloby zprostí, popř. věc vrátí Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Obviněný Ing. J. Š. podal dovolání prostřednictvím téhož obhájce jako obviněný M. M. K bodu I. výroku o vině uvedl obsahově shodné námitky. Samotné kvalifikování jeho jednání jako trestný čin úvěrového podvodu považuje za nesprávné. Podle jeho názoru měl soud jeho jednání podřadit pod skutkovou podstatu trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. Domnívá se, že po objektivní a subjektivní stránce nemohl trestný čin úvěrového podvodu spáchat, protože jej neměl v úmyslu spáchat a objektivní stránku nenaplnil. Bodu II. výroku o vině vytýká, že neměl v úmyslu někoho poškodit. Nemohl očekávat, že dojde k prudkému poklesu amerického dolaru a že plánovaný prodej automobilů a jiného sortimentu v zahraničí nebude uskutečněn. Popírá, že by byl autorem zprávy o situaci společnosti. Zprávu o stavu společnosti záměrně nezkreslil. Byla sepsána jinou osobou, účetnictví znalou osobou. Zdůraznil, že kroky, které nakonec vedly k nesplacení úvěru podnikl až poté, co závazkový vztah k věřiteli vznikl. Po subjektivní stránce se nemohl dopustit ani skutku pod bodem III. výroku o vině. K tomu dodal, že půjčky splácet začal, chtěl a pořád hodlá peníze vrátit. Neplánoval okrádat banky a věřitele, nebylo to jeho cílem. Hájí se tím, že při sjednávání smluv nemohl počítat s okolnostmi, k nimž došlo. Navrhl, aby Nejvyšší soud napadené rozhodnutí zrušil a obžaloby ho zprostil, popř. aby věc vrátil Krajskému soudu v Brně k novému projednání a rozhodnutí.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněných se vyjádřil. Pokud se týká dovolání obviněného M., pak z výše uvedeného vymezení rozsahu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. dovozuje, že uplatněnému dovolacímu důvodu neodpovídají námitky, ve kterých obviněný poukazuje na svůj vztah ke spoluobviněnému Ing. Š., jakož i ty části dovolání, ve kterých hodnotí společenskou a ekonomickou situaci v době spáchání skutku. Deklarovanému dovolacímu důvodu neodpovídají ani námitky týkající se údajného porušení nikoli hmotněprávní, ale procesní zásady in dubio pro reo. Odvolací soud kvalifikoval skutek vylíčený pod bodem 1/ výroku o vině jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák., ve znění zákona č. 265/2001 Sb., protože pozdější zákon považoval pro obviněného za příznivější (§16 odst. 1 tr. zák.) s ohledem na příznivější kategorizaci škod. Použití pozdějšího zákona je ovšem podmíněno skutečností, aby skutek byl trestným činem i podle zákona platného v době jeho spáchání. Ustanovení §250b tr. zák. o trestném činu úvěrového podvodu bylo do trestního zákona zavedeno až k 1. 1. 1998. Státní zástupce poukazuje na to, že bylo tedy nutno zabývat se otázkou, zda jednání obviněného M. vykazovalo znaky „obecného“ podvodu podle §250 tr. zák. platného v době spáchání skutku, tj. zda obviněný M. již v době sjednání úvěrové smlouvy uváděl peněžní ústav v omyl a zda byl již v té době alespoň srozuměn s tím, že úvěr nebude schopen ve sjednané lhůtě splatit. Podle jeho mínění je však ze skutkových zjištění uvedených v tzv. skutkové větě zřejmé, že obviněný při sjednávání úvěrové smlouvy uváděl nepravdivé informace o svých podnikatelských aktivitách. Skutková věta obsahuje rovněž zjištění, že „oba obvinění měli v úmyslu závazky vyplývající ze smlouvy o poskytnutém úvěru neplnit“. Další závěry činí soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku (zejména str. 58 - 59), podle kterých obviněný M. uváděl v žádosti o úvěr údaje o milionových obratech a statisícových ziscích firmy L., ačkoliv ve skutečnosti tuto firmu založil pouze za účelem získání úvěru a firma žádné podnikatelské aktivity nevykazovala. Ve skutečnosti měl obviněný příjem pouze ze zaměstnaneckého poměru, nevlastnil ani žádný nemovitý majetek a evidentně neměl z čeho úvěr splácet. Tato skutková zjištění podle názoru státního zástupce plně opravňují k závěru, že obviněný uváděl peněžní ústav v omyl, pokud předstíral, že je již „zavedeným“ podnikatelem, a že současně musel být již v době sjednání úvěru srozuměn s tím, že úvěr nebude schopen ve sjednaných lhůtách splácet. (Odvolací soud sice rozsudek soudu prvního stupně zrušil, ovšem pouze z důvodů právní kvalifikace, přičemž s jeho skutkovými zjištěními se plně ztotožnil a na obsah odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně ve svém rozhodnutí opakovaně odkázal). Dále poukazuje státní zástupce na to, že úmyslné zavinění lze usuzovat i z okolností, které se seběhly až po spáchání trestného činu, a v tomto směru pak není bez významu ani zjištění, že obviněný M. po neúspěchu svého privatizačního záměru převedl dispoziční právo k předmětným úvěrovým prostředkům na spoluobviněného Ing. Š. a o splácení úvěru se dále nezajímal. Skutek pod bodem I. výroku o vině tedy v podobě vymezené ve výroku o vině a v odůvodnění vykazoval znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. platného v době spáchání skutku. Za této situace pak s ohledem pro obviněného výrazně příznivější vymezení pojmů „značná škoda“ a „škoda velkého rozsahu“ zákonem č. 265/2001 Sb. nic nebránilo tomu, aby skutek byl odvolacím soudem kvalifikován jako trestný čin úvěrového podvodu podle §250b odst. 1, 4 písm. b) tr. zák. ve znění zákona č. 265/2001 Sb. (příznivost nové právní úpravy pro obviněného se projevila ve zcela konkrétní podobě, neboť podle právní úpravy platné v době spáchání skutku by stěží přicházelo v úvahu, aby obviněnému s ohledem na ust. §88 odst. 1 tr. zák. nebylo přičítáno způsobení škody velkého rozsahu, když způsobená škoda 5 milionů Kč podle tehdejší právní úpravy pětkrát převyšovala spodní hranici této kategorie škody). Použití právní kvalifikace podle §256 tr. zák. nepřicházelo vůbec v úvahu, protože toto ustanovení nedopadá na jednání dlužníka, který si již v době vzniku závazku počínal podvodným způsobem. Pokud se týká námitek obviněného Ing. Š., pak ohledně skutku popsaného pod bodem I. výroku o vině lze podle státního zástupce s ohledem na obsahovou shodnost námitek v podstatě odkázat na to, co již bylo uvedeno ve vztahu k dovolání obviněného M. Nadto je třeba uvést, že obviněný Ing. Š. s ohledem na blízký příbuzenský vztah a součinnost mezi oběma obviněnými při získávání úvěru nepochybně znal majetkové poměry spoluobviněného M. Ze skutkových zjištění rozvedených na str. 59 - 60 rozsudku soudu prvního stupně vyplývá, že společnost A. Z. nebyla schopna splnit závazek ze směnky, kterou obviněný v souvislosti se sjednáním úvěru avaloval, neboť tato společnost byla již v roce 1993 ve ztrátě, neměla žádný významný nemovitý ani movitý majetek (pekařskou technologii užívala na podkladě leasingu) a především již sama dlužila M. B. částku cca 19 milionů Kč, přičemž obviněnému Ing. Š. jako jednateli společnosti musela být tato situace známa. Podle státního zástupce jednání obviněného Ing. Š. popsané pod bodem I. výroku o vině vykazuje všechny znaky trestného činu podvodu podle §250 tr. zák. platného v době spáchání trestného činu. Pokud se týká skutku, resp. dílčího útoku pod bodem II. výroku o vině, lze uvést, že v této části se obviněný uchyluje k vyloženě skutkovým námitkám, podle kterých podklady nepravdivě popisující ekonomickou situaci společnosti nezpracoval. Odvolací soud se na str. 60 a násl. odůvodnění svého rozhodnutí poměrně podrobně zabýval neuspokojivou ekonomickou situací firmy A. Z., přičemž za významné považuje zejména zjištění týkající se vývoje úvěrového zatížení této firmy. Z těchto skutkových zjištění vyplývá, že společnost A. Z. dlouhodobě nebyla schopna vyprodukovat svou podnikatelskou činností finanční prostředky umožňující splácení úvěru a že „vytloukala klín klínem“, když neschopnost splatit úvěr řešila sjednáním dalšího úvěru. Jak státní zástupce konstatuje, za této situace nemohl obviněný reálně počítat s tím, že dojde k nějaké radikální změně ekonomické situace společnosti A., která by umožnila ve sjednaných lhůtách splatit úvěr ze smlouvy ze dne 4. 10. 1993. Ostatně i v dovolání obsažená tvrzení o prodeji „automobilů a jiného sortimentu“ v zahraničí jsou zcela mlhavá a nekonkrétní. Soudy tedy měly k dispozici skutková zjištění, ze kterých lze dovodit existenci minimálně nepřímého /§4 písm. b) trestního zákona/ na straně obviněného Ing. Š. Lze uzavřít, že i v případě skutku, resp. dílčího útoku pod bodem II. výroku o vině opravňovala skutková zjištění obsažená ve výroku o vině a v odůvodnění soudních rozhodnutí k použití soudem zvolené právní kvalifikace. Namítá-li obviněný k výroku pod bodem III. výroku o vině absenci subjektivní stránky trestného činu, pak v tomto případě již ze skutkových zjištění vylíčených v tzv. skutkové větě vyplývá, že obviněný Ing. Š. s ohledem na svoji předchozí zadluženost věděl, že půjčky nebude ve sjednaných lhůtách schopen splatit. Na toto konstatování pak navazují zjištění uvedená zejména na str. 65 rozsudku, ze kterých vyplývá, že nemohl reálně spoléhat na to, že získá prostředky na vrácení půjčky ze zahraničního úvěru nebo z ekonomického výsledku firmy A. Z. Ani v případě skutku pod bodem III. výroku o vině státní zástupce nepovažuje dovolací námitky obviněného za důvodné. Vzhledem ke shora uvedenému státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud České republiky obě podaná dovolání podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože jde o dovolání zjevně neopodstatněná.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnými jako osobami oprávněnými prostřednictvím téhož obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahují i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnými vznesené námitky naplňují jimi uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Těžiště dovolání obviněný M. M. spatřuje v nenaplnění subjektivní stránky trestného činu úvěrového podvodu. Domnívá se, že situace v České republice po revoluci neumožňovala disponovat takovými prostředky, aby bez úvěru bylo možno uskutečnit nákup privatizované jednotky. Podmínky, za nichž byla uzavřena úvěrová smlouva považuje za obvyklé a v té době standardní. Avšak v tomto směru není možno nevidět další skutečnosti, které obviněný v dovolání opomíjí. Jednak v žádosti o úvěr uvedl nepravdivé údaje ohledně ročního obratu firmy L. Tato společnost byla založena pouze za účelem získání úvěru a je zřejmé, že kdyby při uzavírání smlouvy o úvěru uvedl pravdivé údaje, úvěr by mu nebyl poskytnut nebo by byl poskytnut za podstatně jiných podmínek. Nepravdivé údaje, které obviněný uvedl při sjednávání úvěrové smlouvy zásadně ovlivnily možnost zástupců M. B., a.s. objektivně posoudit návratnost investovaných prostředků. Úvěr bylo možno použít pouze na složení zálohy na nákup privatizované jednotky, tj. nedokončené pekárny v K., kde měla být instalovaná linka na zpracování mléčných krémů. Nebylo možno tento krátkodobý úvěr použít jiným způsobem. Obviněný spoléhal na to, že pokud budou mít v soutěži úspěch, úvěr splatí z obchodní činnosti, kterou teprve rozběhnou. Byť by se mohl jevit tento způsob podnikání v dané době obvyklý, obviněný se podle čl. II/1 písm. c) obecných úvěrových podmínek zavázal k tomu, že bude předkládat aktualizaci výhledové finanční situace vždy, dojde-li ke změně předpokladů, za kterých byla uzavřena smlouva o úvěru, nebo vyskytnou-li se skutečnosti, které by návratnost poskytnutého úvěru mohly ohrozit. Tento svůj závazek nesplnil. Pro posouzení trestnosti je rozhodné, že ve své žádosti o úvěr uvedl roční obrat firmy L., který neodpovídal skutečnosti. Lhostejno zůstává, jakým způsobem se v předmětné době daly finanční prostředky k podnikání obstarat, protože nyní projednávaná věc se posuzuje podle konkrétně uzavřené úvěrové smlouvy. Jinými slovy řečeno, jakmile ve veřejné soutěži neuspěl, nemohl počítat s tím, že úvěr splatí v závislosti na zisku z provozu mlékárny. Pokud by to bylo přece jen běžnou záležitostí podnikání podle pravidel, které obviněný nastínil v dovolání, bez zábran by obviněný mohl s tímto záměrem věřitele – M. –B., a. s., pobočka Z., seznámit. Neposkytl-li mu tyto informace, věřitel nemohl objektivně dlužníkovu schopnost posoudit. Z uvedeného plyne, že zatímco nyní se obviněný dovolává běžné praxe, v době, kdy žádost o poskytnutí úvěru podával, nepochybně věděl, že tímto způsobem by nemohl věřitele o své schopnosti splácet úvěr přesvědčit. V tomto světle uvedená námitka vypovídá jednoznačně o účelovosti této argumentace. Přehled veškerých v úvahu přicházejících příjmů má věřiteli zajistit, že bude-li žadateli úvěr poskytnut, lze očekávat návratnost poskytnutých investic. Příjmy žadatele jsou pro věřitele významným faktorem, neboť ovlivňují jeho rozhodnutí úvěr poskytnout. Naproti tomu nepravdivě uvedené informace mohou znamenat, že by věřitel od poskytnutí úvěru ustoupil nebo by poskytl úvěr za podstatně méně výhodnějších podmínek, protože by neměl dostatečně osvědčenu úvěruschopnost žadatele. Na pravdivosti a spolehlivosti údajů o příjmech je proto třeba trvat, a to právě z důvodu, že ve většině případů úvěry poskytované za účelem podnikání a předpokládané investice dosahují nemalých částek. Nemenším význam má v tomto směru další počínání obviněného. Ovšem už bez významu ve vztahu k dané věci, protože obviněný nebyl uznán vinným trestným činem úvěrového podvodu podle §250b odst 2 tr. zák. Proto jen na okraj lze dodat, že ač na místě bylo po neúspěšné účasti ve veřejné soutěži poskytnutou částku vrátit, obviněný s ní nakládá zcela lehkomyslně, když na svého tchána Ing. J. Š. převádí na základě plné moci plnou dispozici s částkou 4.500.000,- Kč. Je tudíž zjevné, že obviněný použil úvěr k jinému, než sjednanému účelu. Ve svém souhrnu lze v jednání spatřovat zavinění ke všem znakům skutkové podstaty trestného činu úvěrového podvodu podle §250b tr. zák., a to ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. Nadto Nejvyšší soud konstatuje, že problematikou subjektivní stránky trestného činu se soud prvního stupně velmi pečlivě zabýval. V podrobnostech lze tedy na odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně odkázat (viz str. 56 – 58 a str. 66). Celé jednání obviněného dokresluje vystavení bianco směnky, která však nemohla plnit svou funkci zajišťovacího institutu, protože ani obviněný, ani společnost A. Z., spol. s r. o. nedisponovala větším množství finančních prostředků na účtu ani žádným hmotným majetkem, z něhož by bylo možno věřitele uspokojit.
Lze tedy shrnout, že neuskutečnil-li se podnikatelský záměr obviněného M. M. spočívající v nákupu privatizované jednotky, nemohl měsíční splátky z úvěru vůbec splácet. Přitom disponoval-li by částkami, které uvedl v žádosti o poskytnutí úvěru, měl by finanční prostředky na to, aby po neúspěchu ve veřejné soutěži mohl vrátit poskytnutý úvěr a zaplatit věřitelem požadovaný úrok.
Ze všech uvedených hledisek Nejvyšší soud shledal, že záměr obviněného M. M. dodržet podmínky úvěrové smlouvy nebyl reálný. Zejména z toho důvodu, že jeho finanční možnosti nebyly takové, aby mu byl poskytnut úvěr jakoby tomu bylo za okolností, kdyby úvěrový věřitel znal skutečný stav jeho finančních schopností. Obviněný v posuzované době neměl dostatečný příjem a jak vyplynulo z výpisu z katastru nemovitostí, nedisponoval žádným nemovitým majetkem. Nebylo tedy ničeho, o co by jeho bonita jako dlužníka mohla u věřitele obstát. Rovněž nelze přehlédnout mizivé finanční možnosti na straně jedné a částku 5.000.000,- Kč, kterou obviněný obdržel. Mezi těmito dvěma údaji je značný nepoměr, který jen dokresluje skutečnost, že finanční možnosti obviněného vylučovaly podmínky úvěrové smlouvy dodržet. Dovolává-li se obviněný zohlednění dalších skutečností, tedy tzv. společenské situace v tehdejší době, nemohl Nejvyšší soud těmto námitkám obviněného přisvědčit. Kromě toho charakter těchto námitek naznačuje, že spadají do kategorie námitek skutkových, neboť se jimi obviněný dovolává hodnocení dalších skutečností ve vztahu k subjektivní stránce trestného činu. Nejvyšší soud má však za to, že další dokazování by bylo nadbytečné. Soud prvního stupně k prokázání subjektivní stránky trestného činu provedl potřebné důkazy, ježto subjektivní stránku náležitě osvětlil. Nejvyšší soud se se závěrem o naplnění subjektivní stránky trestného činu ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. plně ztotožňuje. Z tohoto důvodu se jeví právní kvalifikace skutku jako trestného činu poškozování věřitele podle §256 tr. zák. nepřiléhavou. V této souvislosti je třeba poznamenat, že pokud by mělo být hodnoceno chování obviněného ještě po vzniku závazkového vztahu, ve svém důsledku by mohlo dojít ke zhoršení postavení obviněného. Uvedené námitky svědčí o tom, že obviněný brojí toliko proti skutkovému zjištění. Avšak Nejvyšší soud je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se dovolává hodnocení dalších skutečností (společenské situace a jeho chování po vzniku závazkového vztahu), je zjevné, že má za to, že dokazování je neúplné (srov. §2 odst. 5 tr. ř.) a že hodnocení důkazů nebylo provedeno v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Navíc je zcela evidentní, že posouzení jeho chování po vzniku závazkového vztahu by mělo na obviněného z hlediska jeho trestní odpovědnosti negativní dopad. Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Pakliže obviněný Ing. J. Š. k bodu I. výroku rozsudku namítá, že nemohl při sjednávání úvěru vědět, zda v obálkové soutěži zvítězí, je třeba uvést, že opomíjí podstatnou skutečnost, a to, že při projednávání podmínek pro uzavření smlouvy o úvěru znal ekonomickou situaci společnosti A. Z., spol. s r.o., že totiž v roce 1993 byla ve ztrátě a nevykazovala zisk, že nemá nemovitý majetek a není schopna být ručitelem úvěru poskytnutého obviněnému M. M., čímž zástupcům M. B., a. s. poskytl nepravdivé údaje. Nelze přehlédnout, že takto si obviněný počínal ve všech případech, tedy i v případě skutku pod bodem III., kdy věřitele uvedl v omyl tím, že uváděl, že bude schopen jimi zapůjčené peníze vrátit. Věřitele o špatné finanční situaci nijak neinformoval. Jen díky tomu vylákal od věřitelů nemalé částky peněz. Pokud se obviněný domnívá, že soud hodnotil jeho jednání během existence závazkového vztahu, je třeba uvést, že závěr o subjektivní stránce trestného činu lze opřít mj. i o skutečnosti, které se staly po spáchání trestného činu (srov. č. 5/1951 Sb. rozh. tr., usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 12. 2004, sp. zn. 8 Tdo 1374/2004, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2005, svazek 13, pod T 768). Jde však o skutečnosti, které celou situaci pouze dokreslují, které mají závěr o naplnění subjektivní stránce podpořit či vyvrátit. V předmětné věci byly provedeny důkazy, na jejichž základě lze učinit závěr, že obviněný jednal vědomě, když záměrně při sjednávání úvěru (jak u skutku pod bodem I., tak pod bodem II. výroku rozsudku) uváděl nepravdivé údaje. V případě jednání pod bodem I. věděl, že ekonomická situace společnosti A. Z., spol. s r. o. nedovolovala, resp. neumožňovala zajistit pohledávku (úvěr) podle požadavku věřitele. Navíc již v době poskytnutí úvěru měla firma A. Z., spol. s r. o. splácet M. B., a. s. dluh (vyplývající z úvěrové smlouvy) ve výši 19.122.236,- Kč, který nesplácela a neuhradila. Podrobně se veškerými okolnostmi soud prvního stupně zabývá na str. 57 - 60 svého rozsudku. Ještě zřetelněji lze zavinění obviněného dovodit u skutku pod bodem II., kde bylo prokázáno, že obviněný jako podklad pro získání úvěru použil výsledovku ze dne 13. 7. 1993 k datu 30. 6. 1993, ve které byl vykázán zisk. Z výpovědi svědkyně V. A., účetní firmy A. Z., spol. s r. o., se však podává, že v tomto období společnost zisk nevykazovala. Vypracovala výsledovku za rok 1993 k datu 31. 12. 1993, kdy ztráta firmy dosahovala výše téměř 5 mil. Kč. Tato svědkyně popřela, že by vypracovala výsledovku ze dne 13. 7. 1993 ke dni 30. 6. 1993, na níž by byl vykázán zisk. Rovněž znalkyně L. P. předmětnou výsledovku s vykázaným ziskem nedohledala. Naopak, v účetnictví našla pouze výsledovku ze dne 13. 7. 1993, ve které je uvedena ztráta 417.797,- Kč. Výsledovka vypracovaná účetní paní A. ke dni 31. 12. 1993 vykazuje ztrátu společnosti A. Z., spol. s r. o. ve výši 4.692.588,91 Kč. I z účetnictví společnosti lze tedy poukázat na podvodný charakter jednání obviněného. Nejvyšší soud v podrobnostech odkazuje na str. 60 – 64 rozsudku soudu prvního stupně. Zcela jednoznačný závěr o naplnění subjektivní stránky trestného činu vyplývá z jednání obviněného pod bodem III. Půjčení uvedených částek pod slibem jejich návratnosti bylo ve špatné majetkové situaci obviněného značně nereálné. Zisk z činnosti společnosti A. Z., spol. s r. o. se rovněž nedal předpokládat. Bylo vyvráceno, že obviněný chtěl nebo měl v úmyslu peníze vrátit, protože z objektivního hlediska vrácení peněz bylo nemožné (v podrobnostech viz str. 64 – 65 rozsudku soudu prvního stupně). Sjednával-li úvěry nebo uzavíral půjčky proto, aby tím pokryl předchozí dluhy, není sporu, že jednal v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Pokud se obviněný domnívá, že je třeba hodnotit jeho subjektivní stránku až po vzniku závazkového vztahu, je zřejmé, že tuto argumentaci primárně odvíjí od jiného skutkového zjištění, než k jakému soudy dospěly. O takovou námitku nelze dovolání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. v žádném případě opřít. Nejvyšší soud má tedy za to, že dovolání obviněný podal z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. I zbývající části dovolání obviněného, zejména pokud poukazuje na ekonomické poměry ve společnosti, mají skutkovou podstatu. Vzhledem k tomu, že ve zbývající části má dovolání obviněného Ing. J. Š. stejný obsah jako dovolání spoluobviněného M. M., Nejvyšší soud na tuto pasáž odůvodnění v tomto usnesení odkazuje.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněných M. M. a Ing. J. Š. uplatněná s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože byla podána z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř., V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 28. srpna 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann