ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1150.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1150/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 10. září 2008 o dovolání obviněné A. Š., proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2007, č. j. 50 To 377/2007-576, v trestní věci vedené u Okresního soudu Plzeň-město pod sp. zn. 8 T 203/2000, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněné odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Okresního soudu Plzeň-město ze dne 30. 3. 2007, č. j. 8 T 203/2000-535, byli obvinění I. Š., A. Š. a J. M. uznáni vinnými trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestným činem výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák., kterých se dopustili jako spolupachatelé ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák. Obviněné A. Š. byl za tyto trestné činy uložen podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou roků. Podle §58 odst. 1 tr. zák. a podle §59 odst. 1 tr. zák. jí byl výkon tohoto trestu podmíněně odložen na zkušební dobu jednoho roku. Podle §228 odst. 1 tr. ř. bylo rozhodnuto o povinnosti všech tří obviněných nahradit poškozenému způsobenou škodu. Obviněnému I. Š. a obviněné A. Š. bylo uloženo, aby tuto škodu podle svých sil uhradili ve zkušební době.
K odvolání obviněných I. Š., A. Š. a J. M. Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 29. 8. 2007, č. j. 50 To 377/2007-576, podle §258 odst. 1 písm. d), e) odst. 2 tr. ř. zrušil napadený rozsudek ve výroku o trestech a při nezměněném výroku o vině a náhradě škody podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl, přičemž obviněné A. Š. podle §222 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. a §40 odst. 1 tr. zák. uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání jednoho roku, jehož výkon jí byl podle §58 odst. 1 tr. zák. a §59 odst. 1 tr. zák. podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání jednoho roku. Podle §59 odst. 2 tr. zák. byla obviněné uložena povinnost, aby ve zkušební době podmíněného odsouzení podle svých sil uhradila způsobenou škodu.
Dovolání obviněná opřela o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Domnívá se, že soud prvního stupně při hodnocení jejího jednání jako spolupachatelky nepřihlédl k některých faktům vyplývajícím z provedeného dokazování. Těžká újma na zdraví poškozenému F. M. byla způsobena mechanismem, jehož se nedopustila ani dopustit nemohla vzhledem k prokázanému obutí v době, kdy u poškozeného došlo ke vzniku zranění. Setrvává na názoru, že poškozeného F. M. se ani nedotkla a i kdyby bylo prokázáno, že udeřila do těla poškozeného, v době jejího úderu muselo již být zranění F. M. způsobeno, a to bez jakéhokoliv jejího vědomí při absenci jakékoliv předchozí domluvy s ostatními spoluobviněnými. Existence konkludentní dohody jí nebyla prokázána. Její samotná přítomnost na místě činu ještě nemůže znamenat, že byly naplněny podmínky spolupachatelství. Vzhledem k uvedeným skutečnostem navrhla, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadený rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 29. 8. 2007, sp. zn. 50 To 377/2007.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněné se vyjádřil. Konstatoval, že obviněná za situace, kdy obvinění Š. a M. poškozeného fyzicky napadli a srazili jej k zemi, se sama aktivně do fyzického napadání poškozených zapojila a nejprve úderem předmětem tyčovitého charakteru do hlavy srazila k zemi poškozeného J. M. a poté opakovaně udeřila ležícího F. M. Je tedy zřejmé, že tímto konkludentním jednáním jednala společně s obviněnými I. Š. a J. M., a to ve společném úmyslu způsobit poškozeným újmu na zdraví. Případná menší intenzita násilí není důvodem pro posouzení skutku obviněné odlišně od učiněné právní kvalifikace jednání spáchaného ve spolupachatelství. K naplnění pojmu spolupachatelství není třeba, aby se všichni spolupachatelé zúčastnili trestné činnosti stejnou měrou, stačí i částečné přispění, třeba i v podřadné roli, jen když je vedeno stejným úmyslem jako činnost ostatních pachatelů. V daném případě však s ohledem na charakter, intenzitu a použitý nástroj není možno hovořit pouze o podřadné roli obviněné. Argumentace obviněné, že jednání nemůže být posouzeno jako jednání spolupachatele, nemůže obstát. S ohledem na tyto skutečnosti státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl jako zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněnou jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněnou vznesené námitky naplňují jí uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Podle učiněného skutkového zjištění se obviněná trestného činu ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a trestného činu výtržnictví podle §202 odst. 1 tr. zák. spáchaných ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. dopustila se spoluobviněnými I. Š. a J. M. tak, že „všichni společně v P. dne 11. 11. 1999 kolem 21.00 h v S. ul. před domem č. po předchozí slovní rozepři napadli J. M., a F. M., tím, že obž. Š. F. M. nejprve úderem do hlavy srazil k zemi, kde do něho obž. Š. a obž. M. opakovaně kopali, poté obž. Š. předmětem tyčovitého charakteru nejprve úderem do hlavy srazila na zem J. M. a posléze opakovaně udeřila do těla ležícího F. M., načež obž. M. vícekráte J. M. na zemi ležícího udeřil, čímž způsobili J. M. tupé trauma lbi, tržnou ránu na hlavě a naražení levého předloktí s následným ambulantním ošetřením a omezením v obvyklém způsobu života po dobu dvou dnů, F. M. tupé zranění pravé očnice, otok a rozsáhlé podkožní krvácení do obou víček pravého oka, rozsáhlou prasklinu stěny pravé oční koule v celé horní polovině oka s vyhřeznutím nitroočních tkání, krvácení do očnice za bublem s následným oslepnutím pravého oka, což si vyžádalo okamžitý chirurgický zákrok a hospitalizaci na oční klinice v P. nejméně do 11. 12. 1999 a bylo spojeno s následnou slepotou pravého oka s vynětím celého orgánu dne 3. 1. 2000“.
Těžiště námitek obviněné spočívá v tom, že nemohla být spolupachatelkou jednání, při němž poškozený F. M. utrpěl těžkou újmu na zdraví. Zpochybňuje svou aktivní účast na společném jednání se spoluobviněnými I. Š. a J. M. Tvrdí, že mechanismem, jakým byla těžká újma na zdraví poškozenému způsobena, nemohla s ohledem na své obutí v dané době zranění poškozenému přivodit. Popírá, že poškozeného udeřila. Ke zranění poškozeného F. M. došlo bez jejího vědomí, bez předchozí domluvy s ostatními spoluobviněnými. Jinými slovy řečeno, má za to, že jí nebylo prokázáno, že by se na vzniku zranění poškozeného F. M. jakkoli podílela.
Její aktivní jednání se podává z tzv. skutkové věty výroku o vině, podle něhož „předmětem tyčovitého charakteru nejprve úderem do hlavy srazila na zem J. M. a posléze opakovaně udeřila do těla ležícího F. M.“. Je tedy zjevné, že aktivní účast obviněné soud prvního stupně objektivně zjistil a její podíl na zranění poškozeného F. M. je zřejmý. Stěžejní se v tomto směru stala výpověď poškozeného J. M., která byla podpořena nejen výpovědí svědka M. N. z přípravného řízení, ale taktéž stvrzena znaleckým posudkem znalce z oboru zdravotnictví – odvětví soudního lékařství.
Lze tedy konstatovat, že uvedená námitka nesouvisí s nesprávným právním posouzením skutku nebo s jiným nesprávným hmotně právním posouzením. Byť obviněná napadá institut spolupachatelství ve smyslu §9 odst. 2 tr. zák., podstatu shledává v tom, že na jednání spoluobviněných se nijak nepodílela. Svou povahou jde tedy o námitku ryze skutkové povahy. I přes tento závěr považuje Nejvyšší soud za vhodné dodat, že spolupachatelé trestného činu ublížení na zdraví odpovídají za celý následek společného jednání bez ohledu na okolnost, jaké konkrétní dílčí zranění bylo způsobeno konkrétním dílčím útokem toho kterého pachatele, a také bez ohledu na okolnost, že byl rozdíl v intenzitě jednání jednotlivých spolupachatelů (srov. 41/1993/III. Sb. rozh. tr.). Bylo prokázáno, že obviněná opakovaně fyzicky poškozeného F. M. napadala. Nebezpečnost jejího jednání je zvyšována tím, že k fyzickému útoku vůči poškozenému ji nezabránila ani skutečnost, že poškozený již po předchozích úderech spoluobviněných ležel na zemi. Lhostejná je tedy intenzita útoku a razantnost, neboť pokud poškozený ležel na zemi, byl již nepochybně zraněn a v tomto okamžiku již i další útoky, byť menší důraznosti, jichž se obviněná dovolává, nemohou mít vliv na posouzení jednání obviněné. K dalším útokům evidentně nebyl důvod, neboť poškozený byl po předchozích atacích natolik oslaben, že pro útočníky nepředstavoval žádné nebezpečí a nebylo nutno proti němu fyzicky útočit. Námitka obviněné, že je nutno zohlednit i časové hledisko a její obutí proto nemůže obstát. Obviněná viděla, v jakém stavu se poškozený na zemi nachází, přesto neváhala navázat na jednání spoluobviněných a fyzicky poškozeného napadnout (srov. č. 2180/1925 Sb. rozh. tr.). Je tedy zřejmé, že od jednání spoluobviněných se nedistancovala, spíše naopak, uvedeným jednáním vyjádřila jednoznačný souhlas s tím, k čemu jejich jednání směřovalo. Tím, že soudy ve svých odůvodnění uvedly, že všichni tři obvinění se svého jednání dopustili na místě dobře osvětleném, vyjádřily pouze tolik, že útoků spoluútočících si byli obvinění vědomi, neboť je mohli vzájemně dobře pozorovat. Není možno nechat bez povšimnutí také jednání obviněné, kterého se dopustila ve vztahu k J. M. Její úloha nebyla vůbec podřadná. Průběh incidentu vypovídá o tom, že obvinění se v útocích střídali, takže každý z nich v určitém čase útočil proti jednomu z poškozených. Úder předmětem tyčovitého charakteru proti nezletilému J. M. není rovněž možno nikterak zlehčovat. Tímto zásahem obviněná jednoznačně eliminovala možnost syna jakkoli pomoci svému otci. I to svědčí o tom, že znala záměr spoluobviněných a mohla si tudíž představit, k jakému následku v důsledku jednání spoluobviněných může dojít. Po subjektivní stránce se jednání dopustila přinejmenším v úmyslu nepřímém ve smyslu §4 písm. b) tr. zák. Není pochyb, že k vykonání trestného činu, tedy k těžké újmě na zdraví poškozeného obviněná přispěla značnou měrou. Bezesporu tak jednáním spáchaným ve spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. naplnila všechny znaky skutkové podstaty trestného činu ublížení zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. Ani za předpokladu, že by obviněná námitku spolupachatelství podle §9 odst. 2 tr. zák. vznesla právně kvalifikovaným způsobem, nemohl by Nejvyšší soud obviněné přisvědčit.
Uplatnila-li obviněná dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je zjevné, že není spokojena s tím, jak soudy hodnotily důkazy a jaké závěry z nich dovodily. Takovéto námitky svědčí o tom, že obviněná brojí toliko proti skutkovému zjištění. V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněná nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněná dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněná se neztotožňuje s hodnocením důkazů s tím, že dokazování je neúplné, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněnou v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněné uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 10. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann