ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1180.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1180/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 24. září 2008 o dovolání obviněného O. J., proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2008, č. j. 5 To 268/2008-279, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově pod sp. zn. 103 T 255/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 13. 6. 2008, č. j. 5 To 268/2008-279, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného O. J. proti rozsudku Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 21. 4. 2008, č. j. 103 T 255/2007-263, jímž byl obviněný uznán vinným jednak trestným činem loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., jednak trestným činem neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. Za tyto trestné činy mu byl podle §234 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. a §42 odst. 1 tr. zák. uložen souhrnný trest odnětí svobody v trvání jedenácti roků. Pro výkon tohoto trestu byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou. Současně byl zrušen výrok o trestu z rozsudku Okresního soudu v Ostravě ze dne 12. 9. 2007, č. j. 71 T 75/2007-50, který nabyl právní moci dne 12. 9. 2007, jakož i všechna další rozhodnutí na tento výrok obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu. Podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 2 tr. ř. bylo rozhodnuto o nároku poškozeného na náhradu škody.
Dovolání obviněný opřel o dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. s tím, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Obviněný popírá, že by se jednání, které je mu je kladeno za vinu, dopustil. Namítá, že poškozený v přípravném řízení nepoznal osobu, která měla uvedený trestný čin loupeže spáchat, neboť osobu pachatele popsal zcela jinak, než jak obviněný vypadá. Poškozený dále tvrdí, že v době, kdy mělo dojít ke spáchání trestného činu, byl v podnapilém stavu a proto se obviněný domnívá, že v daném případě neexistují důkazy, kterého by ho usvědčovaly. Má za to, že nebylo prokázáno, že by se uvedeného skutku dopustil, přičemž na základě provedených důkazů ho nebylo možno uznat vinným. Z těchto důvodů navrhl, aby „rozsudek Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ve znění usnesení krajského soudu byl zrušen a věc vrácena zpět okresnímu soudu k dalšímu rozhodnutí nebo aby dovolací soud sám ve věci rozhodl“.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství využil svého práva a k dovolání obviněného se vyjádřil. Konstatoval, že z obsahu dovolání obviněného je evidentní, že obviněný v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepřípustně napadá způsob, jakým soudy obou stupňů vyhodnotily důkazy shromážděné v předmětné trestní věci, přičemž tak činí prostřednictvím polemiky s vykonaným skutkovým zjištěním. Státní zástupce dospěl k závěru, že obviněný se ve svém mimořádném opravném prostředku výlučně soustředil na zpochybňování rozsahu dokazování a hodnocení důkazů ve smyslu ustanovení §2 odst. 5, odst. 6 tr. ř., přičemž takovou formu uplatnění námitek nelze v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale ani žádného dalšího z dovolacích důvodů zakotvených v ustanovení §265b tr. ř., akceptovat. Za této situace státní zástupce navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. odmítl, protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
K závěru, že obviněný spáchal trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák. jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák. a trestný čin neoprávněného držení platební karty podle §249b tr. zák. dospěly soudy na základě skutkového zjištění spočívajícím v tom, že obviněný „dne 17. 3. 2007 kolem 08:00 hodin v H., okres K., v hotelovém domě I., po zaklepání vstoupil do hotelového pokoje č., kde se nacházel K. T., který si pokoj pronajal za účelem pohlavního styku s V. M., jenž byl jmenovanému zprostředkován A. J., po předchozím pronesení vulgárních nadávek na adresu V. M., uchopil K. T. jednou rukou pod krkem a držíc v druhé ruce kovovou tyč, požadoval po tomto předložení peněženky, kteréžto výzvě jmenovaný z obavy o své zdraví vyhověl, a O. J. z peněženky vytáhl finanční hotovost ve výši nejméně 4.000,- Kč a dvě platební karty G., při tom požadoval napsání PIN kódu ke kartám a následně také vzal jmenovanému mobilní telefon zn. Samsung SGH X 700 IMEI včetně SIM karty a následně za doprovodu V. M. hotelový pokoj opustil“,
přičemž tohoto jednání se dopustil i přesto, že byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné – pobočka v Havířově ze dne 22. 12. 1999, sp. zn. 101 T 233/99 ve spojení s usnesením Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. 2. 2000, sp. zn. 5 To 86/2000, uznán vinným mimo jiné i pro trestný čin loupeže podle §234 odst. 1 tr. zák., jehož se dopustil jako zvlášť nebezpečný recidivista podle §41 odst. 1 tr. zák., a byl mu uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání devíti roků, který částečně vykonal, kdy usnesením Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 17. 2. 2006, sp. zn. 0 Nt 762/2006, bylo rozhodnuto o přerušení výkonu tohoto trestu ze zdravotních důvodů, a to na dobu od 22. 2. 2006 do 22. 2. 2007, kdy však výkon zbytku trestu v délce 787 dnů nenastoupil a dne 15. 6. 2007 po zadržení Policií ČR byl dodán do výkonu zbytku trestu.
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. Obviněný v podaném dovolání napadá výpověď poškozeného s tím, že ho bezpečně nepoznal. Navíc podle obviněného soudy dostatečně nevzaly v úvahu skutečnost, že poškozený byl v době spáchání trestného činu v podnapilém stavu. Za této situace podle názoru obviněného nemůže být výpověď poškozeného významným usvědčujícím důkazem. Nejvyšší soud má za to, že na str. 11 rozsudku se soud prvního stupně pečlivě vyjádřil k rekognici in natura, která proběhla dne 5. 9. 2007 v prostorách V. v. v O., totiž, že byla provedena až po zahájení trestního stíhání obviněného, a to v souladu s trestním řádem, neboť jestliže poškozenému šest měsíců před tím byly předloženy fotografie, na nichž obviněného nepoznal, nemůže mít tato skutečnost vliv na zákonnost provedené rekognice in natura. Odvolací soud na uvedenou námitku obviněného reaguje tím, že podle protokolu o rekognici poškozený opakovaně označil mezi čtyřmi osobami právě obviněného s poukazem na jeho postavu, když s ohledem na skutečnosti uvedené ve spisu nelze konstatovat, že by provedená rekognice byla nezákonná (str. 3 usnesení). Soud prvního stupně se rovněž zabýval skutečností, že poškozený byl v předmětný den v podnapilém stavu. Z tohoto důvodu se soud prvního stupně zaměřil na další, ve věci provedené důkazy (výpověď svědkyně G. J., záznamy o telekomunikačním provozu, zprávy G. o výběrech z bankomatů), na základě nichž posléze učinil závěr, že skutek byl spáchán obviněným. Nejvyšší soud neshledal ničeho, co by v uvedené souvislosti soudu prvního stupně vytkl. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Uvedený postup by přicházel v úvahu, pokud by obviněný uplatnil námitky právně relevantního charakteru, což se v daném případě nestalo, protože obviněný dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, protože obviněný v dovolání poukazuje toliko na nedostatky mající původ v samotném skutkovém zjištění soudu, když brojí především proti tomu, jaké závěry soudy učinily na podkladě znaleckého posudku. Je tedy zřejmé, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti, která přezkoumání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá. Jak bylo shora uvedeno, prostřednictvím dovolání nelze odstraňovat ani nedostatky ve skutkovém zjištění, dokazování doplňovat či provádět nové hodnocení důkazů. Takto pojaté dovolací námitky však nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Lze proto uzavřít, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.
Hodnotící úvahy k uvedeným námitkám obviněného soud prvního stupně rozvedl na str. 10 – 12 svého rozsudku a odvolací soud na str. 2 – 3 svého usnesení, přičemž tato odpovídají svou povahou znění §125 odst. 1 tr. ř., resp. §134 odst. 2 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění rozsudku rovněž uvedl, z jakého důvodu nevyhověl návrhu obhajoby na vypravování znaleckého posudku na duševní stav poškozeného K. T. a proč provedení tohoto důkazu považoval za nadbytečné.
V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž zpochybňuje především výpověď poškozeného (protože sám spáchání skutku popírá), Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného O. J. uplatněné s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann