ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1222.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1222/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 30. září 2008 o dovolání obviněného R. P., proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2008, č. j. 8 To 174/2008-194, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 3 T 76/2006, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2008, č. j. 8 To 174/2008-194, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 6. 2. 2008, č. j. 3 T 76/2006-167. Tímto rozsudkem byl obviněný v bodě 1. výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, 2 tr. zák. a v bodě 2. výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. Za uvedené trestné činy soud prvního stupně podle §37 tr. zák. upustil od uložení souhrnného trestu, a to vzhledem k rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 7/2006. Dále byl v bodě 3. a 4. výroku o vině uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák. a v bodě 5. výroku o vině trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák., přičemž za tuto trestnou činnost mu byl podle §235 odst. 1 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání dvou let. Pro výkon tohoto trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. Naproti tomu byl podle §226 písm. b) tr. ř. zproštěn obžaloby pro skutky spáchané v červnu 2006 a prosinci 2005, ve kterých byly spatřovány dílčí útoky trestného činu podvodu podle §250 odst. 1 tr. zák., neboť tyto skutky nejsou trestným činem. O nárocích poškozených na náhradu škody bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř. a podle §229 odst. 3 tr. ř.
Jak vyplývá z obsahu dovolání, obviněný prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. uplatnil dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. spatřuje v tom, že soud prvního stupně provedl neúplné dokazování, pokud na základě návrhu obviněného neprovedl výslech doc. Ing. Z. Č. a Z. M. Je přesvědčen, že výslech těchto svědků by prokázal, že se skutku pod bodem 5. výroku rozsudku nedopustil. Pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. namítá, že mu neměl být rozsudkem soudu prvního stupně uložen za skutky pod bodem 3. – 5. výroku o vině samostatný trest, neboť stejně jako u skutků pod bodem 1. a 2. výroku měla být jeho trestná činnost posuzována v souběhu k trestné činnosti z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi pod sp. zn. 1 T 7/2006. V této trestní věci byl rozsudek vyhlášen dne 14. 6. 2007, tedy poté, co došlo ke spáchání skutků pod bodem 3. – 5. výroku o vině. Proto měl být obviněnému ukládán i za tyto skutky souhrnný trest. Z těchto důvodů obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, 2 tr. ř. napadené usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 4. 2008, sp. zn. 8 To 174/2008, zrušil, a to ve všech výrocích, a to včetně dalších rozhodnutí na zrušená rozhodnutí obsahově navazující, pokud vzhledem ke změně, k níž došlo zrušením, pozbyla podkladu, a podle §265l odst. 1 tr. ř. přikázal Krajskému soudu v Brně, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.
Státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství označila v rámci svého vyjádření dovolání obviněného za nedůvodné. Má za to, že s otázkou souhrnného trestu se správně ve svém rozsudku (str. 2) vypořádal již soud druhého stupně, když v posuzovaném případě zjistil, že rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 7/2006, byl obviněný odsouzen za trestný čin, který spáchal před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 T 164/2005. Proto byl obviněnému uložen souhrnný trest, za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku 3 T 164/2005. Ve vícečinném souběhu jsou tedy trestné činy obviněného spáchané před vyhlášením prvního odsuzujícího rozsudku, tj. rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 T 164/2005. Skutky spáchané po tomto datu jsou ve vztahu recidivy, i pokud byly spáchány před vyhlášením rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 7/2006, protože tímto rozhodnutím byl navozen právní stav odsouzení pachatele za sbíhající se trestnou činnost spáchanou k datu 12. 4. 2006. Podle státní zástupkyně okresní soud nepochybil, pokud v posuzované věci trestné činy podvodu ad 1. – 2. výroku o vině, jichž se obviněný dopustil dne 6. 1. 2006 a 1. 2. 2006, posoudil jako sbíhající se, protože byly spáchány předtím, než byl vyhlášen první odsuzující rozsudek Okresním soudem v Břeclavi dne 12. 4. 2006. Výrok o trestu, jímž bylo upuštěno od uložení souhrnného trestu se vztahoval k výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 7/2006, protože i tímto rozsudkem byl obviněný odsouzen pro trestný čin spáchaný před datem 12. 4. 2006 a za sbíhající trestnou činnost byl obviněnému uložen souhrnný trest za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2006, sp. zn. 3 T 164/2005. Teprve po vyhlášení rozsudku 3 T 164/2005 dne 12. 4. 2006 začal obviněný páchat trestnou činnost bod bodem ad 3. - 4. výroku o vině v předmětné věci, a to pokračující trestný čin podvodu ve dnech 11. 12. 2006 a 28. 1. 2007 a pod bodem 5., tedy se dne 15. 10. 2006 dopustil trestného činu vydírání. Dle shora uvedených zásad nemůže jít o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je z tohoto důvodu vyloučeno. Z uvedeného vyplývá, že obviněnému byl okresním soudem za pokračující trestný čin podvodu a vydírání (za skutky pod body 3. – 5. výroku o vině) správně uložen za použití §35 odst. 1 tr. zák. úhrnný trest. Námitky obviněného jsou tak zjevně neopodstatněné. Státní zástupkyně navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájkyně [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněné zákonem stanovené dovolací důvody, jichž existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř. Nejvyšší soud vycházel z toho, že obviněný uplatnil prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř. dva dovolací důvody, a to dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
Nelze přehlédnout, že námitky, které obviněný uplatnil v rámci mimořádného opravného prostředku, tj. v dovolání, jsou obsahově shodné s námitkami, kterými se zabýval soud prvního i druhého stupně a na něž také v odůvodnění svých rozhodnutí uvedené soudy reagovaly. K tomu Nejvyšší soud považuje za potřebné uvést, že „opakuje-li obviněný v dovolání v podstatě jen námitky uplatněné již v řízení před soudem prvního stupně a v odvolacím řízení, s kterými se soudy obou stupňů dostatečně a správně vypořádaly, jde zpravidla o dovolání zjevně neopodstatněné ve smyslu §265i odst. 1 písm. e) tr. ř.“ (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 2002, sp. zn. 5 Tdo 86/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2002, svazek 17, pod T 408). Jak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., tak pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. obviněný uplatnil stejné námitky jako v předcházejícím řízení. Jestliže soudu prvního stupně vytýká, že neprovedl opětovný výslech svědků doc. Ing. Z. Č. a Z. M., je třeba uvést, že není povinností soudu přizpůsobovat průběh dokazování potřebám obviněného a provádět výslechy svědků opakovaně proto, že obviněný se jejich výslechu u hlavního líčení z vlastní viny neúčastnil. V dané věci soud prvního stupně považoval opakovaný výslech těchto svědků za zcela nadbytečný, neboť na základě jejich výslechů dosud provedených bylo možnost učinit spolehlivý závěr o vině obviněného. Ostatně k tomu se soud prvního stupně podrobně vyjádřil na str. 14 svého rozsudku. V podrobnostech týkajících se skutkových zjištění Nejvyšší soud v plném rozsahu odkazuje na odůvodnění soudu prvního stupně (str. 8 – 16 rozsudku). V této části dovolání obviněného je zřejmé, že dovolání opřel o námitky ryze skutkové povahy, mající původ v samotném skutkovém zjištění soudu, když brojí především proti tomu, jaké závěry soudy učinily na základě provedeného dokazování. Je tedy zjevné, že obviněný dovolání zaměřil výhradně do oblasti, která přezkoumání v rámci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nepodléhá. Jak bylo shora uvedeno, prostřednictvím dovolání nelze odstraňovat ani nedostatky ve skutkovém zjištění, dokazování doplňovat či provádět nové hodnocení důkazů. Takto pojaté dovolací námitky nejsou primárně založeny na soudem prvního a druhého stupně zjištěném skutkovém stavu věci, nýbrž na jiném skutkovém zjištění, jehož změny se obviněný domáhá. Lze proto uzavřít, že obviněný dovolání neopřel o námitky právní, nýbrž o námitky ryze skutkové, které z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemohou obstát.
Jak již bylo uvedeno, soud prvního stupně uvedl, z jakého důvodu nevyhověl návrhu obhajoby na opakované výslechy uvedených svědků a proč jejich provedení nebylo nutno znovu opakovat (svědkové byli slyšeni u hlavního líčení v nepřítomnosti obviněného). Hodnotící úvahy stran skutkového zjištění soud prvního stupně rozvedl na str. 8 – 16 rozsudku, přičemž toto svou povahou odpovídá znění §125 odst. 1 tr. ř.
V této souvislosti musí Nejvyšší soud opětovně zdůraznit, že je vázán skutkovým zjištěním učiněným v předchozím řízení. Námitky skutkového charakteru nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit, protože jimi obviněný nikterak nenamítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Je třeba uvést, že hodnocení důkazů je výsadním právem soudu prvního stupně a dovolacímu soudu nepřísluší provádět jejich přehodnocování (čehož se obviněný dovolává). Protože z obsahu dovolání je patrno, že obviněný se neztotožňuje s hodnocením důkazů, přičemž s ohledem na neprovedení opětovného výslechu svědka doc. Ing. Z. Č. a Z. M. považuje dokazování za neúplné, Nejvyšší soud dodává, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení. V souvislosti s formálním odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a nezbytnost postupu Nejvyššího soudu podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. je nutno zmínit usnesení Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Nejvyšší soud pokládá rovněž za potřebné doplnit, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04). To platí i pro dovolací řízení.
I přes shora rozvedený obsáhlý výklad ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je nezbytné připomenout, že proti rozsudku soudu prvního stupně bylo obviněným podáno odvolání, a to pouze do výroku o trestu odnětí svobody, tudíž jím vznášené výhrady vůči skutkovým závěrům ohledně trestného činu vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák. (výrok pod bodem 5 rozsudku soudu prvního stupně) jsou z pohledu §265i odst. 1 písm. a) tr. ř. neakceptovatelné, neboť obviněný v řízení o odvolání napadá pouze výrok o trestu, v řízení o dovolání však i výrok o vině (zmíněným trestným činem vydírání podle §235 odst. 1 tr. zák.).
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. lze uplatnit tehdy, byl-li obviněnému uložen takový druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo mu byl uložen trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou v trestním zákoně na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Pod tímto dovolacím důvodem obviněný napadá výrok o trestu s tím, že rovněž za skutky pod bodem 3. – 5. výroku o vině mu měl být uložen souhrnný trest, a nikoliv trest úhrnný jako trest samostatný.
Nedostatek v posouzení, zda byly trestné činy spáchány za okolností vyžadujících uložení souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák., lze úspěšně namítat prostřednictvím dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., neboť se může jednat o nesprávné hmotně právní posouzení. Otázka, zda jsou dva trestné činy spáchány ve vícečinném souběhu a zda za ně má být za podmínek §35 odst. 2 tr. zák. ukládán souhrnný trest, je totiž otázkou hmotného práva, byť jde o jiné hmotně právní posouzení než právní posouzení skutku (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2002, sp. zn. 5 Tdo 933/2002, publikované v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu/C. H. BECK, ročník 2003, svazek 21, pod T 501). Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kriterií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. (srov. č. 22/2003 Sb. rozh. tr.). Byť je zjevné, že námitka stran ukládání souhrnného trestu měla být obviněným správně uplatněna výhradně pod dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., nelze si nevšimnout, vzájemné provázanosti obviněným uplatněných námitek pod ustanovení §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. Rovněž je třeba uvést, že vzájemně námitkami provázané dovolací důvody jsou pouhým opakováním toho, k čemu se soudy již vyjádřily. Nejvyšší soud proto shledal uvedenou námitku jako zjevně neopodstatněnou.
Podle §35 odst. 2 tr. zák. soud uloží souhrnný trest podle zásad uvedených v odstavci 1 §35 tr. zák., když odsuzuje pachatele za trestný čin, který spáchal dříve, než byl soudem prvního stupně vyhlášen odsuzující rozsudek za jiný jeho trestný čin.
V dané věci je podstatné, že souhrnný trest rozsudkem Okresního soudu v Břeclavi ze dne 14. 6. 2007, sp. zn. 1 T 7/2006, byl obviněnému uložen za současného zrušení výroku o trestu z rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2006, č. j. 3 T 164/2005-56.
Více trestných činů je v souběhu jen potud, pokud mezi spácháním časově prvního z nich a časově posledního z nich nebyl vyhlášen soudem prvního stupně odsuzující – byť nepravomocný – rozsudek za nějaký trestný čin. Činy spáchané po odsuzujícím rozsudku od doby jeho právní moci, je nutno posoudit obdobně jako recidivu (srov. č. 8/1974-II. Sb. rozh. tr.). Ukládá-li soud v témže rozsudku trest za trestný čin, jímž byl obviněný pravomocně uznán vinným jiným rozsudkem a za další trestný čin spáchaný po vyhlášení onoho rozsudku, uloží za každý z těchto trestných činů trest samostatný (srov. č. 47/1992 Sb. rozh. tr.). Jestliže obviněný spáchal další trestný čin po právní moci prvního odsuzujícího rozsudku soudu prvního stupně, třebas tento rozsudek byl v pozdějším řízení zrušen a v téže věci byl vyhlášen nový rozsudek, kterému spáchání dalšího trestného činu předcházelo, nejde o souběh trestných činů, ale o recidivu a uložení souhrnného trestu je tu vyloučeno (srov. č. 41/1968 Sb. rozh. tr.).
Z uvedeného vyplývá, že v posuzované věci ve vícečinném souběhu podle zásad o ukládání souhrnného trestu podle §35 odst. 2 tr. zák. mohou být skutky, které obviněný spáchal před datem 12. 4. 2006. Jedná se tedy toliko o skutky pod bodem 1. a 2. výroku o vině. Skutku pod bodem 1. výroku o vině se obviněný dopustil dne 1. 2. 2006, skutku pod bodem 2. výroku o vině dne 6. 1. 2006. Další skutky obviněný spáchal až po vyhlášení rozsudku Okresního soudu v Břeclavi ze dne 12. 4. 2006, č. j. 3 T 164/2005-56, nelze tudíž mít za to, že trestné činy pod body 3. – 5. výroku o vině, které obviněný spáchal 11. 12. 2006, 28. 1. 2007 a 15. 10. 2006, jsou ve vícečinném souběhu s trestnou činností, kterou obviněný spáchal před datem 12. 4. 2006. Trestnou činnost spáchanou po tomto datu je třeba považovat za recidivu, za níž přichází v úvahu uložení samostatného trestu. Pokud soud prvního stupně obviněnému uložil za skutky pod bodem 3. – 5. výroku o vině podle §35 odst. 1 tr. zák. trest úhrnný, odpovídá tento postup ustanovení §35 odst. 1 tr. zák. a uložení úhrnného trestu soudem prvního stupně bylo zcela na místě. Nejvyšší soud proto shledal uplatněnou námitku obviněného jako nedůvodnou. V podrobnostech lze odkázat na str. 17 - 18 rozsudku soudu prvního stupně a také na str. 2 usnesení odvolacího soudu.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného R. P. uplatněné s odkazem na dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. g) a h) tr. ř. odmítl, a to podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání, aniž věc musel meritorně přezkoumávat ve smyslu §265i odst. 3 tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. září 2008
Předseda senátu:
JUDr. Jan Engelmann