ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.1282.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 1282/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání dne 16. října 2008 o dovolání obviněného L. Č., proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 13 To 1/2008-157, v trestní věci vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 2 T 53/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 13 To 1/2008-157, byl z podnětu odvolání obviněného podle §258 odst. 1 písm. b), c) tr. ř. v celém rozsahu zrušen rozsudek Okresního soudu v Pardubicích ze dne 16. 11. 2007, č. j. 2 T 53/2007-127, kterým byl obviněný uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen podle §222 odst. 1 tr. zák. trest odnětí svobody v trvání čtyř let, když pro výkon uloženého trestu byl obviněný podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou, a nově podle §259 odst. 3 tr. ř. byl obviněný odvolacím soudem uznán vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §221 odst. 1 tr. zák. a byl mu uložen trest podle §221 odst. 1 tr. zák. v trvání jednoho roku a tří měsíců, když pro výkon uloženého trestu byl podle §39a odst. 2 písm. b) tr. zák. zařazen do věznice s dozorem a dále bylo rozhodnuto o nároku poškozené podle §228 odst. 1 tr. ř. (shodně jako v rozsudku soudu prvního stupně).
Proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 29. 1. 2008, č. j. 13 To 1/2008-157, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., když naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „z provedeného dokazování nevyvstanul jediný důkaz, který by obviněného přímo usvědčoval ze spáchání trestného činu ublížení na zdraví“. Obviněný trvá na své nevině a odvolacímu soudu vytýká, že se dostatečně nezabýval okolnostmi, jež předcházely incidentu a byly relevantními co do jeho následného průběhu, dále pak i to, že posoudil věrohodnost, ovládací a rozpoznávací schopnosti poškozeného neadekvátně jeho stavu v době incidentu a před ním a nezohlednil, že i odsouzený byl v důsledku incidentu poraněn, ačkoliv toto nebylo zdokumentováno. Má za to, že byl uznán vinným na základě nesourodé a nekontinuální výpovědi poškozeného. V další části dovolání (ad III. a IV. dovolání) poukazuje na jednotlivé pasáže z výpovědí svědků, kteří, jak nepřímo z jím uplatněné argumentace vyplývá, vypovídali v jeho prospěch, či poukazuje na další důkazy – znalecký posudek, s tím, že ani soud prvního stupně ani soud odvolací nezohlednily z těchto důkazů skutečnosti hovořící v jeho prospěch. Podle obviněného mělo být rovněž vzato v úvahu, že poškozený v době, kdy byl v pracovní neschopnosti, navštěvoval bar M., kde požíval alkoholické nápoje a v té souvislosti poukázal na výpověď svědkyně B., která měla poškozeného vidět v baru již po třech dnech po incidentu, přičemž na něm nezaznamenala žádné zvláštnosti, které by osvědčovaly např. zhoršený zdravotní stav poškozeného. Soudům pak v této souvislosti vytýká, že na tuto oblast nezaměřily své dokazování. Podle mínění obviněného nelze ani souhlasit se závěry soudu prvního stupně co do prokázání jeho viny plynoucí z výpovědi soudního znalce resp. znaleckého posudku, dále pak „podotýká, že nedošlo k jakýmkoliv zevním zraněním poškozeného, resp. tato nebyla zdokumentována, ačkoliv se poškozený podrobil důkladné lékařské prohlídce“. Vzhledem k tomu, že nebylo s ohledem na okolnosti shora uvedené prokázáno, že úmysl pachatele směřoval k úmyslnému jednání odsouzeného - ke způsobení újmy, a vzhledem k tomu, že nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka Pardubice ze dne 29. 1. 2008, č. j. 13 To 1/2008 - 157, a řízení zastavil.
Státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství, který se k dovolání obviněného vyjádřil, navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítl podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., když poukázal na to, že převážná část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení důkazů, avšak takové námitky nemohou zmíněný dovolací důvod naplnit. Podle názoru státního zástupce dovolacímu důvodu odpovídá pouze námitka nedostatku úmyslného zavinění a námitka, že skutek nenaplnil skutkovou podstatu trestného činu po stránce materiální. V uvedené argumentaci se však jedná o dovolání zjevně neopodstatněné.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. a) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl krajský soud k následujícímu skutkovému zjištění: „obviněný dne 9. 9. 2006 v době od 06.45 hod. do 06.50 hod. na pánském WC v baru M. v H., ul. V., fyzicky napadl P. Š., a to údery pěstí do obličejové části hlavy, v důsledku čehož poškozený upadl na zem, kde jej L. Č. dále napadal pěstmi do hlavy a kdy tímto jednáním bylo poškozenému způsobeno zranění – štěrbinová zlomenina lební klenby v pravé spánkové krajině, otok rtu a pohmoždění břišní stěny, což si vyžádalo hospitalizaci na neurochirurgické a traumatologické klinice N. P. od 9. 9. 2006 do 14. 9. 2006, přičemž poškozený trpěl bolestmi hlavy a dalšími obtížemi po dobu nejméně tří týdnů“.
V souvislosti s podaným dovoláním je nutno uvést, že argumentace uplatněná v tomto mimořádném opravném prostředku je obsahově totožná s argumentací, kterou uplatnil obviněný v řízení předcházejícím řízení o dovolání. Ve vztahu ke zjištěnému skutkovému stavu je potřebné zmínit, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu, pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. Soud prvního stupně, který obviněného uznal vinným trestným činem ublížení na zdraví podle §222 odst. 1 tr. zák. dospěl k téměř identickému skutkovému zjištění jako soud odvolací, když jediný rozdíl byl v tom, že zatímco soud odvolací konstatoval v závěru skutkového zjištění, že „poškozený trpěl bolestmi hlavy a dalšími obtížemi po dobu nejméně tří týdnů“, ve skutkovém zjištění soudu prvního stupně v uvedené části bylo zjištěno, že šlo o následnou pracovní neschopnost do 28. 10. 2006“.
Z pohledu uplatněných námitek obviněným je třeba uvést, že tyto jsou téměř výhradně skutkového charakteru, tedy z pohledu uplatněného dovolacího důvodu /§265b odst. 1 písm. g) tr. ř. – právně irelevantní/. Do této kategorie je třeba zahrnout jeho výhrady, kdy poukazuje na to, že „i nadále trvá na své nevině“; odvolacímu soudu vytýká, že se nezabýval okolnostmi, jež předcházely incidentu, že nesprávně posoudil věrohodnost, ovládací a rozpoznávací schopnosti poškozeného; odvolací soud z výpovědi svědkyně dovodil nesprávný a nepodložený závěr o napadení odsouzeného poškozeným, …uvedený závěr odvolacího soudu tedy pokládá za zcela neodůvodněný a soudu vytýká, že v tomto smyslu nezohlednil výpověď poškozeného i svědecká tvrzení o jeho podnapilosti; soud nepřihlédl ke zdánlivě banální skutečnosti apod. Veškeré tyto námitky jsou soustředěním výhrad obviněného nikoli proti právnímu hodnocení skutku, ale jedná se o výhrady ke způsobu, jakým soudy hodnotily provedené důkazy. S tímto hodnocením obviněný nesouhlasí a sám konstruuje na částech výpovědí jemu vyhovujících vlastní průběh konfliktu – tudíž skutkový stav, který odpovídá jeho představám. Námitky, které však v souvislosti s tímto hodnocením vznáší jsou skutkového charakteru, spadající pod ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř. Odvolací soud považoval skutková jištění soudu prvního stupně až na závěr ohledně pracovní neschopnosti za správný, když sám toto skutkové zjištění nahradil zjištěním, že poškozený trpěl bolestmi hlavy a dalšími obtížemi po dobu nejméně tří týdnů. Z rozhodnutí odvolacího soudu nevyplývá žádné zpochybnění závěru, že to byl obviněný, kdo se násilného jednání vůči poškozenému dopustil. V tomto směru pak lze odkázat na hodnotící úvahy soudu prvního stupně zejména na str. 7 – 9, které jsou plně v souladu s ustanovením §125 odst. 1 tr. ř. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozhodnutí přesvědčivě vyložil, proč neuvěřil výpovědi obviněného a svědků, jejichž výpovědí se obviněný dovolává i v rámci mimořádného opravného prostředku. Rozvedl, které důkazy vyvracejí verzi průběhu skutkového děje tvrzeného obviněným, event. i jím zmiňovanými svědky, kdy poukazuje na řadu rozporů ve výpovědích svědků, kteří podle mínění obviněného prokazují jeho nevinu. V rámci těchto hodnotících úvah je rovněž v kontextu dalších důkazů hodnocen znalecký posudek, resp. jeho závěry, které ve spojení s dalšími v rozsudku zmíněnými důkazy vedou k závěru, že to byl obviněný, který se v nepřímém úmyslu dopustil trestného činu ublížení na zdraví. Nad rámec shora uvedených hodnotících úvah považuje Nejvyšší soud za vhodné v rámci objektivity k argumentaci obviněného uvést, že lze těžko předpokládat přítomnost poškozeného v baru M. tři dny po předmětném incidentu, když z dokladů založených ve spise vyplývá, že obviněný byl v nemocnici od 9. 9. 2006 do 14. 9. 2006 (k napadení poškozeného došlo dne 9. 9. 2006). Obstát nemůže ani argumentace obviněného o nezjištění zevních poranění poškozeného, když např. z výpovědi svědkyně B. má soud za zjištěné, že viděla „jak poškozenému podél ucha teče krev“. Tato skutečnost s tvrzením poškozeného o tom, že mu tekla po úderu obviněným krev ze rtu a nosu je pak nepřímo v souladu se zmíněným zjištěním krevní stopy a znaleckým posudkem, kdy znalec (č. l. 109 spisu) uvedl, že „lze připustit, že jakékoli krvácející poranění např. z nosu, trhliny sliznice, dutiny ústní nebo rtu, ale i např. uvažované poranění pravé spánkové krajiny, mohlo vést k zanechání stopy charakterem uvedené krevní skvrny“.
V souvislosti s uplatněnými námitkami obviněným v podaném dovolání je nutno připomenout rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, kde tento mj. uvedl; označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem.“
Dále je potřebné uvést, že z argumentace obviněného uplatněné v dovolání vyplývá, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem, brojí proti hodnocení důkazů a namítá neúplnost dokazování, což podle jeho představ by vedlo ke skutkovému zjištění, které by sice odpovídalo jeho představám, nikoli však zjištěnému skutkovému stavu, který je předmětem dovolání. K uvedené problematice je potřebné uvést rozhodnutí Ústavního soudu dne 4. 5. 2005, sp. zn. II. ÚS 681/04, kde tento uvedl, že „ právo na spravedlivý proces není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám stěžovatele. Uvedeným právem je pouze zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona a v souladu s ústavními principy“.
Nejvyšší soud se neztotožnil s názorem státního zástupce, že za právně relevantní lze označit námitku, kterou obviněný brojí proti tomu, že právní posouzení skutku je nesprávné, neboť obviněný namítá nedostatek úmyslného zavinění, byť navrhuje dovolání odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Zde je třeba uvést, že problematika zavinění je otázkou hmotně právní, tudíž by bylo možno se jí zabývat z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., to však pouze za předpokladu, že by byla vázána na neexistenci tohoto znaku v případě skutkového zjištění. Ze skutkového zjištění však vyplývá, že obviněný poškozeného napadl a když tento po úderu upadl na zem, obviněný dále poškozeného napadal pěstmi do hlavy a tímto jednáním mu způsobil zranění výše popsaná. Vzhledem k tomu, že obviněný napadal poškozeného opakovanými údery, srazil ho na zem, musel si být s ohledem na intenzitu vedených útoků vědom toho, že svým jednáním může poškozenému ublížit na zdraví a s takovým následkem byl srozuměn. Z uvedeného pak plyne, že skutek spáchal přinejmenším v nepřímém úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Námitky obviněného však spočívají v tom, že „mu nebylo prokázáno soudem prvního stupně, že by jeho jednání směřovalo ke způsobení újmy“ a v tomto směru polemizuje s úvahami - hodnotícími závěry soudů (viz výklad shora), takové námitky jsou však primárně skutkové, neboť je jimi zpochybňován zjištěný skutkový stav; takové námitky nemohou naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. a dovolání je třeba odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. Pokud jde o námitku obviněného, že jeho jednáním nebyla naplněna materiální stránka trestného činu, lze tuto námitku považovat za právně relevantní. V této souvislosti však lze plně odkázat na byť krátké, přesto výstižné hodnocení materiální stránky trestného činu odvolacím soudem na str. 5 odůvodnění jeho rozsudku. Stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je určován zejména významem chráněného zájmu, který byl činem dotčen, způsobem provedení činu a jeho následky, okolnostmi, za kterých byl čin spáchán, osobou pachatele, mírou jeho zavinění a jeho pohnutkou (viz. §3 odst. 4 tr. zák.). K osobě obviněného se velmi podrobně vyjádřil soud prvního stupně na str. 7 svého rozsudku (pro násilnou trestnou činnost byl obviněný již v minulosti odsouzen, pro násilné jednání - fyzické napadení jiné osoby byl již projednáván přestupkovou komisí), jednání obviněného směřovalo proti zdraví jiného, jednalo se o opakované údery s následnou hospitalizací poškozeného v nemocnici a přetrvávajícími bolestmi hlavy a dalšími obtížemi po dobu nejméně tří týdnů, když k tomuto jednání došlo z malicherné pohnutky patrně proto, že poškozený měl obviněného napadat, že „podvádí, že je cucák“ (viz výpověď obviněného, ale i svědka J. P.). S ohledem na shora uvedené skutečnosti pak uvedenou námitku je nutno jako zjevně neopodstatněnou odmítnout.
Vzhledem k tomu, že převážná část námitek uplatněných obviněným prostřednictvím dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. byla shledána právně irelevantními /takové by bylo nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř./ a za právně relevantní bylo možno považovat pouze námitku mající vztah k ustanovení §3 odst. 4 tr. zák., přičemž však tato byla shledána zjevně neopodstatněnou, musel Nejvyšší soud dovolání obviněného odmítnout podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř., aniž by musel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. O odmítnutí dovolání bylo rozhodnuto v neveřejném zasedání v souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. Pokud jde o rozsah odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu, odkazuje tento na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 16. října 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann