ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.39.2008.1
, a to v tom směru, aby hrozící následek odvrátil, resp. aby odvrátil nebezpečí na životě poškozeného, které sám nevyvolal. Proto nemohl nekonáním (neposkytnutím pomoci) spáchat trestný čin vraždy ve stádiu pokusu, mohl porušit pouze obecnou povinnost konat (poskytnout pomoc) stanovenou trestním zákonem, přičemž porušení této povinnosti zásadně v souladu s respektovanou odbornou literaturou a konstantní judikaturou Nejvyššího soudu nezakládá trestní odpovědnost za následek tím způsobený a může odpovídat toliko podle §207 odst. 1 tr. zák. Aby mohla být shledána jeho vina za trestný čin vraždy ve stádiu pokusu, musí být (vedle dalších znaků) dána příčinná souvislost spojující jeho opomenutí s hrozícím následkem (tj. v daném případě se zraněními poškozeného ohrožujícími jeho život). Avšak z provedeného dokazování jednoznačně vyplynulo, že za tato zranění nese výlučnou odpovědnost sám poškozený, nikoli obviněný, příčinný vztah jako znak objektivní stránky trestného činu zde tudíž není dán.
S ohledem na shora uvedené obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1, odst. 2 tr. ř. zrušil rozsudek Vrchního soudu v Olomouci ze dne 2. 10. 2007, sp. zn. 4 To 62/2007, ve výroku o vině v bodě 2) a ve výroku o trestu a sám podle §265m odst. 1 tr. ř. rozhodl tak, že jej uzná vinným trestným činem neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. a za tento trestný čin mu podle §208 tr. zák. za použití §35 odst. 1 tr. zák. uloží přiměřený úhrnný trest. Ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. vyjádřil nesouhlas s projednáním dovolání v neveřejném zasedání.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Konstatoval, že je sice podáno s odkazem na důvody uvedené v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ve skutečnosti však část uplatněných námitek směřuje proti hodnocení provedených důkazů (zejména znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství) a fakticky tak napadá soudem učiněná skutková zjištění, část námitek napadá soudem učiněná skutková zjištění přímo (např. námitky vůči zjištěné teplotě vzduchu v inkriminovaném místě a čase či vůči přesnému místu, kde byl poškozený P. zanechán) a v neposlední řadě uplatněné námitky zčásti napadají i údajné vady procesního charakteru (procesní nepoužitelnost některých důkazů). V této souvislosti státní zástupce podotkl, že skutkovými zjištěními, tak jak je učinily soudy nižších stupňů, pokud k nim tyto soudy dospěly v řádně vedeném trestním řízení způsobem neodporujícím zásadám formální logiky, je dovolací soud vázán, neboť dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán toliko tehdy, spočívá-li napadené rozhodnutí na nesprávném právním posouzení skutku nebo na jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Dodal k tomu, že přezkoumáním však ve shora naznačeném směru žádné extrémní rozpory mezi skutkovými zjištěními a z nich vyvozenými právními závěry zjištěny nebyly, a uzavřel, že údajně nesprávná skutková zjištění ani namítané vady procesního charakteru důvodem dovolání podle §265b odst. 1 písm. a) - l) tr. ř. být nemohou. Dále uvedl, že dovolání obviněného směřuje zčásti proti Odůvodnění:napadeného rozsudku, což je podle §265a odst. 4 tr. ř. nepřípustné.
Poté seznal, že uplatněnému dovolacímu důvodu odpovídají toliko námitky obviněného týkající se nesprávnosti právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve vztahu k odst. 2 citovaného ustanovení, nesprávnosti právní kvalifikace skutku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 k §219 odst. 1, odst. 2 tr. zák. ve vztahu k odst. 1 citovaného ustanovení a neuložení trestu pod spodní hranicí zákonné trestní sazby podle §40 odst. 1 či odst. 2 tr. zák.
Obviněný namítá, že okolností podmiňující použití vyšší trestní sazby podle odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. je toliko úmysl přímý podle §4 písm. a) tr. zák. zakrýt jiný trestný čin, což splněno nebylo. Takové zakrytí totiž musí mít relativně trvalý charakter, což v daném případě nemělo, neboť na místě dopravní nehody zanechal RZ svého vozu, takže jeho odhalení bylo toliko otázkou času. Soud dále podle obviněného nesprávně aplikoval ustanovení §88 odst. 1 tr. zák., neboť shora uvedené jednání nezvyšovalo relevantním způsobem nebezpečnost činu pro společnost. V této části shledal státní zástupce dovolání obviněného zjevně neopodstatněným. Podle jeho slov totiž z ničeho nevyplývá, že by ustanovení odst. 2 písm. h) §219 tr. zák. vyžadovalo toliko jednání v úmyslu přímém podle §4 písm. a) tr. zák. Objektivním faktem přitom zůstává, že skutek, spočívající v převozu poškozeného na jiné místo, než kde byl v kufru auta nalezen, byl plně způsobilý zabránit spojování mezi osobou poškozeného a obviněného. Námitka bagatelnosti trestného činu neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., který měl být takto zakrýván, neobstojí, neboť pachateli reálně hrozilo uložení trestu zákazu činnosti, což je trest pociťovaný mnohdy citelněji, než trest odnětí svobody s podmíněným odkladem. Je otázkou, kdy obviněný N. zjistil ztrátu registrační značky, přičemž ani její absence nutně neznamenala, že zůstala na místě dopravní nehody a nemohla upadnout někde během další cesty. Přitom též shledal, že podmínky předpokládané ustanovením §88 odst. 1 tr. zák. byly ze shora uvedených důvodů splněny.
Státní zástupce poznamenal, že obviněný se dále domáhá posouzení skutku toliko jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák., neboť poškozeného nalezl v kufru svého vozu, kam se poškozený dostal výlučně svým vlastním zaviněním. Jelikož skutek sub 1) byl dokonán již neposkytnutím pomoci poškozenému bezprostředně po dopravní nehodě, kterou obviněný nezavinil, neměl žádnou povinnost pečovat nad rámec §207 odst. 1 tr. zák. o tělesnou integritu poškozeného. Obviněný přitom tvrdí, že skutek není projevem jeho aktivního konání, nýbrž toliko jeho opomenutí poskytnout poškozenému zákonem předpokládanou pomoc. I v této části je dovolání podle názoru státního zástupce zjevně neopodstatněné. Snaha dosáhnout posuzování převozu poškozeného z domu obviněného do prostoru vjezdu na střelnici jako opominutí poskytnutí pomoci se táhne celým trestním stíháním obviněného. Podstata problému ovšem netkví v neposkytnutí pomoci, neboť zranění poškozeného sama o sobě na životě neohrožovala. Jak plyne ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i z výslechu znalce u hlavního líčení, život poškozeného ohrožovalo až podchlazení, proti němuž se nebyl v bezvědomí schopen bránit. Štěstím poškozeného bylo, že se z bezvědomí probral a vlastní aktivitou, spočívající v plazení, se nejen ubránil podchlazení, ale dostal se i do blízkosti komunikace, kde byl posléze nalezen. Obviněný si přitom musel být vědom skutečnosti, že po dobu několika hodin je v daném místě provoz zcela zanedbatelný a nelze vůbec očekávat, že by do rozednění poškozeného někdo našel.
Rovněž námitku obviněného, že ačkoliv soudy obou stupňů shledaly, že uložený trest je nepřiměřeně přísný, nevyužily možností daných ustanovením §40 odst. 1 či odst. 2 tr. zák. a neuložily mu trest pod dolní hranici zákonné trestní sazby podle §219 odst. 2 tr. zák., shledal státní zástupce zjevně neopodstatněnou. Vyjádřil přesvědčení, že obviněný žádné konkrétní důvody, pro něž by mu měl být uložen trest pod dolní hranicí zákonné trestní sazby neuvádí, přičemž existence polehčujících okolností sama o sobě důvodem pro takový postup není. Dodal, že se nedomnívá, že by soud druhého stupně vyslovil názor, že důvod pro takový postup dán je, že ho však z nějakých dovoláním napadnutelných důvodů aplikovat nehodlá. Konstatoval, že obviněnému byl uložen trest na samé spodní hranici zákonné trestní sazby podle §219 odst. 2 tr. zák. a jeho dosavadní bezúhonnost našla svůj odraz v zařazení pro výkon trestu podle §39a odst. 3 tr. zák. do věznice s ostrahou. Pokud pak obviněný namítá nepřiměřenou přísnost uloženého trestu, pak výrok o uložení trestu z hlediska jeho druhu, výše či způsobu výkonu lze dovoláním napadnout prakticky toliko z důvodů uvedených v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. V tomto ustanovení vymezenými vadami však napadený výrok zjevně netrpí. To se týká nejen trestu odnětí svobody, ale i trestu zákazu činnosti, neboť nelze přisvědčit obviněnému, že by se trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák. řízení motorových vozidel netýkal.
Z těchto důvodů státní zástupce navrhl, aby dovolání obviněného bylo v neveřejném zasedání odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako zjevně neopodstatněné. Pro případ, že by Nejvyšší soud hodlal učinit rozhodnutí jiné, vyslovil státní zástupce ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. souhlas projednáním věci v neveřejném zasedání.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že předmětné dovolání je přípustné podle §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou ve smyslu ustanovení §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. prostřednictvím obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením. Toto dovolání také splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř. Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z podstatné části primárně právě do oblasti skutkových zjištění. Obviněný totiž soudům vytýká zejména neúplné důkazní řízení (mj. stran otázky, po jakou dobu a kdy byla inkriminované noci venkovní teplota na úrovni + 3,4 °C), nesprávné hodnocení důkazů (jeho výpovědi, výpovědi svědka J. Z. a znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, přičemž též argumentuje, že jeho výslech ze dne 18. 11. 2006 je v trestním řízení nepoužitelný), porušení procesní zásady „in dubio pro reo“ a vadná skutková zjištění (zejména skutkový závěr, že v době, kdy poškozeného objevil v zavazadlovém prostoru svého vozidla a následně ho vezl na místo, kde ho později zanechal, věděl, že poškozený žije, že poškozeného zavezl na odlehlé místo a zanechal ho tam v úmyslu zakrýt své jednání spočívající v tom, že ujel z místa nehody, jejímž byl účastníkem, bez poskytnutí potřebné pomoci poškozenému, dále že poškozeného zanechal na tomto místě, přestože věděl, že je v bezvědomí, vážně zraněn a vzhledem k tomuto stavu, noční době, odlehlosti místa, nízké venkovní teplotě a nedostatečnému oblečení poškozeného tento může zemřít a v neposlední řadě pak skutkové závěry soudů stran výše venkovní teploty v kritickou dobu na místě, kde poškozeného zanechal a její způsobilosti přivodit ohrožení života poškozeného či jeho smrt v důsledku podchlazení). Současně prosazuje vlastní hodnotící úvahy ve vztahu k provedeným důkazům, které se částečně v podstatě neoddělitelně prolínají s výtkami adresovanými soudům [prohlašuje, že teplotní údaje, ze kterých soudy vycházely při stanovení venkovní teploty v kritickou dobu na místě, kde poškozeného zanechal, nejsou teplotními údaji z blízkosti tohoto místa, zpochybňuje znalcem z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, prezentovaný případ extrémního úmrtí na podchlazení při teplotě + 8 °C a v této souvislosti vyjadřuje přesvědčení, že není zřejmé, že by ohrožení života poškozeného mohlo v relevantní dobu nastat, rovněž uvádí, že soudy pominuly ve svých skutkových zjištěných postihnout závěry společného znaleckého posudku znalců z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství, v tom smyslu, že veškerá zranění poškozeného byla způsobena předmětnou dopravní nehodou a že náležitě nezhodnotily skutečnost, že poškozený se dostal do zavazadlového prostoru jeho vozidla výlučně svým zaviněním (že to byl poškozený, kdo zavinil dopravní nehodu), resp. že se dostatečně nezabývaly porovnáním podstatných charakteristik místa, kde zjistil, že se poškozený nachází v zavazadlovém prostoru jeho vozidla a místa, kde poškozeného vyložil, kdy podle jeho mínění bylo druhé místo vhodnější z hlediska zajištění pomoci poškozenému, neboť bylo zřejmé, že na onom místě bude jistě nalezen] a vlastní (pro něho příznivou a od skutkových zjištění soudů nižších stupňů odlišnou) verzi skutkového stavu věci [tvrdí, že se až do chvíle, kdy zastavil na místě, kde poškozeného později zanechal, mylně domníval, že poškozený nežije, že neměl povědomí o závažnosti zranění poškozeného, resp. že nebyl srozuměn s tím, že poškozený může zemřít (s ohledem na odlehlost místa, charakter jeho zranění, jeho nedostatečné oblečení a nízkou venkovní teplotu), že počítal s okolností zabraňující vzniku trestněprávně relevantního následku v podobě zajištění pomoci poškozenému jinou osobou (o čemž podle něho svědčí také charakteristika místa, kde poškozeného vyložil, tj. bezprostředně u silnice s hustým p
rovozem), že s ohledem na svůj aktuální psychický stav a průběh událostí nemohl v dané chvíli vnímat a zvažovat okolnosti jako např. tvrzené nedostatečné oblečení a obutí poškozeného, nemožnost jeho aktivního pohybu, nízkou venkovní teplotu a že neučinil nic, čím by se snažil zakrýt k jeho ztotožnění vedoucí stopy trestného činu neposkytnutí pomoci]. Především až z uvedených skutkových (procesních) výhrad (sekundárně) vyvozuje závěr o nesprávném právním posouzení skutku jako trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a prohlašuje, že tento skutek lze kvalifikovat pouze jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. V tomto směru tak nenamítá rozpor mezi skutkovými závěry vykonanými soudy po zhodnocení důkazů a užitou právní kvalifikací ani jiné nesprávné hmotně právní posouzení soudy zjištěných skutkových okolností.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován z převážné části v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 2, 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Naznačené námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval zvláště z tvrzeného vadného a neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů, porušení zásady „in dubio pro reo“ a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však obviněný formálně ani věcně neuplatnil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinil soud prvního, resp. druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil.
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Namítl-li obviněný, že uložený trest je nepřiměřený a nespravedlivý, odporující kritériím §31 tr. zák., pak je třeba konstatovat, že takovou dovolací námitku nelze pod dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. podřadit. Námitky vůči druhu a výměře uloženého trestu s výjimkou trestu odnětí svobody na doživotí lze v dovolání úspěšně uplatnit jen v rámci zákonného důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (který obviněný neuplatnil), tedy jen tehdy, jestliže byl obviněnému uložen druh trestu, který zákon nepřipouští, nebo trest ve výměře mimo trestní sazbu stanovenou zákonem na trestný čin, jímž byl uznán vinným. Jiná pochybení soudu spočívající v nesprávném druhu či výměře uloženého trestu, zejména nesprávné vyhodnocení kritérií uvedených v §31 až §34 tr. zák. a v důsledku toho uložení nepřiměřeného přísného nebo naopak mírného trestu, nelze v dovolání namítat prostřednictvím tohoto ani jiného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 tr. ř. Za jiné nesprávné hmotně právní posouzení, na němž je založeno rozhodnutí ve smyslu důvodu uvedeného v ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je možno, pokud jde o výrok o trestu, považovat jen jiné vady tohoto výroku záležející v porušení hmotného práva, než jsou otázky druhu a výměry trestu, jako je např. pochybení soudu v právním závěru o tom, zda měl či neměl být uložen souhrnný trest nebo úhrnný trest, popř. společný trest za pokračování v trestném činu (viz rozhodnutí č. 22/2003 Sb. rozh. tr.).
V rámci důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. se není také možné dožadovat toho, aby byl obviněnému uložen trest odnětí svobody za použití §40 tr. zák. pod dolní hranicí trestní sazby, protože pokud soud nevyužil tohoto oprávnění a trest vyměřil v rámci zákonné trestní sazby, nelze dovodit, že rozhodnutí spočívá na tzv. jiném nesprávném hmotně právním posouzení (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 2. 2008, sp. zn. 5 Tdo 1035/2007). K tomu je na místě doplnit, že zatímco nesprávné použití ustanovení §40 tr. zák. při výměře trestu odnětí svobody pod dolní hranici zákonné trestní sazby může naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 5. 2003, sp. zn. 5 Tdo 411/2003), naproti tomu za tento důvod se nepovažují případy nepoužití ustanovení §40 tr. zák. a uložení trestu odnětí svobody v rámci zákonné trestní sazby, nikoliv tedy pod její dolní hranicí (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 7. 2002, sp. zn. 7 Tdo 356/2002, ze dne 28. 11. 2002, sp. zn. 3 Tdo 920/2002, ze dne 26. 3. 2003, sp. zn. 5 Tdo 264/2003, ze dne 29. 10. 2003, sp. zn. 11 Tdo 1215/2003, ze dne 13. 6. 2007, sp. zn. 5 Tdo 613/2007, aj.).
Výhrada obviněného, že při ukládání trestu nebylo aplikováno ustanovení §40 odst. 1 či odst. 2 tr. zák. tedy obsahově dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [ale ani podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř. či jiný dovolací důvod] nenaplňuje. Nejvyšší soud nad tento rámec dodává, že stejně jako soud odvolací neshledal podmínky pro aplikaci uvedených zákonných ustanovení.
Pokud obviněný namítl, že uložení trestu zákazu činnosti nebylo v jeho trestní věci dostatečně odůvodněno skutkovými okolnostmi, neboť souvislost trestem zakázané činnosti se spácháním trestného činu musí být užší, přímá a bezprostřední, zatímco v posuzovaném případě byla taková souvislost pouze zdánlivá, náhodná, pak Nejvyšší soud v prvé řadě uvádí, že tato námitka není z důvodů shora rozvedených způsobilá naplnit dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Formálně by mohla být zvažována z hlediska důvodu dovolání podle §265b odst. 1 písm. h) tr. ř., který však, jak již shora poznamenáno, obviněný neuplatnil. Nejvyšší soud přesto považuje za vhodné se k této námitce vyjádřit.
Podle §49 odst. 1 tr. zák. může soud uložit trest zákazu činnosti na jeden rok až deset let, dopustil-li se pachatel trestného činu v souvislosti s touto činností. Podle §50 odst. 1 tr. zák. trest zákazu činnosti záleží v tom, že se odsouzenému po dobu výkonu tohoto trestu zakazuje výkon určitého zaměstnání, povolání nebo funkce nebo takové činnosti, ke které je třeba zvláštního povolení, nebo jejíž výkon upravuje zvláštní předpis.
Smyslem trestu zákazu činnosti podle §49 tr. zák. a §50 tr. zák. je na určitou dobu vyřadit pachatele z možnosti vykonávat činnost, k níž je zapotřebí zvláštního povolení, tedy zamezit výkon aktivity, k níž je určitá způsobilost vyžadována a již pachatel zneužil ke spáchání trestné činnosti. Souvislost spáchaného trestného činu s činností, která může být zakázána, musí být užší, přímá, bezprostřední i když činnost kterou lze zakázat, nemusí být znakem objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu. Souvislost v tomto smyslu bude dána v případě, kdy byl trestný čin spáchán přímo při výkonu určité činnosti, postačí ovšem, jestliže tato činnost poskytla pachateli příležitost k spáchání trestného činu nebo spáchání trestného činu alespoň usnadnila (srov. Šámal, P. a kol. Trestní zákon. Komentář. I. díl. 6. vydání. Praha : C. H. Beck 2004. s. 440).
Na základě soudy zjištěných skutkových okolností je nutno uzavřít, že zákonné podmínky pro uložení i tohoto druhu trestu byly v posuzované věci splněny. Není možno jakkoli pochybovat o tom, že se obviněný dopustil trestné činnosti v přímé, bezprostřední souvislosti s řízením motorového vozidla. To platí jak pro první trestný čin neposkytnutí pomoci podle §208 tr. zák., kdy se hrubě zpronevěřil povinnostem řidiče – naprosto nerespektoval ustanovení §47 odst. 2 písm. a) zák. č. 361/2000 Sb., tak ve vztahu k druhému deliktu [pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák.]. V tomto druhém případě totiž přímo využil motorového vozidla ke spáchání popsaného jednání, neboť tímto vozem poškozeného odvezl na již uváděné místo a poté vozidlo opět použil, a to k opuštění místa činu. Došlo tak k závažnému zneužití řidičské dovednosti, která obviněnému usnadnila spáchat vysoce závažnou trestnou činnost. Za popsaného stavu bylo třeba zvýšit účinnost trestu též uložením trestu zákazu činnosti spočívajícím v zákazu řízení všech druhů motorových vozidel (srov. přiměř. rozhodnutí č. 6/80 Sb. rozh. tr.). Nelze proto dovodit, že by uložený trest zákazu činnosti byl v posuzovaném případě trestem, který zákon nepřipouští. Uvedený trest byl přitom vyměřen v rámci zákonem stanovené trestní sazby.
Dále je třeba zdůraznit, že dovoláním podobně jako jinými opravnými prostředky lze napadat jen výroky určitého rozhodnutí, nikoli jeho Odůvodnění:(§265a odst. 4 tr. ř.). Důvody dovolání totiž musí mít podklad výlučně ve výrokové části příslušného rozhodnutí, případně v postupu soudu, který vydání napadeného rozhodnutí předcházel, nikoliv jen v samostatném Odůvodnění:napadeného vydaného rozhodnutí. To platí bez ohledu na skutečnost, zda je Odůvodnění:rozhodnutí nesprávné, rozporné, neúplné či jinak vadné [viz Šámal, P. a kol. Trestní řád. Komentář. II. díl. 5., doplněné a přepracované vydání. Praha : C. H. Beck 2005. 2009 s.]. Jestliže tedy obviněný spatřuje nesprávné právní posouzení skutku nebo jiné nesprávné hmotně právní posouzení i v nedostatečném Odůvodnění:napadeného rozhodnutí, pak takovou argumentaci nejenže nelze pod uplatněný (ani jiný) dovolací důvod podřadit, ale vůbec ji není možné označit za přípustnou.
Naproti tomu další argumentaci obviněného - pokud namítl nesprávné hmotně právní posouzení skutku a jiné nesprávné hmotně právní posouzení v právním závěru soudů obou stupňů o naplnění subjektivní stránky trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a dále v chybné aplikaci §88 odst. 1 tr. zák. a v navazující nesprávné právní kvalifikaci jeho jednání podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., resp. §219 odst. 1 tr. zák. s tím, že jeho jednání popsané ve skutkové větě pod bodem 2) výroku napadeného rozhodnutí nelze právně hodnotit jako konání ve smyslu §219 odst. 1 tr. zák., neboť chybí obligatorní znaky objektivní stránky trestného činu vraždy, resp. jeho pokusu, a to jednání v zákonem požadované formě, možný následek, jakož i příčinná souvislost mezi jeho jednáním a hrozícím následkem, a vyslovil názor, že toto jeho jednání lze správně posuzovat jako opomenutí a právně kvalifikovat výlučně jako trestný čin neposkytnutí pomoci podle §207 odst. 1 tr. zák. – již bylo lze označit z pohledu dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí. Kvalifikovanou skutkovou podstatu podle §odst. 2 písm. h) tr. zák. naplní pachatel, který spáchá čin uvedený v odst. 1 v úmyslu získat majetkový prospěch nebo v úmyslu zakrýt nebo usnadnit jiný trestný čin, anebo z jiné zvlášť zavrženíhodné pohnutky.
Objektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována usmrcením člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků při něm bylo použito, zda šlo o jednání jednorázové či postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat jak konáním, tak opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§89 odst. 2 tr. zák.). Z vykládacího pravidla §89 odst. 2 tr. zák. však vyplývá, že nelze do jednání v trestněprávním smyslu zahrnovat jakékoli opomenutí. Musí to být opomenutí zvláštní povinnosti, kde společnost s konáním určité osoby předem počítá a spoléhá na ni, a proto ji stanoví jako povinnost právní. Opomenutí je jen tehdy postaveno na roveň konání, jestliže někdo nevykonal to, co bylo jeho právní povinností, a proto nestačí porušení povinnosti vyplývající pouze z morálních pravidel (viz rozhodnutí č. 7/1988-I. Sb. rozh. tr.). Zvláštní povinnost konat je nutno odlišovat od obecné povinnosti konat, kterou stanoví trestní zákon – např. v §207 tr. zák. stanoví obecnou povinnost poskytnout pomoc (k uvedené problematice objektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha : C.H.Beck, 2004, 1299 s.).
Po subjektivní stránce jde o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka (úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat též smrtelný následek - v konkrétních souvislostech účinek).
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
Pokus je obecnou formou trestného činu. Pachatel je za pokus trestně odpovědný přesto, že nenaplnil všechny znaky skutkové podstaty trestného činu. Pojem pokusu je vymezen v §8 tr. zák. těmito znaky:
a) jednáním nebezpečným pro společnost, které bezprostředně směřuje k dokonání trestného činu,
b) úmyslem spáchat trestný čin,
c) nedostatkem dokonání.
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba především znovu připomenout, že obviněný podle zjištění odvolacího soudu (vybudovaných na základě skutkových zjištění nalézacího soudu) vyjádřených ve skutkové větě napadeného rozsudku „dne 17. 11. 2006 krátce po půlnoci, poté, co po výše uvedené události přijel do místa svého bydliště (L., N. O. č.) a zjistil, že tělo poškozeného leží bezvládně v zavazadlovém prostoru jeho vozidla, namísto toho, aby mu zajistil potřebnou pomoc, v úmyslu zakrýt své jednání, popsané v bodě 1), odvezl K. P. ve stejném vozidle z místa svého bydliště mimo obec na příjezdovou cestu k objektu střelnice, nacházející se vlevo od komunikace č. ve směru L. – Š. kde jeho tělo zanechal několik metrů od vozovky, přestože poškozený byl v bezvědomí a vážně zraněn, přičemž vzhledem k tomuto stavu poškozeného, noční době, odlehlosti místa, kde ho zanechal, nízké teplotě a nedostatečnému oblečení věděl, že tento může zemřít, s čímž byl srozuměn, avšak k tomuto následku nedošlo, neboť poškozenému byla poskytnuta potřebná lékařská pomoc poté, kdy byl podchlazený nalezen kolem 06:30 hod. dne 17. 11. 2006 projíždějícím řidičem Ing. A. B. bezprostředně u vozovky, kam se po probrání z bezvědomí postupně doplazil“.
Tato skutková zjištění umožnila učinit v prvé řadě závěr o naplnění základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák. ve stádiu pokusu podle §8 odst. 1 tr. zák.
K tomu je nutno především zdůraznit, že neobstojí námitky obviněného, že nejednal způsobem, který má na mysli ustanovení §219 odst. 1 tr. zák., nýbrž pouze opomenul poskytnout poškozenému pomoc ve smyslu ustanovení §207 tr. zák. Z popsaných skutkových zjištění je zjevné, že obviněný konal - odvezl vážně zraněného nedostatečně oblečeného poškozeného, který byl navíc v té době v bezvědomí, ze svého bydliště na příjezdovou cestu k objektu střelnice, kde jej zanechal několik metrů od vozovky, a tím jej vědomě s přihlédnutím k dalším rozvedeným okolnostem vystavil zcela reálnému nebezpečí smrti. Takové jednání nelze v žádném případě označit za pouhé opomenutí - zdržení se určitého konání. Šlo totiž o aktivní činnost vědomě a cíleně vytvářející určitý stav, který bezprostředně hrozil poruchou – smrtí poškozeného. Za této situace nepřichází v úvahu právní kvalifikace předmětného skutku obviněného jako trestného činu neposkytnutí pomoci podle §207 tr. zák. Současně lze konstatovat, že pro právní posouzení tohoto skutku je irelevantní zjištění, že viníkem dopravní nehody byl výlučně poškozený a že tudíž obviněný nenese odpovědnost za jeho zranění při této nehodě vzniklá. Totéž platí ve vztahu k okolnosti, jakým způsobem se poškozený dostal do vozidla používaného obviněným. Podstatné jsou okolnosti zjištěné a vyjádřené soudy v jejich rozhodnutích. Pro úplnost je na místě připomenout, že s otázkou konání či opomenutí jako forem jednání se sice stručně, avšak správně vypořádal již nalézací soud. Důvodně ve svém rozhodnutí konstatoval, že „jednání obžalovaného (jak je výše popsáno) je nepochybně konáním a nikoliv opomenutím.“ Také odvolací soud dospěl „k jednoznačnému závěru, že ze strany obžalovaného se v tomto případě nejednalo o opomenutí, ale zcela aktivní jednání.“ V těchto souvislostech je také možné přisvědčit výstižné argumentaci státního zástupce. Ten správně upozornil na to, že snaha dosáhnout posuzování převozu poškozeného z domu obviněného do prostoru vjezdu na střelnici jako opominutí poskytnutí pomoci se táhne celým trestním stíhání obviněného a že podstata problému přitom netkví v neposkytnutí pomoci, neboť zranění poškozeného sama o sobě na životě neohrožovala. Jak plyne ze znaleckého posudku z oboru zdravotnictví, odvětví soudního lékařství i z výslechu znalce u hlavního líčení, život poškozeného ohrožovalo až podchlazení, proti němuž se nebyl v bezvědomí schopen bránit. Štěstím poškozeného bylo, že se z bezvědomí probral a vlastní aktivitou, spočívající v plazení, se nejen ubránil podchlazení, ale dostal se i do blízkosti komunikace, kde byl posléze nalezen. Obviněný si přitom musel být vědom skutečnosti, že po dobu několika hodin je v daném místě provoz zcela zanedbatelný a nelze vůbec očekávat, že by do rozednění poškozeného někdo našel.
Z uvedeného vyplývá existence jednání jako jednoho z obligatorních znaků objektivní stránky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 tr. zák. Toto jednání bezprostředně směřovalo k usmrcení jiného – obviněný aktivní činností (nikoli pouhým opomenutím, tedy zdržením se konání) vytvořil situaci, v důsledku níž reálně a bezprostředně hrozila poškozenému smrt.
Za tohoto stavu není možné pochybovat ani o existenci příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a bezprostředně hrozícím následkem (účinkem) v podobě smrti poškozeného.
Pokud jde o subjektivní stránku, je třeba zejména vyzdvihnout zjištění odvolacího soudu, že obviněný věděl již v době, kdy poškozeného nalezl v zavazadlovém prostoru vozidla (ve svém domě), že poškozený žije. Odvolací soud sice volil při formulaci tohoto zjištění v Odůvodnění:svého rozhodnutí poněkud neobratnou formulaci („obžalovaný musel vědět, že poškozený eventuálně žije“), z výroku jeho rozhodnutí i dalších částí Odůvodnění:však je evidentní, že odmítl obhajobu obviněného, že byl v době nálezu poškozeného přesvědčen o jeho smrti, a shledal, že obviněný věděl, že poškozený žije a je vážně zraněn (a nedostatečně oblečen).
V souvislosti s tím lze dále poukázat na závěry nalézacího soudu, které z hlediska jejich podstaty (pouze s jistým, nikoli však zásadním, upřesněním místa vyložení poškozeného) převzal odvolací soud. Soud prvního stupně dovodil (viz str. 21): „Obžalovaný … věděl, že svým jednáním může porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem způsobit, tedy v daném případě věděl, že může poškozenému způsobit smrt, a pro případ, že ji způsobí byl s tímto srozuměn. … obžalovaný poškozeného, který byl těžce zraněný a v bezvědomí, nedostatečně oblečený a bez obuvi, odvezl v noční době na místo ležící mimo obec vzdálené asi 10 m od silnice [podle odvolacího soudu místo vyložení poškozeného nebylo jednoznačně objektivizováno, nicméně rozhodně bylo vzdáleno několik metrů (5 až 10) od vozovky, tedy dále, než byl posléze nalezen], kde ho v tomto stavu a při vědomí, jaké panují venku teplotní podmínky (minimální přízemní teplota v noci ze 16. na 17. 11. 2006 činila podle zjištění soudů 3,4 °C), zanechal. Za této situace mu muselo být zřejmé, že naděje na to, aby byl poškozený v dohledné době řádově desítek minut nalezen, je prakticky zcela nulová. Musel předpokládat, že může trvat celé hodiny, nejméně do rozednění, než by mohl být poškozený reálně nalezen nějakou osobou, která mu poskytne pomoc, což se skutečně také stalo. Obžalovanému rovněž muselo být zřejmé, že po utrpěném nárazu s vozidlem může být poškozený ve velmi vážném zdravotním stavu. … Za této situace tedy obžalovaný musel být srozuměn s tím, že poškozený na místě, kde ho zanechává, může v několika dalších hodinách i zemřít.“ Odvolací soud stručněji shrnul, že obviněný „věděl, že může vyložením těžce zraněného a s ohledem na roční období a aktuální teplotu zcela nedostatečně oblečeného poškozeného na nepřístupném místě, v nočních hodinách, usmrtit a s tímto následkem byl srozuměn“.
Tyto závěry vycházející ze soudy učiněných skutkových zjištění považuje Nejvyšší soud za správné. Aniž by přitom bylo nutné dodávat další argumenty je zřejmé, že obviněný vzhledem ke skutečnostem, jež mu byly známy (charakterizující stav poškozeného, včetně jeho oblečení, roční období a teplotu, noční dobu i místo, kde poškozeného vyložil), věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit (že vytváří podmínky reálně hrozící smrtí poškozeného), a s tímto následkem (účinkem) byl, jak to jeho jednání současně potvrzuje, srozuměn. V tomto smyslu bylo správně – z hlediska základní skutkové podstaty §219 odst. 1 tr. zák. zjištěno jeho zavinění ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. Na tomto závěru nic nemění nepřiléhavá úvaha uvedená v Odůvodnění:rozsudku odvolacího soudu, že nelze, než chování obžalovaného posoudit přinejmenším jako nedůvodné spoléhání se na zcela nejisté budoucí okolnosti (včasné nalezení těla poškozeného).
Lze tak učinit (za situace, kdy pochybností není o existenci objektu a subjektu) mezitímní závěr, že soudy zjištěným skutkem obviněného byly naplněny všechny obligatorní znaky základní skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.
Ke kvalifikované skutkové podstatě podle §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. je na místě v obecné rovině uvést následující.
Podle stávající teorie i praxe soudů je trestný čin vraždy spáchán „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ zejména tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu (např. loupeže podle §234 tr. zák. nebo vydírání podle §235 tr. zák.) rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu (k tomu např. č. 15/1994 Sb. rozh. tr.). Trestný čin vraždy je však spáchán v tomto úmyslu nejen tehdy, jestliže se pachatel jiného trestného činu rozhodne po dokonání tohoto trestného činu poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka svého trestného činu se záměrem zakrýt trestný čin tak, aby tento skutek vykazující znaky trestného činu nebyl zjištěn (nevyšel najevo) a pachatel právě proto, že takový čin není zjištěn, nebyl shledán trestně odpovědným, ale i tehdy, sleduje li záměr znemožnit odhalení a identifikaci své osoby jako pachatele jiného trestného činu. Ve svých důsledcích není totiž rozdílu mezi situací, kdy se pachatel jiného trestného činu rozhodne po jeho dokonání poškozenou osobu usmrtit v úmyslu ji odstranit jako svědka takového trestného činu s tím, aby vůbec nevyšlo najevo, že byl čin vykazující znaky trestného činu spáchán, a mezi situací, kdy poškozenou osobu za takové situace usmrtí proto, aby nebyl jako pachatel trestného činu odhalen a identifikován (k tomu viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 6. 2007, sp. zn. 8 Tdo 624/2007). Citovanou okolnost podmiňující použití vyšší trestní sazby naplní i pachatel, který zamýšlí spácháním vraždy odstranit jiného, byť náhodného svědka jeho předchozího jiného trestného činu.
Obviněnému lze přitom přisvědčit, že použitá zákonná dikce svědčí pro závěr, že po subjektivní stránce je k naplnění citovaného pojmového znaku nutné zavinění v úmyslu přímém. Jestliže totiž pachatel páchá trestný čin vraždy (příp. též jeho pokus nebo přípravu) z tohoto důvodu, nutně chce dosáhnout uvedeného záměru - jedná se tudíž o cílené volní zaměření.
Přes tento (obecný) závěr odpovídající názoru vyjádřenému v dovolání, nemohl při posouzení předmětného skutku Nejvyšší soud přisvědčit obviněnému, že by uvedený kvalifikační znak nebyl právě z hlediska zavinění naplněn.
Soud prvního stupně sice v Odůvodnění:svého rozhodnutí dovodil i ve vztahu k tomuto znaku zavinění ve formě nepřímého (eventuálního) úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák. [odvolací soud se k této otázce výslovně nevyjádřil – uvedl pouze, že se bezvýhradně ztotožnil s právní kvalifikací jednání obviněného popsaného pod bodem II. výroku napadeného rozsudku jako pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák., §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák. a dodal, že poukazuje na podrobné a výstižné Odůvodnění:obsažené v napadeném rozsudku], ve skutečnosti však ze skutkových zjištění vyjádřených ve skutkové větě napadeného rozsudku odvolacího soudu (ostatně i rozsudku soudu prvního stupně) zřetelně vyplývá zavinění obviněného ve formě přímého úmyslu podle §4 písm. a) tr. zák. To je potvrzováno i skutečnostmi rozvedenými v Odůvodnění:napadeného rozhodnutí, v němž odvolací soud jednoznačně konstatoval: „Pokud jde o motivaci jednání obžalovaného (nikoli opomenutí, jak se tento snažil přesvědčit oba soudy), pak i odvolací soud se zcela ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že šlo o zastření jeho předchozího jednání (neposkytnutí pomoci poškozenému na místě dopravní nehody) a snahu dosáhnout toho, aby tělo poškozeného a jeho zranění nebyly spojovány s jeho osobou.“ Tato zjištění vyjadřují právě ono cílené volní zaměření obviněného, chtění přímo směřující k dosažení předsevzatého, výše definovaného záměru.
Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba konstatovat, že jednáním obviněného byl i po subjektivní stránce znak „v úmyslu zakrýt jiný trestný čin“ ve smyslu §219 odst. 2 písm. h) tr. zák. naplněn.
K námitce týkající se materiální stránky kvalifikované skutkové podstaty předmětného trestného činu se patří v obecné rovině uvést následující skutečnosti. Podle §88 odst. 1 tr. zák. se k okolnosti, která podmiňuje použití vyšší trestní sazby, přihlédne jen tehdy, jestliže pro svou závažnost podstatně zvyšuje stupeň nebezpečnosti trestného činu pro společnost. Tato zákonem stanovená zásada (tzv. materiální pojetí trestného činu) znamená, že některá jednání, která v konkrétní podobě nedosahují pro stanovený kvalifikační znak určitého (podstatně zvýšeného) stupně nebezpečnosti pro společnost, nelze právně posoudit jako trestný čin podle kvalifikované skutkové podstaty, i když jinak (formálně) znaky této skutkové podstaty naplňují.
V souvislosti s tím je ovšem dále nutno upozornit na skutečnost, že již stanovením určité okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby zákon předpokládá, že při jejím naplnění v běžně se vyskytujících případech bude stupeň nebezpečnosti činu pro
společnost zpravidla podstatně zvýšen. K okolnosti podmiňující použití vyšší trestní sazby se proto nepřihlédne jen tehdy, když stupeň nebezpečnosti činu pro společnost v konkrétním případě (§3 odst. 4 tr. zák.) ani při formálním naplnění této okolnosti nedosáhne stupně odpovídajícího dolní hranici zvýšené trestní sazby, když tedy nebude odpovídat ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům trestného činu dané kvalifikované skutkové podstaty (srov. rozh. č. 34/1976 Sb. rozh. tr.).
Tyto podmínky je třeba vztáhnout na předmětný (zjištěný) skutek. Nutno pak konstatovat, že jednání obviněného je charakterizováno okolnostmi, jež vylučují závěr, že konkrétní stupeň nebezpečnosti činu pro společnost je v daném případě pod hranicí tzv. typové nebezpečnosti pokusu trestného činu vraždy podle §8 odst. 1 tr. zák. k §219 odst. 1, odst. 2 písm. h) tr. zák., že tedy neodpovídá ani nejlehčím běžně se vyskytujícím případům této trestné činnosti. Naopak, vzhledem ke konkrétním (shora popsaným) okolnostem zjištěného skutku (zejména je na místě vyzdvihnout skutečnost, že obviněný jednal se zřejmým rozmyslem vůči vážně zraněnému, bezbrannému člověku), který lze charakterizovat jako zcela nemorální a zavrženíhodný, nelze odvolacímu soudu vytýkat závěr o podstatně zvýšeném stupni společenské nebezpečnosti naplňujícím materiální podmínku ustanovení §88 odst. 1 tr. zák. pro použití citované kvalifikované skutkové podstaty a tím i vyšší trestní sazby.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dopěl k závěru, že formálně právně relevantním dovolacím námitkám obviněného (včetně odkazu na rozhodnutí č. 8/1985 Sb. rozh. tr.) nelze přiznat žádné opodstatnění.
K tomu lze ještě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci Odůvodnění:soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora stručně (§265i odst. 2 tr. ř.) uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného P. N. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 29. května 2008
Předseda senátu : JUDr. Vladimír Veselý