ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.453.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 453/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud České republiky rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 30. července 2008 o dovolání, které podal obviněný F. M., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 8 To 137/2007, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře pod sp. zn. 18 T 3/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání odmítá .
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu České Budějovice – pobočky v Táboře ze dne 1. 10. 2007, sp. zn. 18 T 3/2007, byl obviněný F. M. (dále jen „obviněný“) uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., který podle skutkových zjištění jmenovaného soudu spáchal tím, že „dne 6. 12. 2006 v době kolem 22:00 hodin v S., okres T., R., v bytě, v němž se zdržoval se svou přítelkyní, a v době, kdy pečoval o nezl. D. M., s cílem utišit jeho pláč, dítě odnesl do koupelny, vysvlékl do plenkových kalhotek, položil do vany a po dobu nejméně 30 vteřin jej úmyslně sprchoval horkou vodou z bojleru, o teplotě nejméně 83° Celsia, v důsledku čehož dítě utrpělo termické poškození kůže – opaření, které postihlo asi 65 % povrchu těla, hlavy, krku, trupu, horních i dolních končetin II. až III. stupně prakticky v celém rozsahu postižení kůže způsobující jedny z nejzávažnějších projevů bolesti s následným časným popáleninovým šokem při opaření s terminálním otokem mozku, poté jej odnesl do postýlky, kde jej bez jakékoliv péče včetně lékařské zanechal až do ranních hodin, kdy se vrátila matka D. a přivolala lékařskou pomoc, D. na následky jednání obžalovaného dne 8. 12. 2006 zemřel“.
Za to byl obviněný odsouzen podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §29 odst. 2 tr. zák. k výjimečnému trestu odnětí svobody v trvání sedmnácti let, pro jehož výkon byl podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařazen do věznice se zvýšenou ostrahou.
O odvolání, které proti tomuto rozsudku podal obviněný, rozhodl ve druhém stupni Vrchní soud v Praze. Rozsudkem ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 8 To 137/2007, podle §258 odst. 1 písm. d), odst. 2 tr. ř. napadený rozsudek částečně zrušil, a to ve výroku o trestu a způsobu jeho výkonu, a podle §259 odst. 3 tr. ř. znovu rozhodl tak, že obviněnému uložil podle §219 odst. 2 tr. zák. za použití §35 odst. 2 tr. zák. za trestný čin vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák. a za trestný čin krádeže podle §247 odst. 1 písm. a), e) tr. zák., kterým byl uznán vinným trestním příkazem Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 6 T 7/2006, souhrnný trest odnětí svobody v trvání dvanácti let a šesti měsíců, pro jehož výkon jej podle §39a odst. 2 písm. d) tr. zák. zařadil do věznice se zvýšenou ostrahou. Podle §35 odst. 2 tr. zák. současně zrušil výrok o trestu z trestního příkazu Okresního soudu v Chebu ze dne 27. 3. 2006, sp. zn. 6 T 7/2006.
Proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Praze podal obviněný dovolání, přičemž uplatnil dovolací důvod uvedený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
V odůvodnění tohoto mimořádného opravného prostředku uvedl, že napadá výrok o vině (a tím i výrok o trestu), neboť spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, protože skutek, tak, jak je popsán ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, nenaplňuje znaky žádného trestného činu. V této souvislosti namítl, že skutková věta sice popisuje jednání i subjektivní stránku ve vztahu k jednání, byť způsobem ne zcela vhodným (úmyslné sprchování horkou vodou) a následek (úmrtí poškozeného), avšak zcela v ní absentuje popis zavinění ve vztahu ke způsobení následku i pokud se týče příčinného vztahu mezi jednáním a následkem, které by v obou případech muselo být pro naplnění dané skutkové podstaty alespoň v podobě srozumění. Podle jeho přesvědčení tak ve skutkové větě není to nejdůležitější, totiž, že by (obviněný) věděl, že může poškozeného opařit natolik závažně, že mu hrozí smrt a že s tímto faktem byl srozuměn. Přitom podotkl, že otázkou zavinění, resp. nepřímého úmyslu se soudy obou stupňů zabývaly, byť chybně, v odůvodnění svých rozhodnutí. V této souvislosti připomněl, že judikatura Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“) dlouho zastávala názor, že i když nebyl skutek přesně popsán ve skutkové větě, postačovalo, byl-li dostatečně popsán v odůvodnění rozsudku, avšak tento názor byl překonán opakujícími se nálezy Ústavního soudu České republiky (dále jen „Ústavní soud“), přitom odkázal na nález sp. zn. IV. ÚS 434/07. Konstatoval, že v dané trestní věci je v právní větě popsána subjektivní stránka jemu (obviněnému) přičítaná, avšak to postačit nemůže a již z tohoto důvodu je na místě napadený rozsudek zrušit, když skutek uvedený ve skutkové větě nenaplňuje znaky žádného trestného činu.
V další části dovolání namítl, že jeho srozumění s příčinným vztahem mezi jednáním a následkem a následkem samým nebylo vůbec spolehlivě prokázáno. Poznamenal, že soud prvního stupně dovodil zcela nepochopitelně, že když se (obviněný) v jednom případě opařil, muselo mu být známo, co může v projednaném případě nastat. Soud vůbec nevyhodnotil, jaké byly jeho zkušenosti s opařením, jak na ně reagoval apod. V souvislosti s tím obviněný prohlásil, že jeho vědomost o možnosti následku v podobě úmrtí poškozeného nebyla vůbec prokázána. Odvolací soud pak podle jeho slov šel ve svých závěrech ještě dále, když zcela pominul, že je nutno zavinění prokazovat, a vyvodil jeho srozumění s příčinným vztahem mezi jednáním a úmrtím a úmrtím samotným z úvahy, že je údajně obecně známo (údajná notorieta), že opařením vznikají velice bolestivá poranění, že dětská pokožka je citlivější a že popáleniny na větší části těla mohou vést ke smrti. Obviněný shledal, že tato notorieta rozhodně neplatí, a zdůraznil, že si jistě lze představit, že v důsledku opaření může nastat v té či oné míře zdravotní újma, avšak na rozdíl od jiných mechanismů úmrtí (použití sečné zbraně, mrštění dítětem o zem apod.) rozhodně neexistuje obecně známá představa, že by při relativně krátké době mohlo dojít k tak závažnému opaření, že může dojít k vážné újmě na zdraví. Navíc podle něho takový závěr nebyl podložen konkrétními okolnostmi případu. Dodal, že si je vědom, že posouzení této námitky souvisí s nutností přezkoumávání též skutkových zjištění, z nichž soudy obou stupňů dovozují právní závěr o újmě na zdraví a zavinění a poukázal na judikaturu Ústavního soudu např. nález sp. zn. II. ÚS 193/04. Rovněž odkázal na závěry nálezu Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 434/07 v tom smyslu, že: „Zavinění pachatele musí být vždy prokázáno výsledky dokazování a musí z nich logicky vyplývat. Závěr o tom, zda je tu zavinění ve smyslu trestního zákona a v jaké formě, je závěrem právním a tento závěr o subjektivních znacích trestného činu se musí zakládat na skutkových zjištěních soudu, vyplývajících z provedeného dokazování.“ Následně doplnil, že pojem „srozumění“ pregnantně definoval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí sp. zn. 8 Tdo 473/2006: „Srozumění vyjadřuje aktivní volní vztah pachatele k způsobení následku, který je relevantní pro trestní právo. Na takové „srozumění“ se usuzuje z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný, a to ať už by šlo o jeho zásah, nebo zásah jiné osoby.“ Poté dospěl k závěru, že s možností úmrtí poškozeného v okamžiku sprchování (obviněný) nepočítal, neboť jakmile dítě plakalo, vyndal jej z vany, a teprve v tomto okamžiku si uvědomil, že došlo k opaření. Okamžitě proto ochlazoval poškozeného chladnou vodou a použil též masti, aby odstranil bolesti. Jinými slovy sám zasáhl tak, aby podle jeho znalostí vůbec nenastala možnost závažnější újmy, tím méně úmrtí. Navíc se domníval, že dítě usnulo, byť se zřejmě jednalo o skutkový omyl, nebo nastal popáleninový šok.
Podle slov obviněného skutečnost, že následek, který vznikl poškozenému, nemohl být kryt jeho srozuměním, vyplývá též z faktu, že měl k nezletilým D. a D. vřelý vztah, což potvrzuje i jejich matka, svědkyně M. Podle jejího vyjádření se k nim choval mnohem lépe než jejich biologičtí otcové. Také nezletilý D. výslovně uvádí, že (obviněný) byl na něho i zemřelého bratra hodný, nazývá jej tátou. Rozhodně proto neměl motiv nejenom nezletilému ublížit, ale tím spíše jej usmrtit. Přitom podotkl, že o srozumění s následkem by se dalo hovořit, kdyby nezletilého surově bil, mrštil s ním o zem, tedy choval se k němu s brutalitou a agresivitou, v daném případě si však nevěděl s dětmi rady, nevěděl, jak má utišit pláč. Pokud by jej chtěl utišit za každou cenu, je nabíledni, že by zvolil jiný v úvahu přicházející mechanismus a ne mechanismus, který svědkyně M. údajně běžně používala na radu psychologů ve vztahu k druhému synovi. Upozornil, že neměl nikdy žádnou zkušenost s opařením jakékoliv osoby, tím méně dítěte a rozhodně nepředpokládal možnost jeho úmrtí. Namítl, že v této souvislosti nemůže obstát úvaha soudu prvního stupně, podle níž měl jako kuchař zkušenosti s horkou vodou, a proto mohl úmrtí nezletilého v důsledku opaření předpokládat, a už vůbec nemůže obstát závěr odvolacího soudu, že z tvrzeného obecného povědomí o problémech s opařením mohl předpokládat smrt poškozeného. Nesporné je, že zaznamenal popálení nezletilého, zároveň je ale nesporné, že se jej snažil tišit ochlazováním studenou vodou a následným pomazáním mastičkou. Není též sporu o tom, že dítě následně přestalo plakat a usnulo. Zopakoval, že postupoval podle své zkušenosti, a když se dítě uklidnilo, domníval se, že se situace zlepšila. Proto mu nelze klást za vinu, že věděl o možnosti, že dítě může na tyto následky zemřít. Podle jeho přesvědčení se v jeho případě může jednat toliko o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Z těchto důvodů navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil napadený rozsudek a věc vrátil odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí.
K tomuto dovolání se za podmínek §265h odst. 2 tr. ř. vyjádřil státní zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (dále jen „státní zástupce“). Poté, co stručně zrekapituloval rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a dovolací argumentaci obviněného, konstatoval, že část výhrad obviněného vůči pravomocnému meritornímu rozhodnutí je víceméně opakováním argumentace, kterou uplatňoval v rámci své obhajoby po celou dobu řízení, takže na ně reagovaly jak soud nalézací, jenž se složitou důkazní situací v této trestní věci zabýval s náležitou důkladností, tak soud druhého stupně. Zejména to platí o námitkách týkajících se subjektivní stránky, resp. zachování příčinné souvislosti mezi jednáním obviněného a způsobeným škodlivým následkem a povědomím obviněného o tomto možném a bezprostředně hrozícím následku. Prohlásil, že závěry obou soudů v tomto směru učiněné je možno bez výhrad akceptovat a v zásadě postačuje na jimi vyslovené důvody odkázat. Jestliže obviněný tvrdí, že zjištěný skutek nenaplňuje zákonné znaky trestného činu, nelze mu přisvědčit. Poznamenal, že oba soudy důvodně vycházely při hodnocení zjištěných skutkových okolností z obecné zkušenosti, které není bezpochyby vzdálen ani obviněný, že totiž následky kontaktu tak horké vody, jak bylo dokazováním zjištěno, s nechráněným povrchem těla mívají za následek velmi těžké a obtížně hojitelné úrazy, avšak ve větším rozsahu mohou mít fatální následky, zejména pokud jde o minimálně odolné malé dítě. Ba naopak, obviněný jako kuchař musel nepochybně dobře znát účinky velmi horké vody na živočišnou tkáň, nemluvě o tom, že z takto ohřáté vody, zvláště rozstřikované sprchovou růžicí, vystupuje vodní pára, která zřetelně signalizuje nebezpečnou teplotu vody. O vysoké teplotě vody svědčí i objektivní nález na těle poškozeného, jak je vyjádřen v příslušné části důkazního materiálu. Ze skutečnosti, že bylo opařeno prakticky celé tělíčko poškozeného s výjimkou oblastí krytých kalhotkami, plyne zase jednoznačné zjištění, že obviněný nejednal v omylu, nešlo o žádnou nešťastnou náhodu, nýbrž o záměrné působení horké vody na celé tělo poškozeného, což dále svědčí pro jeho vědomí o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a možným následkem, k němuž posléze skutečně došlo. Tento závěr je dále podpořen skutečností, že obviněný v zásadě neposkytl poškozenému žádnou relevantní pomoc a sledování fotbalového přenosu pro něj bylo důležitější než zdraví a život malého dítěte, jež mu pro tu dobu bylo svěřeno do péče.
Podle státního zástupce nelze obviněnému přisvědčit ani pokud jde o druhou námitku týkající se nedostatku formálního vyjádření příčinného vztahu mezi jednáním a následkem, resp. srozumění obviněného s tímto následkem ve skutkové větě rozsudku nalézacího soudu. Vyjádřil přesvědčení, že ve skutkové větě jsou popsány všechny rozhodné okolnosti skutkového děje, z nichž zřetelně plyne tento vztah obviněného k možnému následku a příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a následkem. Není účelem popisu skutku ve výroku o vině, aby se v něm opakovaly zákonné definice tvořící znaky skutkové podstaty daného deliktu, nýbrž účelem skutkové věty je tyto znaky vyjádřit reálnými skutkovými okolnostmi, jak byly zjištěny dokazováním. Tomuto požadavku popis skutku vyhovuje a bylo by nadbytečné jej znepřehledňovat vkládáním frází vytržených z trestního zákona či teoretické trestní nauky. Dodal, že v odůvodnění rozhodnutí oba soudy interpretovaly skutkové okolnosti jednotlivě i v jejich souhrnu a vysvětlily, jak naplňují znaky předmětného deliktu.
Uzavřel, že se domnívá, že napadené rozhodnutí není zatíženo žádnou vadou, kterou by bylo nutno napravit cestou dovolání a s ohledem na skutečnosti uvedené výše navrhl, aby Nejvyšší soud v neveřejném zasedání dovolání obviněného podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl, protože je zjevně neopodstatněné. Současně, pro případ, že by Nejvyšší soud shledal podmínky pro jiné rozhodnutí, vyjádřil ve smyslu §265r odst. 1 písm. c) tr. ř. výslovný souhlas s rozhodnutím věci v neveřejném zasedání i jiným než navrženým způsobem.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) především zkoumal, zda je výše uvedené dovolání přípustné, zda bylo podáno včas a oprávněnou osobou, zda má všechny obsahové a formální náležitosti a zda poskytuje podklad pro věcné přezkoumání napadeného rozhodnutí či zda tu nejsou důvody pro odmítnutí dovolání. Přitom dospěl k následujícím závěrům:
Dovolání proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 16. 1. 2008, sp. zn. 8 To 137/2008, je přípustné z hlediska ustanovení §265a odst. 1, odst. 2 písm. a) tr. ř., protože bylo rozhodnuto ve druhém stupni, dovolání napadá pravomocné rozhodnutí soudu ve věci samé, přičemž směřuje proti rozhodnutí, jež lze podřadit pod §265a odst. 2 písm. a) tr. ř.
Obviněný je podle §265d odst. 1 písm. b) tr. ř. osobou oprávněnou k podání dovolání (pro nesprávnost výroku rozhodnutí soudu, který se ho bezprostředně dotýká). Dovolání, které splňuje náležitosti obsahu dovolání podle §265f odst. 1 tr. ř., podal prostřednictvím svého obhájce, tedy v souladu s ustanovením §265d odst. 2 tr. ř., ve lhůtě uvedené v §265e odst. 1 tr. ř. a na místě určeném týmž zákonným ustanovením.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v ustanovení §265b tr. ř., bylo dále zapotřebí posoudit otázku, zda uplatněný dovolací důvod, resp. konkrétní argumenty, o něž se dovolání opírá, lze považovat za důvod uvedený v předmětném zákonném ustanovení.
Důvod dovolání podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je dán v případech, kdy rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. Uvedenou formulací zákon vyjadřuje, že dovolání je určeno k nápravě právních vad rozhodnutí ve věci samé, pokud tyto vady spočívají v právním posouzení skutku nebo jiných skutečností podle norem hmotného práva, nikoliv z hlediska procesních předpisů. Tento dovolací důvod neumožňuje brojit proti porušení procesních předpisů, ale výlučně proti nesprávnému hmotně právnímu posouzení (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03). Skutkový stav je při rozhodování o dovolání hodnocen pouze z toho hlediska, zda skutek nebo jiná okolnost skutkové povahy byly správně právně posouzeny, tj. zda jsou právně kvalifikovány v souladu s příslušnými ustanoveními hmotného práva. S poukazem na tento dovolací důvod totiž nelze přezkoumávat a hodnotit správnost a úplnost zjištění skutkového stavu, či prověřovat úplnost provedeného dokazování a správnost hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 5, 6 tr. ř. (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03). Nejvyšší soud není povolán k dalšímu, již třetímu justičnímu zkoumání skutkového stavu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Případy, na které dopadá ustanovení §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je tedy nutno odlišovat od případů, kdy je rozhodnutí založeno na nesprávném skutkovém zjištění. Dovolací soud musí vycházet ze skutkového stavu tak, jak byl zjištěn v průběhu trestního řízení a jak je vyjádřen především ve výroku odsuzujícího rozsudku, a je povinen zjistit, zda je právní posouzení skutku v souladu s vyjádřením způsobu jednání v příslušné skutkové podstatě trestného činu s ohledem na zjištěný skutkový stav.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud ovšem není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03).
Ze skutečností blíže rozvedených v předcházejících odstavcích tedy vyplývá, že východiskem pro existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. jsou v pravomocně ukončeném řízení stabilizovaná skutková zjištění vyjádřená v popisu skutku v příslušném výroku rozhodnutí ve věci samé, popř. i další soudem (soudy) zjištěné okolnosti relevantní z hlediska norem hmotného práva (především trestního, ale i jiných právních odvětví).
V posuzované věci však uplatněné dovolací námitky směřují z nikoli nepodstatné části právě do oblasti skutkových zjištění. Soudům totiž de facto vytýká též neúplné dokazování, vadné hodnocení důkazů a vadná skutková zjištění (především pokud jde o jeho vědomost týkající se následků opaření v podobě úmrtí poškozeného). Současně prosazuje vlastní hodnotící skutkové úvahy a závěry (stručně shrnuto, na základě jím tvrzených skutkových okolností a výhrad vůči skutkovým závěrům soudů dovozuje, že jeho srozumění s příčinným vztahem mezi jednáním a následkem a s následkem samým nebylo vůbec spolehlivě prokázáno). Rovněž z uvedených skutkových (procesních) výhrad vyvozuje, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, že v posuzované věci se může jednat toliko o trestný čin ublížení na zdraví podle §224 odst. 1 tr. zák.
Dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. je tedy obviněným ve skutečnosti spatřován rovněž v porušení procesních zásad vymezených zejména v ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., tzn. že v tomto směru dovolání uplatnil na procesním a nikoli hmotně právním základě. Shora shrnuté námitky proto pod výše uvedený (ani jiný) dovolací důvod podřadit nelze.
Jinak řečeno, formulace dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., který obviněný uplatnil, znamená, že předpokladem jeho existence je nesprávná aplikace hmotného práva, ať již jde o hmotně právní posouzení skutku nebo o hmotně právní posouzení jiné skutkové okolnosti. Provádění důkazů, včetně jejich hodnocení a vyvozování skutkových závěrů z důkazů, ovšem neupravuje hmotné právo, ale předpisy trestního práva procesního, zejména pak ustanovení §2 odst. 5, 6, §89 a násl., §207 a násl. a §263 odst. 6, 7 tr. ř. Jestliže tedy obviněný namítal nesprávnost právního posouzení skutku, ale tento svůj názor ve skutečnosti dovozoval též z tvrzeného neúplného důkazního řízení, nesprávného hodnocení důkazů a vadných skutkových zjištění, pak tím soudům nižších stupňů nevytýkal vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení. Porušení určitých procesních ustanovení sice může být rovněž důvodem k dovolání, nikoli však podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., ale jen v případě výslovně stanovených jiných dovolacích důvodů [zejména podle §265b odst. 1 písm. a), b), c), d), e), f) a l) tr. ř.], které však naznačenými námitkami nejsou naplněny (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Při posuzování, zda je oprávněné tvrzení dovolatele o existenci dovolacího důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., je dovolací soud vždy vázán konečným skutkovým zjištěním, které ve věci učinily soudy prvního a druhého stupně. Kdyby měl dovolací soud dospět k jinému závěru ohledně předmětného skutku, jak se toho v konečném důsledku ve svém dovolání domáhá obviněný, musel by zásadním způsobem modifikovat zmíněná rozhodná skutková zjištění, k nimž dospěly soudy obou stupňů, resp. od nich odhlédnout. Takový způsob rozhodnutí však není v dovolacím řízení možný ani přípustný, jak již výše Nejvyšší soud zdůraznil (viz přiměř. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2007, sp. zn. 5 Tdo 22/2007).
Nejvyšší soud v tomto směru navíc odkazuje na ustálenou judikaturu k výkladu a aplikaci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., jak je souhrnně vyjádřena např. pod č. 36/2004, s. 298 Sb. rozh. tr. nebo v četných rozhodnutích Nejvyššího soudu a např. též v usnesení velkého senátu ze dne 28. 6. 2006, sp. zn. 15 Tdo 574/2006.
Pokud by tedy bylo dovolání podáno jen z těchto důvodů, bylo by je nutno odmítnout podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. s tím, že jde o dovolání, které bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Obviněný ale uplatnil i další argumentaci (týkající se subjektivní stránky - zavinění), kterou již lze označit z pohledu uplatněného dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. za formálně právně relevantní. Nejvyšší soud však shledal, že jde o argumentaci zjevně neopodstatněnou.
Trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák. se dopustí ten, kdo jiného úmyslně usmrtí a tento čin spáchá zvlášť surovým nebo trýznivým způsobem a na osobě mladší než patnáct let.
Objektivní stránka tohoto trestného činu je charakterizována usmrcením člověka. Přitom je nerozhodné, jakých prostředků při něm bylo použito, zda šlo o jednání jednorázové či postupné a dlouhodobé. Usmrcení člověka lze spáchat jak konáním, tak opomenutím takového konání, k němuž byl pachatel podle okolností a svých poměrů povinen (§89 odst. 2 tr. zák.).
Po subjektivní stránce jde (v základní skutkové podstatě) o úmyslný trestný čin, přičemž úmysl pachatele musí směřovat k usmrcení člověka [úmyslné zavinění pachatele musí zahrnovat jednání, následek (v konkrétních souvislostech účinek) a příčinný vztah mezi jednáním a následkem].
Trestný čin je spáchán úmyslně, jestliže pachatel:
a) chtěl způsobem v trestním zákoně uvedeným porušit nebo ohrozit zájem chráněný tímto zákonem [§4 písm. a) tr. zák.], nebo
b) věděl, že svým jednáním může takové porušení nebo ohrožení způsobit, a pro případ, že je způsobí, byl s tím srozuměn [§4 písm. b) tr. zák.].
Zavinění je vybudováno:
a) na složce vědění (intelektuální), která zahrnuje vnímání pachatele tj. odraz předmětů, jevů a procesů ve smyslových orgánech člověka, jakož i představu předmětů a jevů, které pachatel vnímal dříve, nebo ke kterým dospěl svým úsudkem na základě znalostí a zkušeností, a
b) na složce vůle zahrnující především chtění nebo srozumění, tj. v podstatě rozhodnutí jednat určitým způsobem se znalostí podstaty věci. Jestliže pachatel rozhodné skutečnosti nechce ani s nimi není srozuměn, není tu žádný volní vztah.
Jak složka vědění, tak i složka volní nemusí zcela přesně odpovídat objektivní realitě, nemusí vždy zcela přesně odrážet skutečnosti příslušnými ustanoveními zvláštní části trestního zákona předpokládané a nemusí se vztahovat ke všem podrobnostem, které jsou pro daný čin charakteristické. Postačí, když skutečnosti spadající pod zákonné znaky skutkové podstaty uvedené ve zvláštní části trestního zákona jsou zahrnuty v představě pachatele alespoň v obecných rysech.
V případě úmyslného zavinění je třeba konstatovat, že pro oba druhy úmyslu je společné, že intelektuální složka zahrnuje u pachatele představu rozhodných skutečností alespoň jako možných, rozdíl je v odstupňování volní složky. U přímého úmyslu pachatel přímo chtěl způsobit porušení nebo ohrožení zájmu chráněného trestním zákonem, u nepřímého úmyslu byl pro případ, že takový následek způsobí, s tímto srozuměn. Na srozumění pachatele, které vyjadřuje aktivní volní vztah ke způsobení následku relevantního pro trestní právo, je možno usuzovat z toho, že pachatel nepočítal s žádnou konkrétní okolností, která by mohla zabránit následku, který si pachatel představoval jako možný (k uvedené problematice subjektivní stránky viz Šámal, P., Púry, F., Rizman, S. Trestní zákon. Komentář. I díl. 6., doplněné a přepracované vydání. Praha :C.H.Beck, 2004 47-52 s.).
Judikatura obecných soudů uznává, že závěry o tom, že čin byl spáchán úmyslně, lze v případech, kdy v této otázce chybí doznání pachatele, činit nepřímo z okolností činu objektivní povahy. Závěr o vražedném úmyslu tak lze učinit i z objektivních skutečností, např. z povahy činu, způsobu jeho provedení nebo ze zjištěných okolností subjektivní povahy, např. z pohnutky činu. Zavinění je výslednicí mj. i osobních vlastností pachatele, a lze proto také z nich na formu zavinění usuzovat (viz č. 41/1976 Sb. rozh. tr.).
V návaznosti na uvedená teoretická východiska je třeba především znovu připomenout, že obviněný podle zjištění vyjádřených v tzv. skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně „… v době, kdy pečoval o nezl. D. M., s cílem utišit jeho pláč, dítě odnesl do koupelny, vysvlékl do plenkových kalhotek, položil do vany a po dobu nejméně 30 vteřin jej úmyslně sprchoval horkou vodou z bojleru, o teplotě nejméně 83° Celsia, v důsledku čehož dítě utrpělo termické poškození kůže – opaření, které postihlo asi 65 % povrchu těla, hlavy, krku, trupu, horních i dolních končetin II. až III. stupně prakticky v celém rozsahu postižení kůže způsobující jedny z nejzávažnějších projevů bolesti s následným časným popáleninovým šokem při opaření s terminálním otokem mozku, poté jej odnesl do postýlky, kde jej bez jakékoliv péče včetně lékařské zanechal až do ranních hodin, kdy se vrátila matka D. a přivolala lékařskou pomoc, D. na následky jednání obžalovaného dne 8. 12. 2006 zemřel“.
V odůvodnění svého rozhodnutí soud prvního stupně rozvedl, že: „Ve věci je nesporným faktem, že obžalovaný měl jisté zkušenosti s takovým poraněním jako představuje opaření kůže lidského těla. Sám tuto zkušenost ve své výpovědi potvrdil, neboť se s takovými poraněními setkal v rámci své profese kuchaře. Přes uvedené obžalovaný v rozhodné době, ze zcela malicherných důvodů, ve snaze utišit plačícího, ani ne dvouletého, D. M. vysvlékl pouze do plenkových kalhotek, položil jej do vany a po jistou dobu jej sprchoval horkou vodou z bojleru. Takto jednal zcela záměrně, neboť byl rozhodnut D. M. horkou vodou sprchovat. Sám potvrdil, že poté, co položil D. do vany, jednou rukou držel sprchu a druhou otočil červeným kohoutkem. Současně si musel plně uvědomovat, jaké teploty voda z bojleru teče.“
Odvolací soud pak stran naplnění subjektivní stránky předmětného trestného činu zdůraznil: „Pokud tedy soud prvního stupně shledal v jednání obžalovaného nepřímý úmysl usmrtit poškozeného, nepochybil. Obžalovaný věděl, že z kohoutku s označením teplé vody může téci horká voda, tuto vodu k „uklidnění“ poškozeného použil. Nešlo o žádnou záměnu kohoutků ani o to, že by s používáním vody z bojleru neměl zkušenost. Úmyslně tedy sprchoval poškozeného určitou nezanedbatelnou dobu horkou vodou po celém povrchu jeho těla. Je přitom obecně známo, že opařením vznikají velice bolestivá poranění, že dětská pokožka je citlivější a že popáleniny na větší části těla mohou vést ke smrti. Ke zraněním poškozeného došlo na všech částech těla, ke kterým horká voda při sprchování pronikla. Obžalovaný tedy v nepřímém úmyslu, tj. jsa srozuměn s takovým následkem, poškozeného usmrtil. Takové jednání posoudil soud prvního stupně správně jako trestný čin vraždy podle §219 odst. 1 tr. zák.“
V souvislosti s uvedeným závěrem je třeba zdůraznit (ve shodě se státním zástupcem) správnost úvahy odvolacího soudu vycházející při hodnocení zjištěných skutkových okolností z obecné zkušenosti (notoriety), že totiž kontakt tak horké vody, jak bylo dokazováním zjištěno, s nechráněným povrchem těla mívá za následek velmi těžké, bolestivé a obtížně hojitelné úrazy a ve větším rozsahu může mít fatální následky, zejména v případě minimálně odolného malého dítěte. Navíc, jak správně zjistil již soud nalézací, obviněný jako kuchař tím spíše musel nepochybně dobře znát účinky velmi horké vody na živočišnou tkáň. Ze skutečnosti, že byla opařena většina povrchu těla poškozeného s výjimkou oblastí krytých kalhotkami, plyne jednoznačné zjištění, že ze strany obviněného šlo o vědomé, záměrné a cílené působení horké vody na téměř celé tělo poškozeného, což svědčí pro vědomí obviněného o příčinné souvislosti mezi jeho jednáním a možným následkem (účinkem), k němuž posléze skutečně došlo. Je tedy zřejmé, že obviněný, vzhledem ke skutečnostem, jež mu byly známy (zejména, že sprchuje poškozeného velmi horkou vodou téměř po celém těle, že opařením vznikají velice bolestivá a závažná zranění, resp. že taková zranění, pokud zasahují větší část těla, mohou způsobit i smrt, že dětská pokožka, a zvláště pak u dítěte tak malého, jako byl poškozený, je navíc mnohem citlivější než pokožka dospělého člověka, že poškozený utrpěl mimořádně závažnou újmu na zdraví), věděl, že svým jednáním může poškozeného usmrtit, a s tímto následkem (účinkem) byl, jak to jeho jednání současně potvrzuje (v této souvislosti je třeba zejména připomenout, že poškozeného sprchoval zmíněným způsobem po nikoli zanedbatelnou dobu, a že v době, kdy již bylo zcela evidentní, že poškozený v důsledku jeho jednání utrpěl mimořádně závažnou újmu na zdraví, jej odložil do postýlky a ponechal jej bez jakékoli adekvátní péče), srozuměn. Soudy proto nepochybily, pokud učinily závěr o jeho zavinění (též ve vztahu k smrtelnému následku) ve formě nepřímého úmyslu podle §4 písm. b) tr. zák.
Se zřetelem k těmto skutečnostem je třeba uzavřít, že jednáním obviněného byl i po subjektivní stránce naplněn trestný čin vraždy podle §219 tr. zák.
Pokud obviněný namítl, že ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně absentuje popis jeho zavinění ve vztahu ke způsobení následku a příčinnému vztahu mezi jednáním a následkem a že se soudy touto otázkou zabývaly toliko v odůvodnění svých rozhodnutí, pak Nejvyšší soud, s ohledem na shora rozvedená teoretická východiska, konstatuje, že výrok rozsudku nalézacího soudu, jímž byl obviněný uznán vinným trestným činem vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., lze označit ve vztahu k použité právní kvalifikaci za dostatečný. Ve smyslu §120 odst. 3 tr. ř. přesně označuje trestný čin, jehož se týká, a to nejen zákonným pojmenováním a uvedením příslušného zákonného ustanovení, nýbrž i uvedením místa, času a způsobu spáchání, popřípadě i uvedením jiných skutečností, jichž je třeba k tomu, aby skutek nemohl být zaměněn s jiným, jakož i uvedením všech zákonných znaků včetně těch, které odůvodňují určitou trestní sazbu. Jinými slovy, ve skutkové větě výrokové části předmětného rozsudku jsou mj. popsány všechny znaky skutkové podstaty trestného činu vraždy podle §219 odst. 1, odst. 2 písm. b), e) tr. zák., a to slovním vyjádřením všech okolností, které v konkrétním případě vytváří jeho zákonné znaky, včetně naplnění subjektivní stránky ve formě úmyslu nepřímého podle §4 písm. b) tr. zák., zahrnující jednání, trestněprávně relevantní následek v podobě smrti poškozeného i příčinou souvislost mezi tímto jednáním a následkem. Přitom lze dodat, že skutkové závěry obsažené v odůvodnění rozhodnutí soudů první a druhé instance pouze blíže rozvádějí skutečnosti uvedené ve skutkové větě výroku o vině v rozsudku soudu prvního stupně, aniž by tuto skutkovou větu doplňovaly o chybějící a pro právní posouzení daného skutku nezbytná skutková zjištění, jak ve svém dovolání tvrdí obviněný.
K tomu lze ještě dodat, že pouze v případě, kdy jsou právní závěry soudu v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývají, nutno takovéto rozhodnutí považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, jakož i s čl. 90 Ústavy (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04). O takový případ se však v posuzované trestní věci nejedná.
Na základě uvedených skutečností Nejvyšší soud dopěl k závěru, že formálně právně relevantním dovolacím námitkám obviněného nelze přiznat žádné opodstatnění.
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. Nejvyšší soud dovolání odmítne, jde-li o dovolání zjevně neopodstatněné. S ohledem na shora uvedené důvody Nejvyšší soud v souladu s citovaným ustanovením zákona dovolání obviněného F. M. odmítl. Za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. tak učinil v neveřejném zasedání.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 30. července 2008
¨
Předseda senátu :
JUDr. Vladimír Veselý