ECLI:CZ:NS:2008:6.TDO.577.2008.1
sp. zn. 6 Tdo 577/2008
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 15. května 2008 o dovolání obviněného E. S., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve V. V., proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 5 To 472/2007, v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 7 pod sp. zn. 25 T 26/2007, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř. se dovolání obviněného odmítá :
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 5 To 472/2007, bylo podle §256 tr. ř. zamítnuto odvolání obviněného proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 T 26/2007, kterým byl obviněný uznán vinným pokusem trestného činu ublížení na zdraví podle §8 odst. 1 tr. zák. k §222 odst. 1 tr. zák. Podle §222 odst. 1 tr. zák. byl obviněnému uložen trest odnětí svobody v trvání tří a půl roku, když pro jeho výkon byl podle §39a odst. 2 písm. c) tr. zák. zařazen do věznice s ostrahou. O nároku poškozené bylo rozhodnuto podle §228 odst. 1 tr. ř.
Proti zmíněnému rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 5 To 472/2007, podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, ve kterém uplatnil dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. Naplnění zmíněného dovolacího důvodu spatřuje v tom, že „v celém trestním řízení nebylo prokázáno, že by poškozeného napadl a z toho důvodu má obviněný za to, že v jeho případě nebyly naplněny znaky skutkové podstaty pokusu trestného činu ublížení na zdraví podle ustanovení §8 odst. 1 k ustanovení §222 odst. 1 tr. zákona a ani znaky skutkové podstaty jiného trestného činu“. V námitkách, kterými odůvodňuje odkaz na zmíněný dovolací důvod, poukazuje mj. na to, že Obvodní soud pro Prahu 7 opřel svůj odsuzující rozsudek o výpovědi svědků J. Č. a T. H., aniž by bylo prokázáno, že obviněný na poškozeného způsobem, jakým uvedl svědek J. Č. zaútočil, a dále o znalecký posudek z oboru zdravotnictví odvětví soudního lékařství, aniž by byla provedena rekonstrukce či vyšetřovací pokus, které by prokázaly, že ze strany obviněného nemohlo fakticky dojít k napadení poškozeného a těžké újmě na zdraví ve formě pokusu. Poukazuje dále na to, že výpovědi shora uvedených svědků si vzájemně odporují. V další části svého vyjádření v dovolání k uplatněnému dovolacímu důvodu pod bodem III. obviněný rozvádí argumentaci soudů z jejich rozhodnutí, přičemž k hodnotícím úvahám soudu prvního stupně zaujímá vlastní výklad a výpovědi svědků sám hodnotí (…proto je jasné, že svědek Č. nemohl slyšet zvuk rozbitého skla, vyjít ven a teprve potom vidět, jak obviněný napadá poškozeného. Toto je opravdu nemožné). Své výhrady vznáší obviněný rovněž proti úvahám soudu druhého stupně, které tento vyjádřil ve svém odůvodnění, kdy poukazuje na to, že „soud odvolací v odůvodnění svého usnesení konstatuje, že svědek J. M. ve své výpovědi uvedl, že zadržel obviněného v metru v podnapilém stavu, kdy mu obviněný sdělil, že krev v jeho obličeji a na oblečení není jeho. Tato skutečnost ovšem neznamená, že krev na oblečení obviněného byla automaticky poškozeného, když navíc obviněný sám byl zraněn a jak svědek M. sám uvedl, byl v podnapilém stavu. Tvrzení odsouzeného mohlo být zavádějící s ohledem na jeho opilost, ale biologické stopy nebyly vůbec zajištěny a proto ani zkoumány“. S ohledem na všechny shora uvedené skutečnosti obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud zrušil usnesení Městského soudu v Praze ze dne 3. 1. 2008, sp. zn. 5 To 472/2007, a jemu předcházející rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 31. 10. 2007, sp. zn. 25 T 26/2007.
Nejvyšší státní zástupkyně se k dovolání obviněného do dne konání neveřejného zasedání před Nejvyšším soudem nevyjádřila.
Nejvyšší soud jako soud dovolací (§265c tr. ř.) shledal, že dovolání je přípustné [§265a odst. 1, 2 písm. h) tr. ř.], bylo podáno obviněným jako osobou oprávněnou prostřednictvím obhájce [§265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř.], v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.). Dovolání obsahuje i obligatorní náležitosti stanovené v §265f odst. 1 tr. ř.
Protože dovolání lze podat jen z důvodů uvedených v §265b tr. ř., bylo dále nutno posoudit, zda obviněným vznesené námitky naplňují jím uplatněný zákonem stanovený dovolací důvod, jehož existence je současně nezbytnou podmínkou provedení přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem podle §265i odst. 3 tr. ř.
Podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotně právním posouzení. V mezích tohoto dovolacího důvodu je pak možno namítat, že skutek zjištěný soudem byl nesprávně právně kvalifikován jako trestný čin, třebaže nejde o trestný čin nebo sice jde o trestný čin, ale jeho právní kvalifikace neodpovídá tomu, jak byl skutek ve skutkové větě výroku o vině popsán. Z těchto skutečností pak vyplývá, že Nejvyšší soud se nemůže odchýlit od skutkového zjištění, které bylo provedeno v předcházejících řízeních, a protože není oprávněn v rámci dovolacího řízení jakýmkoliv způsobem nahrazovat činnost nalézacího soudu, je takto zjištěným skutkovým stavem vázán (srov. rozhodnutí Ústavního soudu II. ÚS 760/02, IV. ÚS 449/03). Povahu právně relevantních námitek nemohou tedy mít námitky, které směřují do oblasti skutkového zjištění, hodnocení důkazů či takové námitky, kterými dovolatel vytýká soudu neúplnost provedeného dokazování. Ke shora uvedenému je dále vhodné uvést, že závěr obsažený ve výroku o vině je výsledkem určitého procesu. Tento proces primárně spadá do pravomoci nalézacího soudu a v jeho průběhu soudy musí nejprve zákonným způsobem provést důkazy, tyto pak hodnotit podle svého vnitřního přesvědčení založeného na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu a výsledkem této činnosti je zjištění skutkového stavu věci. Nejvyššímu soudu tedy v rámci dovolacího řízení nepřísluší hodnotit správnost a úplnost zjištěného skutkového stavu věci podle §2 odst. 5 tr. ř., ani přezkoumávání úplnosti provedeného dokazování či se zabývat otázkou hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. Námitky týkající se skutkového zjištění, tj. hodnocení důkazů, neúplnosti dokazování apod., nemají povahu právně relevantních námitek.
Nejvyšší soud dále zdůrazňuje, že ve smyslu ustanovení §265b odst. 1 tr. ř. je dovolání mimořádným opravným prostředkem určeným k nápravě výslovně uvedených procesních a hmotně právních vad, ale nikoli k revizi skutkových zjištění učiněných soudy prvního a druhého stupně ani k přezkoumávání jimi provedeného dokazování. Těžiště dokazování je totiž v řízení před soudem prvního stupně a jeho skutkové závěry může doplňovat, popřípadě korigovat jen soud druhého stupně v řízení o řádném opravném prostředku (§259 odst. 3, §263 odst. 6, 7 tr. ř.). Tím je naplněno základní právo obviněného dosáhnout přezkoumání věci ve dvoustupňovém řízení ve smyslu čl. 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“) a čl. 2 odst. 1 Protokolu č. 7 k Úmluvě. Dovolací soud není obecnou třetí instancí zaměřenou na přezkoumání všech rozhodnutí soudů druhého stupně a samotnou správnost a úplnost skutkových zjištění nemůže posuzovat už jen z toho důvodu, že není oprávněn bez dalšího přehodnocovat provedené důkazy, aniž by je mohl podle zásad ústnosti a bezprostřednosti v řízení o dovolání sám provádět (srov. omezený rozsah dokazování v dovolacím řízení podle §265r odst. 7 tr. ř.). Pokud by zákonodárce zamýšlel povolat Nejvyšší soud jako třetí stupeň plného přezkumu, nepředepisoval by katalog dovolacích důvodů. Už samo chápání dovolání jako mimořádného opravného prostředku ospravedlňuje restriktivní pojetí dovolacích důvodů Nejvyšším soudem (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 27. 5. 2004, sp. zn. IV. ÚS 73/03). Nejvyšší soud je vázán uplatněnými dovolacími důvody a jejich odůvodněním (§265f odst. 1 tr. ř.) a není povolán k revizi napadeného rozsudku z vlastní iniciativy. Právně fundovanou argumentaci má přitom zajistit povinné zastoupení odsouzeného obhájcem – advokátem (§265d odst. 2 tr. ř.).
Ve vztahu k námitkám obviněného považuje Nejvyšší soud za potřebné k otázce zjišťování skutkového stavu a hodnocení důkazů uvést, že v daném případě je smyslem dovolání znevěrohodnit způsob hodnocení důkazů soudy, případně poukázat na důkazy neprovedené. Pro takový případ však musí Nejvyšší soud konstatovat, že takové námitky nejsou způsobilé shora uvedený dovolací důvod naplnit, neboť je jimi namítán nesprávně zjištěný skutkový stav. K otázce zjištěného skutkového stavu musí Nejvyšší soud poukázat na to, že tento (zjištěný skutkový stav §2 odst. 5 tr. ř.) je výsledkem určitého procesu, který spočívá v tom, že soudy musí nejprve zákonu odpovídajícím způsobem provést důkazy, které považují za nezbytné pro zjištění skutkového stavu věci a tyto důkazy musí dále hodnotit v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. ř. Na základě hodnocení důkazů založeném na pečlivém uvážení všech okolností případu jednotlivě i v jejich souhrnu pak dospívá soud ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti (pro orgán činný v trestním řízení) a tento závěr je pak shrnut ve skutkovém zjištění – skutkové větě. Shora popsané hodnotící úvahy, stejně jako otázka objasňování tohoto skutkového stavu jsou rozvedeny v odůvodnění. V odůvodnění rozsudku (§125 odst. 1 tr. ř.) soud stručně vyloží, které skutečnosti vzal za prokázané a o které důkazy svá skutková zjištění opřel a jakými úvahami se řídil při hodnocení provedených důkazů, pokud si vzájemně odporují. Z odůvodnění přitom musí být patrno, jak se soud vypořádal s obhajobou, proč nevyhověl návrhům na provedení dalších důkazů a jakými právními úvahami se řídil, když posuzoval prokázané skutečnosti podle příslušných ustanovení zákona v otázce viny a trestu. V tomto směru nebyl Nejvyšším soudem mezi zjištěným skutkovým stavem a hodnotícími úvahami soudu prvního stupně (viz shora k §125 odst. 1 tr. ř.), stejně jako úvahami odvolacího soudu vyjádřenými v souladu s ustanovením §134 odst. 2 tr. ř. zjištěn nesoulad. Dále musí Nejvyšší soud připomenout, že námitky, které směřují proti odůvodnění rozhodnutí nejsou přípustné (§265a odst. 4 tr. ř.).
V souvislosti se zjištěným skutkovým stavem je vhodné uvést, že po provedeném dokazování a hodnocení důkazů dospěl soud prvního stupně k následujícímu závěru (skutkovému zjištění) „obviněný dne 1. 1. 2007 mezi 08.30 hod. až 09.30 hod. v P., v A. ul. před klubem C. na předzahrádce – terase navazující na prostranství a chodník před klubem, napadl poškozeného T. M., střepem – uraženým hrdlem skleněné láhve tak, že velkou intenzitou ho střepem uhodil do obličeje, čímž mu způsobil otevřenou tříštivou zlomeninu dolního okraje a spodiny levé očnice o délce 1,5 cm a přední plochy horní čelisti vlevo s prolomením do čelistní dutiny a tržnou ránu levé tváře o délce 6 cm, zasahující až na dolní víčko levého oka, která musela být za současné hospitalizace ošetřena operačně, reponována a fixována vnitřní kovovou destičkou a s titanovou síťkou, s dobou léčení a omezení na běžném způsobu života po dobu nejméně 5 týdnů, kdy jen zcela náhodně, shodou okolností nedošlo k závažnému poranění oka poškozeného s trvalými následky a předmět a intenzita útoku byly plně způsobilé ke vzniku těžkého poranění – poškození oka jako důležitého orgánu s trvalými následky“.
Shora již bylo konstatováno, že obviněný podal dovolání s odkazem na dovolací důvod vymezený v §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. S ohledem na námitky, kterými podle mínění obviněného měl být uplatněný dovolací důvod naplněn, je však nezbytné uvést, že veškeré námitky obviněného směřují proti skutkovému stavu, který byl soudem zjištěn a se kterým se obviněný neztotožnil. Je nutno tedy uvést, že uplatněný dovolací důvod byl uplatněn pouze formálně. V této souvislosti je třeba odkázat na rozhodnutí Ústavního soudu ze dne 2. 6. 2005, sp. zn. III. ÚS 78/05, ve kterém tento uvedl, že označení konkrétního dovolacího důvodu uvedeného v ustanovení §265b tr. ř. přitom nemůže být pouze formální; Nejvyšší soud je povinen vždy nejdříve posoudit otázku, zda dovolatelem uplatněný dovolací důvod lze i podle jím vytýkaných vad podřadit pod některý ze specifických dovolacích důvodů uvedených v §265b tr. ř., neboť pouze skutečná existence zákonného dovolacího důvodu, nikoli jen jeho označení, je zároveň zákonnou podmínkou i rámcem, v němž dochází k přezkumu napadeného rozhodnutí dovolacím soudem. Nejvyšší soud dospěl k závěru, že námitky uplatněné obviněným v dovolání k dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. nemají právně relevantní charakter.
Námitky obviněného spočívají jednak v tom, že soud prvního (resp. i druhého) stupně nesprávně hodnotil důkazy; zde lze poukázat na tvrzení obviněného, že „výpovědi svědků jsou tendenční, nepopisují vůbec průběh napadení poškozeného, časově si odporují a obviněný zdůrazňuje, že on sám byl napaden. V celém průběhu trestního řízení nebylo prokázáno, že by poškozeného napadl obviněný“. V další části soudům vytýká nedostatky ve vztahu k hodnocení důkazů, kdy podle jeho názoru z odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně i odvolacího soudu vyplývá, že výpovědi svědků si odporují a soudy se s těmito rozpory nedostatečně vypořádaly, přičemž obviněný na základě vlastního hodnocení důkazů dospívá ke zcela odlišným závěrům oproti skutkovým zjištěním soudů. V této souvislosti je potřebné uvést, že obviněný se neztotožnil se zjištěným skutkovým stavem soudem prvního stupně zjištěným a potvrzeným soudem odvolacím, přičemž sám hodnotí důkazy, aby dospěl k vlastnímu závěru (od objektivně soudy zjištěnému skutkovému stavu), že „nebylo jednoznačně prokázáno, že skutek spáchal obviněný“. S ohledem na obviněným vytvářený vlastní skutkový stav na základě vlastního hodnocení důkazů, je nezbytné zmínit rozhodnutí Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 681/04, že právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny není možno vykládat tak, že garantuje úspěch v řízení či zaručuje právo na rozhodnutí, jež odpovídá představám obviněného. Uvedeným základním právem je „pouze“ zajišťováno právo na spravedlivé soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování podle zákona v souladu s ústavními principy. To platí i pro dovolací řízení.
V souvislosti s uvedenými námitkami obviněného Nejvyšší soud připomíná, že dovolání je mimořádným opravným prostředkem, přičemž neexistuje ústavně zaručené základní právo na trojinstančnost řízení (srov. III. ÚS 298/02, sp. zn. IV. ÚS 29/07). V rámci dovolacího řízení nelze připustit, aby se obviněný domáhal změny v hodnocení důkazů, neboť následkem by bylo zcela jiné skutkové zjištění, které by odpovídalo jeho představám a je v příkrém rozporu s objektivně zjištěným skutkovým stavem a následně ve svém důsledku by muselo vést i k jiné právní kvalifikaci, která by však byla založena na jiném skutkovém zjištění, než které bylo učiněno a je předmětem dovolacího řízení.
Vzhledem ke shora uvedeným skutečnostem Nejvyšší soud dovolání obviněného podané s odkazem na dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odmítl podle §265i odst. 1 písm. b) tr. ř., protože bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. ř. Z toho důvodu Nejvyšší soud nemusel věc meritorně přezkoumávat podle §265i odst. 3 tr. ř. V souladu s ustanovením §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. o odmítnutí dovolání rozhodl v neveřejném zasedání. Pokud jde o rozsah odůvodnění, odkazuje v tomto směru na znění §265i odst. 2 tr. ř.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 15. května 2008
Předseda senátu :
JUDr. Jan Engelmann